Láska v rytmu rocku 2

Další den mě vzbudil až zvuk budíku. Vypnula jsem jej, opatrně vstala a začala se svou ranní rutinou – omýt obličej, převléknout se, nasnídat, vyčistit zuby. Mamka už zase byla v práci, tentokrát mi napsala, ať si svačinu koupím ve školním bufetu a dala mi na ni třicet korun. Jen vodu na pití jsem si vzala z domova. Dnes bylo zase teplo, za což jsem byla ráda. Sice na odpoledne hlásili přeháňky, ale já věřila, že stihnu ze školy dojít dřív, než začne pršet. Do školy jsem přišla jen tak tak. Rychle jsem se přezula a už pádila do třídy, kde jsem si připravila na první hodinu, to jsme měli angličtinu. Ten den jsem naštěstí dělali jen jednoduchá cvičení, takže mi to uteklo jako nic. Jenže druhý předmět v pátečním rozvrhu byla chemie, na tu jsem se ani trošku netěšila. 

„Slečno Stejskalová, minule jste chyběla na test, tak si vás vyzkouším ústně.“

Ale ne! Toho jsem se obávala. Ač nerada, vzala jsem studijní průkaz a šla k tabuli. Hned první otázka mě zaskočila, něco jsem vykoktala a učitelka si jen vzdychla. Naštěstí další zkoušení už bylo v pohodě, odpovědi na učitelčiny otázky mi nakonec naskočily, takže jsem to uhrála na dvojku. S pocitem úlevy jsem si sedla zpátky do lavice. Další hodiny se mi vlekly, snad jen s výjimkou češtiny, literatura mě vždycky bavila. Při fyzice jsem už jen na hodinách odpočítávala minuty do konce vyučování. Když zazvonilo, byla jsem v šatně mezi prvními. Už jsem byla na odchodu, když jsem za sebou uslyšela:

„Počkej, vypadly ti klíče.“

Otočila jsem se a uviděla Kubu, jak mi je podává.

„Dík, seš hodnej.“

„Nemáš zač,“ usmál se a prohrábl si své dlouhé tmavé vlasy.  

„Jdem, Kubo?“ ozval se jeho brácha - dvojče Honza. 

„Jo, brácho.“

Ti dva jsou fakt jak přes kopírák, aby se odlišili, tak Honza nosí kratší a Kuba dlouhé vlasy. Musím přiznat, že se mi Kuba líbí, ale nikdy bych si netroufla mu to říci. Šla jsem pomalu ke školní jídelně. Měla jsem objednané těstoviny se špenátem, moc jsem se na ně těšila. Sice jsem si ke svačině koupila něco sladkého  ale stejně už jsem měla hlad. Po obědě, jakmile jsem vyšla ven, mě čekalo nemilé překvapení – začalo mezitím pršet. Schovala jsem se na protější straně silnice, na autobusové zastávce. Když déšť ustal, vyrazila jsem na cestu domů.

 

Doma jsem se převlékla a připravila se do školy na pondělí, chtěla jsem mít po zbytek víkendu volno. Za chvilku jsem uslyšela, jak mamka odemyká. Šla jsem do předsíně.

„Ahoj mami.“
„Ahoj, odneseš mi prosím do kuchyně nákup?“

„Jasně.“

Společně jsme nákup na víkend uklidili do špajzu a ledničky, mamka si šla číst časopisy a já si pustila svou oblíbenou kazetu na magneťáku. jak jsem tak poslouchala, přemýšlela jsem nad tou kapelou mých spolužáků. Až budou mít nějaké vystoupení, tak se na ně určitě přijdu podívat.  Kolem deváté jsem šla spát, tentokrát jsem se však dlouho převalovala, než se mi podařilo usnout.

 

V sobotu jsem si ráda přispala, vstávala jsem až téměř v půl deváté. Mamka už byla po snídani a utírala prach ve svém pokoji. Sobota u nás byla vždycky ve znamení většího úklidu. Sotva jsem dojedla  snídani a převlékla se, dala jsem se do uklízení. Nejprve jsem umyla koupelnu a záchod, poté se vrhla můj na pokoj. Ne, že bych byla nějaká bordelářka, ale po sobotním úklidu jsem se ve svém pokoji cítila přeci jenom líp. 

„Leni, prosím tě, vyndáš z pračky prádlo a dáš tam syntetiku? Já ještě dovytřu v pokoji a pak to pověsíme.“ 

„Jasně.“ 

Už bylo skoro poledne, když jsme měly vše hotové.

 „Co budeš dělat odpoledne?“ zeptala se po obědě mamka. 

„Ještě nevím, možná si zase půjdu zaběhat.“

 „Jo, jen jdi, pohyb ti udělá dobře, když jinak skoro celý den sedíš ve škole a pak doma při učení.“ Souhlasně jsem přikývla.

 „Chvíli počkám, ať neběhám s plným žaludkem, půjdu tak v půl druhé.“ 

„Fajn, já si pustím televizi, dávají nějaký film s Burianem, toho mám ráda.“ 

„Dobře, mami, já zatím umeju nádobí a pak budu u sebe.“ 

 

Mamka odešla do svého pokoje a já se dala do mytí nádobí, moc ho nebylo, ale i tak to dělalo nepořádek. Pak jsem si v pokojíku chvíli četla knížku ze seznamu povinné četby k maturitě. Začetla jsem se tak, že až pohled na hodiny mi připomněl, že jsem chtěla jít běhat. Obula jsem si sportovní boty a vyrazila ven. Šla jsem zase běhat do parku. Vzala jsem si s sebou walkman, s hudbou se mi běhalo lépe. Tentokrát jsem vydržela déle než minule, o tři kolečka více. Došla jsem se napít k pítku, které tam město nechalo udělat a pak jsem se ještě maličko protáhla, aby mě pak nebolely nohy. Vracela jsem se pomalu domů, když jsem potkala Kubu.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

 „Ahoj,“ odpověděla jsem a chtěla jít dál, ale on evidentně stál o delší o delší rozhovor, což mě příjemně překvapilo.

„Odkud jdeš?“ 

„Z parku, byla jsem si zaběhat," usmála jsem se.

 „Tak to jo. Já si šel pro strunu do kytary, jedna se mi zničila,“ ukázal mi balíček z hudebnin.

 „No jo, slyšela jsem, že jste založili kapelu, má hezký název, kdo ho vymýšlel?“ 

„No, návrhů na pojmenování kapely bylo víc, ale nakonec jsem navrhl Temné srdce a to se líbilo.“ „Nedivím se, je to pěkný, neobvyklý.“ 

Kuba se usmál a řekl: 

„To mě těší. Máme už pár písniček, ale moc nám nejdou psát texty, spíš jen hudba. Hodil by se nám někdo na psaní textů.“ 

„Hm., já občas píšu básně, možná bych mohla zkusit i písňový texty,“ navrhla jsem. 

„Prima, tak já ti v pondělí ve škole dám něco, co jsme napsali my a taky kazetu s nahrávkami  z první zkoušky, ať máš hudbu k tomu.“ 

„Dobře, budu ráda. Promiň, ale už půjdu, jsem z toho běhání unavená.“ 

„Jasný, chápu. Tak čau v pondělí.“ 

„Jo, čau.“ 

Tý jo, to je výzva, psát texty k písním. No, uvidíme, jak mi to půjde…každopádně budu moci být Kubovi nablízku, pomyslela jsem si při odemykání dveří od bytu.

 

---