KOŘENY ZLA II.

Pomezí Balšámového lesa, 30.11.1885, 7:45.

S šerem nad hlavou a kolem našich ponuře působících postav, se sídlištěm v zádech, potemnělým, hrobově chladným a neosobním, které strnule stálo v smutném rozbřesku, jsme stanuli na pomezí Balšámovníku. Vyhlížel klidně, tiše, jako obyčejný les, kterým navzdory pověrám opravdu je. Tečka.
Jen les.
Náhlé štípnutí studeného větru mne probudilo k činnosti. Vykročil jsem. Byl slyšet tlumený hovor, téměř až šepot, občasné uchechtnutí. Dharma a Krysař, až na výjimku též Faux a také já , jsme víceméně mlčeli. Neměli jsme co probírat, rozespalí, neklidní a neodpočatí.  Bylo nadmíru patrné, kdo z nás šel tuhle noc spát a kdo ne. I když noc... do bytu Caleba Jacobiho jsme všichni dorazili až brzy ráno.
Najednou utichli i věční žvanilové Marne a Cormier. Marne si čistil zamlžené brýle, Cormier se naklonil a něco zašeptal Dharmě, která ho zpražila přísným pohledem. Poté vyprskl smíchy.
" Rozdělíme se? " zeptal se Martagon Faux a cosi lovil v mošně přes rameno.
" Nemyslím si, že je to dobrý nápad, " promluvil tiše Krysař Akkon.
Krysařovu námitku v okamžení zparodoval Cormier, Marne se u toho nechutně pitvořil. Oba si přiťukli pěstmi v radosti nad tím svým dětinským pseudohumorem. Neřešil jsem je.
" Smích vás brzy přejde, " glosoval to Akkon stejným, trochu bezzvučným, lehce zastřeným a emoce nevyjadřujícím hlasem. Neurazil se, dokonce se ani na oba výtečníky nepohlédl.
" Ne, asi bychom měli postupovat společně a projít tak co nejvíc lesa, " řekl jsem nahlas, ačkoli se mi mluvit vůbec nechtělo.
" K tomu by bylo právě lepší se rozdělit, " namítl razantně Cormier, " alespoň na dvojičky! "
Na tom něco je.
" Já si beru slečnu Lierre! " zvolal žoviálně Marne.
" Ne, tu si beru já! Ty jdi s Jaffem! " oplatil mu Cormier se smíchem.
" Není to můj typ! " otřásl se Marne a oba společně vyprskli potlačovaným smíchem.
Někde nedaleko zaštěkal pes, zaznělo zlověstné bouchnutí okenice. Slepou ulicí se ozýval klapot koňských kopyt a protivné ostré vrzání kol. Lidská duše se neobjevila. Pošmourné ráno svléklo háv noci, konečně se zcela rozednilo. Vládlo však šeravé světlo, z nějž tak akorát člověk cítil mrzutost a bylo mu do pláče. K tomu všudezalézající chlad a vlhkost. Všechno kolem zmáčel mrazivý déšť, hlínu, starou trávu, spadané zetlelé i dosud na větvičkách visící listí. To hrálo všemi barvami a navíc se stříbřitě blýskalo krůpějemi vody. Mokrou trávu pokrývalo navíc bělostné jíní. Tak vypadal dotek pozdního podzimu před nástupem zimy.
Vyšel jsem k blátivé cestě do lesa jako první.
" Možná máš projednou pravdu, " řekl jsem překvapivě pravdivě, i když jsem Marneho a Cormiera rád neměl, " utvoříme dvojice. Každý půjdeme jedním směrem. Sever já a Krysař, vy dva východní část a Martagon s Dharmou si vezmou západ...? "
Rozdělení bylo míněno pouze předběžně, zavdal jsem všem prostor jej jakkoli komentovat. Nikdo se však proti mému návrhu neprotestoval. Dokonce i Cormier a jeho nohsled Marne nedělali žádné obličeje a opičky.
" Kde se všichni setkáme? " zeptala se takřka neslyšně slečna Lierre.
"Třeba zde, u vstupu do lesa. " odvětil Faux za mne, jako když tne kosou. Jeho hlas nachviličku vybředl z námi stanoveného zastření a polohlasu. Zaryčel tichem coby břitká čepel. V tu chvíli se zvedl poryv nepřívětivého větru.
Víc jsme nepotřebovali vědět. Každý totiž měl své úkoly jasně určené a nebylo třeba se v nich znovu rýpat a připomínat je. I proto jsme tak trochu jako nějací umrlci, či odsouzenci, vykročili šouravě vpřed. Cesta nejprve vedla naše kroky ke vstupu do lesa a kus dovnitř. Pod nevlídnými pohupujícími se větvemi se říčka pěšiny dělila do tří potůčků: dle našich plánů doleva, doprava a jedna běžela do hlubokých ambitů lesa středem. Pravá část se zdála i v šeru uplakaného dne prosvětlenější. Barevné listí povlávalo ve větru, který utlumily silné kmeny a podrost keřů na okraji lesa.
Východní část se zdála stejně šedivá a nepěkná jako město za námi. Střed, ten doslova temněl před očima. A tím se vydám s Akkonem. Čekal na okraji stezky a civěl do hlubin lesa mezi stromy.
Postoupili jsme do křižovatky a v tu chvíli se doslova vypnul veškerý zvuk. Obloukem spletených větví bylo přitom stále vidět zdi posledních domů sídliště.
Při okraji křižovatky stála zanedbaná boží muka. Přišla o kříž s Kristem, zůstaly pouze hřeby. Dřevo neslo stopy hniloby, nepříznivých povětrnostních podmínek a nedostatečné údržby. Pod křížem ležely rozpadlé pozůstatky svíce, květin a snad pamětního věnce.
Zvláštní, jak tenhle park, jakási pouhá zdivočelá zahrada, les,jak říkáme, vzdoruje civilizaci. Nechce si městskou zástavbu pustit k tělu. A s ní i lidi. Skoro si tedy říkám, jestli to není nakonec i moudré, kdybych tedy věřil, že les je nějaký myslící tvor, který by takto mohl uvažovat. Ale on pochopitelně není. Je to jen obyčejný les, nic více, nic méně.
Povídačkám typu strašení v něm, zvýšeným výskytům sebevrahů, podivných jevů a podobně, těm opravdu nemohu při serióznosti svého myšlení věnovat pozornost. Snad jako věřící bych mohl třeba myslet na čarodějnictví... jenže tohle je prosté vytváření kultu, kacířství. I když nejsem uplný zpátečník, nemám v lásce dávání vlastností, temných vlastností, vlastností nahodilých, věcem a územím, například šibeničním vrchům, kopcům, studánkám nebo hájům. To je pohanství.
Dokonce východní část lesíku sahá ke zdi hřbitova. I proto zde kolují až směšné historky o podivuhodných jevech. Jakmile je šero, mlha, tma, prší a někde je hřbitov, už chybí odlehlé místo a máme studnici bohatou na upíří báchorky a temné sabaty čarodějnic, obcujících se samotným ďáblem.
Přitom se lidi jen bojí toho, co nevidí. Za tmy je les stejný jako za světla, jen slyšíme zvuky, které jitří naší bujnou fantazii, protože nevidíme, co je vydává. A tak je to i s obrazy, které nám tma a mlha zkresluje. Najednou je strašidelný i pokroucený starý dub a z kůry buku na nás zírá desítka zlobných očí.
Balšámovník je doslova vzor všech buřičů a milovníků pohanství, všech rebelů, kteří brojí proti božímu řádu. Šel bych tam i za tmy, jenže k čemu by mi to bylo, když neuvidím na krok. Musíme vše zhodnotit a předložit starostovi, nebo spíš van Morovi, který to předloží starostovi sám, co nejvíce objektivních zjištění; je - li vůbec možné tuhle část města využít k jeho rozšíření. Hřbitov na východním okraji je už dlouho v hledáčku Konventu. Nepohřbívá se tam už asi šedesát let. Ten by se mohl zrušit, hroby po exhumaci přesunout na stále fungující revoluční hřbitov. Leží asi půl kilometru východně od tohoto starobylého, který je v plánu města jmenován Hřbitov Šedého Bernata.
Otázkou je, zda - li odkrývání hrobů a jejich přenesení vůbec započne. Tenhle neudržovaný les stojí v cestě sanačním plánům měsrských mocipánů. Nejprve je třeba poradit si s ním. Zjistit co nejvíce. Dřevo z něj bude rovněž dobře využito.
Naposledy jsme se po sobě všichni podívali. Marne utrousil pár ohraných oplzlých vtipů, Cormier sám přispěl trochou do mlýna. Dharma cosi špitla jako " ahoj " a nevyšla dokud nevykročil Martagon. Ten jen kývl. Zcela vyrovnaný, tedy alespoň navenek.
Hluční Marne a Cormier vyrazili jako na výlet východní, celkem ušlapanou cestou. Vykřikovali, že jdou ulovit nějakou pohlednou bludičku. Už rozebírali, jak budou vypadat její ženské vnady a přednosti.
Dharma s Fauxem se vytratili po pravé, západní stezičce, více zelené, mechovité, všude samý obludně pokroucený kořen. Zmizeli tiše ne nepodobni myškám. Tudíž jsme tu s věčně a věcně mlčenlivým Jaffarem osiřeli.
Kývl jsem, že vyrazíme i my, a on odpověděl stejně. Cesta do srdce lesa byla oproti prvním dvěma nejširší. Zdála se udržovaná, lemovaly ji různě velké balvany a menší kameny.
Touto prachobyčejnou cestou se vydáváme my, mlčenliví vojáci van Morova úplatného úřadu.