Podzim

 
Podzim mám spojený s vůní jablkového koláče se skořicí, který v sobotu pekla maminka. Voňavého a lahodného čaje naší babičky na horkou krev (kterou jsme měli vždycky když jsme zlobili a hlavně když jsme měli jít spát), ve kterém byla dobromysl, mateřídouška a spousta medu. S vlhkou, nasládlou vůní tlejícího listí u hřbitova, kam jsme chodili za dědou. A především s vůní podzimních ohňů.
Oheň vždycky zapaloval Ruda Větrovec. Tedy jeden z dvanácti dětí  Větrovců. Bylo mu třináct, tajně kouřil cigarety za chlívkem, kde chovali kozy, a taky proto měl vždycky u sebe sirky. Mně bylo pět a vzhlížel jsem k němu jako k pánu Bohu. Ale zároveň jsem říkal, že rozhodně nebudu nikdy tak strašně starej jako on. 
Nejdříve do kameny obloženého ohniště položil průsvitné proužky lýka sloupnutého z kmene břízy. Hned na něj dal kousky suchých smrkových větviček a teprve potom silnější kusy dřeva. Oheň se musel zapálit napoprvé. To dělalo Rudu pánem ohně. Nikdo přesně nevěděl co to je, ale znělo to vznešeně. Bohužel to taky znamenalo, že pro další dřevo chodili ti nejmladší, tedy já a Toníček Kubátů. Když bylo dost popela, vytáhli jsme z kapes našich modrých, vytahaných tepláků brambory a zahrabali je dovnitř. Někdy jsme si opékali jablka a když se poštěstilo, tak pstruha z nedalekého potoka. V chladných podzimních večerech byl oheň místo tepla a bezpečí, kde se nám nemohlo nic stát. Byl to svět dětské magie. Přehazovali jsme si horké brambory z ruky do ruky a nedočkavě loupali jejich černou slupku. Pozorovali jsme fascinovaně jiskry, které se vznášely k nebi, aby se nakonec staly hvězdami. Ruda vyprávěl strašidelné příběhy a my mrňouskové jsme se s otevřenýma pusama vystrašeně tiskli k sobě.
O bloudící duši mladé ženy, která se utopila v Ploučnici a která přicházela s podzimní mlhou, a kterou on Ruda několikrát viděl, když lovil pytlačkou v řece ryby. O tajemných stromech v lese, které v noci otvírají své kmeny a když do nich vstoupíte, tak se za vámi zavřou a nikdo už vás nikdy neuvidí. O ďáblovi, který v noci obcházel naše domy a strašlivě kvílel. No, věděli jsme, že ďábel je pan Větrovec, který se každej pátek opil v místní hospodě a celou cestu domů si strašně vysokým hlasem zpíval Vy stromečkýýý vuokolo Břežááánkýýý,
 nebo nějaký jiný šlágr místní hudební scény, no ale Rudova verze byla daleko zajímavější a tajuplnější. A nakonec o nedalekém Černém klášteře, prokletém místě, kde stály trosky vyhořelého kláštera o kterém se vyprávělo, že kdo se dotkne jeho zdí, tomu zčernají ruce, upadnou, a nakonec zemře. Jasně, že jsme tam hned s bráchou šli, dotkli se zdí a potom se několik týdnů budili hrůzou, jestli nám nečernaj ruce. Sice trochu černaly, ale jen proto, že jsme si je nemyli.
Nic se nakonec nestalo a Rudova autorita šla prudce dolů. Kdo by tomu taky věřil. Chodili jsme do první a třetí třídy a už jsme nebyli žádný hloupý děti. 
V dětství byl podzim i ve znamení draků. S bráškou jsme si je stavěli sami. Z obyčejného balícího papíru. Nejdůležitější bylo, aby měl správný sklon. Při krátkém ocasu dělal kotrmelce, ale moc dlouhý ho zase stahoval dolů. Takže přesně tohle se upravovalo až na místě. Jasně, že vyhrával ten, komu vyletěl nejvýš. Někdy se provázek utrhl a drak odletěl do vesmíru. Alespoň tak jsme si to představovali.  U ohýnků jsme si pak povídali, co všechno ve vesmíru je, a taky jestli třeba nepřiletí na jinou planetu, kde ho  najdou jiné děti a ty pak budou vědět, že v Horních Březinách bydlí dva malí kluci.Jednou jsme dokonce napsali na balící papír Teo a Venda z planety Země (trochu jsme se pohádali, protože ani jeden z nás si nebyl jistý, jestli se tam píše velké Z).
To byl náš první a velmi nesmělý pokus o kontakt s jinou civilizací.
Pořád čekáme, jestli se někdo ozve.