KOŘENY ZLA X.

Balšámový les, poloha neurčitelná, neznámé datum a neznámý čas. Je ještě vůbec rok léta páně 1885?

Úvoz se před námi rozevíral a dovedl nás až k polorozbořené zdi. Místy už netvořila cihlové spoje  ale jen pouhé hromady zarostlé suti. Mezi křovisky a mnohem řidším porostem stromů, které tu vypadaly tenčí a méně pokroucené, až na prastarý, zpola vykotlaný rozsochatý dub vprostřed objektu,vykukovaly pozůstatky křížů nebo jen pouhých obrostlých kamenů s rytinami, náhrobků lůzy. Doplahočili jsme se zřejmě k oné již dávno zaniklé části hřbitova Šedého Bernata, té kterou prý město vyklidilo...
...evidentně neexhumovali všechny ostatky. Jen nechali hroby zarůst a rozpadnout. Bylo mi hned jasné, že kosti prostých chudáků nikdo přenášet nebude. Nenápadně by se hroby zahrnuly. Na nich by vyrostli potichu nové domy či objekty investorů. To byl skutečný plán. Jen několik ostatků se převezlo, aby si vedení vytvářelo alibi a dojem jakési lidskosti a piety. Ano, určitě stojíme na té nejzkaženější půdě pro pohřbívání. Všímám si totiž v trávě rozvalené žulové desky s hebrejským nápisem a hned vedle prostý kámen s nějakým vyrytým symbolem. Obrázek vyjadřuje pohoršení či kletbu. Židé, zločinci, chudáci... všichni vedle sebe. Ubohé pokusy škatulkovat společnost na vyvolenou a nehodnou cti.
Polovina bohatých, které znám není hodna žádné cti a několik prosťáčků, co jsem v životě potkal, uznávám víc pro jejich mnohdy vznešenější, svým způsobem vznešenější, moresy a hodnoty.
Separovat lidi za života je smutné, sle dělit je i po smrti... ?
Chudák, který nikdy nikomu nic neukradl a zemřel v zapomnění je vhozen do pomyslného " pytle " s popraveným vrahem. Oba jsou pohřbeni v části pro nečisté.
Takto zamyšlen jsem nad tím vším stál a ani jsem nezaznamenal, kam se ztratil Krysař. Procházel jsem se mlčky mezi trsy seschlé trávy, kamením, podmáčenými hroby. Četl jsem mechem a lišejníkem vydrolené nápisy na náhrobních kamenech, naslouchal tichu a vstřebával smutná svědectví minulosti. Přepadla mě melancholie.
Nevím, jak dlouho v ní má mysl tonula. Nějaký mně dosud neznámý impuls totiž znenadání udeřil do ticha kolem a přiměl moji otupělost procitnout.
Chřestivé zvuky a ten neodbytný a dychtivý šepot, zatím nevýrazný, vycházel z lesa kolem mě. Vzdaloval se a zase přibližoval, pulsoval... tohle už by mě nemělo nijak rozhodit, a přece mi nebylo po těle nejlépe.
Jaffara neviděti, vyrazil jsem do hlubší tmy lesa, co nejdále od znetvořeného hřbitova. Hlasy jako by se za mnou plazily. Pronásledovaly mě. Neustále jsem se ohlížel přes rameno, ale nikoho nebylo vidět. Nebo ano?
Stojím jako přikovaný! Z příšeří se vynořují, ne, přímo zhmotňují obrysy postav, které jakoby plují ke mně. Nabírají postupně tvary a rozeznávám už i výrazy ve tváři. Byly to ohavné tváře, napůl rozložené, kostlivé se zbytky tkání. Neotvíraly ústa, přesto ke mně naléhavě promlouvaly.
Děsné! Obestoupilo mě to, polil mě studený pot. V ten okamžik povolilo sevření mých nohou a konečně jsem se rozběhl pryč. Můj útěk se ale nevydařil důstojně. Několikrát jsem klopýtl a mé pokusy vstát připomínaly křeč raněného zvířete. Přesto jsem utíkal.
Běžím, míjím stromy, občas ramenem do nějakého kmene narážím. Bolest mi vhání slzy do očí. Stále však nezastavuji. Úprk trvá dlouhé minuty. Běžím úvozem a snažím se proplést houstnoucím trním. Houštiny se mi staví do cesty. Cítím sílící odpor. Běžím však dále!
Síly... síly mě opouštějí. Ještě krok!
Něco křuplo, noha se mi propadla do jakési jámy. Sklouzl jsem po mazlavém bahně do díry plné kostí! Kostlivé ruce se mě začaly dotýkat, lebky hrozivě poulily prázdné oční důlky! Slyšel jsem svůj vzdálený, odlehlý křik.
Notnou chvíli mi trvalo se uklidnit.
Když jsem opět přišel k sobě, přestal na sebe svým panikařením navalovat lidské kosti, zjistil jsem, že všude kolem vládne hrobové ticho. V jámě se válel mrazivý chlad. Od úst se mi kouřilo. Posadil jsem se a pomalu vstal. S odporem od sebe odhrnuji kosti. Z díry, do níž mě má nerozvážnost svrhla, jsem vyšplhal celý zašpiněný, ale nezraněný. Tedy alespoň ne vážně. Potlučené části těla nepočítám. Náhle kdosi popadl mojí nohu!
Vykřikl jsem!
Ohyzdné chapadlo  se vyplazilo z bahnité jámy, měkká zem se zavlnila a kosti se ztratily v tom náhlém mumraji! Chapadlo mě uchopilo, sevřelo pevným bolestivým stiskem a táhlo do jámy! Hrabu rukama jako vystresované zvíře, ale bez účinku! Nemám se za co chytit! Trsy trávy mi zůstávají v ruce stejně jako kořínky! Za mnou se vyplazila jakási lasturovitá věc, jen napůl ze zejícího otvoru! Konec! Přestávám se hýbat!
Cosi se mihlo kolem mé rezignované tělesné schránky. Krysař? Prudkými údery ťal do nechutného hada a pak posledním rozmachem studenou končetinu uťal. Ozval se klokotavý bublavý zvuk. Z raněné paže tvora vytryskla černozelená lepkavá tekutina. Páchla mrtvolně.
Zíral jsem na tu podivnou bytost tak konsternovaně, až mě musel můj zachránce nakopnout a pak doslova postavit na nohy. Vyrval mě z úleku a postrčil k okraji jámy. Rychle jsem ožil a vylezl ven. Za mnou zachránce. Neustále mě strkal vpřed abych se nezastavoval a běžel dále. Teprve v dostatečné vzdálenosti jdme oba celí udýchaní zůstali stát. Ano, byl to zase Krysař, kdo mi zachránil život, už podruhé.
Poděkoval jsem.
" Jméno tohoto tvora neznám, jsem si však jistý, že Cormier byl jedním z těch mrtvých v jámě. Jedna z koster v sobě měla zapletený tenhle přívěsek. Podařilo se mi jej sebrat bez úhony, "
Přívěsek patřil opravdu Cormierovi. Měl v něm vsazený nádherně iluminovaný obrázek panny Marie, který mu i přes jeho náboženskou vlažnost a rozhýřilý způsob života vnutila kdysi jeho matka. Sám nám to s oblibou říkával, když jsme o přestávce, či po práci chodívali do kavárny Matéria. Dokonce popisoval, že při každé strávené noci s nějakou ženou amulet raději odkládá do zásuvky. Také líčil, že ho jednou daruje někomu jinému. Prý je mu ta věc nepříjemná a že za chvíli začne být taky pověrčivý.
" Můžeme se tedy domnívat, že jsme zůstali už jen tři? "
Krysařova hlava nezřetelně přikývla. Moji otázku očekával.
" Zůstaly z něho jen... jen bílé kosti? " zakryl jsem si ústa dlaní a zavrávoral. Dopadla na mě tíha okamžiku, můj osud mohl být podobně děsivý!
" Rozložilo ho to a vyvrhlo kosti a ten šperk. Vypadá prekvapivě nepoškozený..., "
Výklad těch slov ve mně probudil hluboké zhnusení!
" Faktem bezesporu je, že po něm alespoň něco zbylo..., " dodal Jaffar v narážce na Marneho a Fauxe, po nichž nezůstalo vůbec nic. Nebohá Dharma! Kde teď je? Žije ještě? Jakou hrůzu prožívá?
Radši nemyslet!
Krysař mě tentokrát o dost jemněji pobídl k chůzi.
" Mým cílem je vzdor až do samého konce, třebaže bídného. " nadhodil do ticha. Byl jsem zcela zdrcený. Protože mlčím, pokračoval: " Já sám zůstanu, rád bych ale někoho z vás zkusil zachránit. "
Vzhlédl jsem. Veškerá bojovnost mě opustila. Kdyby však vznikla třeba jen maličká naděje... potřásl jsem hlavou. To se nemůže podařit.
" Proč to nechceš zkusit také? Odejít? "
" Svět tam venku se mění, nic pro mě, " potřásl hlavou a usmál se, " však už jsem jednou vyšel, ne? "
" To chceš bloudit tady v tom pekle celý věk? "
Naklonil se ke mně a položil mi ruku na rameno. Potom zcela vážným hlasem pravil: " Chci najít nějakou slabinu tohoto zla a vrazit do té moci nůž! A až čepel zabodnu, hodlám s ní ještě otočit! "
Bojovná slova mi vlila novou krev do žil.
" Chci vyjít ale zároveň ti pomoci. Pochyboval jsem o tvých záměrech, to přiznávám. Obvinil jsem tě dokonce ze zločinu. Nyní už nemám důvod nevěřit, že tvé úmysly jsou čisté. Musí se vymýtit tohle zlo! Za každou cenu! " řekl jsem na to.
" Dharma žije, vím to, " řekl, " sice šlechetná nabídka hodna rytíře, avšak toto je moje bitva a ty pomůžeš slečně Lierre opustit les. "
" Jestli se to podaří, " upozornil jsem.
Krysař souhlasně přikývl.
Naše příští unavené bloudění lesem mělo jidiný cíl, nalézt živou Dharmu Lierre a potom opustit toto místo zmaru.
Zkušenost u zarostlého Starého hřbitova a v jámě s netvorem, jemuž Krysař tentokrát přidělil jméno Bahník Hadovec, i když pravé jméno neznal, mě vedla ke zvýšené opatrnosti a opatrnějšímu našlapování. Povýšenost nad zlem přešla v pokoru k nepříteli, nikoli strach, ale zdravou pokoru. Jen díky ní jsem si mohl zachovat bystrý úsudek.
Povrch lesa v této části našeho putování byl zcela rovný a měkký podrost ustupoval písčitému podkladu. Rozpoznal jsem ze stromů zejména pokroucené, jinak statné borovice s načernalou kůrou. Neviditelnou cestu občas pokrývaly veliké balvany a plochá opuka posetá lišejníkem fialové barvy. Šepot i zápach smrti jsme nechali se svým společníkem za zády.
Po dlouhé úmorné chůzi se opět les pozvolna měnil. Přišli jsme k prastaře působící vznosné klenbě, kterou však hustě obestíraly nízké remízky. Díky tolika kmenům a kmínkům nebylo možné projít skrz nějakým rozmarným krokem. Museli jsme se trpělivě a s námahou prodírat a proplétat. Stromky nesly mramorově hnědé pokroucené lístečky a splihle visely k návějím zetlelého listí. Chřestily, přestože nevál vítr. Kolem nás se semkly voje stromů, že nešlo ani předpažit, ani rozpažit. Vzduch byl nehybný, dusný a i přitom nám prokřehla chodidla zimou a nemohli jsme se zahřát.
Krysař se snažil projít co největší část lesíku v centru mnohem většího lesa, zřejmě tušil jeho nedaleký konec. Listnaté sivé stromky nám sahaly sotva metr nad hlavu. Výše jsme mohli spatřit onu monumentální klenbu, vzdálenou a černou, větve silnější než paže obrů. Katedrála zla se tyčila nad našimi hlavami, chrám zapomění a zatracení, ale my jsme to ignorovali. Určili jsme si namísto paběrkování jasný cíl a dokud žila naděje, šli jsme si za tím.
Zdálo se mi, že se více zešeřilo. Krysař zastavil a usedl vklíněn do největší škvíry mezi kmeny, jakou našel. Odpočinek jsem uvítal. Pohodlí to zrovna nebylo, ale zachumlaný do telého pláště jsem zapomněl na pochmurné okolí. Hlad a žízeň mi sice cizí moc vzala, ale nezbavila nás únavy. Žert? Snad, krutý žert. Třeba jsme pro zdejší zlo pak mnohem poddajnější, když se nám nedostává sil.
V nekomfortu a chladu jsem klimbal. Krysař bděl a hluboce zamyšlen civěl do jediného bodu. Ruce měl spojené a propletené v rukávech, výraz smutné masky. Jeho dech nebyl slyšet, jakoby hibernoval. Připomínal tribuna lidu, schouleného v koutě své vily, když se dozvěděl, že jeho slovutné jméno se objevilo na proskripcích. Zlomeně.
Monotónní údery kanoucích kapiček z oválných lístečků nemohly narušit klid. Čas se táhl jako med, pomalu odkrajovaný tupým ostřím.
Usínám. Vyrušil mě nepatrný pohyb Jaffarova pláště s hlubokou kápí. Zdvihl hlavu a naslouchal. Zpozorněl.
To už i mé smysly ožily...