Černá díra - 25. Ztráta

Ztráta

Hodiny v temnotě splývaly ve dny a dny se měnily v týdny. V temnotě podzemní cely se Kvenliin biologický rytmus obrátil vzhůru nohama. Snažila se počítat, jaká doba uplynula od jejího příjezdu, ale brzy ztratila pojem o čase. Jídlo jí nosili přibližně jednou denně, ale nebyla si tím jistá. Přišlo jí, že se interval mezi jednotlivými porcemi pořád prodlužoval. Cítila se zesláblá a vyhladovělá. Jedinou útěchou, kterou měla, bylo vědomí toho, že je Arm na svobodě. Doufala, že se mu podaří uzavřít temnotu. Na ničem jiném jí nezáleželo.

Ležela na vlhké a studené podlaze. Chlad se jí zařezával do kůže a pronikal až na kost. Začínala se propadat do hluboké temnoty ve svém nitru. Svírala ji, jako pěst démona. Najednou uslyšela hlasité kroky za dveřmi cely. Ihned poznala, že je něco jinak. Instinktivně se zvedla a natlačila se k rohu. Věděla, že jí to nepomůže, ale zbaběle se snažila najít alespoň nějakou útěchu.

Železné dveře se se zaskřípěním rozletěly dokořán. Objevila se v nich tmavá silueta, která se pomalu přibližovala. Ucukla, když jí chytl za paži a začal ji vléct ven. Snažila se vzpouzet, ale brzy to musela vzdát, protože to s mužem ani nepohnulo. Na chodbě, která byla osvětlena dřevěnými pochodněmi, se jí chopil další muž. Oba byli elfové, jak si záhy s hrůzou uvědomila. To znamenalo, že jejich síla byla několikanásobně vyšší než ta, jakou by bylo schopné vyvolat její slabé tělo.

„Kam mě to vedete?“ Nepoznávala svůj vlastní hlas. Zněl hrubě a v hrdle jí drhl. Klopýtala v jejich silném sevření, takže na nich téměř vysela. Styděla se za to. Nenáviděla tu bezmoc. Příliš jí to připomínalo její staré já, které se nedokázalo ubránit ani před jedním xirilem. Obraz zničené vesnice a padlých se objevil bez varování. Vehnal jí do očí slzy smutku a vzteku.

„Temný pán si tě přeje vidět. Prahne po zábavě, kterou mu nemůže dopřát nikdo jiný, než ty nebo tvoje sestra,“ řekl hrubý hlas. Posmíval se jí. Věděla to a nemusela se mu ani podívat do tváře, ale přesto to udělala.

„Kdo..?“

„Máš moc otázek,“ utnul její slova. Střetl se s jejím pohledem a opravdu se široce usmíval. „Jsem Rysvir, pravá ruka Fryna. Můj pán měl radost, že jsi přijala jeho nabídku. Jenomže jeho nadšení už vyprchalo a touží po rozptýlení,“ pokračoval ve vyprávění věcí, ze kterých se Kvenlie dělalo nevolno.

Zahnuli za roh a stanuli před zavřenými dveřmi. Kvenlia přísahala, že to místo páchne bolestí a smrtí. Napnula ochablé smysly a snažila se odhadnout, co ji v následující místnosti čeká.

Když se dveře otevřely, sebralo jí to dech. Měla za to, že se jí zastavilo srdce a zdřevěněly nohy. Do pohybu se dala až díky Rysvirovu nátlaku z jedné strany, a s dalším elfem ze strany druhé. Ihned poznala osobu, která ležela na kamenném stole. Krátce střižené světlé vlasy přilepené na zpocené tváři. Vzdouvající se oblast břicha na jinak vychrtlém těle.

„Mio!“ vyhrkla, když se vzpamatovala z prvotního šoku. Zacloumala sebou, jakoby jí mohla pomoci. Nemohla. Její sestra bezvládně ležela připoutaná na stole. Kvenlia doufala, že je alespoň v bezvědomí, ale když se přiblížili, zjistila, že má dokořán otevřené oči. Zmateně zapátrala zamlženým zrakem po okolí. Nemusela hledat dlouho, než se střetla s černýma očima.

„Co to děláš!“ zařvala na Fryna, který se jí jen vysmál.

„Rysvir ti už zajisté řekl, že se nudím a potřebuju rozptýlení. Bude chvíli trvat, že se má vojska dopraví do Liquendiru a jeho okolí. Pak se tam přemístím, abych mohl pozdravit moji bývalou ženu. Moc mě mrzí, že mi utekla. Chybí mi blízkost jejího těla. Brzy budou všichni uctívat mě,“ řekl pevným hlasem, plným sebedůvěry.

„Lid Frakturnu ani jeho okolí se ti nikdy nepodrobí. Budou bojovat za svobodu, kterou jim ty chceš sebrat,“ vyprskla Kvenlia.

„Ach drahá, tak moc se pleteš. Já jim naopak dám volnost, kterou nyní nemají. Nebudou svazováni žádnými pravidly, kromě víry a věrnosti ve mně.“ Obrátil svůj pohled na Rysvira a toho druhého muže. „Připoutejte ji ke stěně, aby nemohla utéct nebo odvrátit zrak. Pak odejděte, chci být sám.“

 Rysvir přikývl a přirazil Kvenliino tělo ke stěně, až měla pocit, že jí zapraskalo pár kostí. Snažila se ho udeřit, ale marně. Než se nadála, nohy, ruce a dokonce i hlavu jí svíraly okovy. Na citlivé kůži štípaly jako chladné jehličky. Tělem jí projelo nepříjemné tušení, že ví, co je teď s její sestrou čeká. Do krku se jí nahrnula žluč, a aniž by tomu dokázala zabránit, se vyzvracela na svou halenu.

„Nic nevydržíš,“ houkl na ni Fryn, zatím co si pohrával s dýkou mezi prsty. „Jistě ti došlo, co jednoho dne musí přijít, když jsi přijala mou nabídku,“ nadhodil polohlasně.

„Nech ji na pokoji!“ vykřikla. Zacloumala okovy, ale jediné čeho docílila, byla akorát prudká bolest po celém těle. „Proč nezabiješ mě a nenecháš ji odejít? Já jsem přeci ta vyvolená, která tě ohrožuje,“ vyprskla nenávistně. Vyvolená. Z hrdla jí vyrazil šílený smích. Došlo jí, jaká byla její úloha v tomto příběhu, ale nemohla dopustit, aby na to přišel i Fryn. Musela až do poslední chvíle předstírat, že ona je ta spása, která ho mohla ohrozit.

„Ano, jsi to ty. Ale proč si tě nenechat a nezpůsobovat ti utrpení, když to zní tak lákavě? Navíc odsud nemůžeš utéct. Je to nemožné,“ utvrdil ji. „Navíc tvá sestra je mi už k ničemu, když mám tebe.“

„Je těhotná!“ zavrčela. „Jak můžeš vůbec uvažovat o tom, že bys jí ublížil? Navíc je to určitě tvoje dítě! Nehodil by se ti následník?“ Znovu hrozilo, že se pozvrací.

„Ano, to dítě, které čeká, je moje. Ale proč myslíš, že bych stál o potomka, který bude napůl člověk? Lidé jsou slabé a odporné bytosti. Nestojím o to se s nimi míchat. Můj následník musí být čistokrevného původu, aby byl silný a udržel si své postavení,“ vysvětlil jí, beze špetky lítosti a soucitu. Vychutnával si její bolest a zlost. Naplňovala ho energií, kterou tak zoufale potřeboval. „Proto je mi k ničemu. Její dítě by pro mě bylo ostuda. Ale zato dítě, které bych mohl zplodit s tebou? Máš určitě neobyčejný dar, ať je jím cokoliv. Společně s mojí moci by se náš potomek stal nepřemožitelným. Vládl by mocněji, než to kdy dokážu já,“ řekl samolibě a s čepelí se přiblížil ke kamennému stolu.

Ne, ne, ne… To nemohla být pravda. Nemohl to myslet vážně. Kvenlia si odmítala připustit, že by k takové věci mohlo dojít. Nedovolila by to. Ale co když se mu podaří mě zlomit? „Nedělej to. Prosím,“ vyrazila ze sebe zoufalým a slabým hlasem.

„Není jiného řešení, má drahá. Neboj, bude se ti tu líbit. Umím být milý,“ prohlásil s širokým úsměvem na tváři. „Abych ti to dokázal, dovolím ti se rozloučit s tvou sestrou.“ Do ohromné dlaně sevřel Miinu pohublou tvář. „Ale no tak, Mio. Copak se nechceš rozloučit se svou sestrou? Podívej, jak jí na tobě záleží.“

„Mio,“ zaúpěla Kvenlia. „Strašně mě to mrzí. Nic z tohohle se nemělo stát. Udělala bych cokoliv, abych tomuhle zabránila,“ slova se jí hrnula z úst, po kterých začalo stékat pár slz.

Mia se na svou sestru pomalu otočila s prázdným pohledem. Kvenlia by přísahala, že v něm na chvíli zahlédla mihnout se radost. „To je v pořádku. Budu zase s Winlonem,“ prohlásila zastřeným hlasem. „Budeme žít dlouhý a šťastný život.“ Musela blouznit, protože její slova nedávala Kvenlie vůbec smysl.

Winlon byl mrtvý, ale Mia věřila, že se jednou opět shledají. To, že zemře na stejném místě jako on, muselo něco znamenat. Bude konečně volná a nic jí nebude bolet. Na ničem jiném, už jí nezáleželo. Jen stěží vnímala okolní svět. Už dlouho byla obklopená fantazií, aby jí pomohla přežít.

„Musím se přiznat, že jsem čekal velkolepější rozloučení,“ zamumlal Fryn. Přiložil čepel k Miinu hrdlu a upřeně se zadíval na Kvenliu přišpendlenou ke stěně. Jemně přitlačil na dýku, až ucítil, jak pronikla o kousek níž. Kvenlia k jeho velkému potěšení zavřískala a on mohl cítit, jak se v ní láme kousíček její duše. Velice pomalu zvyšoval tlak na čepel, aniž by z elfky spustil pohled. Vychutnával se každou proklatou vteřinu, kdy ta ubožačka křičela a žádala o milost pro svou sestru. Nakonec se ale ozvalo finální křupnutí, když dýka přeťala kost. Její ostří se zarazilo o kámen a zaskřípělo.

Kvenlia po době, která nemohla být delší než pár vteřin, které se ale vlekly jako nekonečně dlouhá doba, ztratila hlas. Jen vyděšeně sípala a třeštila oči na hlavu, která dopadla na zem. K jejímu zděšení viděla ztuhlý úsměv, který zůstal na sestřině tváři. Vyvolalo to v ní další vlnu zvracení, kterou nedokázala zastavit. Přísahala by, že jí na tvář dopadly kapky teplé krve. Sotva vnímala Frynovu dlaň, která jí hladila po tváři, když přestala zvracet. Její sestra byla mrtvá. A byla to jen její vina. Mysl jí křičela, ale z úst už nevyšla ani hláska. Nevěděla, kdy jí Fryn odepl od stěny a vzal si ji do náruče. Bylo jí jedno, kam jí nese, mezitím, co jí šeptá neznámá slova.

Přinutila se myslet na Arma. Na to jediné dobré, co jí tenhle zpropadený svět přinesl. Věřila, že to zvládne, i když ona už nebude u toho, když se to stane. Matně si uvědomila, že stoupala v chladné náruči vzhůru, pryč od podzemí a jeho cel. Slyšela jen hlasy. Nevnímala bolest, která jí pronikla hrudí, když jí projela jehla. Byla vděčná, když se její tělo i mysl nakonec propadly do prázdnoty.

?

Probudila se na měkké posteli. Zamžourala kolem sebe a chvíli trvalo, než jí došlo, kde se nachází. S rovzpomenutím jí pomohl i provaz, který se jí zařízl do obou zápěstí. Škubla sebou, ale jediné čeho docílila, byla ještě silnější bolest. S leknutím se otočila do rohu, kde uslyšela nepatrný pohyb.

„Vím, že tu jsi,“ sykla do temnoty.

Odpovědí jí bylo hlasité odfrknutí, načež se vynořila Frynova tvář. Pořád ji děsily ty černé oči. Pohlcovaly poslední paprsky světla, kterých už tak bylo v místnosti příliš málo. Přiblížil se k ní s úsměvem na tváři. Zavrčela a vycenila zuby, jako divoké zvíře. Vysloužila si tím jen další posměšek.

„Dobré ráno, má milá. Doufám, že jsi měla příjemnou noc. Nebo vlastně několik nocí,“ konstatoval.

Několik nocí? Přeběhl jí mráz po zádech při představě, že byla v bezvědomí tak dlouhou dobu.

„Co jsi se mnou udělal?“ Přikrčila se do rohu postele, aby byla co nejdále od jeho těla. Nebylo jí to nic platné, protože se posadil hned vedle ní. Přejel jí dlaní po vyhublé tváři, až jí naskočila husí kůže. Zatnula zuby a snažila se zahnat strach, který se jí začal zmocňovat.

„Za co mě máš? Nic bych ti neudělal, když jsi spala hlubokým spánkem. Ale teď už nespíš,“ zdůraznil s úsměvem na tváři a přitáhl se ještě blíže. Rukou jí vjel do tmavých rozpuštěných vlasů. Vychutnával si sladkou vůni, která pro ní byla tak typická.

„Nevěřím ti,“ zasípala, když jí na pár vteřin stiskl hrdlo. Když se na sebe podívala a ponořila se do svých pocitů, měla pocit, že jí opravdu nic neudělal. Ale nemohla si být ničím jistá, když věděla, jak dopadla její sestra. Ucukla tváří a odhodlaně na něj vrhla znechucený pohled.

„Měla bys. Vždycky mluvím pravdu.“

„Lžeš,“ trvala si na svém. Nenáviděla to, že neměla čím argumentovat. Snažila se příliš nepřemýšlet nad tím, co se tu s ní bude dít. Zbaběle doufala, že ji zabije a ona se konečně dočká klidu. Znovu by se sešla s její rodinou a mohla by poznat svého otce. Část její duše ale nechtěla odejít z tohoto světa. Měla chuť žít život i se všemi bolestmi, které jí doposud připravil. Měla chuť ho prožít s Armem, díky němuž se začala po dlouho době cítit živá.

„Mysli si co chceš,“ usoudil nakonec Fryn a znovu se k ní přitiskl.

„Co se mnou bude?“ Chtěla to doopravdy vůbec vědět?

„Myslím, že už jsem ti říkal, jaké s tebou mám plány. Pokud jsi na to ale zapomněla, můžu ti to připomenout i s názornou ukázkou,“ nadhodil a přitom jí zajel rukou mezi stehna.

„Nech mě být!“ vykřikla a cukla provazy. Byla bláhová. Tak zatraceně bláhová, když věřila, že by tomu jeho plánu mohla zabránit.

„Jako důkaz dobré vůle tě prozatím nechám na pokoji,“ řekl. Mírně se odtáhl, až nakonec vstal z postele. Prošel směrem ke dveřím, kde se zastavil. „Nakonec budeš sama prosit, abych ti byl blíže a splnil všechny tvé touhy,“ konstatoval.

„To sotva,“ vyrazila ze sebe. Než se nadála, stál opět vedle ní. Ve tváři jí ostře zaštípalo. Jak se ke mně tak rychle dostal?

„Takhle se mnou nebudeš mluvit, děvenko,“ zavrčel a v očích se mu přitom zlověstně zablesklo. Nakonec ji ale nechal být a odešel.

Kvenlia osaměla. Když na ni dolehla minulost, dávná i čerstvá, nedokázala zabránit slzám. Postupně se z ní draly vzlyky. Nedokázala jim zabránit. Nechala všechen zadržovaný smutek, aby se z ní vyvalil ven. Opouštěl ji ve vlnách, které by dokázaly zaplavit obrovské město. Brzy už ale neměla co plakat. Slzy jí vyschly v očích a na tvářích zanechaly solné cestičky. Objala si kolena a nakonec upadla znovu do spánku plného nočních můr.

---