Romance pro vlkodlaka

Člověkem jsem nikdy být nechtěla, ale nedal jsi mi na vybranou. Asi nikdy nepochopím, co tě vedlo k tomu, zvolit si lidské tělo. Lidí jsme se báli a vyhýbali se jim, co páchlo lidmi, to jsme považovali za nebezpečné. Teď jsem jim blíž, než by bylo ještě možné. Jsem jedním z nich, ač jsem se s lysým lidským tělem nikdy nezžila. Mám problém udržet rovnováhu na dvou nohou, vrávorám a nejraději bych se spustila na všechny čtyři. Ale moje holé dlaně bez drápů by mi opřené o zem pohyb stejně neusnadnily. Musím se držet vzpřímeně. Vadí mi, že nemám pořádné zuby a žádnou srst, jsem přecitlivělá na chlad a ustavičně nemocná. Nevím, kdy si mám co obléci. A to je ještě to nejlehčí. 
Musím bdít přes den a snášet ostré sluneční světlo, které mne bodá do očí. Z hluku měst mne bolí hlava a všudypřítomnost lidí ve mně vyvolává úzkost. Nehledě na to, že s nimi neumím komunikovat. Pravidla jejich světa jsou složitá a nepřehledná, někdy je možné je porušit a někdy jsou nepsaná. Protiřečí si. Lidé říkají něco jiného, než co si myslí. Nebo obraz, který si o sobě vytvořili, podle jejich skutků zjevně neodpovídá skutečnosti. Musím pak hrát tu jejich hru a přistoupit na přetvářku a lži. Nemají intuici nebo velmi slabou a spoléhají se jen na svoje chabé smysly. Taky mi otupěly, ale přesto jsou ostřejší než lidské a naštěstí jsem si zachovala zbytek mimosmyslového vnímání. Občas slyším myšlenky, rozpoznám u druhých strach a stres a vytuším smrt. V pasti lidského těla se však topím i uvadám. 
Jak jsi mi to mohl udělat? Nebylo nám nejlépe tam, kde jsme žili vždy? V hustých jehličnatých lesích, kde se stopy lidí objevovaly jen poskrovnu? Pamatuji si to místo v mrazivé zimě, na mírně zvlněném svahu, kde jsem naposledy vydechla. Ty jsi byl už dávno pryč, rok nebo dva, kdy tě zastřelili. I mě dostali. Krev mi vytékala z boku na bělostný sníh a v korunách stromů kroužily hladové vrány. Na mém lidském těle se mi otisklo pod levým žebrem mateřské znaménko, památka po smrtelném zranění, které mne vyrvalo z vlčího světa. Šla jsem za tebou. Vždy půjdu za tebou, ať se vydáš kamkoli. Šla jsem i do lidského těla, ač mě nikdy nic neděsilo víc. Zkoušíš mě?
Nevedu si tak dobře jako ty. Bojuji, ale snadné to není. Vlastně ty si vedeš víc než dobře, vedeš si skvěle, předčíš dokonce to lysé pokolení. Nebyla to náhoda, že ne? Ty jsi šťastný, že jsi člověk. Baví tě to. A jsi v tom zatraceně dobrý. Ale nevím, zda ti mám závidět. Já už se sem nechci vracet, nenuť mne k tomu podruhé. Prosím, pojď zpátky, můj vlčí bratře. 

***

Sedím na bíle povlečené posteli a chvěju se. Povlečení páchne desinfekcí a slaným potem, který už nejde vyprat a nic jeho nakyslý odér nepřebije. Z malého zamřížovaného okna sem zaznívají hlasy pronikavých ptačích trylků a na podlahu dopadají ostré sluneční paprsky. Dívám se nepřítomně na šedou stěnu, tělo v neovladatelné křeči. Vědomí mám ale čisté a čekám, až to přestane. Sestra vedle mě svírá moji paži gumovou páskou a snaží se napíchnout žílu. Čekám. Potlačuji chuť na ni zaútočit a prokousnout jí hrdlo. 
Čekám, až do mě vpraví sedativa a moje vědomí se potáhne tmavým suknem a já se propadnu do snu. Pokaždé tě v něm vídám. Kroužím kolem tebe jako můra kolem stínítka lampy. Ale lidé v bílých pláštích říkají, že to není dobře. Že se mám oprostit od myšlenek na tebe. Považ, oni říkají, že mám na tebe zapomenout a já začínám mít strach, že je poslechnu. 
Konečně se zdravotnici podaří provést vpich a do mého krevního řečiště začnou proudit uklidňující látky. Dnes bude úplněk, pomyslím si a v duchu si představím přízračné stříbřité světlo, jak se snáší z hlubin vesmíru na špičky jehličí a vzedme se ve mně vlna odporu. „Ne,“ křiknu, škubnu paží a zpola ještě naplněná stříkačka vypadne sestře z rukou. Kutálí se po podlaze až ke stěně, do které s břinknutím narazí, rozlomí se a zbytek sedativa vytvoří malou loužičku. Zírám na ni, jako bych v ní hledala odraz měsíční tváře. 
Sestra využije mého zaváhání a sápe se po mě. Podívám se na ni s opovržením a údivem, asi tak jak by sledoval tygr psa, který by se s ním rozhodl bojovat. Máchnu proti ní dlaní, zasáhnu její bradu a pomalu a lehce ji odsunu, ačkoli zuřivě šermuje rukama a zapírá se vší silou nohama o pelest postele. „Služba,“ vřískne zoufale a chodbou se rozlehne dupot tří párů nohou. Odhodím sestru do rohu, vstanu a hypnotizuju vypolstrované dveře. 
„Na trojce,“ ječí sestra a tiskne si kolena. 
„Vážně?“ diví se jeden dozorce a nakukuje dovnitř průzorem ve výši očí. „To tu už dlouho nebylo.“
Vpadne dovnitř a dívá se na mě pobaveně, možná i se špetkou zvráceného obdivu, co já vím. Před sebou drží elektrický paralyzér. Za zády mu supí dva jeho kolegové. 
Cítím, jak se mi podlamují kolena a přivírají víčka. Síla, která do mne na okamžik vstoupila, mne poznenáhlu opouští. 
„Ty divoško,“ zubí se dozorce, „tak co, budeme se prát?“ Napodobuje vrčení. Z jeho úst to zní směšně, ale právě proto to dělá. Provokuje mě, ví, co na mě platí a čím mě vydráždí. 
Proti své vůli vycením zuby a ačkoli mám jen o trochu delší špičáky než běžní lidé, v mysli si vybavím své vlčí tesáky a klamu sama sebe milosrdnou lží. Je to jediná lež na světě, které rozumím a která mi pomáhá. Z hlubiny mého nitra se ozve temné zavrčení. Jako by sem proniklo přes propast smrti a v ničem se neliší od mého minulého života. Dozorci instinktivně o krok ustoupí. Nenávistně se na ně dívám zelenýma žhnoucíma očima. Kéž by z nich vyšlehly plameny a sežehly je na popel. Kéž by je má zášť dokázala rozdrtit, aniž bych se jich musela dotknout.  
„Dostala půlku,“ špitne sestra a ukáže na zlomenou stříkačku u zdi. Je vyděšená. Pulsuje v ní strach, jenž ji rozkládá na proud roztřesených zrnek atomových jader. Kéž by bylo možné vyděsit ji až k smrti, vyděsit ji tak, že by se narušila radiační síla držící atomy hmoty u sebe a ona by se rozsypala jako písečná duna. 
Sednu si na postel a napřáhnu ruku. Tři ozbrojené psy tygr nepřepere, obzvlášť je-li hladový a usíná. Přiběhne jiná sestra s novou zásobou sedativ a za asistence podsaditých mužů, hrozících paralyzéry, mi bez řečí spěšně napíchne dvojitou dávku. 
Přestanu se třást. Alespoň to je dobré. Zatímco se mi klíží oči, všichni odchází, lehce poraněná sestra nahrbeně klopýtá za šikem dozorců a jako poslední se za ní dere její mladší kolegyně. Ještě mě kontrolují průzorem, ale to už skoro nevnímám. Propadám se. Hledám tě. Zase tě hledám.  

***

„Arture, ale ona vás přece napadla,“ divil se nevěřícně letitý člen hercovy ochranky. „Neměli bychom to nechat jen tak být,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou a propaloval svého chráněnce hnědýma neklidnýma očima. 
„Je nemocná,“ ošíval se statný muž a nervozně si pročesával plavou hřívu vlasů. „Nechce se mi podstupovat to martyrium kolem žalob, soudů, proboha, to už vážně nikdy víc. Nenuťte mě k tomu, pochopte, jak moc mě to obtěžuje.“ 
Vstal a zamířil k domácímu baru nalít si sklenku vína. „Dáte si taky, Jacku?“ zeptal se strážníka, ale ten se jen odmítavě zakřenil.  
„No jak myslíte,“ utrousil Jack jedovatě. 
Artur položil sklenku na konferenční stolek a rozhodil rukama. „Je pod kontrolou. Odvezli ji do ústavu. Pumpují do ni léky, které jí gumují mozek,“ rozčilením mu naběhla žíla na čele a pozvedl obočí do vysokého oblouku. „Nemůže mi už nijak ublížit. Ani nikomu jinému,“ lokl si rudého moku a doušek zamyšleně převaloval  na jazyku.  
„Možná,“ přešlápl, „bych se měl jít přesvědčit, že je o ni dobře postaráno.“
„Jak že?“ zhrozil se strážník a hlavu zkroutil tak, že si div nevykloubil páteř. 
„Už mě unavuje všechno vám vysvětlovat.“
„Není co!“ vyštěkl Jack v ofenzívě. „Podívejte se na svoji ruku, no podívejte se přece.“
Skočil k Arturovi a nestydatě mu vyhrnul rukáv bělostné košile. Artur sykl. Kůže na předloktí byla začervenalá a fialová, oteklá a z modřin zřetelně vystupoval otisk řady zubů, z nichž dva do ní v rozestupu několika centimetrů provrtaly hluboké díry.
„Jako by to ani nezpůsobil člověk,“ podrážděně se kolébal Jack ze strany na stranu, „spíš nějaké divoké zvíře. A viděl jste jakou ta žena měla sílu! Třem chlapům dalo zabrat, než ji od vás odtrhli!“
„A jak to vyřeší žaloba?“ špitnul Artur a vzpomněl si, že ještě než se k němu přiblížila, zahlédl ji v davu a ihned ho něčím upoutala. Vyhlížela naprosto obyčejně. Měla průměrnou nenalíčenou tvář, jíž rámovaly dlouhé husté hnědé vlasy, nepříliš pečlivě učesané a oblečená byla prostě v jednoduchém bílém bavlněném triku a šedých kalhotách. Ihned si jí však všiml, jako by ji odněkud znal. 
Rozvalil se v křesle a zadumaně si dolil další sklenku. Se zvláštní jistotou si uvědomil, že se mu o ní kdysi zdálo. Ten sen ho tenkrát rozesmutnil, ani nevěděl proč. Nebyl ničím neobvyklý, jen se mu na oslavě, kde si krátce zdřímnul na stole, zdálo, že tam přišla dívka, se kterou si rozuměl. Seděli na lavici a povídali si a cítil se vedle ní skvěle a uvolněně, jako by s ním byla vždy. Jako by mluvit s tou dívkou byla ta nejsamozřejmější věc, která se mu kdy přihodila. 
Pak se mu náhle omluvila s tím, že si musí promluvit s nějakou kočkou a spěchala na střechu, na níž se vyhřívala malá mourovatá šelma. Zůstal tam stát a zahltila ho prázdnota, jako by kromě ní už žádný jiný člověk neexistoval.    
Z úvah ho vytrhl Jack, který s ním třásl. „Pane, Arture, jste v pořádku?“ znepokojeně sledoval, jak slavný herec zase pomalu přichází k sobě. 
„Jen jsem se zamyslel,“ bránil se neobratně, ale něco v jeho hlase strážníka mrazilo. 
„Divně jste chroptěl,“ zdráhavě pronesl, „skoro jako nějaký dravec.“ Mhouřil oči a prohlížel si Artura bedlivě jako by ho až teprve nyní uviděl poprvé v jeho pravé podstatě.  

***

Vím, proč jsem tady, proč mne tu stále drží. Incident s tebou není ten pravý důvod. Jde o ty staré nimrody, po kterých jsem šla a  které se mi podařilo vypátrat. Ležím na zádech a pozoruji strop, který jemně zrní. Ruce a nohy mám v kožených poutech, kterými mě přikurtovali k železnému rámu postele. Nechají mne tak ležet pár dnů, než se zase dohodnou, že mne odvážou a budu moci volně chodit po pokoji. Dělají dobře, jsem vážně nebezpečná. A necítím žádnou vinu. 
Lituji jen toho, co jsem udělala tobě. Nemohu se však rozhodnout, zda více lituji toho, k čemu jsem se odhodlala nebo toho, že jsem své počínání nedovedla do konce. Každopádně mezi námi vyrostla nepřekonatelná hradba a to nebylo mým cílem. 
To jsem nechtěla. Chtěla jsem ti jen říct, že jsem tady, upozornit na sebe, ale neovládla jsem se. Posedla mne zuřivost a opanovaly mne nízké pudy, tak jsem na tebe zaútočila. Byl jsi tak překvapený, že ses ani nebránil. Skoro bych přísahala, že jsi mi své předloktí nastavil sám, abys mne upokojil. To bylo od tebe hezké. 
Zívnu. Sedativa mi nedávají mnoho času bloudit ve vzpomínkách. Propadám se do snu. 
Nejprve vytrvale cválám po stepi, s nosem přilepeným k zažloutlé trávě. Pátrám po kořisti. Když zavětřím stopu králíka, zrychlím a za chvíli zahlédnu jeho dlouhá ušiska, jak jimi stříhá a stáčí je do všech směrů. Mé tiché kroky ale zaslechne příliš pozdě. Vyrazím prudce dopředu, stačí mi jen pár dlouhých skoků. Předvídám, jak bude králík kličkovat a nadbíhám mu. Nakonec ho přece jen dostihnu a sevřu v pevném stisku své tlamy plné ostrých zubů. „Promiň a děkuji,“ prolétne mi hlavou a králík je usmířen, odchází rychle, jeho trápení zbytečně neprodlužuji. Trhám jeho růžové maso na kusy. Když se nasytím, zbytek nesu pro tebe. Čekáš na mě v jehličnatém lese, vím to zcela jistě, ale když doběhnu na naše místo, ty tam nejsi. 
Zdá se mi, že se tvůj plavý bok mihne na obzoru mezi kmeny vzrostlých borovic. Upustím králíka a letím do kopce za tebou. Zběsile čenichám a tvůj pach je všude. Vystrašeně pobíhám sem a tam, zmateně hledám cestu, ale brzy si uvědomím, že tě takhle nenajdu. Uslyším výstřel. Ptáci, hřadující ve vršcích stromů, vylétnou nad les a krouží po nebi, třepotajíc křídly jako by to byla oslavná klaka pro úspěšného lovce. Ucítím krev. Běžím. Stále běžím, až vyčerpáním padnu. 
Otevřu oči a vidím, jak se do místnosti prodírá měsíční svit. Je úplněk nebo krátce po něm, už to sama přesně nepoznávám. Náš bůh pro mě ztrácí význam. Chtěla bych domů, tentokrát domovem nemyslím les, ale svůj dům, ve kterém jsem donedávna žila. Měla jsem psa a kočku a žila jsem jako poustevník. Bez přátel i narušitelů. Možná mi moje zvířata chybí teď víc než ty, protože oni by na mě nezapomněli. 
Ale nejsem spravedlivá ve svém soudu, máš pravdu, mě a mého psa nerozdělila smrt jako nás dva. Přes tu propast je těžké dohlédnout na druhý břeh, já vím. Něco o tom přece vím. 
Jenže mě, můj drahý, smrt neošálila. Když jsem viděla film s tvým otcem, ihned mi bylo jasné, že ty musíš být jeho syn. Neznala jsem tvé jméno dokonce ani tvář, přesto jsem neomylně rozpoznala tvou esenci i skrze šalbu těl a na velkou dálku za moře, tam, kde se mluví jinou řečí. Tak tam jsi se zatoulal. Nedokázala jsem podniknout tak dalekou cestu. Musela jsem hledat jiný způsob, jak se k tobě přiblížit. 
Na ten sen z oslavy si snad pamatuješ, tam jsem tě poprvé konečně našla. Myslela jsem, že bude obtížné tě upoutat, ale přišel jsi ke mně sám a bez pobízení, což ve mně zažehlo jiskru naděje. Možná si přece jen jednou vzpomeneš, čím jsi. Čím my oba jsme. V tmavých kalhotách, šedém triku a černé vlněné čepici jsi mi kráčel vstříc, ale já jsem skrze tebe hleděla na dočista jiné tělo. Místo lidských svalů jsem pozorovala plavné pohyby mohutného vlka, který se ke mně vracel z temnoty. Byla jsem na okamžik zase šťastná. 
Nejspíš jsem vrčela ze spaní a mojí kočce se to nelíbilo, protože mi bubnovala do nohou mléčným krokem a hlasitě předla. Ve snu se objevila na střeše a já ji chtěla odehnat, ale už jsem neudržela pozornost a probudila jsem se. Setřásla jsem kočku z nohy a pak jsem dlouho zírala do černé noci.  
Nechtěla jsem tě napadnout, přísahám, nebyl to můj plán. Držela jsem se zpátky a sledovala tvůj spokojený hvězdný let, ale když jsem se dozvěděla, že se v našem hlavním městě zúčastníš premiéry tvého nového filmu, prostě jsem neodolala a musela tam jít. Stál jsi na konci řady fanoušků a fanynek a rozdával autogramy. Říkala jsem si, že zkusím předstírat, že jsem jedna z nich. 
Čím více jsem ti byla na dosah, tím více matněly tvé lidské kontury a přede mnou, jakoby z lidského stínu, stále zřetelněji vystupovala vlčí silueta. Když jsi se mi podíval do očí, moje odhodlání se stalo nezlomným. A když jsem tě ucítila, cítila jsem zvíře a ne člověka. Mysl se mi zatemnila, přiznávám. Všechen potlačovaný hněv za způsobené křivdy vytrysknul  a já se neovládla a udělala to první, k čemu mě ponoukaly temné instinkty. Omlouvám se. 
Kéž bych ti to mohla říct. Teď už ale mezi námi narostla ta hradba zrady. Jen nevím, kdo koho zradil víc.

***  

„Divoško, máš návštěvu,“ slyším jakoby z velké dálky, „je tady tvůj princ.“ 
Škubnu sebou a okamžitě jsem vzhůru. Okamžitě vím, koho tím myslí a sedativa v přívalu adrenalinu nade mnou ztrácí moc. Jsem stále uvězněná pouty k železným rámům postele, tak jimi jen zlostně cloumám. Kožené popruhy se natahují a skřípou, ale jsou příliš pevné, než aby se daly roztrhnout. 
Když se nade mnou nakloní dozorce, plivnu mu do obličeje. To má za toho prince, nesnesu, když se mi někdo vysmívá. Obzvláště takový hlupák, jakým je tenhle pánovitý strážce v bílém nemocničním mundúru. 
Dozorce jen zakleje a rukávem si otře tvář. Pohrozí mi paralyzerem a kývne ke dveřím. „Dělej, mazej na chodbu,“ rozkáže netrpělivě a já se mu upřímně snažím vyhovět, ale z dlouhého ležení mám všechny svaly ochablé a tak jsou moje pohyby všelijaké, ale rozhodně ne hbité.  
Soukám se jako opilý lenochod podél stěny a stydím se. Možná ani nechci, abys mě takhle viděl, ale nejspíš je to poslední šance, tak nemůžu riskovat. 
Dozorce mne před sebou strká, surově mě šťouchá do zad a tlačí stále urputněji na konec chodby, pak dolů po schodišti, znovu chodbou, doprava a doleva, halou, která zeje prázdnotou až k železným dveřím, u kterých stojí dvě doktorky. Nemají tam být, ale jsou tam. Zaslechnu jednu z nich, jak šeptá. „Za touhle přišel ten herec,“ uchichtne se pohrdlivě a druhá jí odpoví, „no možná, že on taky nebude úplně normální.“
Chci se mezi ně vrhnout a dát jim fyzicky najevo, co si o nich myslím, ale strážce mi v tom zabrání slabou ranou paralyzerem. Zasténám a zkrotnu. To teď nemám zapotřebí. Tak na ně jen vycením zuby a ony se hystericky rozesmějí, ale přesto se poněkud stáhnou. 
Dozorce otevře těžká vrata a ocitneme se v obdélníkové místnosti, rozdělené v půlce průhlednou stěnou. U přepážky jsou v řadě vyskládány židle. Na jednu z nich mne usadí, stoupne si mi za záda, paralyzer v pohotovosti a čekáme. Všimnu si, že mi z úst kape slina. Musím vypadat příšerně, pomyslím si, horší už to asi ani být nemůže. Je to pravda, na přepážce se odráží moje ztrhaná tvář, zacuchané vlasy a moje oči na ní zrcadlí zoufalou vyprázdněnost.  
Cítím se zlomeně a poraženecky, ale jen do chvíle, než se na druhém konci místnosti objevíš ty. Jakmile tě dozorci z návštěvní haly vpustí dovnitř, jako by se celý ústav rozplynul. A nejen budova ústavu, ale i mé lidské tělo se hrouží do hlubiny, až mi na něj zbývá jen prchavá vzpomínka. Skuteční jsme jen my vlci. 
Tvoje kroky, tepající dlaždice, mi zní jako nejsladší píseň. Skrze skuliny u stropu a u zdí ke mě zavane i vůně tvého parfému. Není mi příjemný, ale protože patří tobě, rychle si na něj zvykám. Sedáš si naproti mě a ruce skládáš do klína. Vracím se do reality. 
„Omlouvám se,“ vyhrknu a vyčerpám tak vše, co jsem na potenciální setkání s tebou měla nacvičené. 
Podíváš se na mě s rozpaky a šeptneš: „To je v pořádku, nic se nestalo.“ Máš měkký hlas, který se hebce line a neštípe do uší. Nevěřím ti, vím, že to hraješ, ale pokývnu. 
Sáhnu si k boku a upřeně hledím na stejné místo na tvém těle. Když si vyhrneš triko, odhalíš tak nevelkou jizvu. Znovu pokývnu. 
Zíráme na sebe a ani jeden nevíme, co říct. Jen někde v nitru nám oběma je zřejmé, že nás k sobě poutá zkušenost, jež přemosťuje věčnost. Ve tvé blízkosti se cítím úplná. Najednou se všechny rány, jež jsem v životě utržila, hojí tvojí přítomností. Dáváš mi útěchu jen tím, že dýcháme stejný vzduch. Jen kdyby nás nedělila ta hradba. Nemyslím skleněnou přepážku, ale naši tajnou hradbu zrady. 

***

„Už budu muset jít,“ říkáš po půlhodině ticha. „Ale ještě se určitě vrátím,“ dodáváš rychle, když zpozoruješ, jak se mi všechny svaly napjaly. 
Celou dobu jsem k tobě přikovaná pohledem, bojím se i mrknout, aby se mi tvoje tvář neztratila, ale teď se poprvé dobrovolně odvracím. 
„Jak rychle se z tebe stal cizinec,“ kousnu se do jazyka, překvapena tím, co jsem si dovolila poznamenat. Ťukám na hradbu, z které vytéká hořkost. „Myslíš, že je to potřeba? Co se změní? Nebude lepší, když já odejdu? Myslím tím napořád. Budu prosit smrt, aby si mě vzala a nenechala nic, ani záblesk vědomí, který by si tě pamatoval.“ Skočím proti stěně a cením zuby a z hrdla se mi dere temné vrčení, plné bezuzdného hněvu a čirého zoufalství. „Budu prosit smrt,“ cedím skrze zaťaté zuby. 
Nepohneš se, neuhneš, neucukneš ani o píď. Z modrého oka ti skane slza. 
Pak vidím, jak vstáváš a pozpátku couváš ke dveřím. Už nic neříkáš, mlčky mne opouštíš. Strašlivě zařvu a ještě než se za tebou zabouchnou dveře, všimnu si, jak ti neklidně pocukává koutek úst.  
Zhroutím se na podlahu a na chvíli ztrácím vědomí. 
Dozorce mě znovu vleče do mé cely v ústavu pro nebezpečné delikventy. Dostanu dávku sedativ a propadám se do snů. Žiju ještě nebo nežiju? Je tohle přežívání a zdlouhavé čekání na políbení smrti možné nazývat životem? 
Sem tam ke mně svět ještě přistupuje střízlivě a já se dovedu pár hodin soustředit na něco jiného než jsi ty. Myslím na svého psa, který po mně nejspíš teskní stejně jako já po svém minulém životě s tebou. Pomalu ale přestávám věřit, že někdy nějaký jehličnatý les existoval. Že v něm někdy pobývala nějaká smečka vlků, kterou postupně vystříleli lovci.  
„Nemůžete tak lpět na minulosti,“ zdá se mi, že říká psycholog.  A pak se z proudu jeho monologu vynoří: „Tak vy si na ty mrtvé lovce nevzpomínáte? Byla tam vaše krev.“ 
Vážně? Zní to, jako by si myslel, že jsem někoho zavraždila. No jistě, jsem trojnásobný vrah, ale úlevu mi to nepřineslo. 
„Odsud se už nedostanete,“  zaznívá ke mně odněkud z neskutečného, nedosažitelného vesmíru. 
Ty za mnou občas zajdeš, ale nikdy si už nic neřekneme. I přes silnou dávku sedativ tě zabíjím očima. To ty jsi mě zradil víc než já tebe. Na tobě leží vina. A na tobě je, aby jsi zbořil tu hradbu. Nevím, jak bys to měl udělat, ale není to moje starost. Jsme vlci, ne upejpavé opice.
Pokousala jsem už každého člena zdravotního personálu ústavu a skoro každého dozorce. Někoho vážně, někoho jen lehce. Dávám jim zabrat, ale smrt stále nepřichází. Poutají mě v leže, v sedě, ve stoje, zkouší na mě různé léky, trápí mne hladem a žízní, ale smrt stále nepřichází. 

***

„Tak povídej, Madeleine, zase nic?“
Kyprá blondýna zavrtěla hlavou. „Dostal to někdo jiný. A žádnou další nabídku na roli nemám.“
„Neměl bych vyměnit agenta?“ pousmál se Artur a zapřel se zády o opěrku křesla. 
„Já svojí práci dělám dobře,“ jeho asistentka popudlivě odsekla a chtěla odejít, ale pak si to rozmyslela, vrátila se a s hlubokým povzdechem vypustila salvu výčitek. „Arture,“ zkoušela to ještě po dobrém, „víš, já se jim ani nedivím. Vysedáváš celé dny doma a nikam nechodíš. Musíš udržovat kontakty! To za tebe nikdo neudělá! A podívej se na sebe. Vypadáš jako nějaký feťák. Lidi si myslí, že máš rakovinu. Co jsem si musela vyslechnout kvůli tvému vzhledu! No podívej se.“
Artur se se značným sebezapřením poněkud nadvzedl, právě jen tolik, aby se odraz jeho obličeje objevil ve velkém zrcadle ve zdobeném rámu, které viselo nízko na stěně naproti křeslu, v kterém seděl. To, co viděl ho nijak nepřekvapilo. Vlastně ani nevěděl, proč Madeleine poslechl. Vždyť u toho zrcadla trávil také spoustu času, když do něj zíral a snažil se přijít na to, kdo vlastně je. Věděl dobře, jak teď vypadá. 
Věděl, že se mu líce propadly a jeho pokožka zešedla. Že z černých zřítelnic jeho očí po modrých duhovkách vystřelila žlutá vlákna a vytvořila na nich hustou pavučinu. Vlasy mu zhoustly a ve vlnitých pramenech mu spadaly na ramena. 
„Já nemám rakovinu,“ zašeptal Artur. 
„Já vím,“ pokrčila Madeleine. „Vím, že je to ta žena! Ničí tě!“
Zaťal prsty kolem područek sedadla a tváře mu trochu zrůžověly rozčilením. „Nic mi nedělá,“ zmohl se na odpor, ale ihned zase ochabl. 
„Nevím co ti dělá nebo nedělá, ale rozhodně jsi na tom po každé návštěvě ústavu hůř a hůř. Jestli tě můžu o něco prosit, tak vážně, nechoď tam už!“ její podpatky hlasitě klapaly, když rázovala ke schodišti. „Nebo u tebe končím!“ vyštěkla ještě a nasupeně zabouchla dveře. 
Slyšel klapot lodiček, jak sestupovala po schodišti do vstupní haly a skřípot domovních dveří, když je otevřela. Téměř ho omráčil vzdálený hluk z ulice, řev motoru projíždějícího auta, dětský smích a poryvy podzimního větru. S úlevou vydechl, když se kolem něj opět rozhostilo ticho. Tak ostré smysly dříve neměl. 
Rozhlédl se po svém pokoji a pohledem spočinul na vyřezávané starožitné skříni. Vstal a šinul se k ní, pomalu a rozvážně, jako by činil nějaké zásadní rozhodnutí a každý další krok bylo jedno ano, které už nemohl vzít zpět. 
Nakonec skutečně došel až ke skříni. Zdálo se, jako by tomu stále nějakou svou částí nemohl uvěřit. Ale ten zbytek z něj už žádné pochybnosti neměl. Pohladil hnědé lakované dřevo a tiše odemknul prosklenou vitrínu. 
„Tak kterou?“ prohlížel si svou sbírku střelných zbraní. 

***

A pak když mě zase jednou vezou ke skleněné přepážce, dolehne ke mně hlasitý hovor. 
„Pane Arture, proč se tak mučíte? Vždyť tu ženu ani neznáte! Nechte ji už být, není ji pomoci, je posedlá. Pojďte si o tom promluvit,“ poznávám hlas jednoho z lékařů. Naléhavost, s jakou doktor hovoří, mne na chvíli probere z letargie. Zamžourám těžkými víčky a vidím, jak jsi pohublý. Vlasy máš zplihlé, pokožku na lících popelavou a tvoje kdysi jiskrné oči se malátně lesknou v propadlých důlcích.  
„To byste nepochopil,“ tvůj měkký hlas se ale nezměnil. Tvůj hlas! „Nechte nás,“ vykážeš lékaře z návštěvní haly a zaujmeš místo na své ohlazené židli. 
Mám pocit, že jsi si na něco vzpomněl. Tak ráda bych se teď chtěla na tebe dívat, ale sedativa a antipsychotika mě unáší ze světa. Slyším jen třeskutý výstřel a pak strašný jekot. Když se mi podaří nadzdvihnout víčka, v ruchu pobíhajících sester a lékařů se zadostiučiněním sleduji tratoliště krve a v něm tebe, jak sebou zmítáš. Vím ale, že to jsou už jen záškuby mrtvého těla. Zastřelil jsi se. Přímo přede mnou. Plánoval jsi to. Ty jsi si vážně vzpomněl. Na les a na nás dva! Ta myšlenka mnou prolétne jako splašené stádo koní a už mne nepustí. Zakláním hlavu a cítím ji. Cítím krev a smrt, cítím ji všude. 
„Tak pojď,“ žádám a ona mne konečně vyslyší a bere mne do náručí. Moje tělo se jako zlomená loutka utrhne z opratí a sesune se ze židle, dozorce k němu kleká a pumpuje nehybný hrudník. Ten obraz není hoden mého zájmu, letím. Věrna tvému příkladu odhazuji svou lidskou schránku jako nepotřebný kus oděvu. Nestojí mi ani za ohlédnutí. 
Hradba zrady mezi námi je zbořená a ty na mě čekáš. Živá vlčí těla už jsou pro nás připravena. Máš zase plavou srst, já jsem šerá a běžíme bok po boku. Běžíme lesem, známými místy, až na návrší, kde svoláváme smečku. A odpovědí nám je táhlé vlčí vytí, linoucí se k nám ze všech stran. Naše smečka přece jen přežila a naše stezky se stále vinou daleko od lidských stop. Vítej doma, můj vlčí bratře.