Umíš běhat z kopce?

Hnědej, zelenej, hnědej, hnědej, zelenej. Převaluješ se na posteli jako horkej brambor ve svym staromládeneckym bytě a pozoruješ vyskládaný lahváče na polici. 
Už se ti začínají pomalu klížit oči, když se na krabici, kterou používáš místo nočního stolku, rozvibruje mobilní telefon.
„Pán Cigárník, musíte ma zachrániť,“ fňuká ti do Motoroly paní Husárová. „Ráno príde sestra zo Slovenska.“
„A co já s tím mám společnýho? Víte, kolik je hodin?“ rozespale ji přerušíš a lokneš si z nedopitýho lahvátora. Zvedne se ti kýbl. „Zítra musím do rachoty!“
„Veď ste najsilnejší mužský v našom dome a Emilie tie zemiaky nutne potrebuje!“
„Jaký zemáky?“
„Priviezol mi je známy z Južných Čiech. Snažne vás prosím, dojdite mi pre nich. Nebudete škodný.“
„Tak dobrá, každá zlatka se hodí,“ trochu roztaješ, ale radost z toho nemáš. Ve sklepě se totiž často v tuhle hodinu ukrývaj bezďáci nebo pořádaj toluenový mecheche vyfetla. „Hned se u vás zastavím, paninko.“
„Tu ich máte, pán Cigárník,“ podává ti svazek klíčů Husárová.
Vracíš se do svého kutlochu. Navlíkáš se do starýho flaušovýho kabátu. Do potrhanejch kapes strkáš klíče, rukavice a baterku. Vydáváš se vstříc chladnejm zatuchlejm kojím, většinou přeplněnejm nejrůznějším harampádím.
První překážku, obrovský vrata z temně červených sosnových prken, spoutannejch jen na voko težkym řetězem, překonáváš poměrně snadno.
Teď jenom zbejvá objevit bábin sklep. 
„Je označený číslom šesť a buďte opatrný, keď budete odomykať zámok. Ešte ho vymieňal môj nebožtík manžel a je celý zhrdzavený,“ v rychlosti si vybavuješ, co ti kladla na srdce sousedka. „Číslice je napísaná uhlom na zažltnutom kartóne a pribytá na oprýskaných dubových dverách, niekoľko krokov od hlavnej chodby.“
„To mám teda radost,“ pomyslíš si, „ještě ke všemu zrezivělej zámek.“
Pomalu do něj strkáš klíč. 
Cvak-nutí.
Cvak-ckvak-nutí.
„Ani to nebolelo,“ zabručíš si pro sebe a opatrně vstupuješ do neznámýho prostoru. V nose ti zaškube štiplavej puch toluenu promísenej s krysím jedem a plísní starejch hadrů. 
Kóje připomíná malou garáž se zelenou, zaprášenou a všude odstávající omítkou. Je tak nízká, že trochu urostlejší člověk se v ní necítí volně. Pořád máš dojem, že vrazíš kebulí do stropu.
Uprostřed sklepa stojí rozviklaná židle. V koutě konferenční stolek s několika balíky novin, protiplynovou maskou a telefonním seznamem. Vrstva prachu, která se na něm povaluje, prozrazuje, že se ho dlouho nikdo nedotkl. A konečně skoro jednu stěnu a půl do šířky místnosti zabírá velkej nevzhlednej gauč. Kdysi s látkovym potahem, ale teď rozedranym, jako by ho rozcupoval nějakej obrovitej kocour.
„Sakra, kde ty brambory jsou?“ zahartusíš.
Vzteklé zakašlání.
Na chodbě cosi zašramotí. 
„A je to tady – zase nějaká smaženice!“ přejede ti mráz po zádech a namíříš kužel světla na místo incidentu.
Zavrčení.
Zabučení.
Před tebou se tyčí chlap jako neforemná hora shrbená pod nízkým stropem. Oči mu hořej rozčílením. Tři čtvrtě jeho ksichtu je porostlejch hustýma ryšavýma vousama, do prostoru trčí neupravené obočí. V ruce třímá pohrabáč a podivně se klátí, spíš pohupuje z jedné nohy na druhou a něco si brblá.
„Cigárníku!“ rozeřve se, až se mu u huby zatřpytí velká bílá slina. „Prej jsi vo mně řek´, že neumím běhat z kopce, ty pacholku!“
Teď se napřahuje a…

---

Když Jaromír Horyna vklouzl jako myška obrovská do bytu, vyzul se spěšně ze zimních bot a zamířil si to rovnou do koupelny. 
Přízemním bytem se linula vůně právě připravované večeře. Byla cítit cibule, petržel a také česnek.
Pečlivě si vydrhl kartáčem ruce, učesal si rozčepýřené vlasy i obočí a stříknul si do podpaží a na hrudník parfémovanou vodu. 
Snad manželka nepozná, jak je zpocený.
Z kuchyně, odkud se ozývala stanice Berounka, Vltava, Ohře nebo Blatník, zazvonil nadšený ženský hlas: „Járo, to je dobře, že už jsi konečně doma. Představ si, že se tady stavovali kluci Řehákovic a říkali, že tě konečně naučí běhat z kopce.“
Zpoza zašupovacích plastových dveří v barvě stříbrného dubu se vyloupne hlava jeho rusovlasé dcery: „Tati, v tvym věku je to ostuda, že to pořád neumíš!“