Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

21. Vilas Felicidade Rocha / 22. Levada Nova da Calheta

12. 04. 2023
7
12
267

V mlžných deštinách Madeiry

*

21. Vilas Felicidade Rocha

 

V oblasti Ponta do Pargo jsou hluboké lesy, široké pastviny a zemědělská půda. Protéká tudy několik potoků a levad. Po většinu roku je zde božský, mnohdy až otravně jednotvárný klid. Nemnoho zdejších obyvatel ožívá jen při náboženských slavnostech, během populárního festivalu hrušek, a když do těchto končin nedopatřením zabloudí turista.

 

O pěkný rozruch, srovnatelný s vinobraním nebo s dožínkami, se postaral náš příjezd. Osamocený dvojdomek patrových vilek, ve kterém máme bydlet, sice už z dálky vidíme, protože stojí na kopci za osadou, ale jak se k němu dostat, neví ani šofér Decio, a to nás zneklidňuje. Naštěstí ze všech okolních usedlostí, přesněji z obou, vybíhají obyvatelé ozbrojení vidlemi a loučemi, protože už se šeří, náruživě brebentí překotnou portugalštinou o něčem, co zní jako dramatická událost s tragickým koncem, jež se přihodí někomu, koho všichni známe, Decio se snaží hovor částečně tlumočit do angličtiny, abychom se přestali klepat strachy, ale z tónu hlasu vesničanů a z divého máchání vidlemi tím či oním směrem i tak tušíme, že jestli se vydáme támhletou polní pěšinou, můžeme se i zabít, ale když pojedeme támhletím lesním průsekem, tak se zabijeme docela určitě, kdybychom se však rozhodli pro střední cestu, že je sice nejkratší, ale příkře strmá, zákeřně úzká, nevídaně klikatá a bez manuální asistence pasažérů nesjízdná, proto nám ji rozhodně nedoporučují. Decio se chvíli škrábe ve strništi vousů a s povzneseným úsměvem vyjíždí směrem, který sousedé rozhodně nedoporučovali.

 

Když v potu tváře dotláčíme dodávku k zahradní bráně, pro tmu už skoro není vidět. Nezbývá než zapřít zadní kola velkými kameny, protože spojka a ruční brzda už v půli srázu přestaly fungovat, pobrat kufry a seznámit se s novým domovem na další čtyři dny. V každé ze dvou sousedících vil nacházíme společenskou místnost s Wi-Fi routerem, plně vybavenou kuchyní, krbem, grilem, pračkou a žehlicím prknem. Dále jsou zde dvě koupelny s ručníky a tři dvoulůžkové ložnice s postelemi. Pokoje jsou zařízeny spartánsky zdrženlivě a nájemníky nepodněcují k lenošení. V každém je skříň, do které můžeme uložit šaty, velkou plochu stěny zabírá velkoplošná televize, na níž je možno báječně sušit ponožky, a funkci okna supluje prosklená stěna s výhledem na zahrádku s osvětleným bazénem.

 

Ráno bazén ještě svítí. Na stéblech trávy čerstvě rozmrzlá jinovatka tvoří zářivé krůpěje, v trávníku se bosýma nohama brouzdá Maruška a tvrdí, že se nezbláznila, naopak že ji to nabíjí novou energií, pak se svléká do plavek a vstupuje do bazénu. První plavecká tempa doprovází jemný chrastivý zvuk, jak se na hladině prolamuje tenká ledová krusta. Já pochybuji, že by mě zápal plic dokázal nabít nějakou energií, proto se raději vracím do kuchyně, popíjím kávičku, cpu se medovým dortíkem a tlachám s děvčaty o dnešním programu. Shodujeme se na tom, že dnešek bude především oddechový. Nanejvýš se pokocháme přírodou v sousedství, zajdeme si na oběd do nejbližší restaurace, navštívíme nějakou tu lokální pamětihodnost, odpoledne posedíme u krbu, popijeme něco vína a večer si ugrilujeme všechny ty mořské potvory, které jsme včera nakoupili v Santaně. Prostě skvělý odpočinkový den.

 

*

22. Levada Nova da Calheta

 

Zamykáme branku a plni elánu sestupujeme dolů mezi zahrady. Cesta je tak prudká, že se musíme přidržovat plotu. Nechápu, jak jsme to večer mohli vyjet autem. Věnujeme tichou vzpomínku Deciovi, který dnešní volno nejspíš stráví obíháním autoservisů, necháváme za zády řídké domky s políčky a odbočujeme na pohodlnou pěšinu podél zurčící levady. Dorážíme k vodnímu domu s velkým kamenným stolem, který stojí vysoko nad údolím na mýtině a přímo zve k odpočinku, ale kdo by odpočíval, když cestu lemují ibišky, strelície, hortenzie, bouganvilie, orchideje, kalokvěty, hromady všeho co známe jenom z botanické zahrady, ještě větší hromady něčeho, o čem jsme ani nevěděli, že to existuje, a pokud věděli, netušili jsme, že to může vyrůst do tak obludných rozměrů. Průvodkyně Irena všechny zasvěceně informuje, jak rostliny, které návštěvníci ostrova tolik obdivují v parcích, zahradách a na rumištích, sem byly v minulosti dovezeny z jiných částí světa, především z Jižní Afriky, Japonska, Jižní Ameriky, a do té míry se jim podnebí ostrova zamlouvá, že se zběsile šíří a vytlačují původní flóru. Mně se podnebí taky zamlouvá, protože peče slunce, obloha je bez mráčku a dokonce lze mluvit o náznacích tepla, což je v téhle oblasti zcela nevídané, tak si sundávám tričko a přemýšlím, čím to asi je, že na jižní straně ostrova prší pouze tehdy, když výjimečně nastane jihozápadní proudění, nebo když jsem tam já, stejně tak na severním pobřeží, jež proslulo prakticky trvalým nečasem, se po mém příjezdu jako z udělání udělá hezky, jestli moje cestovatelská vášeň nějak nesouvisí s jevem El Niño, jestli bych kvůli tomu neměl více navštěvovat pouštní oblasti, kde by mi za to byli vděční a jestli mi někdo ze spolucestovatelů půjčí opalovací krém.

 

Ale krému nakonec netřeba, protože levada nečekaně zatáčí do vysokého lesa. Hvozd je tvořen téměř výhradně eukalyptovými velikány, z nichž nejztepilejší dorůstají až stometrových výšek. Dlouhé cáry oloupané kůry a tvrdé plody s typickým křížkem, obsahující drobná semena, se povalují všude kolem. Jakmile zafoukne větřík a pohne listovím, vzduch je okamžitě prosycen mocným odérem kafru. Když člověk zavře oči, tak má pocit, že není v lese, ale v domově důchodců. Možná proto je ostrov tolik oblíbený u německých penzistů. Irena opět vysvětluje, že porosty nepůvodních, z Austrálie dovezených blahovičníků, původně měly zabránit erozi a zpevnit svahy po vykácených vavřínech a cedrech. Ovšem ukázalo se, že to nebyla správná volba, jelikož v takovém lese nic jiného neroste. Teď se zde s eukalypty bojuje jako u nás s borovicí vejmutovkou. Jenom čas ukáže, jestli po letech nebudou astmatičtí výletníci na Madeiře marně a bezútěšně hledat léčivé eukalyptové háje, zatímco mrzutí Madeiřané se budou tlouct do hlav a nešťastně hořekovat: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené blahovičníky nevykáceli.“

 

Pak se levada rozbíhá směrem k údolí, které elegantně po vrstevnici obkrouží, aby se v ohbí potkala s malým vodopádem, nežádoucímu mísení vod však stavitelé vtipně zabránili mimoúrovňovou vodní křižovatkou, tok klokotá osluněnou strání a bublá mezi žlutými keři janovců, aby na chvíli zmizel v krátkém tunelu, uhýbaje štěrkové cestě. Tady dáváme levadě sbohem a sbíháme prudce z kopce, míjíme opuštěné domy a staré kravíny, pěšinky se klikatí, rozbíhají a sbíhají, ale vždy se najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením, zavrtět hlavou v obdivu či uklonit se s úctou, protože tento kraj uvízl v čase, na zdejších cestách to nevypadá jako na lázeňských promenádách, krávy se pasou bez dozoru, úroda roste bez plotů, kamenné podezdívky stodol obrůstají robustními filodendrony plnými šiškovitých plodů, které, jak už víme, chutnají jako kombinace banánu, ananasu a skelné vaty, skládky a rumiště milosrdně maskují zářivě žlutooranžové koberce jihoamerické lichořeřišnice větší, která chutná jako ředkvička s křenem, ploty zdobí křoviny vavřínu vznešeného čili bobkového listu, který chutná jako bobkový list, daleko od zahrad se šplhají mohutné keře japonské hortenzie velkolisté, která je z kulinářského hlediska zcela bezvýznamná, míjíme i několik typických madeirských domků, poněkud jinak typických než jsou k vidění v Santaně, vlastně jen sedlová střecha sedící na zemi, štíty vyskládané z kamenů, namísto došků vlnitý plech, žádné barvičky, žádná sláva, prostě přístřešky k uskladnění motyčky a rýče, na konci ulice Caminho do Pedregal štěrk střídá udusaná hlína vylepšená kravinci, pak už mezi fotogenicky pózujícím skotem kličkujeme rozkvetlou lučinou z kopce k okraji útesu a fascinujícímu vodopádu Garganta Funda (hluboké hrdlo) který si jistě zaslouží chvilku rozjímání, stejně jako Atlantický oceán běsnící pod hranou vysokého převisu, který celou tu úchvatnou scenérii dotváří. Vlevo už je vidět členité pobřeží a maják Ponta do Pargo – nejzápadnější výspa Madeiry. Než se tam však dostaneme, čekají nás ještě dva kilometry chůze. Prostě skvělý odpočinkový den.

 

 


12 názorů

No, Madeiřané by ty cesty mohli třeba vydláždit, a EU by to snad i zaplatila, ale nechce se jim. Ona lenost má i svá pozitiva.


Andreina
před 11 měsíci
Dát tip

Myslím, že mezi tou vegetací jste si museli připadat jao v ráji, bohatství, kterého by si měli domorodci vážit a trochu omezovat množství turistů. Dál se mi líbí, že Madeiřané mimo města zřejmě nechávají vše víc blízké přírodě, než aby i na lesní cestičky cpali asfalt. 


K3
před 11 měsíci
Dát tip

Kupodivu strelicie patří mezi banánovníkovité.


Květoň Zahájský
před 11 měsíci
Dát tip blacksabbath, Alegna

Pole a políčka na prudkých svazích nad mořem a nad údolími řek jsou jedním z nejzajímavějších pohledů, jaké tady můžete spatřit. Často mi přišlo, že jsou terasy zcela nepřístupné, ale asi jsou zdejší zemědělci i dobří horolezci. Závratí určitě trpět nemůžou.

Mezi políčky často bují husté křoviny strelicií, jejichž květy se v českém květinářství vyjímají jako exkluzivní orchideje, zatímco tady rostlinu považují za obtížný plevel. Není ani divu, že je zahradníci nesnášejí. Jakmile se vám jejich hluboké kořeny jednou uchytí na zahradě, už se jich nezbavíte. Turisté ty zvláštní květy ale milují, a tak se plevel v místní tržnici velmi dobře prodává – jedno Euro za kus. No nekupte to, když doma stojí tentýž květ desetinásobek!

 


nos mám plný eukalyptu a oči ..." ibišky, strelície, hortenzie, bouganvilie, orchideje, kalokvěty, hromady všeho co známe jenom z botanické zahrady, ještě větší hromady něčeho, o čem jsme ani nevěděli, že to existuje, a pokud věděli, netušili jsme, že to může vyrůst do tak obludných rozměrů."......a nohy mě bolí:-))...Prostě skvělý odpočinkový den.:-)))))

 


K3
před rokem
Dát tip

I mě zaujaly hrušky a jejich festival, ty bych chtěl vidět. A sto metrové eukalypty, to musí být vůně.


Alegna
před rokem
Dát tip

Opět pobavena, ta cesta k ubytování byla, zdá se, jen pro odvážné :). Madeira, věčně zelený ostrov s bujnou vegetací, velmi krásná představa a veliké lákadlo. A těch léčivek, lichořeřišnici pěstutju i na balkóně, jím ji celou, kromě kořínků :)


8hanka
před rokem
Dát tip Gora

Stastie, ze  putovanie s vami absolvujem v hojdacom kresle, realne by som to nezvadla, kopce, schody su momentalne nad moje sily, nielen financne, holt nie som nemecky dochodca a aj moje krize a klby vyhlasili stávku... ale je mi luto, ze nevidim  krasu kvetov, farieb...to musi byt ako v raji


Děkuji za zastavení a milé komentáře, přátelé, pravda, Madeira je takovým květináčem světa. Na ploše poloviny běžného českého okresu můžete mít pocit, že se nacházíte tu v indonéské džungli, tu na Novém Zélandu, na vrcholcích Alp či v pustině Islandu. Vše pěkně u sebe a s celoroční teplotou, která se v zimě pohybuje okolo 16 °C, ale zároveň ani na vrcholu léta nestoupá přes 30 °C. Pořád ale něco pučí, kvete a bují, pročež je mezi obyvateli největší počet astmatiků a alergiků v Evropě. Inu všechno dobré je pro něco zlé.


Ta vegetace je prostě sen. Asi se půjdu na chvíli svalit k lesu do mechu.


Kočkodan
před rokem
Dát tip

Pohled na sušící se nožní prádlo může dát člověku víc než mnohý televizní pořad. Ovšem úplně nejvíc dá četba tvých dílek.


Gora
před rokem
Dát tip

Muselo tam být... nezapomenutelně! Díky za další skvělý díl. Zaujal mne m.j. hruškový festival /mé velmi oblíbené ovoce/ a sušení fuseklí na televizi:-).


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru