Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Základna

14. 10. 2023
2
3
166

Základna

 

Den první

Pokud byste toužili zbavit se svého podřízeného, není lepší místo než poslat ho sem, do největší díry, která v celé civilizované části vesmíru existuje. Oficiálně Sluneční základna, neoficiálně Díra, Prdel světa, nebo Základna ztroskotanců. Tohle všechno ji dokonale vystihuje.

Je to základna na samém kraji Federace, daleko do centra. Let sem trvá skoro měsíc. Poslání zprávy asi týden. Na planetě není zcela nic zajímavého pro potěchu oka. Jednobarevné šedé skály, krabicově ošklivé šedé budovy, těžní věže…

A přesto tu žije – pokud se tomu tak dá říkat – něco přes deset tisíc lidí.

Takže, proč je vlastně obydlená, ptáte se? Odpověď je prostá: hranice a doly. Skoro polovinu obyvatel tvoří vojáci, kteří střeží hranici Federace. Další obrovská část jsou zaměstnanci naší těžební firmy. Získání těžebního povolení tehdy vytáhlo naši firmu z hrozícího bankrotu a místní doly jsou naše dojná kráva. Zbytek pak tvoří běžné civilní služby.

Jen málokdo sem přišel zcela dobrovolně. Jsou tu zoufalci jako já – lidé zklamaní životem, kteří zanevřeli na ostatní a rozhodli se zmizet od všech. Neoblíbení nebo problematičtí vojáci a zaměstnanci, kteří to dostali rozkazem. Pak tu jsou lidé, kteří si přijeli na rok, na dva vydělat a pak zase zmizí někam, kde se dá žít. Protože sem dobrovolně nikdo nechce, musí firmy dobře platit, aby tu vůbec někdo pracoval. Často to bývají mladí lidé, aby si vydělali peníze na rozjezd svého snu. A taky pár starších, kteří si tu vydělávají, aby mohli splatit svoje dluhy.

Prostě je to tu taková veselá kopa. Lidi žijí ze dne na den, neřeší, co bude zítra. Houfně se tu chlastá a hulí tráva. Frčely by tu i další drogy, ale zachraňuje nás to, že jsme polovojenská základna s omezeným přístupem. Samozřejmě, závislosti na Internetu a hrách jsou běžné. Kralujeme ve spotřebě antidepresiv a léků na úzkost. Každoročně taky pár sebevražd, ale statistiky se výrazně zklidnili poté, co byly zavedené pravidelné psychologické prohlídky.

A tak se stalo, že spolu jedno ráno společně snídali dva zoufalci: já a Kim v její kuchyni. Strávili jsme spolu včerejší večer a noc, byť to nedopadlo zcela podle představ, protože se prostě za žádnou cenu nepostavil. Kim se tvářila, že jí to nevadí, ale mě to sralo. Sex byla možná ještě poslední věc, která mě na tomhle světě bavila.
„Víš,“ začala opatrně, „víš, napadlo mě, co to takhle dát spolu dohromady? Trvale? Bydlet spolu?“
Asi jsem se zatvářil vyděšeně, protože chvatem dodala: „Nemusíš odpovídat hned! Jen si to nech rozležet v hlavě…“
Přistoupil jsem k ní, objal ji a políbil na čelo. A pak se konečně povedlo to, co nám moje tělo včera upřelo.

Jel jsem do práce a nic mi nedávalo smysl.
Totiž Kim –
Myslel jsem, že se nechce vázat, že chce svou svobodu.
Máme s Kim už dlouhou historii. Poznali jsme se už někdy před deseti lety. Mě bylo tehdy něco přes třicet, a ona je asi o dva roky mladší. Byl jsem do ní zamilovaný až po uši, ale ona mě nechtěla. Marně jsem ji dobýval, až jsem to nakonec vzdal. Až do letoška jsme se prakticky neviděli.
Až najednou– najednou se objevila tady. 

Oba jsme se za tu dobu dost změnili.
Sešli jsme fyzicky i psychicky.
Pár let jsem na ni tehdy nedokázal zapomenout. Pak jsem prožil vztah, ale nějak nám to nefungovalo a já jsem po rozchodu rezignoval. Na vztahy, na všechno. Nevěřím na smysl života. Žít ze dne na den, plnit si povinnosti (alespoň pokud nejsou úplně dementní) a dělat, co mě baví. Což jsem zjistil, že mě nebaví nic. Tedy, skoro nic. Jediné, co mě ještě baví, je nezávazný sex – a to mi zjevně už za chvíli nepůjde – a modely kosmických raket. Skončím jako nerudný impotentní dědek v bytě plném modýlků. Už se nemůžu dočkat.

Co se týče Kim – podle toho, co si ještě pamatuju a toho, s čím se mi svěřila, to bylo nějak takhle: přibližně v době, co jsem se o ni ucházel, se o ni začal zajímat další chlap. A, na rozdíl ode mě, úspěšně. Kim se do něj zamilovala. On se s ní párkrát vyspal, udělal si další čárku a šel zase dál. Zlomená Kim se pak seznámila s dalším klukem. Zdálo se, že tentokrát má opravdu štěstí a že to vyjde. Asi po roce soužití se začali pokoušet o děti. Ale ani s pomocí lékařů se jí otěhotnět nedařilo. Vztah se pomalu rozpadal, a když jí bylo přibližně šestatřicet, tak jí oznámil, že si našel o deset let mladší přítelkyni a že s ní čeká dítě. Kim se tehdy zhroutila, propadla do depresí, což vyvrcholilo pokusem o sebevraždu. Strávila pak pár měsíců v sanatoriu.
Dneska už je stabilní, ostatně jinak by ji na Základnu ani nepustili, ale čiší z ní únava životem a ztráta iluzí. Dokonale sem zapadá.

Objevila se tu před pár měsíci. Náhodou jsme na sebe narazili. Bál jsem se, že mě bude dodnes nenávidět za to, jak jsem jí tehdy nešikovně nadbíhal. Ale vůbec. Naopak jsem jí možná připomínal doby, kdy byla ještě šťastná a veselá. Měli jsme si co říct. A už nedělala cavyky se sexem. Takže jsem se nakonec dočkal. Akorát škoda, že jsme o deset let starší, vizuálně tak o dvacet, zničení a po vztahu netoužící.

Tedy, to jsem si myslel. Ale najednou to vypadá, že ona by vztah chtěla. A se mnou?!

Víte, co je nejlepší na sexu s holkou, co nemůže mít děti? Nemusíme používat antikoncepci…

Ranní potěšení nás samozřejmě zdrželo, takže jsem přišel do kanceláře pozdě. Je mi to jedno. Vlastně si můžu přijít, kdy chci. Mám tu poměrně vysokou funkci. Nějak jsem se k ní léty proseděl. Jsem místním firemním šéfem ajťáků, a zodpovídám se přímo jedině řediteli. A samozřejmě pak firemnímu vedení, ale to je daleko. Náš místní ředitel je naštěstí velmi rozumný a má velmi racionální přístup k firemním oddělením. Oddělení je jako zub: když funguje dobře, tak o něm nevíte. Mou reálnou náplní práce jsou vlastně tři věci. 

Za prvé jsem hromosvod, na který může vedení řvát, když se něco posere. Podepisuji spoustu papírů, které mě činí odpovědným za kde co. 

Za druhé obhajuji rozpočet oddělení. Vždycky někoho napadne, že by se mohlo na informatice ušetřit. Tak jim řeknu: ano, není problém, tady mi jenom podepište, že souhlasíte s tím, že pád e-mailového serveru neopravíme do hodiny, ale druhého dne a podobně, a oni si to zatím vždycky rozmysleli.

A za třetí ochrana vlastních lidí před blby z vedení. Ajťáci a manažeři se k sobě mají jako voda a oheň. Ajťáci jsou typicky sebestřední asociálové, přesvědčení o své jediné pravdě, kteří něco umějí. Naši vedoucí manažeři jsou typicky sebestřední extroverti, přesvědčení o své jediné pravdě, kteří umějí tak akorát plkat.

„Jdete pozdě!“ oznámila mi sekretářka novinu. Moje sekretářka je dokonalá čarodějnice, v tom nejlepším slova smyslu.
„Pracuju od jedenácti do dvou, nepočítaje hodinu na oběd, to už byste mohla vědět!“
„Volala nějaká holka. Prý přítelkyně toho mladýho kluka, co počítá zásoby.“
„Dejva? On má holku?“ zamrkal jsem překvapením. Totiž Dejv je naprostý prototyp ajťáka. Mastné dlouhé vlasy, zcela nesportovní postava, plachý před většinou lidí a opačným pohlavím zvláště. Člověk by nečekal, že zrovna on se dostane k holce blíž než ve frontě u pokladny.
„Ano, překvapivé, viďte? Ale i zázraky se stávají.“
„Věřil bych víc tomu, že na Slunci našli ledové krápníky. Co potřebovala?“
„Sháněla Dejva. Že se prý včera nevrátil domů a na zprávy nereaguje.“
„Hm. Divný. Co jste zjistila?“
„Včera v práci byl, dneska zatím nepřišel. Dovolenou hlášenou nemá, v nemocnici ani na policii o něm nic nevědí, ostatně tam se ona už ptala taky.“
„Jste poklad. Ale z toho kouká průser.“
„Jo, to kouká.“

Jestli je naprosto nevhodná doba na to, mít problémy s výpočtem zásob, je to teď. Místa, která momentálně těžíme, mají ještě tak zásobu na rok. Do té doby potřebujeme otevřít nová. Geologové vytipovali zatím tři lokality. První dvě ale neukázaly takové zásoby, jak firma doufala. Akcie mírně propadly a investoři nervózně čekají na odhad zásob třetí lokality.

Ten sajrajt, co těžíme, je ale poměrně těžké odhadnout. Nestačí pár průzkumných štol. Je potřeba podrobně místa proskenovat georadary a geosonary a zjištěná data nacpat do složitých matematických modelů. A přesně ty měl na starosti Dejv.

Není potřeba být zrovna Einstein, aby se dalo tušit, že ať už odhad třetí lokality dopadne jakkoli, cenou akcií to pořádně pohne. Radši si ani nepředstavovat, co by se stalo, pokud se nějaký akcionář dostal 
k odhadu zásob dřív, než se oficiálně zveřejní. Pokud vyjde odhad špatně, může rychle prodat, než se cena akcií propadne. V opačném případě naopak nakoupit, než se vyšplhá výš. V obou případech jde
o obrovské peníze, a lidé už dělali ošklivé věci pro míň.

Ale nechci malovat čerta na zeď. Třeba se Dejv jenom někde probouzí s kocovinou po noční jízdě. 

Zašel jsem za Sergiem, který má na starosti naši výpočetní infrastrukturu. Dejvův model způsobně běží, generuje data – jestli jsou k něčemu se pozná až budou všechna. Zkontrolovali jsme protokoly. Předevčírem přišly údaje z měření, a Dejv spustil výpočet. Žádný jiný mezitím neběžel. Výpočet poběží ještě několik dní, možná i týden.

Hm. 

 

Den druhý

Dejv se neukázal. Policie, nemocnice, ani partnerka o něm pořád nic nevědí. Výpočet běží.

Strašně se mi nechtělo, ale zašel jsem v poledne za šéfem.
„Ahoj, máš chvilku?“ začal jsem.
„Na tebe vždycky. Neseš špatné zprávy?“ Asi na mně bylo poznat, že mu nepřicházím popřát k úspěchu na golfu. Ostatně, pokud vím, tak včera prohrál.
„No– zatím spíš řekněme nejasné.“
„A to?“
„Náš kluk, co počítá zásoby – Dejv – je od včerejška nezvěstný.“
„A sakra.“
„Výpočet zásob nicméně běží zdá se korektně.“
„Aspoň něco,“ odmlčel se. „Budu informovat centrálu.“

Dejv se odpoledne neukázal. Na večer jsem byl domluvený s Lenkou, že se stavím. Jak jsem vám už říkal, žiju sám, leč vídávám se s několika slečnami pro trochu společně něhy. Jennifer, Lenkou a nejnověji s Kim. 

Lenka je mladá holka, která si sem po střední přijela vydělat něco peněz, aby si pak mohla plnit sny. Je malá a roztomile buclatá s velkýma očima. Brzy zjistila, že šetření peněz jde výrazně lépe, když bude milá na životem unavené, dobře vydělávající muže. Což jsou shodou okolností muži poněkud vyššího věku, než je ona sama. Jakkoli to není žádná miss, má k takové činnosti naprosto dokonalé vlohy. Je veselá a optimistická. Je starostlivá a pečovatelská. Dokonale empatická, dokonale pozná, po čem zrovna ten den toužíte. Chcete se vypovídat? Se zájmem poslouchá a reaguje, přestože netuší, o kom a o čem mluvíte. Chcete poslouchat její žvatlání? Může být. Chcete pohladit? Pohladí. Chcete rychlou a divokou akci? Ale prosím. Chcete vyplnit daňové přiznání? Tak to si polibte prdel.

Jednou říkala, že největší radost jí nepřináší peníze, ale to, že k ní přijde unavený, vyčerpaný muž, a za pár hodin odejde svěží, odpočinutý a s jiskrou oku. Tvářila se při tom stejně přesvědčivě, jako když předstírá orgasmus. Ale nedělám si naděje, že bych pro ni byl víc než jen klient. Myslím si, že prostituce je jedno nejúctyhodnějších povolání na světě: čisté přinášení radosti a potěšení.

„Vypadáš nějak sklesle,“ poznala hned, „trápí tě něco?“ Pohladila mě.
„No, někam zmizel jeden kluk, jeden kolega, toho asi neznáš.“
„Já znám kluků,“ usmála se, „jak se jmenuje?“
„Ale tenhle je zadanej, partnerce věrnej,“ zasmál jsem se. „Jmenuje se Dejv.“
„Dejvů znám několik.“
„Mladej kluk… teda relativně, starší než ty, ale třicet mu ještě nebylo. Typickej ajťák, dlouhý vlasy, plachej v přítomnosti něžného pohlaví.“
„Se mnou není nikdo plachej,“ zasmála se. „Nenosí vestu s odznáčkama hudebních kapel?“
„Ty ho opravdu znáš?“ překvapila mě.
„Ale ne tak, jak si myslíš!“ smála se. „Chodí hrát deskovky, i s přítelkyní.“
„Tak deskovky tomu teď říkáte…“ usmíval jsem se.
„Zejtra se hraje, můžu se zeptat, jestli někdo něco neví. Minule se vytahoval, že na něco přišel. Všem to vykládal,“ vypadalo to, že jí Dejvovo zmizení zaujalo.
„Tak jo, ale žádnou robinsonádu, kdoví, co za tím je!“
„Říkejte mi agent nula nula sedm.“
„Na co přišel, to si asi nepamatuješ?“
Pokrčila rameny: „něco s počítačema.“ Počítače jí přijdou tak zajímavé jako bláto na ulici.
„Nevadí. A co kdybychom se teď věnovali něčemu intimnějšímu?“

 

Den třetí

Žádný pokrok. Dejv nezvěstný. Výpočet běží. Místní policie aktivně pátrá, ale zatím bez výsledku. Možná máte pocit, že na takovéhle základně jste sledovaní na každém kroku. Že vás neustále pozorují bezpečností kamery a satelity a vůbec, že není možné uniknout z dohledu.

Ve skutečnosti je to přesně naopak. Je tu bezpečno, pro sledování není důvod. Samozřejmě jsou tu místa jako letiště, nebo některé vojenské objekty, které jsou monitorovány pečlivě. Ale jinak není proč. Chcíp tu pes. Poslední incident byl, když se ožral jeden civilní pilot a pozvracel vojenského kaplana. A i to je už aspoň rok.

Večer se ozvala Lenka, byla plná vzrušení z toho, že si hraje na Matu Hari. Dala mi kontakt na dva vojáky, se kterými se Dejv minule bavil. Šikovná.

 

Den čtvrtý

Zajel jsem do kasáren za vojáky, které zmiňovala Lenka. Byli to dva mladí kluci. Ano, Dejva znali. Ano, chlubil se nějakým nesmyslem. Ne, nic víc neví.

Jsem sice emoční hovado a poznám pendrek z chování ostatních, ale tihle borci lhali hodně špatně i na mě. Zavolal jsem Lence a dostal kontakt na jednoho ajťáka, který byl na posledním Dejvově deskohraní taky. Zkusím z něho vytáhnout, co Dejv tak nadšeně vykládal.

Dneska jsem strávil večer se svou třetí milenkou ze třech, Jennifer. Skoro o deset let starší, ale nádherná, jemná, štíhlá, dokonale udržovaná femme fatale. Naprosto se vymykající místnímu standardu. Kdokoli je tu přes třicet už rezignoval. Ne tak Jennifer. Jennifer vyzařuje svěžest a potěšení z každé chvíle. Pečuje 
o sebe, a i na nákup jde, jako by šla přebírat Oscara. Jennifer je dokonalá. Tak dokonalá, že jsem ji loni napůl vážně požádal o ruku. Zasmála se, že co bych za deset let dělal s šedesátiletou bábou. Zasmál jsem se, co ona by dělala už dneska s obtloustlým depresivním děvkařem. Tak nevím, možná se fakt toužím usadit.

Jennifer je ve skutečnosti vojanda a dělá na osobním oddělení. Povídali jsme si o Dejvovi a o těch dvou vojácích. Jennifer se zachechtala, že si je proklepne. „Sem se nechodí za odměnu, to víš. Nejspíš měli už někde průser a jenom se bojí do něčeho namočit.“

 

Den pátý

Dneska se věci překvapivě rozjely. Na začátku dne tomu ale nic nenasvědčovalo. Policie pátrá, ale nic neví, nebo neříká. Dejv se neozval. Výpočet běží podle plánu. Šéf je nervózní.

Měl jsem mít dneska rande s Kim, ale dopoledne volala, že jí nějak není dobře, ať se nezlobím, že ji zlobí žaludek. Šel jsem místo toho na schůzku s tím ajťákem, co byl na deskohraní s Dejvem. Smál se, že se Dejv cítil jako velký hacker, že prý se mu podařilo obejít ochranu, kterou používají některé počítačové systémy. Ale detaily neřekl. Ani o jaký systém jde. Budu se muset podívat u něj na stole, jestli si něco nepoznamenal obyčejně na papír. Osobní data na počítači má samozřejmě zašifrovaná klíčem odvozeným od hesla, tam se dostat z principu nedá. 

Kluk byl fajn, pokecali jsme, a opili se možná víc, než bylo zdrávo. Když jsem v noci přišel před svůj dům, vynořily se ze tmy dvě postavy. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se rozjařeně, načež jsem schytal takovou dardu do břicha, že se mi svět zatočil před očima a já spadnul jak pytel brambor. Jeden mě chytnul, posadil a opřel o zeď. Druhej řekl tiše, pomalu a zcela zřetelně: „Seš zasranej špicl. Vyser se na to. A ta tvoje vojanda taky. Nebo vás budou taky hledat.“ Oba pak tiše zmizeli ve tmě. 

Seděl jsem opřený o zeď kdovíjak dlouho. Alespoň mě to přišlo jako věčnost. V hlavě mi hučelo jak v úlu. Jediné, co jsem postupně začínal chápat, že Dejvovo zmizení nebude nehoda. Byl to divný pocit. V životě mi nikdo nevyhrožoval. Dolezl jsem do bytu, padl na gauč a nemohl spát. Základní pocit bylo nepochopení. Co? Proč? 

 

Den šestý

Ráno jsem se probudil dost pozdě. Chvíli jsem se rozkoukával, a pak se mi vybavil včerejší večer. Jennifer! Snad proboha neublížili Jennifer! Okamžitě jsem jí zavolal: „Jsi v pořádku?“
„Jasně, proč se ptáš?“ zasmála se.
„Měl jsem včera večer takovej nepříjemnej zážitek…“ odmlčel jsem se. Mám jí o tom vůbec vykládat?
„No–“
„To je jedno. Dneska večer?“
„No počkej, počkej. To nemůžeš naznačit a pak nedoříct!“
„Řeknu večer, jo?“ nechtělo se mi to vykládat do telefonu.

Zavolal jsem do práce, jestli se Dejv neukázal (neukázal), že do zejtřka pro nikoho nejsem, a že jestli mi někdo zavolá kvůli něčemu jinýmu, než že se objevil Dejv nebo skončil výpočet zásob, tak ho prokleju do sedmýho kolene. Sekretářka se smála a pak prohlásila, že ve svým věku už nesmím tolik chlastat. Super.

Večer jsem zašel podle domluvy za Jennifer. Nejdřív se smála, že chodím jako kroketová branka, načež se vyděsila, když jsem odhrnul košili a moje břicho zazářilo obří fialovou modřinou.
„Co se ti proboha stalo?“
„Včera večer na mě čekali. U mě před domem. Provedli mi operaci žaludku za použití pěsti, a pak poskytli dobrou radu týkající se nevměšování do záležitostí, po kterých mi nic není.“
„A ty myslíš…?“
„Co jestli myslím?“
„Jestli to byli ti kluci od nás?“
„No– já jsem jim do tváře neviděl. Ale nikdo jinej mě nenapadá. Ale nechci jim křivdit. Ty o nich něco víš?“
„Nic zvláštního. Dělají zásobovače. Skončili tu, protože prej propili džíp,“ zasmála se vesele. „Holt mladý ucha.“

 

Den sedmý

Dobelhal jsem se do práce. Cítím se jak přejetý lokomotivou, ale jinak dobrý. Sekretářka se mohla utlouct smíchy, když mě viděla. Procházím si Dejvovy čmáranice v bloku na jeho stole. Intelligent Warehouse Solution. Hm. Takže se zajímal o systém skladových zásob. To není nic zvláštního, naše firma ho používá taky. Zavolal jsem Jennifer, jestli ho nepoužívá i armáda.

„Jo, s tím je teď průser,“ řekla nezvykle vulgárně.
„Jak to?“
„Hele, tohle je ale přísně tajný! To nemám vědět ani já!“
„Nedělej Zagorku!“
„Zdá se, že ho někdo několik měsíců dokázal obcházet a tunelovat armádní zásoby. Ale to ještě mnohem dřív, než se stala ta věc s Dejvem!“

Obrázek se začínal dávat dohromady: co když někdo tu chybu objevil už mnohem dřív? A vesele ji využíval. A najednou se objeví naivní Dejv, který se s ní začne chlubit a chce jí ohlásit výrobci. Ostatně ten skladový systém je typický případ enterprise softwaru: mamutí pomalá obluda splácaná partou gumídků pracujících za pár švestek, kdy většina peněz jde do prezentací, ne do vývoje.

Lidé s oblibou nadávají na běžné aplikace, že jsou nestabilní a nedokonalé. Kdyby tušili!  Ve skutečnosti jsou běžné aplikace poměrně funkční, protože je používá hodně lidí, tím pádem se na chyby narazí brzo
a lze je odstranit. Navíc je relativně jednoduché přejít od jedné aplikace k druhé, a tak se výrobce musí snažit.

Naproti tomu enterprise software je čiré peklo. Je typicky silně přizpůsobený firmě, nebo přímo jí napsán na míru. Je pevně začleněn do toho, jak firma funguje. Přejít na jiný je obrovská investice, navíc bez záruky, že se něco zlepší. A výrobci to vědí. Nejdůležitější je pro ně se zaháčkovat. Uzavřít smlouvu a nasadit první polofunkční verzi software. Není divu, že do marketingových prezentací se investuje tolik a do vývoje tak málo. Stačí aby software jakž takž fungoval. Aby se zákazníkovi nevyplatilo jít jinam. Cokoli navíc je pro výrobce neekonomický luxus.

Je-li enterprise software peklo, pak ovládací software k vědeckým měřicím přístrojům a vůbec k čemukoli propojeného s hardwarem je učiněná pekelná výheň. Jste v zajetí výrobce. Nikdo jiný nemá dokumentaci hardwaru daného přístroje (pokud optimisticky předpokládáme, že ji má alespoň výrobce) a nedokáže napsat software, který by si s ním povídal. Navíc ten software píšou buď programátoři, kteří umí programovat (doufejme), ale nerozumí fyzice a chemii. Nebo to píšou vědci, kteří rozumí fyzice a chemii, ale zase neumí příliš programovat. Výsledky jsou vpravdě spektakulární…

Ale to jsem odbočil.

Zašel jsem za Jimem, co má na starosti provoz našeho zásobovacího systému a spolu jsme zkoumali Dejvovi poznámky (moc jich nebylo) a logy, tj. záznamy z provozu. Koukali jsme do výpisů asi hodinu, až jsme to našli. Dejv si v systému objednal jednu podložku pod myš – zjevně to nejlevnější, co v systému bylo; jeho cílem nebylo krást, jenom to vyzkoušet. Podložka se odečetla (inventura bude souhlasit)
a zmizela. Dejvovi se v majetku neobjevila. Kdokoli si teď mohl vzít jednu podložku ve skladu a nikomu nebude chybět. 

Zavolal jsem Jennifer, jestli by mě nespojila s někým, kdo má u nich na starosti ten problém se skladem. 
U vojáků šlo zřejmě o mnohem víc než o podložky pod myš, protože už za chvíli jsem jel s Jimem
k samotnému veliteli základny.

V kanceláři seděl velitel a někdo, koho představil jako majora Briggse.
Potřásli jsme si rukou.
Neměl jsem náladu na tanečky kolem horké koše a oni jistě taky ne, tak jsem rovnou spustil: „Naše firma používá Intelligent Warehouse Solution pro správu zásob. Mám pocit, že je to systém, který používá i armáda,“ zkoušel jsem alespoň pro forma chránit ukecanou Jennifer. Velitel neříkal nic. „Každopádně, jeden náš zaměstnanec před časem objevil způsob, jak nekorektně manipulovat se stavem zásob. Samozřejmě, vy máte svoje odborníky, nicméně tady Jim už ví, co má hledat v záznamech, takže pokud by bylo potřeba, nabízíme spolupráci.“
Plukovník chvíli mlčel, pak se podíval na majora a ten jemně pokývl hlavou.
„Jste ochotni podepsat mlčenlivost?“ zeptal se velitel.
„Jistě.“
„Dobře.“ Obrátil se na Jima: „Tady major Briggs má na starosti sklady. Jděte prosím spolu za našimi techniky a podívejte se na to.“
Jim a major Briggs odešli.
Velitel řekl: „Velice si cením vaší pomoci.“
„Je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět.“
„Ano?“
„Ten zaměstnanec, co tu díru objevil, je již několik dní nezvěstný.“
Velitel se zachmuřil: „To není dobré.“
„Ne, to není. Mě předevčírem zbili dva neznámí muži a vyhrožovali mi, že pokud nepřestanu po Dejvovi pátrat, tak já a Jennifer neskončíme dobře.“
„Jennifer?“
„Pracuje u vás na osobním.“
„Aha,“ řekl a bylo poznat, jak mu přeběhl po tváři blažený úsměv. V duchu jsem na vteřinu zažárlil. Přitom, pominu-li polovážně míněnou nabídku k sňatku, mi otevřený vztah s Jennifer vyhovoval. Možná se opravdu chci usadit. Ale s kým? Kim? Velitel mě vrátil do reality: „Máte na někoho podezření?“
Zaváhal jsem: „Jen velmi vágní. Já jsem jim vůbec neviděl do tváře. Byla tma a já jsem byl, ehm, poněkud společensky unaven. Den před tím jsem se potkal se dvěma vojáky, se kterými se Dejv – ten zmizelý – bavil chvíli před tím, než se ztratil. Shodou okolností pracují myslím právě v zásobování. Vyhýbali se odpovědi. Ale asi by byla blbost, kdyby zrovna tihle dva mi pak vyhrožovali?“
„Já už se jich zeptám. Mně odpoví, tím si buďte jist,“ spiklenecky se ušklíbl velitel. „A vy a Jennifer byste měl mít ochranku!“
„To snad není nutný!“ bránil jsem se.
„Minimálně nechám postavit hlídku před vaším domem a domem Jennifer. Nebojte se, bude nenápadná.‘ Jistě, vojenská hlídka bude nenápadná asi jako prostitutka ve Vatikánu.

Rozloučil jsem se velitelem, stavil se na chvilku za Jennifer a šel jsem k autu. Málem mě porazila dodávka, která vyjížděla ze sousedního parkovacího místa. Chvíli jsem se za ní díval. Neviděl jsem toho řidiče už někde? Asi ne, voják jako voják, uniforma nás civilisty mate. Nastoupil jsem do auta, řekl navigaci, ať mě odveze domů a začal jsem klimbat. Rány ještě bolely a den byl náročný, a tak jsem po chvíli usnul.

Probudilo mě zadrncání. Auto pádilo kdovíkam. Byl jsem mimo obydlenou oblast na jakési staré technické cestě v nehostinné skalnaté krajině. Navigace ukazovala polohu, ale nereagovala. Manuální řízení nereagovalo. Nouzové tlačítko, které má zastavit auto a vyslat signál nereagovalo. Okna nešla otevřít a dveře byly zamčeny.
„Hele, šípková princezna se probrala!“ ozval se hlas.
„Co to je? Kam mě vezete?“
„Rozhodli jsme se ti splnit přání!“ chechtal se hlas.
„Jo?“
„Hele, chtěl si najít Dejva, né? Tak teď se potkáte! Na pravdě boží!“ majiteli hlasu nemohlo přijít nic vtipnější.
„Tohle vám přece neprojde!“
„To nech, s dovolením, na nás!“
„Jedu ze základny. Všechno jsem jim řek!“
„Ale to přece víme! Vždyť jsme se potkali! Málem ses nechal přejet, ty blbečku!“
„Chytí vás!“
„Chceš něco vědět? Za hodinu startuje raketa, raketa tý vaší zasraný firmy. Plná rudy. A víš, čeho ještě? Plná zbraní, který náš velitel už tejden marně shání. A taky nás dvou.“
„Na to se přece přijde. Každá raketa se před odletem skenuje!“
„Ta vaše ruda je úžasnej materiál. A strašně různorodá. Věř mi, že když se hluboko do ní strčí kapsle, navíc speciálně navržená tak, aby rozptylovala elektromagnetický záření, že to na skeneru není poznat naprosto vůbec. Neděláme to poprvý, víš?“
„Nechte aspoň Jennifer!“
„Neboj se, ta tvoje kurvička není pro nás nebezpečná! Aspoň ti bude mít kdo zařídit pohřeb!“

Doufám, že se nic nestane ani Jimovi, ani ostatním, co teď studují logy skladového systému.

Na okraji navigace se objevil starý obrovský lom. Obří díra do země. Dvousetmetrová holá skalní stěna. Poletím jako šutr.

Zkusil jsem vykopnout okno, ale bez úspěchu. Zkusil jsem rozbít palubní desku, ale kromě popraskaného displeje bez jakéhokoli výsledku. Hlas se jenom smál.

Auto snad ještě zrychlovalo a hranice lomu už byla vidět čelním oknem.

No, aspoň to bude rychlý.

Kolik času mám? Minutu? Dvě? Smířeně s osudem jsem se rozvalil. Škoda že tu nemám nic na pití.

Tak kolik? Deset, devět, osm…

Z reproduktorů se ozval rachot a nerozeznatelné křičení. Auto sebou trhlo doleva, udělalo smyk 
a překlopilo se na bok. Pěkně jsem se praštil. Chvíli setrvačností klouzalo po štěrku a zastavilo se nad hranou lomu.
„Ste v pořádku?“ ozval se hlas.
„Jo! Auto je na boku, ale dobrý!“
„Počkejte tam, hned jsme u vás!“
No nebojte se, že bych se šel projít, pomyslel jsem si a omdlel.

Probral jsem se na lehátku. Nade mnou stál vojenský lékař a kolem stálo několik vojáků. Auto již bylo zpátky ve správné poloze. Opatrně jsem si sedl. Lékař, který mě kontroloval, mi pomohl vstát. Už mi bylo dobře. Nebo aspoň snesitelně. Došel jsem opatrně k okraji stěny. Měl bych to jisté, o tom není pochyb. Pozorně jsem prohlížel dno a po chvíli jsem našel, co jsem hledal.
„Nemáte dalekohled?“ zeptal jsem se.
„Tady,“ podal mi ho jeden voják.
Podíval jsem se. Nebylo pochyb. Polkl jsem. Našel jsem Dejva.

Nějaký voják mě odvezl zpátky na základnu, ostatní připravovali odvoz zničeného auta a ve spolupráci 
s policií, která za chvíli přijela, začali připravovat vyzvednutí Dejva.

Jennifer se ke mně vrhla: „Jsi v pořádku?“ Objala mě.

„Jo. Ještě, že jste byli tak rychlí!“
„Vypadla ti tu z kapsy bezpečností karta z práce. Tak jsem ti zkoušela volat do auta, ať se vrátíš, nebo jestli ti ji mám dovízt večer. Ale tys nebyl dostupný. Tak jsem se vyděsila a zburcovala celou základnu.“
„Jsi úžasná!“
Jennifer mě políbila. „Jeď domů, jsi unavený, a někdo tam na tebe čeká!“ usmála se lišácky.
„Kdo?“ překvapilo mě to.
Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu: „Kim.“ A mrkla na mě.
„Vy se znáte?“ nevycházel jsem z údivu.
„Zmínil ses o ní přede mnou, víš?“ mrkla na mě znovu.

Odvezli mě domů a tam se ke mě vrhla pro změnu Kim. Objali jsme se a líbali.
„Já jsem se o tebe tak bála!“ rozbrečela se.
„Už je to v pořádku!“ odpověděl jsem a rozbrečel jsem se taky.

Za nějakou dobu jsem si nalil bílý portský. „Chceš taky?“ zeptal jsem se.
Místo odpovědi přistoupila těsně ke mně, políbila mě, podívala se mi do očí a řekla: „Já bych neměla, já jsem– těhotná!“
Chvíli jsem nebyl schopný slova a pak jsem jenom vydechl: „To je úžasný!“ a políbil ji.
Kim se rozzářila jako sluníčko.

Ostatně soudím, že je čas se usadit. Koupím si motorku a pojmenuji ji Krize středního věku…


3 názory

Janina6
před 9 měsíci
Dát tip

Tak jsem to nakonec přečetla celé - a nelituju. Zdá se, že líčení historie vztahu s Kim, které mě minule odradilo, je zrovna tím jediným "hluchým místem" v jinak šikovném vyprávění. Určitě by se ta pasáž dala trochu upravit, proškrtat. Zvlášť když v příběhu nakonec nemá téměř žádnou důležitost. Další kapitoly už mají větší švih a spád a taky se mi líbily vtipné hlášky. Sem tam by to chtělo opravit pravopis (vybavují se mi třeba "Dejvovi poznámky"). Jinak fajn čtení. Přidávám tip.


Janina6
před 9 měsíci
Dát tip

Tvoje dnešní druhá povídka - Aeronautka - se mi docela líbila. Tady mě bavil začátek, základna a její obyvatelé vypadali na to, že by se tu mohl odehrát zajímavý příběh. Ale jak se začala dokola rozebírat "historie" vztahu s Kim, ztratil text pro mě kouzlo. Možná si ho časem zkusím dočíst, když Zajíc píše, že to připomíná detektivku... 


Zajíc Březňák
před 9 měsíci
Dát tip Janina6

Název a začátek povídky mě naladil na sci-fi žánr. Děj celkem odsýpal. Rozdělení textu na jednotlivé dny je fajn. Prvotní popis odlehlé základny příjemně navnadil. Pozornost na nějakou dobu na sebe přitáhly milostné a jiné problémy hlavního hrdiny. Brzy se scifi začíná měnit spíše v detektivku. Až na to, že děj je situován na jakousi vzdálenou základnu kdesi ve vesmíru, by se mohl klidně odehrávat v současnosti na Zemi. Pointa je celkem předvídatelná. Text je místy i vtipný díky různým vyjádřením, např: "...vojenská hlídka bude nenápadná asi jako prostitutka ve Vatikánu".  Stylisticky by šlo asi trochu oživit, je to psáno - řekl bych - dost suše. Dialogy jsou však celkem živé, povedené. Všechno je rámováno hrdinovými problémy s krizí středního věku, což jistě není žádný med. Celek není nijak oslňující, ale je slibný. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru