Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak jsem poprvé neplakal

17. 04. 2023
5
4
248
Autor
Zavel

     No a co má být? Tak mě zase vyvedou zadním vchodem. Prý abych neděsil děti v čekárně. Popravdě řečeno, o ně mi zas tolik nešlo. Hlavně že se vyhnu jejich dotěrným pohledům a tvářím matek plným povýšeného odsouzení. Nebude to poprvé. Už jsme na to byli všichni zvyklí. Já, maminka, lékařka i zdravotní sestra. Dopředu jsme s tím počítali. Tak už pojďme na věc, ať to máme za sebou. Odbydeme si tu komedii a půjdeme od toho, ne? Vy nechápete mě, já zas vás. Tak co s vámi?  Copak je normální bodnout jehlu do malého kluka? A je vůbec normální divit se, že strachy pláče?

 

     Vejdeme tedy do ordinace. V čekárně nás sestra i tak nenechá dlouho. Už mě zná a vidí, jak natahuji. Snad abych příště bočními dveřmi i přicházel. Ještě toho trochu. Paní doktorka si mě přísně změří a jako v sehraném výstupu na sebe se sestrou letmo obrátí oči v sloup. Nemají ani tolik vychování, aby své pohrdání zdvořile skryly. Tohle je jejich práce? Ponižovat k smrti vystrašené děti? Sednu mamince na klín, ta mě křečovitě sevře. Dobře ví, že to bude boj. Víme to všichni čtyři. Sestra se nenápadně přesune k vozíku s jehlami, injekcemi a dalšími mučícímu nástroji. Jak jen může být tak klidná ve svém pokrytectví? Takhle se chová k nevinným dětem? Jen pro pár upřímných slz? Přiznávám, bývalo jich víc než pár, ale co bych to byl za člověka, kdybych neplakal, když mi tak krutě ubližují? Nechápal jsem jejich nepochopení. Napětí roste k neúnosnosti. V tu chvíli se ke mně paní doktorka otočila na svém křesle a zpříma se mi podívala do očí.

 

     “A dneska už to bude bez pláče. Protože dnes to vydržíš. Protože dnes budeš statečný. Jako voják,” pronesla úsečně a napřáhla ruku směrem k podávané injekci.

 

     Jak by na mě mohla slova o vojenské statečnosti nepůsobit? Vždyť kdo je pro obyčejného kluka statečnější než obdivovaný voják, který projde odvážně veškerým nebezpečenstvím, aniž by hnul brvou. Tak jsem si aspoň jako malý vojáka představoval. I já se jím chtěl stát. Nevím, zda ten příměr paní doktorka použila záměrně, snad po domluvě s maminkou, možná jen zkoušela, co by mohlo zapůsobit, jen abych neplakal. Myslela na můj klid? Šlo jí jen o její pohodlí. Chci věřit, že především o to první. Ano, bylo to tak. Jak by to mohlo být jinak? 

 

     A tak se stalo, že jsem neplakal. Překonal jsem své dětské já. Poprvé. Vydržel jsem. Když jsem toho dne po čase, co mě lékařka pravidelně trápila injekcemi, poprvé odešel z ordinace v klidu přes čekárnu plnou napjatých tváří, jako bych učinil svůj první krůček k dospělosti. Byl jsem na sebe hrdý. Kdo si jako dítě nepřál být konečně dospělý? A těch kroků přibývalo. Zvolna a nenápadně. Některé drobné, jiné zas obří. Podmanily si mě a přetvořily v mé dnešní já. Ale jen ten první z nich si pamatuji dobře. Tenkrát se ve mě začalo rozplývat dítě, jen aby uvolnilo místo někomu jinému. Připravil jsem se o část sebe, aniž bych to postřehl. Až mnohem později jsem pochopil. A já si už dnes nejsem tak jistý, jestli ta ztráta za výsledek stála. Nepřišel jsem nakonec o víc, než kolik jsem získal? Jsem to dnes ještě opravdu já?

 

     Jako dospělí víme, že pláč je třeba potlačit. Že je nedůstojný. Zvlášť na veřejnosti. Schovat si ho můžeme tak akorát do soukromí našich čtyř stěn. Jsme zdvořilí. Nikoho neobtěžujeme, protože se umíme ovládat. To ke zralému věku přece patří. Existuje několik málo krajních situací, kdy je pláč obecně přijatelný. Ty ostatní ale člověk musí přejít. Je přece projevem jeho slabosti, že jej tolik okolností dokáže rozplakat. Musí je v sobě spolknout. Vydržet a nezaplakat, nebo se stát terčem pohoršení či smíchu. Od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co všechno ztrácím, jsem nedokázal s klidem přejít jediný moment, který byl hoden upřímného neskrývaného pláče. Pláče beze studu. Pláče skutečně lidského. A povím vám, zprvu jsem měl co dělat, jen abych ze sebe aspoň slzu vydolovat. Už to nešlo. Teď bych přece měl plakat, říkám si. Ale nic. Ani slzička. Tak hluboko jsem v sobě tu přirozenou schopnost pohřbil. Tak moc jsem chtěl být kdysi dospělý. Tak moc jej ze mě chtěli mít ostatní.

 

     Už to není, jaké to bývalo. Čas od času se dokážu vzepřít normě a překročit pravidla slušného chování světa dospělých. Jde to ale ztuha. A nikdy už to nepůjde tak, jako dřív. Tolik jsem se na sobě provinil, když jsem toužil skoncovat s dětstvím, jen aby na mě ostatní byli hrdí. Tehdy v ordinaci jsem se za pomoci maminky, lékařky a sestřičky připravil o svou nevinnost. Nechal jsem si ji vzít a byl jsem na to pyšný. Tam v ordinaci jsem poprvé neplakal.  


4 názory

Jamardi
před 7 měsíci
Dát tip

Chtěla jsem říct, že kdo pláče, neznamená to, že trpí víc než ten kdo nepláče a ty co pláčí neodsuzuju, pokud se schválně nepředvádí.


Jamardi
před 7 měsíci
Dát tip

Já posuzuji spíše postoj k pláči a ne tolik, jestli člověk pláče či ne. Jsou lidé, kteří pláčí, aby na sebe upozornili a jsou lidé, kterým je to nepříjemné a nemohou to zastavit. O své postavě nepíšeš, že by jí bylo jedno, že bude v ordinaci plakat, když tam šla a na konci píšeš, že přišel v ordinaci o nevinnost, což podle mě nesedí. Měla jsem spolužáka, který se velice snadno rozplakal, ale za chvíli se otřepal a dál se s klukama honil. Tomu chlapci se též stalo, že v jednu chvíli byl červený jako rak a nebyl schopen slova, ale pak to překonal a neříkal, že by nějak výrazně trpěl. Později už asi nebrečel nebo ne tak snadno, ale i kdybych ho viděla, nebudu ho srovnávat s někým, kdo je smutný bez pláče a nečervená se, i když se stydí. Spolužáci tenkrát říkali, že by se i hodilo, umět se takto červenat, ale že to neumí. A znám i jinou dospělou osobu, které se velice snadno objeví slzy v očích, ale vím, že je jí to nepříjemné a hned se to snaží potlačit.


Mně se líbí, jak jsi to napsal......já pláču i u pohádek:-)))))


K3
před rokem
Dát tip

Napsal si to věrně. Horší ale když pláče dospělý, co potom? I já byl hrdý když jsem přestal plakat v ordinaci. T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru