Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pozor! Kluzká realita

Výběr: Gora
09. 02. 2024
4
3
102
Autor
Alcedothis

Paluba opuštěné lodi Svoboda voní starými časy. 
Ležíme s Alžbětou s rukama pod hlavou a kocháme se akrobacií pářících se vážek. Na olověné hladině slapské přehrady poklidně spočívá korkový splávek. Teď se zachvěl mezi listy rudých leknínů.
„Víš, jak vznikl květ leknínu?“ ptám se jí a přitom se chystám prozkoumat krajinu pod jejími ­plavkami.
„Povídej…“
„Z jisker sršících ze střetu Venuše a Severky.“    
„Kecáš,“ směje se sečtělá Alžběta, „lekníny jsou zakleté rusalky tančící na hladině nebo starořecká nymfa, která z lásky k Herkulovi zemřela a stala se květem.“
„To ty bys nikdy neudělala,“ žertuji.
„Ty nejsi Herkules...“
Vlasec se náhle napíná a rychle se odvíjí z cívky navijáku.
„Podívej,“ sevřu jí silně bílou paži, „je pryč!“
Už v rukou třímám rybářský prut. Švihnu s ním dozadu jako s rapírem. Jeho špička se jen lehce prohne. Ryba neklade velký odpor. 
Za chvíli se mi v náručí chvěje nádherný úlovek. 
„Tak to jsem ještě neviděl – zlatá ryba! Něco si přej,“ pobízím Alžbětu.
„Vy kozomrdi,“ nad parníkem se tyčí obrovská silueta Hynka, kterého nedávno pustili z diagnosťáku. „Copak jste to upytlačili?“
Výrostek už je na palubě a pohazuje si zálesáckým nožem. Už v tváři cítím jeho zkažený dech a na ohryzku špičku jeho nože.
„Co blbneš?“ couvám.
Hynek po rybě seká kudlou a výhružně bručí. 
Teď mi šermuje kudlou před obličejem.
Další krok zpátky. 
Jsem na okraji paluby.
„Pozor!“ zaječí Alžběta.
Je pozdě.
Zavírá se nade mnou temná masa vody.
Ryba mává ocasní ploutví a ztrácí se mezi ­kořeny podvodní flóry.

Několik řad sedadel před tebou dřepí dítě s vlasy jako ze zelené cukrové vaty. Už dobrou čtvrthodinu tě ruší skřehotavým hláskem: „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben, my ti budem´ bubnovati, až polezeš z vody ven.“ Naštěstí ho konečně okřikuje matka: „Tak už dej pokoj. Až budeme doma, tak tatínkovi zabubnuješ na nervy.“ 
Když se za nimi pomalu, ale definitivně, zaklapnou dveře, všichni si hlasitě oddechnou. Počkat, s tebou už žádní cestující nejedou. 
Zvedáš zrak k digitální časomíře. Ukazuje skoro půl deváté večer. Za dvacet minut už musíš být na místě.
Autobus mizí za horizontem. 
Nahodíš si batoh v barvě pouštního leguána na záda a zamíříš k nepříliš široké cestě. Ta vede podél čerstvě posečených luk kamsi do lůna hlubokých lesů. Šel jsi tu snad milionkrát, takže přestože šero začíná kvapem houstnout, tvůj krok je jistý a ­svižný.
Nevystoupáš však ani na temeno táhlého kopce, když za sebou uslyšíš tiché brumlání motoru. Zezadu se k tobě blíží automobil se zhasnutými světly. Když se obrátíš, najednou se zprudka rozsvítí. Fotonové kužely se ti zavrtají do očí.

---

„Kamaráde, nechceš někam hodit?“ ozve se z okýnka vozu zastřený chraplavý hlas.
„Ale jo. Kam jedete?“
„Do osady k přehradě.“
„Výborně,“ zaraduješ se, „tak to máme společnou cestu.“
„Tak si nastup, mladíče.“

---

Třebaže jsi zvyklý chodit na chalupu po svých, protože se začíná stmívat a nebe je nacucané deštěm jako molitanová matrace devadesátiletého staříka trpícího inkontinencí, přijde ti vhod, že tě někdo, jakkoli vypadá prapodivně, k ní přiblíží.
Řidič je očividně za vodou, protože tě nechá nastoupit do nové vyvoněné káry. Je svlečený do půli těla a na široké nízké hlavě přecházející v protáhlý trup mu sedí slaměný klobouk. Na krku se mu houpe vojenská identifikační známka z chirurgické oceli. 
Co je na ní vyražené, můžeš jen odhadovat. Řidičova hladká žlutá kůže se leskne slizem a jeho prostorná ústa ti připomínají rozšlápnutý citrusový plod, který zapáchá říčním bahnem. Z autorádia zní písnička Wabiho Daňka Kristus z ­plastu.
„Wabiho mám taky rád a nejradši Hudsonské šífy,“ poznamenáš, aby řeč nestála. Batoh pro jistotu vsuneš pod sedačku. Na rohožce pod ní se mezi zelenými chomáči chlupů válí několik ostrých nábojnic. Pomalu ti začíná docházet, že jsi vůbec do cizího auta neměl nastupovat. 
Kdo ale mohl tušit, že právě tady narazíš na takové individuum? Snad se dnešní noc nedohrabeš do pekla.

---

„Ty ještě studuješ?“ obrací se na tebe šofér, když se rozjíždíte, a drkotáte si to po nepříliš udržované silnici. „Nebo se pletu?“
„Ne, už jsem dlouho v pracovním procesu.“
„Vypadáš mladě, jako bys ještě chodil na ­vejšku. Mám takovej dojem, že už jsme se někdy viděli. Čím se živíš?“
„Organizuju slovní hmotu v jednom vydavatelství. Občas vyfotím pár známých lidí na konferenci nebo večírku.“
„A o čem píšeš?“
„Třeba jak funguje ponorka…“
„No, vidíš, nedávno jsem si jednu pořídil.“
„Vážně? To je škoda, že jsem vás nepotkal dřív.“
„Proč?“ udiveně se ptá řidič.
„Alespoň bych konečně pochopil, jak funguje. Řídit ji prý není jednoduchý.“
„To není, ale naučit se dá skoro všechno. Pokud je vůle.“
„Všechno ne. Já jsem se řídit auto nikdy nenaučil.“
„Asi jsi málo chtěl,“ konstatuje šofér.
„Když jsem se auta zbavil, bylo to, jako by mi někdo z krku strhl obojek. Můžu se vás na něco zeptat?“
Řidič vyplivne do popelníku párátko, které dosud převaloval v puse, a souhlasně zamlaská. Zní to, jako když vytáhneš špunt z láhve vína.
„Slyšel jsem, že můžete vážit až 250 kilo?“ nenápadně mrkneš na řidičovo objemné břicho.
„Pár takovejch balvanů už jsem potkal. Dokonce jsem znal jednoho, který měl takovou páru, že urval kus náhrobku.“
„Náhrobku?“ divíš se.
„Všichni rybáři z okolí se ho snažili dostat, ale vždycky jim přelomil prut nebo urval šňůru. Pak se jeden pytlák naštval, silným vlascem omotal žulovej kříž na náhrobku, pečlivě nachystal nástrahu a vhodil ji do řeky.“
„A jak to nakonec dopadlo?“
„Když ráno přišel, nemohl uvěřit svejm očím. Kříž byl fuč. Takovou měl ten pořízek páru.“
„Co se s ním pak stalo?“
„Trojhák měl zapíchlej hluboko v hubě, takže musel za sebou vláčet těžkej kříž. Pravděpodobně se někde utrápil pod hladinou ve svý noře. Byl jsem ještě malej capart a snažil se přežít, jak to jen šlo. Život pod vodou je pro nedochůdče pěkně nebezpečnej. Všude číhají nenasytné tlamy. Okouni, candáti, štiky a jiná havěť.“
„A snědl jste někdy nemluvně?“ vystřelíš otázku, na kterou jsi celou dobu myslel.
Řidič se začne hlasitě smát, až se mu rozvlní všech šest vousů v nepravidelném tanci. Už, když si nastupoval do jeho káry, ses nemohl ubránit dojmu, že se ti posmívá. Jeho drobná kulatá očka se do tebe tu a tam potměšile zapichují, jako by ti chtěl každou chvíli provést nějakou lotrovinu.
„Snad nevěříš těm báchorkám pro děti?“
Zavrtíš hlavou, ale cítíš, jak ti hoří tváře.
„Kachnu nebo malýho psa, budiž,“ poznamená jen tak mimochodem, „ale děti? Ty jsou pro nás nedotknutelný.“
„A jak se vám žije na Slapech?“
„Co ti budu povídat, rybáři nás občas potrápí, ale bohudík nejsou moc chytrý. Já mám štěstí, že jsem albín, a těch bys napočítal na prstech jedný ruky. Lidé jsou pověrčiví, a pokud nás, nedej bože, chytí, tak nás zase pustí.“
„Co motorový čluny?“
„Ty serou nejen nás, ale i rybáře,“ rozdurdí se řidič. „Každej, kdo má v prdeli díru, má člun!“ 
„Taky mi to vadí. Kvůli tomu jsou teď všude bójky. Už není bezpečný plavat na druhý břeh.“
„Vidíš tenhle šrám?“ řidič na tebe najednou mírně vytočí rameno.
Pokýváš hlavou.
„Tak ten mi udělala lopatka vrtule motoru člunu nějakýho vyžranýho blba.“
„To muselo být nepříjemný.“
„A víš, proč mi trčí z jednoho vousu další vous?“
„Netuším.“
„To mě pořezal nožem jeden spratek. Rád plaveš na druhej břeh, kotě?“ výhružně zachraptí albín.
„Plaval jsem. Teď už to neriskuju. A...“
Už se nadechuješ, že ho zavalíš dalším řetězcem otázek. I když seš posedlý rybařením, snažíš se rozptýlit nervozitu z toho, že ti podivín může každou chvíli zakroutit krkem. 
Šofér ale zničehonic prudce šlápne na brzdu. Nad tvými koleny otevírá dvířka přihrádky spolujezdce. V jejím nitru se leskne automatická pistole CZ 75 D Compact ráže devět milimetrů. Moc dobře ji poznáváš, protože sis nedávno dělal zbrojní pas. Je trochu těžší, ale do ruky padne jako ulitá. Dále vytahuje ocelový válec, černý respirátor a igelitovou tašku. 
Všechny čtyři propriety popadne rychleji, než bys řekl: Silurus glanis. Deseticentimetrový tlumič našroubuje na hlaveň a bouchačku vsune do tašky s nápisem: Čech je jako ryba, když potřebuje, schová se pod hladinu!
„Musím si ještě něco zařídit. Za chvíli budu zpátky. Počkej tady na mě a ani se nehni!“ 
Před autem si povytáhne zelené maskáčové kraťasy a v rudých žabkách si to štráduje přímo k night klubu, který místní veksláci přebudovali z trapistického kláštera. Teď ale vypadá jako ze světa šíleného malíře. Kolem vchodu postávají dlouhonohé ženy na vysokých podpatcích a hýždě se jim kroutí v žíhaných kožených minisukních. Na bocích jim povlávají lesklé kabelky. 
Z dálky skrz neumyté přední sklo jsou si všechny podobné. Že by bývalé řádové setry? To těžko. Vedle nevěstince je zaparkovaných několik motorek, čtyřkolek a kvanta přepychových aut. Některá jsi v životě neviděl. Možná v nějakém napínavém thrilleru.

---

Automatický zámek ve dveřích auta zlověstně zaškube. Jsi v pasti. Ani nedutáš. Každá vteřina se vleče jako dlouhá cesta na věčnost. Musíš se z tohoto vězení co nejdříve dostat. Zacloumáš kličkou, je kupodivu otevřeno. Jsi volný. Teď musíš nepozorovaně zmizet v lese. Škoda, že sis zapomněl čelovku, ale na chatu už se nějak dostaneš. Páčíš batoh zpod sedadla. Už je skoro venku. Najednou ti ale něco našeptává, zůstaň v klidu sedět a počkej. Ne, není to šepot, ale strach, který tě drží jako přibitého k sedačce. Nemůžeš se pohnout.

---

Za pár minut vyvrhne bordel albína ven. Stále má na hubě černý respirátor, takže z výrazu tváře nepoznáš, v jakém je rozpoložení.
„Soráč, ale trochu mě zdrželi známí,“ procedí skrz kartáč drobných zubů, když se v autě zaboří do sedadla a napěchuje panděro pod volant. Igelitku ti v rychlosti hází na klín. Auťák se prudce rozjíždí, až bláto z pneumatik potřísní silonky rusovlásek stojících před bývalým klášterem. Odněkud se ozve ječení a řev. V dálce je slyšet burácení zvonu.
„Frčíme!“ zasyčí šofér a na nepatrnou chvíli se zahledí na trhlinu v rameni, z které vyvěrá pramínek krve v barvě asfaltu. 
Počítáš každý úder srdce. Jeden. Dva. Tři. Zakláníš hlavu a temenem se opíráš o vrchol sedadla. Na chvíli zavíráš oči. Čtyři. Pět. Šest. Pane Bože, sejmi ze mě ten kalich utrpení. 
Řidič tě pošimrá nejdelším a nejurostlejším vousem za uchem. 
Rychle otevíráš víčka.
„Tak už jsi v cíli.“
„Bezvadný,“ hrneš se z auta jako velká voda. „Díky moc za svezení!“ 
„Žádnej spěch, kamaráde. Ještě si hrábni do tašky a vezmi si prezent od cesty.“
Opatrně strkáš ruku do igelitové tašky, která je celá ulepená od mazlavého slizu, a na některých místech jsou patrné krvavé stopy. Nahmatáš několik tvrdých obdélníkových balíčků. Jeden sevřeš ve ztuhlých zpocených prstech a vytáhneš ho z igelitky. Prachy!
„Opravdu si ho můžu vzít?“
„Musíš. Malá pozornost podniku za příjemnou společnost. A že jsi ze mě tenkrát nenechal udělat holobrádka...“

---

Nabobtnalá mračna nad přehradou rozpáře blesk a tenké provazy deště se jako hadí snoubenci vplétají do vodní hladiny. Ještě z terasy sleduješ, jak ­luxusní automobil pozvolna vjíždí do Vltavy, která ho za několik vteřin definitivně přijímá do svého náručí. 
Realita je jako kluzká ryba. Když si myslíš, že ji máš pod kontrolou, mrskne sebou a nenávratně zmizí pod hladinou.


3 názory

lastgasp
před 2 týdny
Dát tip Gora

To je skutečně vymakaná práce. Cítím v ní dvě roviny. Jednu romantickou a druhou dobrodružnou. Prolínají se realita s pochybnostmi. Dialogy umocňují napětí, které vrcholí náznakem zločinu, který je zkušeně ukončen pod hladinou. 


Alegna
před 3 týdny
Dát tip

Fantastické :)


Gora
před 3 týdny
Dát tip

Perfektní povídka.

Nestačila jsem zírat, jak se text odvíjí, mění, chvíli letí, jako když táhneš sumce, a potom strne, jak s ním, šestivousým albínem bojuješ.

Má úcta! Z romantického díla zkonstruovat parodii na gangsterku, krimi a na vlastní představivost, a navíc velmi kultivovaně - to je něco, co jsem tu dlouho nečetla,... přesně ve stylu posledních dvou vět!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru