1. Letiště CR7 / 2. Ostrov dřeva

*

1. Letiště CR7

Přistáváme na ostrově, který je proslulý jedním z nejzábavnějších letišť světa. Přinejmenším v Evropě obsazuje madeirský aeroport, v těsném závěsu za letištěm gibraltarským, druhé místo v soutěži o nejnebezpečnější přistávací dráhu. Místo pro runway je totiž zčásti vydlabáno ve skále, zčásti umístěno na náspu a téměř celá jedna třetina nejistě balancuje na vysokých pylonech nad mořem, kde silný vítr vytváří agresivní turbulence. Dráha i se všemi prodlouženími měří jen dva tisíce sedm set metrů a přistávat zde smějí pouze piloti se zvláštním výcvikem.

Jsem však zklamán a roztrpčen. Kdysi prudce adrenalinová přistání jsou zřejmě už minulostí. Žádná hysterie na palubě, žádné ječení, žádné zvracení do pytlíků. A to jsem se tolik těšil. Nudné přiblížení bez větrných poryvů, něžné dosednutí na dráhu, brždění plynulé, odkudsi zezadu dokonce zaznívá masivní aplaus, což dává tušit, že s krajany se tu budeme nejspíš často potkávat. Muž sedící u uličky si dokonce odvážně rozepíná pás a s omluvou mě odstrkuje od okénka, aby si mobilem pořídil fotografii osvětleného průčelí terminálu.

„Tam u nápisu je jeho portrét v nadživotní velikosti,“ píchá prstem do prostoru a snaží se mě přimět k nadšení.

„Hm, hm, no jo,“ rozmrzele přikyvuji, abych měl pokoj.

„Víte, že to letiště po něm dokonce pojmenovali?“ nedává se dotěra jen tak odbýt.

„Asi slušný politik.“

„Cé er sedmička, pane. Ronaldo! Jsme v rodišti největšího hráče na světě.“

„No jo, to víte, já se v těch hokejistech zase tolik nevyznám,“ snažím se dát chlápkovi najevo svoji intelektuální převahu, s každou mou odpovědí se však výraz jeho tváře více a více podobá někomu, kdo se baví s debilem.

„Pane, to je globální fotbalová superstar, hvězdný kanonýr Cristiano Ronaldo! Pětinásobný držitel Zlatého míče, vy ignorante!“

„Aha, tak to se spíš vyznám v těch hokejistech,“ pravím se škodolibým úsměvem hysterickému kopálistovi a začínám se chystat k odchodu. Je krátce po půlnoci a my si posouváme čas o jednu hodinu zpět celí šťastní, že jsme na dovolené a ne v práci, protože máme den o hodinu delší. Vstupujeme na ostrov věčného jara v naději, že zde v příštích dnech potkáme minimum hlučných a samolibých turistů z Ruska, jelikož jsou nepochybně všichni povoláni do vlasteneckého boje za osvobození Ukrajiny od Ukrajinců. Jaká škoda, že se proti nim nemohli postavit jejich odvěcí nepřátelé, němečtí fašisté. Protože jsou už dávno v zaslouženém důchodu, přijeli si jej všichni užít ausgerechnet na Madeiru. Cesta z terminálu na parkoviště připomíná mistrovství světa seniorů v kulhání na výdrž.

*

2. Ostrov dřeva

Jméno Madeira je odvozeno z portugalského Ilha da Madeira, tedy Ostrov dřeva, což vyjadřuje fakt, že ostrov byl v minulosti pověstný nezvykle bohatým zalesněním. Když roku 1419 jeho objevitel João Gonçalves Zarco dostal od portugalského krále příkaz, aby toto liduprázdné, avšak strategicky významné místo zpřístupnil dalším osadníkům, plály ohně, stravující původní vegetaci, nepřetržitě po sedm let. Tak alespoň praví legenda. Pohled na holé kopce už ovšem tak líbezný nebyl. I usnesli se osadníci vespolek, že by si velmi užili doušku čerstvě vypáleného rumu, pročež kam oko dohlédne, vysadí cukrovou třtinu. Z materiálu, který ušetřili na stavbách kostelů, začali okamžitě budovat pěstitelské pálenice a také se nechali slyšet, že každý zájezd s lodí plnou sazenic třtinovce cukrového je vítán. Netrvalo dlouho, a už byli na cestě první turisté vezoucí sadbu ze Sicílie. Jenže co s ní.

„Šéfe, my jsme ale vyučení mořeplavci,“ reptali zaskočení osadníci, „přece po nás nemůžete chtít, abychom makali na plantáži jako barevní.“

„Barevní! To je nápad! Sakra, že to nenapadlo mě,“ zamyslel se guvernér Zarco, „chlapi, přivezeme na tu práci černochy.“

A jak řekli, tak udělali. Otroci v potu tváře přetvářeli kopce na terasovitá políčka, ve svazích hor hloubili zavlažovací kanály zvané levady a na popelem zúrodněné půdě pěstovali nestvůrná množství cukrové třtiny prakticky za byt a stravu, což bylo v té době běžným pracovněprávním vztahem. Madeira se brzy stala největším pěstitelem této plodiny v západním světě. Navzdory úspěchu se pěstování třtiny, výroba cukru a pálení rumu na Madeiře dlouho neudrželo. Ostrov napadli piráti, během šestnácti dní povraždili většinu ostrovanů, osvobodili otroky, zničili veškerou cukrovou třtinu, vypili všechen rum a ostrov zase opustili. Pro velký úspěch celou akci pak ještě několikrát opakovali. Zatímco zemědělci se před útoky pirátů uchylovali pod ochranu čtyř nově zbudovaných pevností ve Funchalu, řádové sestry z kláštera dávaly přednost ječení a úprku přes hory do údolí Curral das Freias, kde se z utrpěného šoku léčily výrobou a konzumací později proslulého kaštanového likéru. Kdyby jeptišky tušily, že za pět set let se budou jejich údolím prohánět hordy likérolačných a kaštanůchtivých turistů, na nějaké prchání by se jistě vykašlaly a udělaly by dobře. Sobě i pirátům.

Přeživší ostrované nezatrpkli, pouze přešli od produkce cukrové třtiny k pěstování banánů, vinné révy a exotických květin, na které od té doby lákají zámožné turisty. Například v roce 1860 se na Madeiru přijela léčit císařovna Alžběta zvaná Sissi, manželka rakouského císaře Františka Josefa I. Po první světové válce zase přicestoval poslední rakouský císař Karel I. Tomu však kúra neudělala dobře a musel být pochován v kostele Nossa Senhora de Monte ve Funchalu. Opomenout nelze ani návštěvu britského ministerského předsedy Winstona Churchilla. Ten nejen že pobyt přežil, ale dokonce zde namaloval i několik obrazů, které se prodávají v aukcích za neuvěřitelné sumy. Poznáte je podle toho, že ve snobských příbytcích bývají pověšeny malbou ke zdi a cenovkou ven.

Zahájením pravidelné letecké přepravy v roce 1964, byl ostrov zpřístupněn pro masovou turistiku. Dnes Madeira kromě milovníků banánů vinné révy a exotických květin přitahuje především vysokohorské turisty a německé penzisty. Jak se nakonec ukázalo v letadle, kterým jsem přiletěl, také nemálo Čechů má na ostrov spadeno.