Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ta pravá pohádka

17. 02. 2023
4
9
449
Autor
Zavel

     Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužili a když se nám narodila dcera Hana, ocitli jsme se téměř na vrcholu spokojenosti. Už nebylo nic, co by v našich životech chybělo. Tak proč nepřivést na svět ještě jeden život? Příroda však řekla rozhodné ne, a tak jsme žili dál ve třech. Byli jsme šťastní a zároveň zoufalí. Nic nescházelo, avšak neopouštěl nás zvláštní pocit neúplnosti. A když už se i naše dcera začala sama ptát, kdy na svět přijde její bratříček nebo sestřička, začali jsme uvažovat o adopci. Cesta k cíli nebyla přímá ani snadná, avšak naše vytrvalost a odhodlání se zdály takřka nevyčerpatelné. A tak se stal po více než roce cílevědomého usilování novým členem naší rodiny šestiletý Adam. 

 

     Jsem spisovatel. A až když Hana přišla na svět, uvědomil jsem si, že po všem možném, co jsem kdy napsal, je nyní na čase, abych začal psát právě pro ni. Motivace, která mi rostla doslova před očima, podnítila mou pracovitost a fantazii a já jí tak mohl již od jejích prvních měsíců číst příběhy, které díky ní vznikly. Jakmile se pak naučila jakž takž číst, měl jsem pro ni už v šuplíku připravenou celou knihu pohádkových příběhů. Jako hrdý otec a sebevědomý autor musím na tomto místě uvést, že jimi byla tolik nadšená, že ty nejoblíbenější z nich brzy uměla vyprávět z paměti a tak je brzy sama šířila mezi veškeré příbuzenstvo a kamarády ze školy. Přišlo to v pravý čas, protože zrovna v té době se z ní jako z jedináčka stala sestřička. Bylo to právě tehdy, kdy jsme malého Adama adoptovali.

 

     Pro nikoho z nás nešlo o jednoduché období, avšak i přes nejistotu a napětí, byli jsme naplněni výjimečným pocitem, že vše je tak, jak má být. Občasné Adamovy návštěvy u nás se postupně změnily v návštěvy s přespáním a dnes už si ani nevzpomenu, od kterého dne u nás usměvavý, i když poněkud zádumčivý chlapec bydlel natrvalo. Byla toho spousta, čeho jsme se předem obávali a nezbytné pochopení a toleranci musely projevit obě strany. I na Adamovi bylo poznat, jak moc s námi chce být a jak proto přechází nedostatky, které by snad za méně příznivých podmínek zhodnotil jako nepřekonatelné. Tolik jsme si přáli, aby u nás malý sirotek nalezl vše důležité, o co v životě přišel a co postrádal. Doufali jsme, že v novém sourozenci najde někoho, kdo mu bude oporou, a to i v době, kdy my už tu nebudeme. Naše obavy však byly zbytečné. Adam a Hana se sžili tak dokonale, že by jen málokdo rozpoznal, za jakých okolností se z nich sourozenci stali. Jsme šťastná rodina. Uvědomuji si to každý den a v každém okamžiku. Třeba právě teď. Je večer. Dávám dětem dobrou noc. A už jen na odchodu slyším, jak Hana malému Adamovi šeptem vypráví jednu z pohádek, které jsem pro ni před časem napsal.

 

 

     Uznávám, že zřejmě nešlo o poklady světové literatury pro děti, ale jako velmi malá přijímala Hana mé pohádky až s nečekaným nadšením. Velmi jsem se proto podivil, když po nějakém čase, kdy už s námi byl náš syn Adam, začalo ono nadšení polevovat, až se nakonec Hana od mých příběhů odvrátila nadobro. Ne snad, že by mi něco takového sama okázale sdělila. Přišli jsme na to postupně, nenápadně, a právě o to silnější naše překvapení bylo. Přestala je vyprávět a nijak nestála o nové. Kniha našich pohádek se tak uzavřela. Na mé opatrné otázky po příčině jejího nezájmu, odpovídala vždy vyhýbavě a se špatně skrývanou ohleduplností. Snažil jsem se svou zvědavost krotit, ale jak se mísila nejistota autora s pochybami otce, zřejmě jsem pojednou necitlivě zdůraznil svůj zájem o příčinu jejího nenadálého nezájmu.

 

     “Ale vždyť to jsou vaše pohádky. Ne naše!” odpověděla zpříma s nečekaným sebevědomím v hlase. Způsob, jakým ta slova pronesla, mě vyvedl z rovnováhy. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že jim vlastně vůbec nerozumím. Ve svých úvahách jsem navíc zcela pominul množné číslo, které ve druhé větičce použila.

 

     “Jak to myslíš? Přece jsem je psal pro tebe,” pokusil jsem se v tom udělat v tom jasno. 

 

     “Já vím, tati,” řekla měkce a bylo až dojemné, jak se mě snaží chlácholit, “ale já nedávno poznala jiné příběhy. Ty pravé, dětské.”

 

     “Já ale přece píšu pohádky. Vždyť je tam tolik kouzel, fantastických bytostí a jsou zábavné. Nebo ne?” odpověděl jsem. Přestože tak má slova mohla působit, nebyl jsem ještě nikterak zoufalý. Jen jsem se to prostě snažil pochopit.

 

     “Víš, co jsem poznala ty pravé dětské pohádky, už se mi ty tvoje tolik nelíbí. Jako by je psal někdo cizí, koho neznám. Nezlobíš se, tatínku?” špitla a vrhla se mi do náruče.

 

     Chvíli jsme tak zůstali a já se snažil vstřebat ten podivný rozhovor. Nikdy by mě ani nenapadlo, že něco podobného uslyším od vlastního dítěte. Nebyl jsem nijak uražený. Kdepak. Zprvu snad ohromený. Brzy však, ještě s rozpolcenou Hanou v náručí, převládla zvědavost. No dobrá, nepíšu pohádky, které by se jí líbily. To by mi to ale řekla nějak takhle: Tati, ty pohádky se mi už nelíbí. Ona ale mluvila o něčem jiném. Řeč byla o jejich opravdových dětských příbězích. Copak pohádky nejsou opravdové dětské příběhy? Jako dítě jsem je miloval a ve vzpomínkách je chovám dodnes. Byl jsem jimi okouzlen, a aniž jsem o tom věděl, otevřely mi cestu do skutečného světa a k dospělosti. Měly vše, co k dobrým pohádkám patří. Tak jako ty, co jsem pro svou dceru sepsal já. Pozvolna jsem přijímal, že snad mým dílkům cosi chybí. Tím více mi ale vrtalo hlavou, kde tedy k těm pravým dětským příběhům Hana tak náhle přišla. Cítil jsem se jako slepec, když mi to záhadu objasnila. Jak to, že jsem na to nepřišel sám?

 

     “To Adam. On mi je vypráví.”

 

 

     Hana neodbytně trvala na tom, že bude našemu rozhovoru přítomná. Možná cítila i jakési provinění, že svého bratra prozradila, a chtěla se té situaci postavit čelem. Vyrušili jsme ho od knihy, v níž si s úsměvem listoval. Adam ji odložil a s jakousi účastí, kterou zpravidla věnujeme lidem méně chápavým, mi začal tichým hlasem odvíjet svůj příběh. Zprvu jsem zcela nechápal, proč na mou prostou odpověď reaguje tak obšírným výkladem, ale když jsem konečně nechal jeho příběhu volný průběh, pochopil jsem, že to bylo nutné. Hana se skrčila v houpacím křesílku stojícím v koutě pokoje a už nevydala ani hlásku.

 

     Bylo až s podivem, s jakou vstřícností a ochotou se mnou Adam o tom všem mluvil. Čekal, že takový rozhovor přijde? Musel přijít. Přál si snad dokonce, aby k němu už konečně došlo, když pochopil, k čemu musí vést vypravování jeho příběhů své sestře? Neklid patrný v hlase provázel jeho až pozoruhodně zralou řeč od prvního slova. Až později jsem pochopil, že se toho dne v našem domě znovu cítil jako v cizí zemi mluvící naprosto odlišným jazykem. I proto byla jeho opatrnost na místě, když vážil každý výraz, kterými vykládal, co ještě žádný z dospělých neslyšel. 

 

     “Ani si nepamatuju, kdy jsem do dětského domova přišel. Neznal jsem nic jiného, a tak jsem si tam připadal jako doma. Tety na mě byly moc hodné a mě ani nenapadlo, že existuje někdo jako rodiče. To jsem se dozvěděl až později. Hlavně od starších dětí, které z domova odcházely do nových rodin a čas od času se zase vracely zpátky do naší rodiny,” řekl zvolna na úvod, zatímco jsem se mu snažil netrpělivě položil otázku. Zřejmě s tím počítal. Možná i proto se na několik vteřin odmlčel.

 

     “Já vím, to vše mi tety říkaly. Ale chtěli jsme mluvit o těch pohádkách, co vyprávíš Haně.”

 

     “Neboj, tati. Musím ti povědět celý ten příběh. Jinak bys to asi nepochopil. Tak jako každý dospělý.” Vlídně se na mě usmál a hned zas pokračoval, “a bylo toho víc, o čem jsme se nedozvěděli. Ale když ani netušíš, že by ti něco mohlo scházet, nemůžeš to postrádat. Když nevíš, že je někdo jako máma, táta a rodina, ale nechceš být sám a někdy se i bojíš, stanou se tvou rodinou všichni, které máš kolem sebe a kteří sdílejí tvůj příběh. A přesně tak jsme v domově žili…”

 

     “Takže tahle rodina ti vyprávěla ty tvoje zvláštní pohádky?” vystřelil jsem nedočkavě, avšak po Adamově zpytavém pohledu jsem se studem ve tváři zmlkl. Chlapec navázal jakoby nic.

 

     “Když ale cítíš, že ti něco schází a třeba ani nevíš, co to je, prostě se to prázdné místo snažíš vyplnit. Kdo ví, proč nám tety nikdy pohádky nevyprávěly. Možná je samy nikdy neslyšely. Já jsem tenkrát hodnějšího dospělého neznal a nevěřím tomu, že by nám je zamlčely schválně ze zlé vůle. Možná to právě naopak myslely dobře a jen nás nechtěly kazit. Snad na to ale prostě neměly čas. A já je mám všechny pořád tolik rád. Ale ani ostatní děti nikdy žádnou neslyšely. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. I tak nám to ale dokázalo chybět. Večer jsme nemohli usnout a…,” pak se odmlčel a zvážněl. Bylo zřejmé, že nad čímsi zapeklitým hloubá. Snad jsem byl svědkem okamžiku, kdy o smyslu příběhu, který přede mnou odvíjel, poprvé vědomě dumá. Neopovažoval jsem se ho vyrušit, přestože jsem mu visel na rtu, když jsem až prosebně vyhlížel jeho další slova. Pak pomalu navázal.

 

     “Nemohli jsme usnout a hlavně, vůbec jsme nechápali, co se kolem nás děje. Svět a my v něm jsme byli jedno velké tajemství.”

 

     A znovu zmlkl, odvrátil se ode mě a s neobvykle vážnou tváří hleděl do míst, kam jsem ho už neuměl následovat. Bohužel to tehdy ani jeden z nás nevěděl.

 

     “Nevím, kdy to začalo. Kdo s nimi přišel. Nemluvili jsme o nich jako o pohádkách. Nepamatuju se ani, jakou jsem slyšel jako první. Daly nám to, co se nám líbilo a co jsme potřebovali. Jazyku, kterým mluvily, jsme dobře rozuměli. Až když jsem přišel k vám jsem pochopil, jak moc to všechno bylo jiné než ty skutečné pohádky, které vymýšlejí dospělí pro své děti tady venku, mimo svět našeho dětského domova,” snažil se Adam jak jen mohl vysvětlit mi podstatu těch skutečných dětských příběhů. S každou další větou na něm bylo jasněji znát, jak ho trápí, že jen máločemu dokážu porozumět. Pokusil jsem se mu jít v jeho úsilí naproti.

 

     “A co mi raději některou z těch vašich pohádek vypravovat?”

 

     S odpovědí neváhal: “Dobře, tati. Ale až příběh dovyprávím, už se nebudeš na nic ptát, platí?”

 

 

     Vyzval mě, abych zavřel oči. Nevím, jestli se přede mnou styděl, nebo to bylo nutné, aby na mě jeho vyprávění plně zapůsobilo. Začal volně, jako by šetřil slovy, avšak bylo zřejmé, jak pečlivý byl jejich výběr. Zdálo se dokonce, že jsem nejen součástí předávání příběhu, ale zároveň probíhá i jeho bezprostřední překlad. Snad do podoby jazyka, kterým mi bude co nejsrozumitelnější. V Adamově hlase bylo cítit, jak moc je neklidný a jak mnoho mu záleží, aby mi vše popsal, jak nejlépe dovedl. Jeho věty byly jasné, stejně jako jejich smysl. Čas od času udělal ve svém vyprávění pauzu, koutky úst mu cukaly a zároveň na mě kulil v jakémsi očekávání své hnědé oči. Když se však očekávaná odezva nedostavila, pokračoval dál. V řetězci, kterým na sebe jednotlivé promluvy navazovaly, jsem se však ztrácel a po chvilce jsem si uvědomil, že celkový význam příběhu, mi uniká. Když byl u konce, bylo mi chlapce líto. Uvědomil si totiž, že nebyl úspěšný. Slzy mu stékaly po rudnoucích tvářích. Objal jsem ho, a pokoušel se pochopit, co se stalo. Nejen pro ukojení vlastní zvídavosti, ale především abych pomohl svému synkovi, kterému na tom okamžiku tolik záleželo. 

 

     Tak jsme setrvali několik minut a já stále marně bloumal vlastní myslí a snažil se přijít na racionální vysvětlení toho, co se právě stalo, když tu nám Hana lavinou smíchu, jejímuž utržení už nebyl schopna zabránit, připomněla svou přítomnost.

 

     “Jak jsi to mohl, Adame, vydržet? Já jsem se držela celou dobu jen taktak, ale teď jsem vážně nemohla,” vyprskla vyjeveně Hana a nechápavě na nás oba zírala.

 

     “Ty víš, o čem Adamovo vyprávění bylo?” vrátil jsem jí její údiv.

 

     “Jasně! Byla to ta nejlegračnější pohádka, jakou jsem kdy slyšela. Adam mi tuhle ještě nevypravoval,” odpověděla stále se culící Hana. Když si ale uvědomila, jak moc jsme s Adamem rozrušení, potlačila svůj smích a vydala se nám na pomoc.

 

     “Já jsem tušila, že bys to nepochopil, ale musela jsem ti, tati, o Adamových pohádkách říct. A ty se na mě nezlob, bráško. Vím, jak jsi moc chtěl, aby tě naši přijali se vším všudy. Ale to prostě nejde,” snažila se Hana ze všech sil provést nás oba alespoň k nějakému pochopení té patálie s opravdovými pohádkami. 

 

     Adam se dal po chvilce uklidnění zas málem do pláče. Bylo mu líto, že mi nedokázal odhalit, co bylo jeho niternou součástí, přestože se snažil, jak jen uměl. V jeho mysli klíčil strach, že pokud to výjimečné poznání, které si z dětského domova přinesl, nepochopím, nebudu ho milovat tak, jak by otec syna milovat měl. Musím ale přiznat, že v tu chvíli mi nic z toho nedošlo. Naštěstí s námi byla moje vnímavá dcera. 

 

     “On už to prostě neumí, Adame. Já ano, protože ještě nejsem dospělá, ale táta ani máma už mluví jiným jazykem. Nedokážou pochopit, co jsi vypravoval. Netuším, proč je to tak, jen vím, že…,” řekla a sklopila bázlivě oči, “už se mi tátovy pohádky nelíbí. Najednou mě nebaví. Jsou jako z jiného světa. Ze světa dospělých. Ale my teď máme s Adamem svoje pohádky a v nich je zase náš svět. Nezlob se na nás, tati.” Pak se zamyslela a se zakaboněnou tváří plnou soustředění dodala: “Snad kdyby tobě a mámě nikdy nevypravovali ty pohádky dospělých, když jste ještě byly děti, možná bys pochopil.”

 

     Zíral jsem na ni jako na zjevení a snažil se vstřebat smysl každé z těch vět, které právě pronesla. Přijal jsem nakonec její vysvětlení, přestože mi ještě dlouho bloudilo hlavou, jak jsem se ho ze zvyku snažil podrobit neúprosné kritice mého, ano, mého dospělého rozumu. Objal jsem své děti co nejvroucněji jsem uměl. Od toho dne jsem Adamovi dával najevo jak jen jsem svedl, že je mým skutečným synem, přestože byla jeho cesta do naší rodiny poněkud klikatá. Snažili jsme se mu proto co jen nám síly stačily tu cestu umést. Netušil jsem, jak moc odlišný ten chlapec je. A už vůbec by mě nenapadlo, že by život v naší normální rodině mohl malé nevinné dítě o něco připravit. Ale vždyť se to stalo každému, kdo byl dítětem a dospěl. Žádné z dětí, které jsem znal, si však s sebou neneslo to, co on. Mohou mít pohádky, které dětem vyprávíme, skutečně tak zhoubnou moc, zatímco se bláhově domníváme, jak vydatně jim magickou formou pomáháme na jejich pouti vstříc dospělosti? Že bychom jim snad nakonec škodili a skutečně o cosi okrádali? Jak by ale vypadal svět, v němž by žili jen lidé, které žádný dospělý takovým způsobem neovlivnil? Nebyl by snad nakonec lepší, kdyby…

 

     “Tak už nechte toho smutnění,” vstoupila nenadále Hana do mých neuspořádaných myšlenek, “nepůjdeme radši na zmrzlinu, tati?” Koulela prosebně očima, stejně jako Adam, který se zřejmě přes vypjatou chvilku přenesl lehčeji než já, a už stál v jedné řadě vedle své sestry se stejně žadonícím výrazem v ještě lehce růžové tváři.

 

     “Ale já jsem chtěl ještě chvíli psát. Víte, měl jsem jeden nápad na pohádku…,” ani jsem nedokončil větu a zarazil se. Několik vteřin jsem dumal a pak s úsměvem dodal, “ale co, vždyť na tom nesejde.” 

 

     Pak jsem je vzal oba za ruku a společně jsme vykročili směrem k cukrárně.  


9 názorů

dávám TIP a ještě se vrátím.....tady nestačí jedno - dvě přečtení


Janina6
18. 02. 2023
Dát tip

Zkusím.


Danny
17. 02. 2023
Dát tip Janina6

Janina6: na toto téma ti doporučím výbornou sci-fi povídku "Chrudošiví jsou Borolové" od Henryho Kuttnera. Zkus ji najít v knihovně nebo někde :)


Janina6
17. 02. 2023
Dát tip

Jasně, Danny. Jen je to pro mě těžko představitelné. Možná by byl zajímavý názor nějakého psychologa. Myslí děti tak moc odlišně?


Danny
17. 02. 2023
Dát tip

Janina6: pravděpodobně (pokud jsem autora dobře pochopil) podle této povídky mají děti jiný způsob myšlení než dospělí, tak když v tom domově jsou sami mezi sebou, takže vytvoří pohádky, které jsou mimo způsob myšlení dospělého člověka: Adam mohl stokrát vysvětlovat nevlastnímu otci tu pohádku a on by jí kvůli té odlišnosti/bariéře ("nekompatibilnímu softwaru") stejně neměl šanci pochopit z principu.


Alegna
17. 02. 2023
Dát tip

Netroufnu si říct, že rozumím, ale věřím .... Něco podobného jsem zažívala s vnučkou při hraní, když jsem se jí nechávala vést.


Janina6
17. 02. 2023
Dát tip Zavel

Zajímavý námět k přemýšlení. Abych se přiznala, vlastně tomu zatím taky moc nerozumím. Děti si určitě vymýšlejí příběhy, jenže ani ty se nerodí "odnikud", vznikají právě z toho, co děti slyší a vidí kolem sebe... a jak světu kolem sebe rozumět, i to je učí právě dospělí... Myslím, že kdyby jim vůbec nic nevyprávěli, tak právě to by je hodně ochudilo. Budu o tom ještě uvažovat. Každopádně originální námět, ráda jsem četla.


Danny
17. 02. 2023
Dát tip

ještě bych si dovolil trochu sebestředně dodat, že taková bariéra možná skutečně existuje, nevím, zda souvisí s věkem, naladěním, letorou... někteří uživatelé Písmáka se v mých textech tzv. "ztrácejí" což jsem nikdy nepochopil, protože mi přijdou úplně přesně a jasně napsané. Ale to neovlivním.

Třeba tady Zoroaster nechápe "Tři idealistické teorie světa": https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=127633

nebo jak se Kvaj ztratil v textu "Díla" jsem taky nepochopil:https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=537612

nic proti Zoroasterovi a Kvajovi, jen nechápu, jaktože to nechápou :) co je na tom vůbec k nepochopení :)


Danny
17. 02. 2023
Dát tip Zavel

Tohle je opravdu velmi hluboké. Opravdové dětské pohádky říkané dětmi pro děti: geniální, taky je tam super vidět, jak se ten táta snaží tomu porozumět a Adam snaží to vysvětlit a prostě to nejde. Velký Tip a do Oblíbených.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru