HOVORY O POSLEDNÍCH VĚCECH

HOVORY O POSLEDNÍCH VĚCECH

Včera jsem seděla s přáteli u vína a nebylo mi do řeči. Mámě praskla cévka. Debilní mrňavá trubička v mozku, možná ta nejmrňavější a nejnepodstatnější. Ale odborníci říkají, že smrt prý měla krásnou, poněvadž k ní přišla ve spaní.

„Ona šla večer spát a ráno se probudila mrtvá,“ snaží se vtipkovat malíř Zubalík, a ještě neví, jak rychle se blíží jeho vlastní dernisáž, protože sám má uvnitř lebky nejenom mrňavou cévku, ale také zatím téměř neviditelný nádor a ten se v tkáni rychle rozrůstá.

Mně ale není do smíchu. Jak vypadá milosrdný konec? Tušila ho, když si šla lehnout a brala si nitroglycerin pod jazyk? Probudila se v poslední kratičké pikosekundě?  Nebo spala jako andílek a nezaznamenala vůbec nic? Nevím a chci vědět.

„Ááá, dobrý den, krásná slečno. Pruhované kalhoty nosily tyhlety bigbítové celebrity v devadesátých letech,“ hodnotí moje zánovní džíny týpek v koženém klobouku s přitroublým výrazem v obličeji. Na krku se mu houpe tucet řetízků s cingrlátky a lebka se zkříženými hnáty zdobí jeho olbřímí prsten. Najednou do mne vjede  bojovná nálada.

„Ty sám vypadáš jako zahradní trpaslík a hraješ si tu na módní policii,“ zavrčím na něj.

V tomhle klubu ke všemu prodávají jeden vlažný, ucintaný svařák vyrobený z krabicového vína za sto dvacet korun, a to je opravdu hell expensive, jak by řekl Gregor. Jestli dnes přijde včas domů, tak si musíme promluvit. Ale vážně, ne jako minule, když přišel ve dvě v noci a pak usínal uprostřed hovoru. Je třeba probrat všechny poslední záležitosti a dopodrobna je naplánovat.

„Už pět let se chovala jako starý blázen a ztrapňovala nás před sousedy. Bylo pro ni mnohem lepší, že už to skončilo,“ chlácholí mě teď a snaží se mi nedívat do obličeje.

„Vzpomínáš si, jak na lavičce u pískoviště ukazovala sousedům, kde se jí na břiše udělala vyrážka? Vyhrnula si šaty do pasu a vůbec jí nevadilo, že se všichni dívají. Nebo jak šla venčit psa a po několika hodinách jsme ji museli nechat hledat, protože zabloudila a netrefila domů.“

Občas mu nadávala do hajzlů a obviňovala nás z krádeží svých věcí, když je nemohla najít. Nadto jsme také museli v bytě vydezinfikovat kde co, protože v posledních měsících neudržela moč. Náš i její život se tak pomalu proměňoval v pekelné hrátky.

Gregor si zapálí a podává mi oheň. Handrkování o umírající matce bylo součástí naší konverzace  už od pradávna. Potažmo debaty o umírání nás samotných, o zanikání našeho vztahu a budoucím umírání našich dětí.

„Ty se máš, že ta tvoje ještě žije!“

„Ty se máš, že ta tvoje už umřela!“

Teď sedíme v křeslech, dva malí jedovatí sirotečci, kouříme kamelky a civíme do prázdna.

Máme spolu dokonce vybraný malebný venkovský hřbitov, kde budeme ležet bok po boku až do skonání věků  a možná si tam konečně všechno dopovíme.

„Vy jste mi ale morbidní dvojka, kam se hrabe černá kronika,“ řekla by moje matka, kdyby tu s námi seděla a slyšela nás. „Měli byste odjet na dovolenou."

„Pojedeme někam ven do teplých krajin,“ navrhuju. „A nebudeme se pořád dohadovat.“

„Nebo nám praskne cévka,“ souhlasí Gregor a vyfoukne kouř z cigarety.