Deník stížnostníka

Deník stížnostníka

Moje milovaná manželka Jana se rozhodla pro generální úklid v šatně před malováním bytu. V těchto případech jsem nejraději odjížděl mimo domov z různých důvodů, hlavně daleko. Nejenom, že bych překážel malířům a úklidové četě, ale nesnášel jsem chození po různých kartonech a šplhání mezerami mezi odstaveným nábytkem. Naštěstí to nikdy netrvalo dlouho a za dva tři dny jsem se mohl vrátit a povinně chválit čistotou svítící omítku v příjemných odstínech béžové a jemně fialové barvy. Manželka tyto odstíny milovala, protože jí byly přisouzeny výpočtem její aury podle data narození.

Hned při uvítání po návratu z azylu mně uložila několik úkolů. To jsem ostatně čekal, protože jsem byl úkolován téměř denně.

„Karle,“ podle oslovení bylo jasné, že půjde o okamžité splnění úkolu, „ve špajzu zůstal ten starej kufr po dědovi, koukej s tím už něco udělat a zbytečnosti někam vyhoď. Stejně to nemá žádnou cenu.“

Cítil jsem, že odporovat není možné. Probrání obsahu kufru po dědovi mi bylo připomínáno již velmi dlouho a sám jsem nyní uznal, že do čistě vymalovaného bytu se dědův kufr plný nějakých historických písemností nehodí.

„Jistěže Janičko,“ snažil jsem se zmírnit autoritativní příkaz a vytvořit si možnost odkladu, „to víš, že ten kufr zlikviduju. Budu to muset samozřejmě podrobně probrat, protože ani nevím, co tam děda uschoval.“

„Co tam schoval, to je mi fuk,“ řekla dost neuctivě, „ale koukej to již někam uklidit.“

Nezbývalo nic jiného než ten těžký kufr odtáhnout do mé pracovny, dřívějšího dětského pokoje a otevřít dědovy poklady. Podařilo se mi alespoň oddálit splnění úkolu na dobu po obědě, abych měl dostatek sil na archivářskou práci. Jestliže jsem si myslel, že po odpoledním odpočinku proberu dědovy papíry za odpoledne, velmi jsem se zmýlil. Dědovy památky jsem likvidoval celý měsíc.

Trpělivost mé Jany má obdivuhodně krátké meze. Většinou žádá splnění úkolu ihned. Když se vzruší, žádá to dokonce dříve než ihned.

„Prosím tě, Karle,“ nervózně přišla za mnou do pracovny, „jak se v tom ještě budeš dlouho hrabat. Dnes má přijít Markéta s dětmi, jak si to představuješ, ten pokoj zamkneš, nebo zavřeš. Nebudeme přece tuhle sběrnu ukazovat.“

„No dobře, tak to po dobu návštěvy zavřeme,“ snažil jsem se Janičku mírnit, „ale neříkej tomu sběrna. Jsou zde opravdové unikáty.“

„Jó, to teda jsou,“ s posměškem prohodila, „třeba tenhle diplom s poděkováním při příležitosti výročí bojů na Dukle od ministra národní obrany.“

„No, co má bejt,“ bránil jsem dědu, „vážili si ho, tak dostal diplom.“

„Prosím tě, vždyť tam byl jen jednou s Čedokem, a to ještě zakopnul o ostnatej drát a vrátil se s obvazem.“

„Aspoň vidíš, za co to dostal,“ hájil postavení dědy, „vrátil se z Dukly zraněnej.“

„Koukej to zavřít,“ spěšně zvolala Jana, „už jsou tady.“

Markéta je hodná dcera, matka dvou nehodných dětí. Označení děti je pouhé slovo. Jeho význam je u jejích dětí značně zesílen. Jsou to zlobivé děti, svým chováním nepřizpůsobivé a podle mých představ rušivý živel. Většinu času jim ukazuju, že na ně nemám čas.

Dostal jsem nápad, řekl jsem manželce, že mám důležitou práci a po krátkém uvítání s dcerou a Olinkou s Petříkem jsem se v pracovně, bývalém dětském pokoji zamkl.

Podařilo se mi pokračovat v třídění dědových archiválií i při návštěvě dcery s vnoučaty. Chvílemi ťukali na dveře, ale já je surově odbýval: „Nemám na vás čas!“

Na gauči se rozprostřely nejrůznější tiskoviny, diplomy, četná uznání, legitimace všech možných organizací Národní fronty, knihoven, zahrádkářů a soudce z lidu. S dojetím jsem prolistoval vojenskou knížku, obdivoval řidičák na všechno i na tanky.

Děda byl i sportovně založený, měl odznaky PPOV, TOZ. Největší část sbírky byla alba fotografií, nad kterými jsem strávil nejvíce času. Ty jsem opravdu vytřídil, protože většinu postav jsem vůbec neznal. Děda byl vlastně vědec, podle školních vysvědčení a diplomu z VŠE se zabýval úžasnými obory. Jeho diplomovou práci, svázanou a nesvázanou, jsem odložil pro sběr. Zrovna tak jeho obsáhlé projekty a plány informačních systémů, které mně vyvolávaly třes rukou.

Mezi těmi projekty jsem našel i hodnocení a zvláštní silný sešit. Na obálce byl nadpis Deník stížnostníka. Bomba. To je čtení. Tento deník jsem u dědy nikdy neviděl. Na jeho obsah jsem byl velice zvědavý, protože byl datován normalizačními roky 1970–1975.

Byl psán modrou propiskou a prokládán mezi řádky červenou. Písmo měl děda perfektní, úhledné, hlavně čitelné s mírný sklonem doprava a bylo znát, že obsah je psán v odstavcích s jakousi důkladnosti a rozmyslem.

Datování bylo na některých stránkách dokonce doplněno i časem. Místo likvidace a vytřídění obsahu kufru jsem se dal do čtení dědových příhod uvedených v ohmataném deníku. Děda musel být ve zvláštním postavení. Stal se z něho po odchodu z koordinačního odboru trpěný picifousek mezi samými bolševiky se základním vzděláním. Divím se, jak to mohl vydržet.

Místo řešení optimalizace přepravy různých substrátů v dělbě práce mezi železniční a silniční dopravou, řešil stížnosti, reptání, rekursy, reklamace, udání rekurentů. Jak dále vyplynulo, zabýval se i anonymy. Pokud to šlo, tak je házel do koše a jeho kolegyně ho upozorňovala, že to jednou prošvihne.

Namátkou jsem prolistoval obdivuhodné dílo a vrátil se na začátek.

První záznam úterý 10. března 1970.

Dostal jsem přidělenou židli a psací stůl v kanceláři číslo 122 a proti mně sedí soudružka Alžběta Prchalová. Tváří se příjemně, ale ne příliš důvěřivě. Dělá na stížnostech už několik let. Vypadá dobře, upravená. Asi je v KSČ.

Jestli bude moje úřadování vypadat jako dnes, tak pozdrav pánbůh a čest práci. Do kanceláře vpadl mladý cikán a zabodl nůž do stolu Prchalové. Dožadoval se rozhovoru s prezidentem. Nůž jsem zabavil a nechal kluka povídat. Našel si holku u kolotočářů, kteří se odstěhovali do Kolína a máma ho nechce pustit. Vyndal jsem z peněženky padesátikorunu, řekl jsem mu ať za ní jede do Kolína a basta. Kluk popadl peníze a vypadnul, ani nepoděkoval. Prchalová jen kroutila hlavou a řekla, že mě obdivuje. To je asi pocta.

Pátek 13.3.1970

Na poradě u ředitele odboru JUDr Václavky, jsem byl představen a seznámen s ostatními. Má nás být celkem dvacet osm. Většinou dědkové, samí soudruzi, jedna soudružka. To je Prchalová. Byl jsem zařazen do kanceláře stížností. Vedoucí je soudruh Křepelka, který o mně řekl, že jsem poslední dubčekovec v budově, ale že mě chápe.

Úterý 17.3.1970

Vrátnice ohlásila, že k nám posílá osobní návštěvu. Zažil jsem trapný moment, který byl velmi poučný do budoucna. Přišla starší menší paní postižená na zádech hrbem s pěkným mladíkem. Prchalová otevřela knihu návštěv a chystala se zapisovat. Nevěděl jsem, že návštěvy mají předkládat občanské průkazy. Paní začala přednášet stížnost na chování náčelníka depa a jeho jednání. Upozornil jsem ji, ať nechá mluvit svého syna, když si stěžuje on. Omyl. Nebyl to syn, ale manžel. To zdůraznila tak ječivým hlasem, že se sekretářka z vedlejší místnosti přišla zeptat, jestli něco nepotřebujeme. Raději jsem se sekretářkou odešel a vyřídila to Prchalová, která mi začínala být sympatická. Smáli jsme se tomu dlouho a nemohli jsme se na sebe podívat.

Úterý 7.4.1970

Dostal jsem k vyřízení šedesátistránkovou stížnost na chování ekonomického náměstka jedné organizace. Autorem byl podnikový právník, který celou stížnost zpracoval. Byla to snůška všech možných i nemožných skutečností, až po podvody s cesťáky, prémiemi a odměnami. Závažné tam bylo zejména tvrzení, že šlo o poskytování vynucovaných sexuálních služeb za odměny pracovnicemi účtárny, z nichž jich mnoho raději rozvázalo pracovní poměr. Jmenovitě jich bylo patnáct a v současnosti pracovaly již jinde. Při osobním dotazování to k mému překvapení bez větších problémů všechny potvrdily a podepsaly. Díky Prchalové jsem pochopil jednu velikou chybu. Při hovorech s těmi ženami jsem byl sám. Mohlo jít o riziko, že dojde k provokaci, některá si roztrhne šaty a začne volat o pomoc. Nikdy jsem si už takto nepočínal.

Sobota 24.4.1970

Ohlášena osobní návštěva. Přišel muž, 22 let, uklízeč v lokomotivním depu. Ohlásil se jako uklízečka a stěžoval si na lékaře, že mu nechce předepsat léky na kašel. Předložil lékařskou zprávu s indikací progredující demence, bez obav, že si o něm budeme myslet, že je vadný. Chtěl předepsat Codein, který mu prý pomáhá proti kašli. Tvrdil, že když chce, kašle hodně. Prchalová mu řekla, aby tedy zakašlal. To neměla dělat. Začal tak sípat, dusit se a kašlat, že začal modrat v obličeji. Už jsme chtěli volat podnikovou doktorku, ale přestal, jako by se nic nestalo. Odešel spokojen s doporučením k vyšetření v ÚÚŽZ v Italské.

Čtení dědova deníku bylo opravdu zajímavé. V jednom záznamu jsem se dočetl, proč byl přeřazen z ekonomického útvaru na takovou žabařinu, což zapsal červeně. Děda byl tedy po pohovorech, kdy tvrdil, že bychom si socialismus dokázali udržet i bez pomoci spřátelených armád, přeřazen na vyřizování stížností na zpoždění vlaků, špínu a nefungující WC ve vagonech, kde netekla ani voda a topení netopilo.

Zalistoval jsem o trochu dál a začetl se tak, že jsem ani nevnímal, že manželka klepe na dveře a volá, že bych se mohl s dětmi alespoň rozloučit. Deník jsem tedy odložil, odemkl a pochválil dceru a vnoučata, jak se umějí slušně chovat. Jen odešli, vrátil jsem se k dědově deníku.

Manželka na mě ani nepohlédla, což mi nevadilo, protože její zrak byl jak břitva. Další záznam zaváněl erotikou a případ mě zaujal.

24.5.1972

Vrátil jsem se včera z jižních Čech. Trochu váhám, jak napsat zprávu. Asi se na to vykašlu. Baba mi podepsala, že odpověď nežádá a oznámení na náčelníka odvolává. Ve stížnosti psala, že jí náčelník stanice dvanáct let znásilňuje a po nástupu mladší pokladní, té dává vysoké prémie, jí už nedá nic a snaží se jí vyhodit ze stanice. Při pohovoru jsem jí upozornil, že jde o trestný čin a její dopis bude předán prokuratuře. Všechno odvolala.

Dále děda ten den pokračoval červenou propiskou. Dnes má manželka svátek. Jana patří k nejoblíbenějším českým jménům, které je krásně znělé, jednoduché a elegantní zároveň. V horoskopu píšou, že nad ženou jménem Jana bdí milostivý Bůh. Jestli neseženu kytku, tak ať chrání milostivý Bůh i mě.

Odložil jsem čtení deníku a ozvalo se zaklepání na dveře.

„Miláčku,“ kupodivu se ozvala manželka, „máme připravenou večeři, už toho prohrabávání nech a pojď ke stolu. Za tu kytici dostaneš pusu.“

Vida jak se naše počínání s kytkami k svátku i po tolika letech podobá. Sklapl jsem dědův deník a pomyslel, jaké blbosti musel děda při své inteligenci a znalostech dělat. A to musel být ještě rád, že ho nevyhodili, jako mnoho jiných, kteří neschvalovali bratrskou pomoc a říkali tomu okupace.

Sváteční večer jsme s manželkou strávili jako dva milenci. Splnil jsem jí dlouho požadovaný úkol a viděla, že zaprášený, starý kufr konečně z bytu zmizí. Spokojenost manželky se další dny projevovala zejména výbornými večeřemi. Jídla s jejími oblohami jsem si někdy fotografoval.

Likvidace zbytečností z dědova kufru a kufr samotný, skončila ještě před další návštěvou Markéty s Olinku a Petříkem, kteří se prý na dědu, tedy na mě, velmi těší. Řekl jsem si, že budu jejich očekávání sdílet a budu na ně tentokrát hodný.

Kufr zmizel, ale dědův deník jsem si ponechal. Četl jsem si v něm v každé volné chvíli. Žasl jsem, kam všude děda musel jezdit a s jakými lidmi se musel stýkat. Podle dalších zápisů bylo znát, že ho ta práce bavila, ale přece jen v něm bylo něco jiného, co muselo ven.

Jeho znalosti výpočetní techniky a systémového inženýrství se i na takovém pracovišti, kde se řešila netekoucí voda na WC ve vagonu, došly uplatnění. Mezi těmi dědky bolševiky bez maturity mu dobře nebylo, ale přesto se prosadil. Po svém. Jenže to neuměl úspěšně prodat a zůstal nepochopitelně přikrčen. Jeho záznamu na začátku roku jsem příliš nerozuměl, ale domníval jsem se, že musel nějak vykoumat sběr informací, které zpracovával na počítači.

Čtvrtek 2.1.1975

Výsledek se dostavil. Roční souhrn všech podání za celý resort mi přinesl poslíček z Výpočetního střediska. Roční výkaz za rok 1974 jsme mohli na VLK odeslat okamžitě. Termín byl 31.3.1975. O tři měsíce dříve.

Můj systém AZIS funguje na počítači IBM bez chyby. Projekt ocenil ministr a dostal jsem vysokou odměnu. Ředitel ji ale rozmělnil mezi deset soudruhů, protože prý jsem kamarád. Uspokojovalo mě jen to, že metodickou příručku AZIS si vyžádala další dvě ministerstva. Jsem hrdý na to, že jsem to dokázal.

Zápis končí velikým vykřičníkem na celou stránku. Ani se nedivím. Začal jsem se na dědu a jeho postavení dívat jinýma očima. Co všechno mohl dokázat na jiném pracovišti, nebo jinde.

Po přečtení toho záznamu jsem byl trochu zklamán. Proč zůstával děda tak skromný, neprůbojný. Často své záznamy plnil uspokojením, že pomohl lidem, kteří trpěli nějakou újmou, nespravedlností, závistí, zlobou. V některých případech mu jeho návrhy na změnu, nebo zrušení obsahu předpisů připravili i horké chvíle na koberečku.

Úterý 6.5.1975

Za nekompetentní návrh úpravy předpisu o povolování cest do zahraničí jsem byl na koberečku a nedostal jsem čtvrtletní odměnu. Krucifix, každej se může ve správním řízení odvolat, ale při cestě do KS, když to nepodepíše vedoucí, ROH, KSČ, eventuelně občanský výbor v bydlišti, tak proti tomu žádné odvolání není. Dotyční nemusí svůj nesouhlas zdůvodňovat. To je maglajz, že si jde vyřizovat účty. Radši držet hubu.

Tak se dědovi v duchu omlouvám, že mu vytýkám jeho uspokojení s prací, která ho bavila, ale on vlastně nemohl nic moc dělat. Žádná snaha překračující nomenklaturní pořádek nemohla vést k nápravě. Vše bylo dáno a řízeno stranou a vládou. Dědův deník jsem četl ještě dlouho. Byl mi blízký. Rozhodl jsem se ho zachovat a umístit v knihovně na čelném místě. Ať si ho mohou přečíst ještě Olinka s Petříkem, až budou umět číst a brát rozum. Tak mi napadlo, jestli bych neměl také psát svůj deník. Deník kapitalisty, když mám svoji firmu. Jenže já na to nemám čas.