rumiště

Četla jsem si včera i se všemi komentáři a dneska znovu. Naskočil mi jeden text, který měla moc ráda. Nalistovala, přečetla po delší době. Spíš po deseti letech. A pořád na mne působí stejně. Nahmatala jsem ve tvé básni něco jako tenkrát v tom textu. Cituji:

To musíš kolem třech much

a vlevo mineš komín

pak okolo rezatých okapů

až ke skládce

Tam trčí vidle

V krabici Co?

Dveře ledničky a pýr

V pýru střepy sklenice

od piva

A tmavé brýle

koukají do nebe

Slunce v nich hřeje

jemně zeleně

Tvá změť slov se mi rozhodně nezdá nesmyslná. Naopak, řekl bych, že přesně víš, o čem píšeš a mě to lákalo přečíst několikrát... :)

Protože se mi to pozdává hodně dobrý...

Kolem různých rumišť procházím téměř každý den. Nevím čím to je, ale s přibývajícími léty jako bych si k nim vytvářel kladný vztah. Jeden jediný durman se mi objevil mezi stromy, nechal jsem ho být. Zrovna tak vlčí mák... Rumiště bylo i vedle našeho domu kde byl vjezd do základové jámy. Házel se tam veškerý odpad ze stavby. Nechal jsem ho zavézt drcenou kůrou. Dnes je to můj nejoblíbenější kout. Jinde jsem nechal navézt zem z rybníka...

K textu. Můžeme se bavit o básni a nemusíme, vždyť je to psané jen tak pro radost..., a tu to ve mně vyvolává, a zvláštní smířlivý klid. Je v tom ale i ta diskutovaná poetika, alespoň já mám dojem že celý text jí je prostoupený. K těm dohadům zde jakoby se zrovna hodila tahle slova, která jsem si přečetl v Echu. Napsal je kdysi T. S . Eliot a zní: "Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informaci?"

četla jsem komenty ... :) a báseň. Znovu. Dle mého se z ní nedá vypustit ani slovo, všechna sedí účelně na svých místech. Ano, dalo by se ořezat, dalo by se hodně ořezat ... ale pak by to byl rozdíl jako mezi pěkně stavěnou blonckou a kostrou. Myslím, že ty "ostatní slova" právě dávají vidět, skoro hmatatelně

Ale asi rozumím oběma :) Každý by chtěl jinou báseň, tu ve své hlavě

Tahle je dobrá

safiáne, můžeš mi napsat, kde na tebe osobně útočím? to, že jsem napsala "nemusíš se hned urážet" - to je podle tebe osobní útok? promiň, ale když napíšeš, že "co a jak chceš psát, je tvoje věc", tak to v daném kontextu vyznívá jako reakce uraženýho dítěte anebo ješitnýho člověka, kterej neunese, že někdo jinej vnímá danou věc jinak.

argument "v česku se nedá jinak diskutovat" je už úplně mimo... ostatně jako všechny ty vzdechy typu "tohle se může stát jen v česku/ tohle je typicky český..." 

diskutovat se dá kdekoliv... dle mého... ale když jeden utne diskuzi s tím, že jde o jakýsi "osobní útok" anebo prostě nereaguje, tak to je potom těžký. viz např. situace, jak jsi někde tajuplně naznačil, že existuje něco jako "ženská poezie"... kdosi z diskutujících po tobě chtěl konkrétní příklady, aby měl jasno, v jakým referenčním rámci se pohybuješ... nenamáhal ses odpovědět... podobně jako kdysi na můj dotaz, jestli bys mohl uvést příklady "neduživé intelektuální poezie"... a klidně si napiš, že tady vytahuju cosi, co se stalo kdysi... anebo neodpovídej, mně je to jedno.

o poetice, poezii, literatuře... budu raději diskutovat s někým, kdo je tomu otevřený, ne s někým, kdo se hned urazí, když něco namítnu k jeho teoriím.

Vidíš Luzz, to je typické, osobní útok. Nevím, proč bych se měl urážet. Ale máš pravdu. V Česku ani jinak diskutovat nelze.  O čem se diskutuje, je zcela vedlejší.

safiáne, nemusíš se hned urážet. tak jako tys chtěl poukázat na nějaký jev, tak já chtěla na to, na co poukazuješ, reagovat. nic víc, nic míň.

(a to, žes předělal báseň (byť jsi prostřednictvím toho předělání chtěl poukázat na onen jev) a pak jsi tvrdil, žes ji nechtěl předělávat... k tomu nemám co říct.)

To je moc krásné rumiště...

to stýsknutí na konci je skvělý :) ale i ta část, co vybral už přede mnou Safián.

K rumištím si začínám nacházet vztah :) ... bo je těžký udělat z rumiště zase louku. Někdy si myslím, že to dokážu ...

pořád tě ráda čtu

Když chceš můžeš se bavit s každým. Já jsem ale nemyslel jen sebe. Vím že se tu kolikrát pod některými díly donekonečna diskutuje, zatímco místo na diskuzi využije málokdo.

K3, ty máš pěkné povolání. A tak jistě víš, že stromy můžeš zásahy různě usměrňovat. S poetikou je to stejné. Asi by tě nebavilo diskutovat o pěstování a řezu stromů a keřů s lidmi jako já, kteří o tom nic nevědí. Já nemám na mysli diskuzi pro diskuzi, jejímž jediným cílem by bylo, že se něco děje. Ale diskuzi, která by někam vedla. Příkladem mohou být haikaři.  Ti se haiku skutečně zabývají i teoreticky. Jejich pořad, včetně výkladu, ve velkém Meziříčí byl fascinující.

Luzz, to je jeden z problémů diskuze. Jak říkáš: Každý chápe slova jinak. Já chtěl ukázat na určitý jev, ne předělávat tvou báseň.  Koneckonců, co a jak chceš psát, je tvoje věc.

safiáne, může být. ty v mých textech třeba vidíš vysvětlování, jiný čtenář spíš rozbíhavost myšlenek, vrstvení. něco jako myšlenková mapa. třeba. možná je to i otázka citlivosti, vnímavosti; ty prahy má každej jinde (a neříkám, co je lepší a co je horší, to v žádným případě).

každopádně - baví mě číst, kudy se při čtení ubíráš, co bys z textu vyhodil... vlastně to i chápu, z určitýho pohledu to má svoje opodstatnění.

jen ten závěr tebou upraveného textu - ten z toho dělá úplně jinou báseň.

co se týče diskuzí o poetice... můžeš začít. ale nevím, kdo se k diskuzi přidá... je to tady těžký, no. 

ostatním díky za návštěvu. 

Safiáne, zaujala mě tvá zmínka o poetice. Že se o ní nediskutuje. Mě třeba míra poetiky zajímá, a to nejen v poesii, ale i v próze. Možná kdybys to téma vložil do diskuzí, že by se diskutovalo dost. Neber to jako rýpnutí, to ne, myslím to v  dobrým.

Text není básní, ani se k básním neřadí, je psán jen tak pro vlastní či něčí radost, proto jej rozebírat nebo dokonce upravovat jako báseň nemá smysl.

Škoda, že se na Písmáku nediskutuje o poetice. Dnes vidíme, že i tady donedávna vzývaná stručnost ustupuje snaze o plnost. Stručné básně vyžadují ke svému pochopení daleko větší spolupráci čtenáře. Je zcela na něm dokáže-li odhalit napětí, konflikt i cit a doplnit podle svého, co je ve verších skryto.To může ztěžovat jejich přijetí, protože většina čtenářů je toho schopna jen v omezené míře. Proto takové básně mívají větší úspěch v recitované podobě. Mluvený projev dokáže naplnit text mnoha dalšími významy a emočními odstíny. Tady recitátor, je-li na výši textu, vykoná práci za čtenáře. Vyznavači plnosti se naproti tomu snaží zaplnit tento prostor už v psané podobě.  Tim, čím je pro vyznavače stručnosti schopnost výběru, je pro ně schopnost míry a schopnost rozvíjet verše v duchu poetické jednoty básně. Obojí chce talent a trochu práce.

K básni samé bych řekl, že se mi autorka jeví  jako básnířka stručnosti, která cítí potřebu emoční zdroje spíše vysvětlit, než je naplnit. Není to poetika plnosti. V plných básních, i když se to někdy nezdá, není možné nic škrtnout. Museli bychom je od základu přepsat. Této básni podle mě škrty jen prospějí. mně by stačilo:

možná jsi zapomněl / jak vypadám jak zním jak mlčím /- proto ti dávám vědět / nesmyslnou změtí slov //

jedeme stejným vlakem a nevíme o sobě / kolem trati rumiště / až mineš durman kopřivu pelyněk / možná se uvidíš v okně //

možná uvidíš i mě

má to hloubku, jako všechny věci od tebe, tip