Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můj první soukromý strach

14. 12. 2023
12
12
260
Autor
Zavel

     Dál už ne! Nemohu se na to dívat! Ani koutkem oka. Odvracím zrak do šera sálu. Hlavy přede mnou v klesajících řadách směřují vpřed své osvětlené tváře. K plátnu. Já na ně ale nevidím. Jen tmavé vlasaté šišky, které se čas od času zatřesou, trhnou sebou, nebo otočí v družném náklonu k sousední hlavě, aby se pak jako v hypnóze vrátily k světlu záře, vábeny její neodolatelnou přitažlivostí. Aspoň nějaké světlo, říkám si. Snad si to říkají i ostatní. Snad se i oni bojí. Ale neřeknou to. Nemohou. Tak jako já. Komu to jen mám říct. Není komu. Ale dělají jakoby nic. Tak jak já. Ten pohled je příšerný. Támhle sedí kamarádi. Támhle paní učitelka. Jsou všichni tak vzdálení. Ale když jsem na strach sám, nikdo není tak vzdálený jako maminka. Jako by byla na jiné planetě. Obrovský duch se coby mlžný oblak zvedá nad malým chlapcem stojícím pod pouliční lampou a kol dokola jen černočerná neprostupná tma. Tomu říkají pohádka? Pro děti? Už se tam nepodívám! Tůdle! Ani na vteřinu!

 

     A to jsem se tolik těšil. Poprvé v kině. Bez rodičů. Už jsem přece velký! A jdu s kamarády ze školy! Dobře, ještě s paní učitelkou, ale ta jako by tu nebyla. Hlavně, že s kamarády. Jako velký! Jako dospělý! Smějeme se. Chechtáme se kdečemu. Paní učitelka nás umravňuje. No jo, už budeme hodní. Chceme se přece koukat. Chceme tu být spolu. Po tmě. S pohádkou. Bez dospělých. Ale paní učitelka tam někde jistě je. To ona musí. Jen tak pro jistotu. Světla zhasnou, opona se rozhrne a pak to začne. Nemůžu se dočkat. O čem, že to bylo, ptáte se dnes? Byl tam král, jeho království, jeho kamenné srdce, malý kluk jako já a pak ten duch. Víc nevím. Ten duch. Ten obrovský, mlžný, všepohlcující duch. I tma se v něm ztratila. To by určitě svedl pohltit i mě? Tak malého kluka. Pomoc! Mami! Chtěl bych křičet, ale nejde to. Mlha se valí ven z plátna a blíží se ke mně. Nevidím ji, ale dobře cítím její pach. To už se nedívám. Nemohu. Jak dlouho že to ještě poběží? Už bude konec? Ten hrůzyplný film se mi zdá najednou nekonečný. Snad se tam děje ještě něco jiného. Přece to není celé jen o tom duchovi. Kdepak! Nebudu to riskovat. Co když tam pořád je! A číhá na mě. Srdce mi bije v uších tak mocně, že neslyším nic jiného. Hluk mého vystrašeného tepu mě odřízl od světa. Za to určitě muže duch. Taková mocný je! Čas jako by se zastavil. Ať už je po všem!

 

     Mám se zvednout? Že jako musím?? Nebo to prostě říct paní učitelce? Že se bojím? Ne, to nemohu. Takové věci se přece cizím lidem neříkají. Ani mamince se neříkají. Není třeba, ta to přece vždycky pozná. A jako velký bych se to už styděl říct. To chlapi nedělají. Co kamarádi? Dívají se? Asi ano. Nebojí se? Já nevím. Ani jim se nemůžu svěřit. Jak bych vypadal? Jsem tu jen já. Já sám a strach. Poprvé v životě! Zažeňte ho někdo, křičím v sobě. Ale nikdo tu není. Nikdo neslyší. A já jsem na to krátký. Ale ne! Tečou mi slzy. To nemohu. Otírám je rychle do rukávu. Smrkám do kapesníku, jako že mám rýmu. Najednou se spustila. Z ničeho nic. To se tak stává. 

 

     Ve tmě vlevo zahlédnu náhle znamení záchrany. Mžourající světélko nad velkými širokými dvoukřídlými dveřmi. Je to únikový východ. Jak rád bych jimi unikl. Pryč odtud. Pryč, ven k mámě! Ať už se otevřou! Ale nic. Zůstávají pevně uzavřeny. Drží nás tu všechny. Mě, strašlivého ducha, vylekaného chlapečka pod lucernou značící ve tmě únikovou cestu z děsivé pohádky, kamarády i paní učitelku. Ať už nás pustí ven! Oči mám pevně uzavřené až to bolí. Jako ty dveře. Jen čas od času je pootevřu, jestli už se v sále nerozednívá. Prosluněný den přece vždy vystřídá tmu nočních můr. A divákům v kině přináší konec zážitku. Konec filmu. A mě konec mého utrpení. No tak! Už!

 

     Je to tu! Světlo roste, nabývá na síle. Dveře se otevírají, nejprve jen malinko. Škvírkou vniká dovnitř denní svit a čerstvé povětří z hlavní silnice. Paní učitelka nás řadí k odchodu. Počítá jednoho po druhém. Jsem u ní první. Vlastně ne u ní. U dveří! Já a můj strach. Je pryč, a přesto se mnou. Už nade mnou nevládne svou mocí. Ale je tu. Vnímám jeho odpornou pachuť ještě dnes. Nedokážu jej vymazat z paměti. Oblak strachu v podobě všežravého ducha sklánějícího se nad chlapečkem, který se tehdy poprvé bál docela sám.


12 názorů

Rhodesie
před 2 měsíci
Dát tip

Prožitek z pohledu chlapce je skvěle popsán. A líbí se mi i spojení "soukromý strach"...


Zajíc Březňák
před 2 měsíci
Dát tip

Hezký text. Ještě bych jej prošel a opravil překlepy ("Taková mocný je!" apod.) Možná bych ubral i vykřičníky a otazníky. Miniatura je o malém chlapci, ale stejně dobře může vyjádřit osamělý strach dospělého člověka.


Zeanddrich E.
před 2 měsíci
Dát tip

... .

Je mi to nějaké povědomé (ovšem zažil jsem děsy i jako dítě sám ve starém velikém pokoji ( v babiččině sekn,ici :) ) v noci u televize (naštěstá těžká péřová duchna byla dobrým izolátorem... :) )

 

(( ...)).

(tip, a zařazuji také do mého výběru na prózu měsíce...:) ).


Gora
před 3 měsíci
Dát tip

Citlivě prožité i napsané. Povedlo se rozehrát pocity chlapce, a to není právě jednoduché.


Urk'nahk'ku
před 3 měsíci
Dát tip Gora

Líbí se mi naléhavost a kadence vět. Tvoří to ve mě napětí. 


Hezky popsané pocity mladistvého diváka. 

Někdy je tam těch otázek možná trošku moc, ale atmosféra strachu je vykreslená pěkně...

 


Zavel
před 3 měsíci
Dát tip

Ano, rád bych se zúčastnil soutěže. Díky!


K3
před 3 měsíci
Dát tip Zavel

Autore, nechceš se zůčastnit soutěže Próza měsíce?


K3
před 4 měsíci
Dát tip

Dětské mi to moc nepřijde. Podle mě povedený text a dobrý horor. Horory se dějí v běžném životě. Alespoň já si na některé pamatuji. Možná jsem si je domaloval ale měl jsem z nich jako dítě hrůzu.


Jamardi
před 4 měsíci
Dát tip

Ještě že my jsme jako malí chodili jen na staré osvědčené pohádky. Největším drasťákem byla Malá mořská víla.


Janina6
před 4 měsíci
Dát tip

Dobře popsané dětské prožívání... Vlastně s tím strachem hošík bojoval, projevil jistou statečnost, i když to tak nevypadalo. Nezavolal na učitelku. Nezačal křičet o pomoc. Jasně, bylo to ze studu, že se ztrapní, ale co na tom, hlavně, že vydržel, odolal. Pěkná povídka.


8hanka
před 4 měsíci
Dát tip

Skvele si vyjadril pocity chlapca a jeho strachu...nepozerám horory, scifi o utokoch na ĺudí, detektívky plné násilností. Aj pri bežnom filme ak niečo hrozí , zatvorím oči alebo odídem...a potom nechápem ďalší dej:) Kedysi dávno, tuším 1975 alebo 1976 sme boli s kamarátkou na  Čeĺuste, z filmu sme nevideli skoro nič:)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru