Nikoho nepotřebuju, ani sám sebe

,,Proč se řežeš?‘‘

,,Tak nikomu tim snad neškodim, ne‘‘

,,No škodíš sobě snad‘‘

,,Vždyť já to tak neberu. Je to snad moje tělo, mohu si s ním dělat co se mi zachce‘‘

,,Bože, ty seš nemocná, fakt‘‘

,,Starej se o sebe jo‘‘

Típla jsem telefon. Nádech výdech, nádech výdech. Musí se neustále řešit jen tohle? Mám snad i jiné hodnoty, než řezání. Jsem zajímavá i jinak, tohle je jen další z mých koníčků.

Zapínám konvici a do hrnku sypu lžičku suchých lístků černého čaje. Tohle snad nikdy neskončí, pomyslím si. Zaliju čaj, který se ihned po obětí s vodou začne rozevírat a smyslně se v kulatém hrnku vlnět.

Budí se ve mně vztek. Všichni ti samozvaní zachránci, proroci a věštci se mi snaží vzít tu nejvzrušující věc, kterou mám. Mluví, vymlouvají, přemlouvají, poslouchám je hluchým sluchem a odpovídám naostřeným jazykem, jinak to ani nejde. Neustále jim s křikem opakuji ,,nejsem nemocná, nikdy se neříznu hloubš, než potřebuju, buď už kurva v klidu a neřeš mě‘‘. Jsou to snad přátelé, ne. Ani od nich se mi nedostane tížené podpory v tom, co dělám. Jsem hluboko v srdci ublížený děcko, který si chce jen lehce ulevit, co je na tom špatného. Lidi dělají horší věci.

Lehám si do postele, vedle přítele. Z plata vymačkávám bílý prášek.

,,Zase si je bereš?‘‘

,,Jo, je mi zle a nemůžu spát‘‘

,,Ach jo, nechceš si najít nějakou terapii? Alespoň online?‘‘

,,Ne, jsem v pohodě, jen to občas potřebuju sklidnit, jo‘‘

,,Občas? Za poslední týden třikrát není občas.. kolik ti zbývá v platě?‘‘

,,V pohodě, asi pět kousků tam mám, jak je doberu, přestanu s tim jo‘‘

,,No jen aby, no. Na pohotovos tě zase nepovezu‘‘

,,Pff, neboj ježiš‘‘

Typický přítel. Absolutně neví, o čem mluví a snaží se mi radit. Pff, kdyby byl v mý kůži, tak by mi tak ,,nepomáhal‘‘.

Bílé puntíky, s jejichž přepulením se už ani neobtěžuji. První jsem dostala na pohotovosti po prvním záchvatu. Pomohly okamžitě. Lásky.  Druhý plato jsem vyfasovala na druhé pohotovosti. Ty mám ještě teď.  Beru si je večer, kdy mi na čelo zaklepou můry a bez pozvání vniknou ušním bubínkem do duté hlavy. Berou si s sebou projektor a starý, strašidelný filmy. V tý tmě jsou snímky čím dál tím barvitější a reálnější. Vždy mi to pocuchá žaludek a nemůžu spát no. Bílý lentilky vědí jak na ně. Seřežou je, a vyhodí pusou pryč. Zničí jim filmy, rozdupou kameru a vymalují vápnem. Cítím se pak jako vysvěcená.  Nevím proč, ale můry se vrátí větší, silnější a trvá dýl, než je puntíky zklidní. Sráči. Kdybych tam byla já, srovnala bych je, že by si dvakrát rozmysleli, jestli se vrátí. Ani je nezapiju vodou, jen si v puse nashromáždím dostatek slin a polknu. Do půl hoďky cítím pomalé vysvěcování a dezinfekci. Žaludek se konečně uklidnil, a já můžu sladce snít. 

(Ležím na suché hlíně, plné kamení a vyschlých trsů trávy. Slunce mi i s prachem padá do očí. Srdce se mi snaží dostat z prsou, cítím každý orgán a sval ve svém těle. Kosti se odpojují od kloubů. Někdo na mě křičí. 

,,Dělej, musíš je sestřelit, dělej kurva‘‘

Natahuji se pro pušku vedle sebe. Nedosáhnu na ni a díky odcházejícím kostem se nemohu ani hnout. Snažím napnout shnilé svaly a doplazit se k ní.

,,Dělej, už nemáš moc času‘‘

Snažím se odpovědět, ale hlasivky vydaly jen slabé, hekavé pískání. Mám chuť to vzdát, chci pevně zavřít víčka, ale ta se už oddělila od zbytku kůže. Srdce tluče stále rychleji. V levé ruce mi začíná brnět svalstvo. Ten hrubý hlas zní už znatelně dál než před tím.

,,Pane Bože, ty krávo, ty seš fakt úplně blbá, dělej něco‘‘

Praská mi slepák. Žaludek se stáhnul do sebe. Vředy se rychle rozrůstají. Potratila jsem. Svaly jsou obalené v modřinách. Nic nezvládnu, je moc pozdě. Hlas mi najednou šeptá přímo do ucha.

,,Já to říkal, ty krávo. Já to říkal‘‘

Chci brečet, ale bez víček těžko. Výbuch. Každý milimetr mého těla vybuchl. Zůstal jen mozek. Zkažený, plesnivý, nazelenalý. Smrdí. Vytýkají z něj všechny ty slizký šťávy. Vůbec nevypadá jako vlašský ořech. Vypadá jako hovno. )

Vzbudila jsem se kolem půl sedmý. Piju studený, přelouhovaný, černý čaj. Na sen si už ani nevzpomenu.