Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak se chtěli poznat    

26. 05. 2023
2
2
144
Autor
Zavel

     “Je na čase, abychom se opravdu poznali,” pronesl kolega se znatelným neklidem v hlase, když mě vítal ve svém domě, a dodal, “jsem rád, že jsi přijal mé pozvání.”

 

     Jeho vila byla obklopena rozlehlou zahradou, kterou mě provedl, než jsme vstoupili do domu. Procházeli jsme se a on dlouho nic neříkal. Po rozpačitých minutách plných ticha náhle vyhrkl:

 

     “Tenhle bazén postavit, to tedy bylo utrpení! Shánění materiálu, domlouvání se stavebníkem a než se všechno dohodlo, byl jsem málem celý šedivý,” dořekl a čekal na reakci.

 

    “Dobře, ale nakonec se to celé podařilo. Bazén se povedl a stojí, no ne?” odpověděl jsem, ale z výrazu kolegovy tváře jsem jej těmi slovy zjevně neuspokojil. No nic. Každé seznámení chvíli trvá. A mezitím jsme pokročili dál.

 

     Už nějaký čas jsme spolu pracovali v jedné kanceláři a v lecčems jsme si dobře rozuměli, proč tedy nestrávit nějaký čas spolu. Dobrých přátel není nikdy dost a připravit se o možnost dobrého přátelství by byl čirý nerozum. A tak jsme se procházeli jeho zahradou a vedli prozatím mělké řeči o všem možném, které on čas od času přerušil poukázáním na některý z výjimečných prvků jeho panství. Kupříkladu když už jsme vkročili do vstupní haly jeho příbytku:

 

     “Tak tenhle lustr mě stál aspoň deset života. Víš, co to bylo za nervy vybrat ten pravý. A těch peněz, co stál!” a s vyjevenýma očima čekal, co já na to. Nechtěl jsem ho znovu zklamat, a tak jsem si dal s odpovědí práci, aby alespoň její forma nepůsobila tak neuctivě.

 

     “Je opravdu nádherný, o tom není sporu. Ale nakonec jste ho sehnali. Uspěli jste, tak bych ty starosti kolem něj nechal být. To přece skutečné starosti nejsou, no ne?” a plácl jsem ho přátelsky po zádech. Usmál se, ale neřekl nic.

 

     A tak jsme pokračovali vstříc rozlehlému obývacímu pokoji, jenž jednou zcela prosklenou stěnou otvíral pohled do zelenající se zahrady, vybavené nejen oním bazénem ale i venkovní saunou, dětským hřištěm a z kamene vystavěným altánem s ohništěm a grilem. Velmi se mi ten pohled zamlouval. Bylo zřejmé, s jakou pečlivostí se kolega věnoval návrhu svého příbytku a jeho okolí. 

 

     “Musím uznat, že se ti to opravdu povedlo. Dal jsi si na svém bydlení skutečně záležet,” nešetřil jsem chválou a můj kolega se rozzářil blahem. Zřejmě mu však tato upřímně míněná pochvala nestačila.

 

     “Díky! Ale povím ti, byla to rasovina všechno zařídit, sehnat, naplánovat a zkoordinovat. To je snad opravdu lepší vyhořet,” dodal trpitelsky a já ta slova nemohl nechat bez odezvy.

 

     “Dobrá, dobrá, ale nakonec se vše podařilo, nemám pravdu? Copak to jsou nějaké opravdové starosti? S tím přece není třeba ztrácet čas,” řekl jsem mu, snad až příliš úsečně, ale nemohl jsem zkrátka jinak. Bylo zřejmé, že nyní jsem už těmi větami překročil jakousi mez.

 

     “To by mě tedy vážně zajímalo, co je pro tebe skutečnou starostí, když mé potíže jsou pro tebe nepodstatnou lapálií? O čem bych tedy měl mluvit? Chtěl bych tě vidět v mé kůži. Vždyť co já všechno zkusil!” zaštkal kolega a čekal na mou odezvu.

 

     “Já ti to věřím, ale nakonec jsi vždy svého cíle dosáhl. Není třeba mnohem víc mluvit o těch méně veselých stránkách života? O nekonečném strachu a obavách o ty nejbližší, o zdravotních nesnázích, o ztrátách a bolesti? O svých malicherných úspěších mluví bez obalu kdekdo, ale o prohrách a pádech lidé jen zarytě mlčí. Úspěchem se cosi uzavře a je po všem. Můžeme si vychutnat vteřiny vítězství, ale tim to celé končí. Prohru a ztrátu si ale s sebou neseme navždy. To je přece ta skutečná starost, to skutečné trápení, o kterém se má mluvit a kterou je třeba se opravdu a hluboce zabývat. Jak se s nimi vyrovnáváme či jakým způsobem osudné rány překonáváme. Až podle toho skutečně pochopíme, co je ten druhý zač. Vše ostatní je v porovnání s tím maličkost, která nestojí ani za půl slova,” pronesl jsem bez obalu, protože kolega mi za upřímnou odpověď stál.

 

     “No ano, ale o tom si tady přece spolu nebudeme vyprávět. To se nehodí. O tom se nemluví. Copak je čím se pochlubit? Copak nás právě úspěchy neposunují dál? Kdo by to chtěl poslouchat? To si má každý nechat v sobě a jen uvnitř se sebou takové věci probírat,” odpověděl s rozpačitým úsměvem na tváři, asi jako když vysvětlujete děcku naprostou banalitu a vykročil do zahrady. Pochopil jsem, že tím je věc uzavřena.

 

     “Jak myslíš,” procedil jsem ledabyle mezi zuby, “já jen, že jsme se chtěli opravdu poznat.” A už v tu chvíli jsem tušil, že mě čeká vcelku zbytečně strávené odpoledne.

 


2 názory

PumPum
před 10 měsíci
Dát tip Zavel

Pěkné, hezky se to četlo. :-)


Danny
před 11 měsíci
Dát tip Zavel

trochu připomnělo Stephena Leacocka


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru