Žena, moře a Mary - Canton Island II.

Canton Island

(září 2007)

II.

Klesli k šedesáti metrům a ze žraloka zbyl stín v houstnoucím šeru. V kameramanově ruce blikl displej fotoaparátu, jak nastavoval hodnoty pro sekvenci záběrů s opakovaným spuštěním blesku.

Přesunula se na kolegovu úroveň, aby nepřišla o jediný detail ze vzácného okamžiku, kdy bude predátor jasně osvětlen. Ani jeden netušil, jak bude žralok reagovat. Mohl vzít do zaječích, jako přejít do útoku. V říši věčné tmy a chladu jsou mnozí tvorové vybaveni schopností luminiscence. Jedni proto, aby varovali, dalším slouží vlastní svítilna k lákání kořisti. Funguje podobně jako noční lampa na můry. Na druhou stranu může velkým predátorům světlo prozradit, kam zaútočit. Dobře si uvědomovali, že v této hloubce bez zásoby vzduchu má i sebemenší chyba fatální důsledky.

Čočka nahmatal dlaň Prcka a stiskl. Oplatila mu stejným způsobem. Vzápětí se celé okolí na několik vteřin rozzářilo jasným světlem. Pulsy mezi záblesky byly natolik rychlé, že je lidské oko nedokáže zachytit. Není známo, zda již někdo dokázal změřit rozdíly v reakci člověka a žraloka. Paryba je v každém případě rychlejší a tentokrát měla ještě další výhodu. Sekvence výbojů ji sice také zřejmě oslnila, ale ostatními smysly vnímala pozici potápěčů dál.

V poslední chvíli stačili zaznamenat prudký obrat za světlem, než pro lidské tvory nastala naprostá tma. Byli bezmocní. Pár vteřin, kdy přišli o nejdůležitější lidský senzor, mohlo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí bez ohledu na to, zda žralok kousne nebo do nich jenom narazí. Zaznamenali tlakovou vlnu, jak je minulo v těsné blízkosti velké tělo a bylo po všem.

Vzpamatovala se první a mrkla na hodinky. Nezbývalo moc do šesti minut od zahájení ponoru. Čočkovi docházel čas. Dřív, než za minutu to na hladinu nestihne. Znovu mu stiskla dlaň, kterou nepustila od chvíle, kdy si tímto způsobem odsouhlasili rizikové focení. Potom mu odepnula opasek a postrčila ho k hladině. Neotálel. Byl sice dobrým plavcem, ale šedesát metrů je dost.

Pomalu vyrazila za ním. Nespěchala, plíce s mozkem zatím varovné signály nevysílaly. Cestou přemýšlela, na jakého podivného žraloka narazili. Nikdy nic podobného neviděla a podle reakce Čočky, on také ne. Snad vyjde některá z fotografií, podle nichž ho bude Ichtyl schopný zařadit. Po chvilce ji upoutalo kousek stranou světlo. Zamířila k němu a zjistila, že na šňůře držící závaží visí baterka, kterou poslali z člunu, aby potápěčům usnadnili orientaci při návratu.

Když připínala opasky k závaží, napadl ji žertík, při němž se kolegové na hladině zapotí. Stoupla si na kotouč a začala přenášet váhu z jedné nohy na druhou, jako by šlapala vodu. Pokračovala tak dlouho, dokud necítila v dlaních škubání šňůry. Vibrace poputují až na hladinu jako signál k vytažení.

Za okamžik začala vcelku čiperně stoupat. Podle nepravidelných cyklů pochopila, že dva dlouhé záběry má s největší pravděpodobností na svědomí Zrzoun a následné kratší zřejmě Pumpička. Při zahájení výstupu zkontrolovala čas. Sedm minut a deset vteřin od chvíle, kdy šli pod hladinu. Aby nepřetěžovala organizmus, většinou dodržovala maximum osmi minut. V případě nutnosti však vydržela i přes deset. Rychle spočítala, že pokud kolegové dodrží rychlost deset metrů za tři čtvrti minuty, mělo by se vše vydařit.

Kousek pod hladinou natáhla pravou paži s rozsvícenou baterkou nad hlavu. Karikatura sochy Svobody v plavkách a baterkou místo pochodně zaznamenala ve člunu úspěch. Dokonce ani Zrzoun s Pumpičkou nenadávali, když zjistili, s jakou zátěží se dřeli.

Nebylo divu. Sochu poslali Francouzi i s vojenskou pomocí nově vzniklé republice na druhém břehu Atlantiku, coby symbol podpory v boji proti Britům. Mají k ní proto trochu otcovský vztah. Při sklonu šprýmovat i o vážných věcech chápali tři Frantíci pózu jako dobrou recesi. U obrovitého Ira byl důvod jiný. Léta byl na soupisu osob hledaných britskou vojenskou policií za dezerci z armády a celou dobu vedl osobní válku s vládou Jejího Veličenstva. Mezi nepřátele zahrnul i Spojené státy, které považoval za zparchantělé Angličany, co neumí pořádně anglicky.

Pomohli jí do člunu a po projevech ocenění smyslu pro humor došlo na nejdůležitější objev dne.

„Ichtyle, už si viděl fotky?“ oslovila vědce, když se vydýchala.

„Nejsou nic moc, ale lepší asi pořídit nešly. Prcku, nevím, jestli si takový dítě štěstěny, nebo tě má moře fakt rádo.“

„Tak mě nenapínej a vyklop, co to je za žraloka,“ žadonila.

„Je málo lidí, který o téhle podivnosti slyšeli, a ještě míň, co ji mohli vidět na vlastní oči,“ pustil se Ichtyl do vysvětlování.

Žralok velkoústý (Megachasma pelagios) anglicky Megamouth shark nebo méně přesný název Žralok havajský, patří zatím k záhadným tvorům mořské říše. Podle dostupných pramenů bylo do dnešní doby zaznamenáno pouze kolem čtyřiceti pozorování. Poprvé byl zkoumán a popsán v polovině sedmdesátých let minulého století, kdy se omylem připletl do hlubinné sítě u Havaje.

Vědcům dalo pořádně zabrat zatřídění. Má hodně vlastností řadících ho do příbuzenského poměru ke žraloku mako nebo k velkému bílému. Proti však mluví vybavení chrupu a předpokládaný způsob obživy. Nakonec to páni od kancelářských stolů vyřešili šalamounsky. Vytvořili nový druh, rod i čeleď Megachasmidae. Otázkou je, zda na tom žralokovi záleží.

Podle dosavadních omezených pozorování žije pravděpodobně ve všech oceánech s teplou vodou. Po setmění se přesouvá patnáct metrů pod hladinu, ale s příchodem dne vyhledává bezpečí hlubších vod. Zde se názory velmi liší. Některé prameny uvádí hloubku kolem sto padesáti metrů, jiné až tisíc. Podle smyslových receptorů a stavby těla ho však lze zařadit mezi hlubokomořské živočichy.

Způsobem přijímání potravy je podle vědců víc podobný žralokovi obrovskému nebo velrybímu. Usoudili, že do otevřené a rozšířené tlamy, končící až za očima, nasává kril s dalšími různě velkými mořskými tvory. Vodu potom procedí přes padesát řad drobných zubů.

Nejdelší zdokumentovaný jedinec měl něco málo přes sedm metrů, ale při omezeném počtu pozorování se mohou mořští biologové i laická veřejnost dočkat v tomto směru překvapení. Hnědošedý až černý hřbet je výborným maskováním proti pozorování z hladiny a světlé břicho má stejný efekt při pohledu zdola, podobně jako u velkého bílého žraloka. Oproti němu nemá první hřbetní ploutev charakteristický trojúhelníkový tvar, ale na zadní straně, těsně před napojením k tělu, je zářez. Dlouhá hlava s krátkým čumákem má za očima nezbytnou spirakulu, štěrbinu sloužící k dýchání.

Podle jizev vědci usoudili, že jsou žraloci velkoústí kořistí jiných velkých příbuzných a vorvaňů. Právě útoky kytovců pravděpodobně vedly k domněnce o potápění do velkých hloubek.

- konec -