Příběh bastarda číslo dvě.

Kapitola první - antré

Že jsem se narodil jako bastard jsem se dozvěděl v šestačtyřiceti letech. V sedmačtyřiceti jsem se dozvěděl, že bastardem jsem stále.

Celý život jsem byl přesvědčen o tom, že jsem synem svého otce a člověk, který mě živí a vychovává, je můj otčím. Až na stará kolena se máma přiznala, že zaprvé mě nenáviděný otčím nikdy neživil, protože obvykle nepracoval a do rodinného rozpočtu ani zbla nepřispíval, zadruhé je skutečně můj biologický otec a zatřetí, že není a nikdy nebyl jejím manželem.

To víte, byla to pro mě rána. Můj táta že není můj táta? A tahle karikatura rodiče, že je můj táta? No já se picnu!

Asi si říkáte, že musím být pěkný retard, když podle jmen nepoznám, kdo je kdo. Aneb jak praví klasik: podle nosa poznáš kosa. Jenže co když vedle sebe sedí dva kosi? Aha?

Zdeněk, mámin první a opravdový manžel a můj domnělý bio fotr, byl totiž Honzův starší bratr. A teď pozor, fanfára, on ten Honza měl úplně stejné příjmení jako Zdeněk. To je co? A jak jsem měl tedy podle mámina příjmení cokoliv poznat? Nejprve si vzala Zdeňka (ačkoliv přesnější by bylo, že si ho osvojila), zplodila s ním Martina, pak Zdeňka dvakrát podvedla s bráchou a porodila mu do rodiny dvě kukaččí mláďata. Následně se Zdeňka úředně zbavila (velmi krutým, leč nutným způsobem) a utekla s Honzou a dvěma (jeho) dětmi před spravedlivým hněvem rodiny na druhý konec republiky.

Tohle prostě nevymyslíš, to je život. Ale pozor, tohle je teprve začátek. A dovolím si říct, že ze všeho, z čeho se chystám vyzpovídat, je toto jediná úsměvná věc, která se naší rodině přihodila.

Ale pěkně popořádku. Uvařte si kafíčko, pohodlně se usaďte, zapalte cigárko a sledujte, jak se dá také žít život.