Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hlasy

13. 01. 2023
1
1
293
Autor
Zavel

     Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká kůží, smývá únavu a vše zlé, co den přinesl a navrací sílu a nadšení do dalšího bytí. Člověk se jí nemůže nabažit. Ať to trvá věčně, říkám si s každou kapkou, která opustí povrch mého znaveného těla. V té výjimečné chvíli by mi nevadilo se do sprchy nastěhovat. Nekonečný proud mě svou mocí odřízne od světa a já se tomu okamžiku s radostí plně poddám. Kolem mě jen voda, pára a šum drobných pramínků, které se slévají jako žilky v mohutný tok. Je klid. Rodina už spí. Manželka a děti usnuly, ještě než jsem se vrátil domů. Nebudil jsem je. Proč taky? Jen ať odpočívají. Sprcha syčí stále silněji. Není slyšet nic než ona. Málem bych uvěřil, že jsem doma sám. Proudy vody hučí a já se snažím skrz ně zaslechnout zvuky okolního světa, který snad ještě tam venku za dveřmi koupelny existuje. Soustředím se. Napínám sluch. A pak to náhle zaslechnu!

 

     Co to jen bylo? Rána? Nezřetelné skřípání? V mžiku vypínám sprchu a zaposlouchám se znovu. Poslední kapky dopadají na vydlážděnou podlahu a pak už jen ticho. Trvá mu asi minutu, než mě uklidní, a já se zas bezstarostně halím do životodárného závoje tryskajícího shůry. Co jen to ale mohlo být? Ten zvuk byl tak přesvědčivý. Nemohu jej vyhnat z hlavy. Nemohu na něj přestat myslet. A pak se ozve znovu! Mnohem hlasitěji. Sahám po ručníku, rychle se osuším. A už vybíhám z koupelny na chodbu. Vodu nechávám bezmyšlenkovitě téct dál. Znovu špicuji uši, ale kromě puštěné sprchy nic jiného nezaslechnu. Vracím se tedy a odevzdávám blahodárné síle spoutaného vodního živlu. 

 

     Náhle však jako by voda o své kouzlo přišla. Přestávám ji vnímat. Už neuklidňuje, neposiluje ani nekonejší. Temné myšlenky se mi tak rozletí hlavou jako utržené ze řetězu. Svírají mi žaludek a hrdlo. Ten zvuk zazněl od vchodových dveří. Možná směrem od okna. Od okna ložnice. Kde spí moje manželka a děti. Je tu zas! Zrovna teď, když jsem ve sprše a nic nezmůžu. Vždyť je to moje povinnost a zodpovědnost! Musím jednat! Co bych to byl za otce a manžela, kdybych svou rodinu neochránil? Jsem tak daleko od nich. Jak si jen dovoluji ztrácet tu čas sám se sebou? Teď vyrazili dveře! Nebo okenní tabuli! Jsou v domě! Jdou najisto! Blíží se! K mé bezbranné rodině! Chtějí jim ublížit! Slyším je teď zřetelně i přes hukot běžící sprchy. Proč jen k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem byl takřka odříznut od světa a zbaven možnosti rychle zasáhnout? Musím jednat! Snad je ještě zachráním! 

 

     Vyrazím z koupelny ven a několika kroky se ocitám před ložnicí. Ticho. Jen sprcha ještě v dálce šumí. Opatrně otevírám dveře. Zaposlouchám se do tmy. Manželka i děti v poklidu oddychují. Odcházím. Už jen na chvilku je opustím. Dveře už ale nechávám otevřené. Zavírám sprchu, už se její moci neoddám. Obléknu pyžamo, ještě zkontroluji vchodové dveře, jsou v naprostém pořádku. Políbím na dobrou noc své drahé a už zavrtán usínám vedle své manželky. Kolem dokola tma, ticho a bezpečí.

 

 

     A teď už pro nikoho neexistuji. Tahle chvilka je jen moje. Spočinu v pohodlném křesle, uši překryjí výkonná sluchátka a už z nich vlní jeden vybraný tón za druhým, aby se posléze prolnuly v souhře jedinečné harmonie. A já jimi zcela ovládnut, mizím z tohoto světa. Odevzdávám se jim zcela dobrovolně a s chutí. Vždyť jsem se toho okamžiku ani dočkat nemohl. Náročný den za mnou. Dnes večer je u dětí manželka. Dosud se za dveřmi ložnice svítí, to jim ještě zpívá na dobrou noc. Já ale nic z její ukolébavky neslyším. Jsem pryč. Jinde. Oči zavřené, nevnímám nic ze své pozemské tělesnosti. Jako bych opustil bezpečí svého domu a planety. Jako by pro mě v tu chvíli ani nebylo důležité. Snad jsem si dobrým bydlem až příliš jistý.

 

     Když tu náhle soulad zvolna plynoucích akordů naruší podivný, nepatřičný zvuk. Takřka nezaslechnutelný. Avšak pozornost, jíž si muzika žádala, zbystřila mé smysly. Kratičké zaskřípání mě stáhlo z výšin zpět blíž k pevné zemi. Otevřu oči. Stále však omámen opojnou drogou, aby ani jediný tón neunikl, nic zvláštního nezaslechnu. Nenechám se tedy dále rušit, aby kouzlo hudby, jejíž moci jsem se rád poddal, nevyprchalo, a už jsem znovu na cestě. Zvukový polštář mě soucitně přijímá a já už zase nevím o světě. A pak je tady zas! Ten zvuk! Nesnesitelné skřípání a pak se sklo tříští pod nárazem hrubé síly. Vytřeštím oči, když s žuchnutím sletím z oblak zpět na křeslo v našem obývacím pokoji. Někdo se snaží dostat do domu. Ložnice! Poslední dozvuky plynou právě odtamtud. Rodina! Co jen jsem to za otce? Co jsem to manžela? Proč jsem nezareagoval hned poprvé? Jak jsem mohl tak dlouho ztrácet drahocenný čas pro vlastní sobeckou potěchu? A pro co jsem si jen dovolil zříct se své zodpovědnosti? Teď už může být vše ztraceno!

 

     V mžiku strhávám sluchátka, prvním krokem zakopnu o jejich drát a už vrážím do ložnice. Nestačím zpozorovat, že manželka stále zpívá svou poklidnou ukolébavku a nemluvňata v postýlkách ještě žvatlají. Vpadnu do pokoje! Manželka trhne hlavou a spočine na mě vyděšeným pohledem. Děti na vteřinu zmlknou, pak propuknou v prudký pláč. Koutkem oka pohlédnu směrem k oknu. Je zcela v pořádku. Přistoupím ještě k němu a pohlédnu ven. Nikde nikdo. Manželka na mě zírá s nechápavým výrazem ve tváři. Pokorně se omlouvám a mizím za dveřmi.

 

     Padám zpět do křesla, ale po hudbě už nesáhnu. Hlavou mi víří nejistota a zmatek. Již po tolikáté cítím ohrožení své rodiny ve chvíli, kdy jsem od ní nějakým způsobem vzdálen a připraven o možnost její ochrany. Kdy není v mých silách ji bránit. Mám se vzdát i těch ojedinělých chvilek, které si vyhrazuji sám pro sebe? Mám být stále na stráži? Snad ano. Bude to nezbytné. Vždyť to celé působilo tak opravdově. Musí to být skutečné. Jistě jsou stále tam venku. Za plotem. A čekají na mou nepozornost.  

 

 

     Ano. Nesmím polevit ve své bdělosti. Vždyť na mně závisí životy mých nejdražších. Jen přijďte! Jen zkuste znovu dobýt naši tvrz! Nic jiného, než porážka vás tu nečeká. Jsem připraven. Snad jsem několikrát na stráži zaváhal, už se to ale nestane. Vždy v takový okamžik se zdála míra ohrožení nejvyšší. Nikdy naštěstí k ničemu nedošlo. Šlo vždy jen o planý poplach. Ale co kdyby? Co kdyby bylo nebezpečí skutečné? Jsme obleženi. Neustále hrozí vpád. Ode dne, kdy mám rodinu, je ohrožení takřka neustálé. Do té doby jsem nic takového nezažíval. Do té doby mi také nic nebylo tak drahé. Právě proto je nyní tím nejdůležitějším důvodem, proč tu jsem, zajištění bezpečí mé rodiny. A já je nezklamu.

 

     Proč si však útočníci vybírají právě jen ty chvíle, kdy jsou moje smysly soustředěné jiným směrem, nežli k účinné obraně? Jak jsou schopni ty momenty rozeznat? To by mě museli sledovat ve dne v noci každou vteřinou a něčemu takovému skutečně nevěřím. Stejně tak je pozoruhodné, že okna, vstupní dveře, no prostě všechna místa, kudy se už tolikrát pokoušeli dostat dovnitř, jsou po všech těch nájezdech zcela netknuta. Ani stopa po jakékoliv snaze o průnik. Jak jen to všechno dělají? Že by je odradily mé značně opožděné výpady? Navíc stojí za pozornost, že sama manželka nikdy nic podobného, co by se dalo nazvat pokusem o vloupání, nezaznamenala. No ano, je tolik zaměstnána péčí o naše dvojčata, že již prostě nezbývá sil zachytit známky zlovolného snažení těch drzých vetřelců. 

 

     A pak jsem si ty věty začal opakovat stále dokola. A ve chvílích klidu, kdy moc rozumu není potlačena silou ochranitelského pudu, mi to celé začalo v hlavě znít jaksi nepatřičně. Vratce a jen stěží neuvěřitelně. Manželka mě tiše, zpytavě sleduje, když jí to vše vykládám. Neřekne ani slovo. Nakonec se mi něžně, opatrně pokouší říct, že jsem zřejmě přepracovaný a měl bych víc odpočívat. Pak to nechá být. Její slova a výraz půvabné tváře mě však přiměje o tom celém začít pochybovat. A pak jsem si vzpomněl na svou úzkostlivou matku, která se tolik bála o vlastní děti, až je neváhala omezovat v pohybu a držet doma, jen aby v nebezpečném vnějším světě nepřišly k úhoně. A pokaždé, kdy předvídala pohromu, k ničemu nedošlo. Její obavy nás nakonec uklidňovaly, protože její děsuplné apokalyptické předpovědi byly zárukou toho, že nevyjdou. Skutečný běh věcí to nakonec vždy potvrdil. Jedině to nás mrzelo, že tím sama škodila svému zdraví. 

 

     Je třeba si v tom celém udělat pořádek. Střízlivě, s rozumem, analyticky a věcně: 



  1. Než jsem se oženil a měl děti, nic podobného jsem nezažíval. 
  2. K ohrožení dochází jen když jsem určitým způsobem odříznut od možnosti rychlé obrany své rodiny. 
  3. Neexistují žádné stopy po skutečném útoku. 
  4. Když je má obava nejhlubší, k ničemu nedojde. 
  5. Manželka nikdy nic takového nezpozorovala, a pokud by se kdosi dobýval do domu, jistě by projevy pokusu o vloupání zachytila.

 

     Jaký je jediný možný závěr? Není to skutečné. To vše se děje jen v mé hlavě, právě v těch okamžicích, když jsem izolován od nástrojů obrany a právě proto, že se nacházím v takové situaci. To vše se děje kvůli úzkostné obavě o bezpečí mých drahých. Přesně tak jsem to ženě vyložil, jakmile jsem si to uvědomil. Usmála se, souhlasila se mnou a snad byla i hrdá, že jsem byl schopen na to celé přijít sám. Jako by jí spadl kámen ze srdce, řekla sama. Vše je dobré. Vše je v pořádku. Pokud k něčemu podobnému opět dojde, budu schopen prostřednictvím této diagnózy silou vlastního rozumu dotírající strachy potlačit. Pomohu tak nejen své rodině, ale i sobě. Kdo ví, kam až by mě podobné bludy dokázaly stáhnout. Teď konečně jsme všichni opravdu v bezpečí.

 

 

     Práce až nad hlavu. Sedím v kanceláři, tak jako každý všední den, a mé myšlenky patří jen jí. Plně soustředěn na splnění úkolu jsem zcela odstřižen od vnějšího světa. Nic jiného nevidím, ani neslyším. Nikomu se nepodaří mě vyrušit. Vím, co je mým cílem a proč to vše dělám. Kolem mohou projít davy, ale já bych si jich nevšiml. Proč taky? Nic pro mě nyní není tak důležité jako moje práce. A pak mi náhle bleskne hlavou děsivý obraz. Manželka se uprostřed obývacího pokoje marně brání útoku násilníků a za dveřmi ložnice pláčou dvojčata probuzená náhlým hlukem a zoufalým křikem jejich matky. 

 

     Vytřeštím oči a prudce vstanu, až se kolegové leknou a směřují na mě ve vteřině svůj pohled. Zmateně se rozhlédnu, celé tělo mi polije studený pot, srdce bije, jako bych právě vystoupal do desátého patra. Pak se stejně nečekaně uvolním. Zlehka se zasměji a usednu zpět do křesla. Snažím se uklidnit. Ale no tak. Vždyť to přece není skutečné. Neudělám znovu tu tolikrát opakovanou chybu, za kterou mě má manželka za pološílence. Jak jen jsem se to naučil? Až tě znovu ovládne nezvladatelný pocit strachu o rodinu, a to zvlášť ve chvíli, kdy nemůžeš nijak zasáhnout, pak je vše v pořádku. Ta obava je jistě falešná. Nesčetněkrát jsi se už přesvědčil, že není skutečná, až můžeš takový závěr s klidem pokládat za pravidlo. Tak jen se podle něj řiď a zůstaň klidný. Vše je totiž v nejlepším pořádku.

 

     Vracím se ke své práci, ze které mě mé běsy vyrušily. Už jim nepopřeji sluchu. Je nutné je vždy tímto způsobem potlačit a snad jednou pominou úplně. Věřím tomu stále silněji. I když musím uznat, že ony děsuplné bludy působí nadále dosti přesvědčivě. Vůbec se nedivím, že jsem jim byl kdysi schopen podlehnout. Vždyť koho by nevyděsil tak věrný obraz těch nejdražších v ohrožení života, zatímco vy si klidně vysedáváte ve vyhřáté kanceláři, a pro jejich ochranu před podobnou hrozbou neděláte vůbec nic. Nestydím se za své pocity. Podobně by měl smýšlet a reagovat každý zodpovědný manžel a otec. A jistě není radno takové přirozené reakce zcela potlačovat. Důležité je nenechat se jimi cele ovládnout. Je třeba zapojit rozum a zkušenosti. 

 

     Jak jinak se může projevit má láska k rodině než strachem o její bezpečí. Strachu se nebráním. Ze strachu strach nemám. Nechám si ho. Jinak to ani být nemůže. Snad i tak nějak se láska hlásí ke slovu. Strach předvede mému vědomí obraz možného ohrožení a je pak už jen na mě, jak zareaguji. Zda jej nezodpovědně nechám být, vymažu z hlavy, překryji jinou myšlenkou, nebo se jím budu zabývat. Pokud však zvolím druhou možnost a jako dobrý otec a manžel nemohu jinak, je nezbytně nutné nepropadat jeho přesvědčivosti a nepoddat se hysterickému záchvatu, který nikam nevede. Snad jedině do ústavu pro choromyslné a tedy pryč od mé milované rodiny. A jak bych ji pak mohl odtamtud chránit? Kdepak. Tudy ne. 

 

     Co si ale počne má žena? Jak se může sama útočníkům ubránit? Vždyť jich je tolik. A co bude s našimi dětmi? Jdou si pro ně? Nebo jen chtějí vykrást byt? I tak je celá rodina jistě v ohrožení. Cítím to. Copak mě můj instinkt někdy zklamal? No dobrá. Je třeba se uklidnit. Opět jsem popustil uzdu své paranoie. Ten dojem se tak věrně tváří jako odraz skutečnosti. Musím jej zkrotit! Jen s vypětím všech sil to zvládám. Krev se mi valí do hlavy, třesu se v křesle a křečovitě svírám opěradla. Nevydržím to! Musím něco udělat. Není možné nedělat nic. Nesvedu to. Za co bych pak stál? Rychle otvírám okno a nechám chladný vzduch utišit svou týranou duši. Není to lehké být hlavou rodiny tak vzdálené mojí starostlivosti. Už je zase dobře. Jsem na sebe pyšný. Zvládl jsem to. Překonal jsem své běsy. Až se vrátím domů, nesmím se zapomenout pochlubit. Manželka bude šťastná a spokojená, jak zodpovědného muže si to vybrala. Jak mu starost o bezpečí rodiny leží na srdci. A s jakým vypětím bojuje s vlastními démony, neboť se svou rodinou touží zůstat.

 

     Ovšem to vše se stane, jen pokud je doma vše v pořádku. Není jistě projevem kapitulace před svými neduhy, když v klidu prověřím, zda je tam vše, jak má být. Nedá se nic dělat. Raději manželce hned zavolám.


1 názor

Jamardi
před 7 měsíci
Dát tip

Slyšela jsem, že poruchy vznikají i tak, že na člověka, který je v polospánku nebo je hodně unavený někdo nevhodně mluví. Napadá mě to v souvislosti s tou sprchou, kde to jako že začalo. Třeba "Hýbni s sebou, nelelkuj, potřebuješ rozproudit krev....."


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru