stará žena

skromně, jak vždycky, sklopí víčka

odříká ta svá modleníčka

a klouby bílé víru drží

jak lano nad hlubokou strží

koleny kámen přelaskavý 

rozbije znovu ... stébla trávy 

jsou její nohy v sukni režné 

zas prosí o klid, věci běžné

o lásku pro ty, kteří bloudí

o pokoru těm, co ji soudí

o věčnou slávu duše svaté

určitě i vy takovou znáte

v šedivém ránu drobné krůčky

jen stáří připlé na lalůčky

kde náušnice ženy zdobí

s pokorou čistí cizí hroby

snad jednou jiná její smete

ano, asi se ušklíbnete

a právě proto je tu s námi

jak maják víry pod hvězdami