Alucard v sukních

Každý den mu volá, že už tu bolest nesnese. Prý jí vystřeluje do spánků, stehen i břicha. Přitom se potí, chvěje se a žaludek má věčně jako na rozbouřeném jezeře. „Je to jako chůze po jehlách,“ brečí mu do telefonu, „musíš mě odvézt do Švýcarska, abych to mohla skoncovat.“ 
Nakolik je její fyzická bolest psychosomatická, nedokáže Martin odhadnout. Ačkoli nesložil Hippokratovu přísahu, jedno ví jistě, že jí s dobrovolným odchodem ze světa nepomůže, protože není vrah. Jen ji může vyslechnout a nasměrovat k lékaři, který ji pomůže léčit bolest nebo ke svému psychiatrovi. Ale ona ho stejně neposlouchá, takže během dvouhodinového monologu Martin usedá k počítači a přitom hraje šachy s virtuálním protivníkem, aby odvedl myšlenky jinam. Bohužel příliš mnoho negativní energie v něm probouzí úzkost a strach. Už chodí k psychiatrovi a začal brát antidepresiva. 
„Ještě ráno ti zavolám. Myslím, že se dneska vůbec nevyspím,“ končí telefonát Alice.
Hlavně se ji nesnaž změnit, je to zbytečné, nezabírá to. Nikdo se nikdy nezmění, pokud sám nechce, říká mu vnitřní hlas.

Poslechne ho?

Martin právě dostal šach...