Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBlbý hry?
Autor
Danny
To jsem takhle na Internetu, celkem omylem a neplánovaně, narazil na vlákno na nějakém serveru pro ženy, které se vzájemně podporují při péči o domácnost a děti: zakladatelka vlákna si stěžovala, že chodí s ajťákem, který je sice ve všem úplně super, ale hraje ty "blbý hry", se kterými ztrácí hodně času. Nevím, jak moc v tomto případě daný člověk zanedbával rodinu a partnerku, ale v části toho vlákna se nesla neschopnost vcítit se do toho, v čem jsou takové hry mohou být pro člověka dobré: tak jsem se rozhodl to vysvětlit krátkou úvahou.
Je to vlastně simulace světa, života: hráčovo alter ego prožívá zajímavé dobrodružství, velmi často je v herním světě někým významným, kdo třeba buď rovnou celý svět zachraňuje, nebo aspoň pomáhá nějakým smysluplným způsobem. Úkoly jsou nastavené tak, aby šly splnit lehčeji a zábavněji než ve světě reálném, což zapíná pozitivní zpětnou vazbu. Také je možno splnit si nějaký dětský sen bez možných negativních následků, například stát se astronautem bez toho, že by se v reálu partnerka bála, že člověk v kosmu zemře. Člověk si hru volí podle toho, aby vynikly právě jeho silné stránky, například člověk se strategickým myšlením sáhne po hře strategické a člověk s analytickým myšlením po adventuře, čili hře kde se výsledek dostavuje kombinací předmětů a postav mezi sebou. Někdo, ke komu reálný život třeba nebyl moc fair, může okusit úspěch alespoň tímto způsobem a třeba ho to pak motivuje k úspěchu reálnému.
Samozřejmě: náhražka by neměla realitu zastínit. Je třeba znát správnou míru. Tady jsem chtěl jenom načrtnout pohled, jak ke hráčům přistupovat s větší empatií.
6 názorů
To souhlasím. Stejně tak by se mělo přistupovat s empatií k těm maminkám....a zjišťuju, že vlastně ke všem a všemu. Takže za mě je empatie totálně neuchopitelná a i ona by měla mít svou míru ;) protože mám pak tendenci omlouvat úplně všechny úplně ze všeho a vlastně se nakonec ukáže, že nikdo za nic nemůže... Pravda a realita je ale taková, že někdy někdo za něco může. Protože byl například dvěma nadělen stejný nebo dost podobný osud, ošklivý - jeden tu vnitřní bolest využije k dobru pro sebe i ostatní, někdo tu sílu z vnitřní bolesti využije, aby tvořil další bolest. Což je prostě jeden začarovaný kruh. Nevím, jestli rozumíš, jak to myslím, ale doufám, že ano.
Pěkně pojatá úvaha nad situací v onom vláknu. K zamyšlení. Škoda toho času ve hrách, který by se dal využít smysluplněji. Třeba plněním úkolů v reálném světě. Když si to sečteme, tak už jen představa tisíců hodin strávených v křemíkovém astrálu v podstatě bez vlastní vůle, na drátkách nějakého vývojáře z Polska, je děsivá. Než dělat ďáblova advokáta, tak raději propagovat život. Což je mj. IMHO také posláním literatury.
Těm manželkám pravděpodobně nejde o hry, odsoudily by jakoukoli zábavu, kterou "ten její" provozuje bez ní. Je to bohužel představa mnoha partnerek/partnerů, že volný čas toho druhého je něčím, o co se přece musí dělit, a tudíž by vlastně měl mít pocit viny... Takovým lidem to nevysvětlíš, pro ně bude cokoliv blbost, co sami nechtějí zkusit a jejich partner ano. Někdo druhému vyčítá hry, jiný televizi, čtení knížek, dokonce i sport... netolerance je zlá.
Hraní her má svá pro i proti, to je známá věc.
Danny, asi by bylo bláhové myslet si, že se hry nebudou hrát proto, aby byly manželky spokojeny a manžely více zapojily do úklidu apod. Vše, čím se člověk učí, je dobré už jen jako nácvik paměti, prevence demence:-) a tak.
Asi budu muset začít, nejvyšší čas.
zajímavá úvaha, díky za ni Danny. Ono obhájit se dá všechno, že všechno je k něčemu dobré. Tak to možná není potřeba obhajovat ... Já se naučila mít ráda život. Teda on mě to naučil :) bo simulovaná zhmožděnina není, co opravdová
Pusíku, to tě muselo bolet