Dvakrát kuličky

Zeanddrichu,

pro poslední soukromé semědělce se něco vlastnit vyplatilo, něco ne. Za mého dětství byly na stráni pod lesem pouze dva statečky a pole, kam oko dohlédlo. (Teď je ta stráň plná milionářských vil.) Jeden stateček byl náš, druhý patřil sousedovi, který měl polností ještě víc. Vlastnil taky mlátičku, takže jsme jezdili mlátit hned vedle...

Dnes jsme na tom ještě líp, protože máme v rodině dokonce větrný mlýn. Měli bychom kde mlít - zdarma!

(Alice, můj děda měl, za mého dětství,  na starosti koně v našem JZD :); chodil krmit každý den v roce - někdy i se mnou; a také jsme si je půjčovali (ale jezdil jsem nemnoho až o několik desítek let později...:) )

jo, krásná, kuličková, hliněná, moje dětsví, chjo *

toot,

polnosti měli ještě na počátku šedesátých let oba moji dědečkové. V některých letech jsem s jedním dědou posílala dráhou (přes nákladní nádraží) pytle s krmným obilím druhému dědovi. Když ale prarodiče zestárli, neměl kdo hospodařit a pole se musela rozprodat za babku. Ty kupní smlouvy ještě máme a můžeme si nad nimi po večerech rvát vlasy. Kdyby nám komunisti ta pole vyvlastnili, byli bychom na tom dnes líp.

phil,

za mého dětství se polní cesty vylepšovaly štěrkem z cementárny. Byly to oblázky ve kterých se daly najít železné válečky, železné kuličky, ale i větší železné koule. Chodili jsme ty cesty prohrabovat.

Železná kulička se dala očistit a vyleštit a bylo to pak něco, co měl málokdo.

Jamardi,

ano, hliněnky jsou jistota. Navíc byly krásně různobarevné.

Ellisee,

ty bouřky ale moc fajn nejsou. Co nepotloukly kropy, to buď zlesnivělo nebo zhnilo, nebo to sežrali slimáci.

Toot,

já má dokonce fotku, jak sedím asi ve třech letech na pouťovém poníkovi. Prý jsem se ho ale strašně bála a museli mě do sedla vysadit více méně násilím, když už to bylo zaplacené.  Později jsem ale občas seděla na hřbetě koně, který tahal pluh při orbě  našeho pole. Polností jsme měli dost, koně jsme si ale půjčovali.

hliněnky

Hliněnky jsou jistota.

Je to fajn.

toot,

já dost koukám na detektivky a tak mám golf spojený spíš se zazobanými vrahy... Golfová hůl se občas trefuje i do něčeho jiného než do míčku. V tom už moc sentimentu není.

Co se zbohatlických sportů týče, to už mám raději koně. V našem kraji je koní dost a když jdeš do lesa na houby, může se ti stát, že potkáš skupinu jezdců i v lese jako za Václava IV. Naštěstí nemají přes rameno luky a kuše.

toot,

když si čtu tvůj koment, jsem ráda, že jsem napsala haiku o kuličkách a ne o golfu. Kuličky jsou velmi poetická, ba až sentimentální záležitost. Kolik vzpomínek na kuličky se hned vyrojí!  Jen málokdo by tady s takovou láskou vzpomínal na nějakou obzvlášť luxusní golfovou hůl a báječný odpal.

Byly ale i luxusní kuličky: duhovky. Měly uvnitř takové barevné nitky...  A taky byly kuličky železné. Ty se hodily nejlíp do praku. 

dievča,

nám se dnes v noci udělala na zahradě velká laguna, takže jsme o půl druhé, kdy už tolik nelilo, kopali odvodňovací rýhy, aby voda odtekla pryč. Stejně to ale zaplavilo folníky a pařeniště. Do rána se to naštěstí vsáklo. 

Toot,

žádný kluk nemá v kapse tolik skleněnek jako bouřka!

u nás boli v piatok kaluže, v sobotu blato na dne kaluží a v nedeľu popukaná zem ... pekné haiku***

Původně jsem chtěla napsat haiku o tom, jak bouřka hraje golf a kroupy padají do golfových jamek. Golf je ale sport pro boháče a lepší lidi a mně jsou milejší kuličky, na které se zmůžou (lépe řečeno: na které se kdysi zmohly) i dost chudé děti. Já mám za sousedy milionáře. Jejich děti kuličky nehrají. Buď jezdí na malých motokárách, elektrických koloběžkách nebo skůtrech, nebo si hrají s dronem. Obávám se, že na tom dronu je kamera a že sousedi znají do detailu naši zahradu, i když je obehnána zdmi a živými ploty. ...Kdepak kuličky! 

není těžká, ale pozornost chce :)

Některá haiku mohou být tak trochu hádankou. Já se ale snažím nevymýšlet moc těžké hádanky.

dievča mě osvítilo a mám jasno jak to je už :)

někdy jsem natvrdlá

Když s nimi hraje bouřka, tak tají.

skleněnky přece netají :)