Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Téměř studený šálek čaje

19. 09. 2002
6
0
2744
Autor
Toxman

Původně to měla být pohádka, později povídka no a teď to vypadá nejspíš na kategorii sci-fi psycho/horor. :o) Ať žijí skřítci. Věnováno Pepsince...

Téměř studený šálek čaje

 

 

Bylo horké odpoledne, jeden z těch nádherných letních dnů, kdy se člověku ráno nechce do práce, místo aby dělal něco pořádného, hledí zasněně do zdi a při tom se vidí ležet někde u vody. Obloha byla tak neskutečně modrá, jako snad ještě nikdy před tím. Začínala právě druhá polovina prázdnin. Venku vesele skotačily děti, které zrovna nebyly někde na prázdninách a jenom já jsem se pražil tady, v téhle příšerné kanceláři s okny k jihu. Hotový burák. Až si příští týden vezmu volno pro změnu já, vsadím se, že bude celých čtrnáct dnů pořád jenom pršet. Je to tak vždycky. Jako naschvál... Zvednul jsem oči od monitoru a pohlédl směrem ke dveřím. Hodiny na stěně se snad zastavily. Je to vůbec možné. Už dobré půl hodiny je na nich pořád údaj 10:19 a velká ručička se ne a ne pohnout o čárku vpřed. Kdybych v těch hodinách neměnil minulý týden baterky... kroutil jsem hlavou. Trochu nervozně se dívám pro jistotu také na hodinky, avšak se stejným výsledkem 10:19. Tahle situace mě snad nakonec utvrdí v doměnce, že v mé kanceláři se nachází nějaký časový zlom či nějaká nejapná časová anomálie nebo co ? Co taky jiného !


Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu. Byl tam příjemný chládek. Aspoň se trochu protáhnu, abych rozproudil krev, která se mi téměř sype v žilách. Všude bylo naprosté ticho. Ze žádné kanceláře se nerozléhalo charakteristické ťukání psacího stroje ani bzučení jehličkové tiskárny. Velice podivné. Že by všichni odešli na oběd ? Hmm... nějak brzo. Vždycky přece chodí ne dříve, než v jedenáct. Zkusím zaklepat k písařkám, tam vždycky některá sedí a přepisuje, co nestihla dodělat včera, protože šla z práce dříve, aby si nechala udělat vlasy. Zaklepu a vezmu za kliku. Kancelář je úplně prázdná. Nikde ani noha. Holky, holky, vy na to  dneska už taky nějak kašlete. A no jó, když on je vlastně zase ten pátek. Určitě chodíte někde po náměstí a cpete se zmrzlinami, dieta nedieta. Jako bych to slyšel: „To ti povím, oběd dneska nestál vůbec za nic. Já jsem si vzala ten míchaný zeleninový salát, ale nedalo se to skoro jíst, příšerně kyselé.“ No bodejť by ne, když jste se nacpaly v cukrárně...


Zaskočím si aspoň dolů od vrátného vypůjčit sáček s čajem a cukr. Zase mi ve skřínce nezůstalo ani zrníčko. Musím si zajít, určitě dneska, nějaký koupit. Nechci totiž ani domyslet, co by se mohlo stát, až po mě budou všichni, od kterých jsem si čaj někdy vypůjčil, chtít vrátit tuhle neobyčejně vzácnou substanci. Teda vzácnou... alespoň v mé skříňce určitě ! Nikdy se u mě příliš dlouho neohřeje. Okamžitě jej totiž uvařím a ještě za horka šup s ním do bříška, kam patří, áááá. Mňam. Tak honem, honem, už se mi sbíhají sliny. Někdo by nad tím čajem možná ohrnul nos, ale já ne. Čajem rozhodně nikdy nepohrdnu, tak kde je do prčic ten zatracený výtah ? Minulý měsíc ho celý přestavovali a tenhle týden zase spíše skoro nejezdil, než jezdil.


Co se dá dělat. Seběhnu teda ten kousek po schodech. Ty dvě patra ještě celkem jdou. Beru to po dvou, po třech. Hlavně aby mi vyšel krok. Už jsem skoro dole. Čtyři, jauvajs, čtyři !!! Čtyři schody vyšly na lichou nohu. Jenže jsem zapoměl, že nahoře byla ta lichá nezvykle pravá... Doufám, že jsou aspoň ty brýle celé, žebra za pár týdnů srosostou samy. Zdá se, že mám nějaký připovyražený dech. Páni, já fakt viděl hvězdičky, jako v nějaké kreslené grotesce. Uff to se určitě rozchodí. Konečně opět dýchám, sice nějak ztěžka, ale dýchám. Při každém nádechu mě však jakoby někdo píchne špendlíkem pod žebra... vlastně spíše celým jehelníčkem. Přidržuju se zábradlí. Něco ve mě bublá, doufám, že je to jenom zlost. „Schod jeden blbý.“ Jdu opatrně a velice pomalu těsně podél zdi. No sláva už jsem u vrátnice. Zaťukám opatrně na sklo. Nic. Dveře jsou zamčené. Nahlédnu oknem dovnitř, prázdno. Vrátný si asi skočil někam do obchodu. Posadím se do koženkového křesla na chodbě. No já počkám...


Minuta míjí jedna druhou, ale hodiny na chodbě ani netiknou. Přece se v celé budově najednou nezastavil čas ? A kam vůbec všichni tak narychlo odešli ? Nechali mě tady zraněného na pospas svému osudu, bez čaje ! hRůZa na to jenom pomyslet ! Nemám už náladu zjišťovat kdy se vrátný vrátí, kdo ví odkud. Zkusím se dostat, pokud možno po svých,  zpátky do kanceláře. Ve tři to zabalím a půjdu taky domů a basta. Ach jo. Přitom ono je zatím pořád 10:19. Tentokrát pojedu výtahem, stůj co stůj, vždyť se stejně sotva plazím. Výtah stojí v přízemí, výtahové dveře jsou dokořán. Vstoupím. Proč to do háje nejede ! Určitě to bude tím, že se jim ty dveře pořád nějak zasekávají. Zkouším je zavřít. S vypětím posledních sil se mi to nakonec podařilo. Výtah se konečně tiše rozjel. Je slyšet jen tlumený hukot mechanismů někde za kabinou. Na displeji se objevila trojka a...


Ve výtahu se najednou rozprostřela neprostupná tma. Hlavní světlo i všechny kontrolky zhasly, mechanismus se zastavil. No sláva, to mi tak ještě scházelo. V celé budově není ani živáček a teď ještě ke všemu tohle. Kdybych aspoň sehnal ten pitomý čaj. Začínají mě bolet nohy. Sedám si na bobek a přemýšlím. Jak dlouho může výpadek proudu trvat ? Co když  tady zůstanu zavřený třeba celý den. Nikdo si mě možná týden ani nevšimne. V novinách se pak objeví jen senzační titulek: „Ve výtahu bylo nalezeno tělo mrtvého muže. Stal se snad obětí zločinu ?“ Houby zločinu ! Nechali mě bez čaje pojít žízní. Brrr, otřesný pocit. Přece se musím nějak dostat ven. Jak se jenom dají ty zatracené dveře otevřít ? Šátrám po kapsách a hledám, čím bych si mohl pomoct. Sláva ! Klíče ! Mám přece klíče ! Vytahuji klíče opatrně z kapsy. Ale nééé. Klíčenka mi vyklouzla, v té tmě, z ruky, uslyšel jsem jen tlumené cinknutí. Šmátrám rukou po podlaze. Hmm, dali tu dokonce koberec, toho jsem si za ten měsíc ještě ani nestačil všimnout. Jenom je nějak příliš vlhký, asi jak tu lidi nanosili na botech kaluže vody. Jenže přece v tomhle suchu... !? Vlastně mi to ani nepřipadá moc jako koberec. Spíše se mi zdá, že pod rukou cítím chladnou hlínu. Jak by se sem ovšem dostala ? Ne, to je přece nesmysl ! Ona to je ale zcela nepochybně hlína !


Těžko se mi dýchá, vzduch je čím dál teplejší. Už je dokonce tak horký, že se mi zařezává s každým nadechnutím nepředstavitelně hluboko do plic. A ty klíče jako by se vypařily. Prohledal jsem celý výtah snad desetkrát, ale jako by tu nikdy ani nebyly. Pojedenácté jdu až úplně dozadu do kouta. Vím, že tady určitě zapadnout nemohly, avšak co mám jiného dělat ? Lezu po čtyřech. Musel jsem ujít takových dobrých osm metrů a konec kabiny nikde. Lezu dále. Přece jsem se nezbláznil. Odhaduji vzdálenost, přestože v takové tmě se těžko cokoliv hádá. Snad to bylo padesát metrů, snad osmdesát. Chci se narovnat. Auu. Ozval se dunivý kovový zvuk. Praštil jsem se do hlavy. Vypadá to na nějaký plechový tunel nebo co ? Propadnout se z výtahu přímo někam do klimatizace, tak tohle se mi opravdu ještě nestalo. Cítím jasně stěny z obou stran a proti mě lehce fouká horký vzduch. Už se mi však nezdá tak horký jako před chvílí. Postupuju po čtyřech dále. Snad se někam dostanu. Uvidíme. Tunel je nízký, bez odboček a řekl bych, že i bez zatáček. Je určitě z poloviny naplněn hlínou. Čas se stále neskutečně vleče. Musím lézt už určitě dobrou čtvrt hodinu a nikde ani záblesk světla. Hlína už není tak ledově studená. Je sice stálé stejně vlhká, ovšem proudící horký vánek ji znatelně ohřívá. Mám ruce i kolena úplně od bahna. Ještě, že to nevidím. Vzal jsem si totiž zrovna dneska úplně nové kalhoty.


Ušel jsem určitě pěkný kus cesty, jenže konec se přesto zdá být v nedohlednu. Přece jenom se asi raději vrátím. Otáčím se v úzké chodbě ke zpáteční cestě. Jenže co to ? Chodba zpátky vůbec nevede - všude jenom plech a hlína. Jakoby cesta, po níž jsem právě teď přišel, za mnou okamžitě zarůstala. Existuje jen směr - vpřed ! Rezignuji tedy a pokračuji opět v lezení kupředu. Co se to kolem jenom děje ? Celý svět se asi musel v jediném okamžiku zbláznit. Podívám se na hodinky. Slabě světélkují. Displej ukazuje právě 10:19. Po chvíli lezení vidím v dálce před sebou téměř neznatelné světlo. Instinktivně zrychluji. Ještě pár metrů. Světlo přichází zdola. Odhrabávám nánosy hlíny kolem rezivého víka a otevírám...


---


Probral jsem se v lese. Odhadem...  jsem mohl být tak 30 minut v bezvědomí, dá-li se to tak říct, když je pořád 10:19. Asi jsem se o něco praštil do hlavy, když jsem lezl z té úzké šachty. Jenže kam se poděla ? Všude kolem jenom stromy a samé jehličí, kam jen dohlédnu. Vypadá to na poměrně mladý smrkový les. Je hodně hustý a na zem dopadá jen zanedbatelné množství slunečních paprsků. Po nějaké rouře, štole nebo nečem podobném, tady není ani památky. Pomalu se přestávám všemu divit. Jenže kam teď ? Z přemýšlení mě najednou vytrhne nebezpečně znějící vrčení. Pomalu otočím hlavu a zůstávám stát jako přimrazený. Za mnou stojí dva vlci. Na nic nečekám a dávám se na útěk. Je mi jasné, že se svým zraněním nemám šanci dlouho unikat. Navíc jsem si při pádu sem do lesa musel nějak zranit pravou nohu. Po několika desítkách metrů mi tělo vypovídá poslušnost. Zakopávám o nějaký kořen a padám. Jeden vlk mě stále pronásleduje, toho druhého nevidím. Ležím na zemi a s hrůzou čekám, kdy mi šelma skočí na záda. Vedle mé pravé ruky, skutečně jen pár centimetrů leží silná suchá větev. Neodvažuji se vůbec pohnout. Cítím jak se dech zvířete nezadržitelně blíží. Sebral jsem všechnu sílu a koncentraci, které jsem byl schopen a v okamžiku, který mi nepřipadá delší než jediné mrknutí oka, chytám do ruky onu větev a svaluji se na bok. Vlk to očividně nečekal a jeho drápy se nezaryjí tak hluboko. I přesto cítím velkou bolest v mé levé ruce, ale alespoň, že ne v mých zádech a krku. Drží pevně, jako profesinálně vycvičený vlčák jenže v jednom kuse pořád kouše. Znovu a znovu ! Strašlivou bolestí zatínám zuby. Buším do něj ze všech sil větví, ale on stále kouše. Teď se mi podařilo jej zasáhnout do hlavy. Přestal kousat. Zato se chystá opět skočit.


Druhá rána do hlavy vlka konečně složila. Má rudé drápy i tesáky. V zarudlých očích se mu odráží strašlivý obraz. Všude okolo je plno krve, mé i té vlčí. Mísí se a je už úplně jedno čí ta krev je, stejně bez rozdílu vsákne někam pod jehličí. Než se z toho stačím vzpamatovat, je tady i ten druhý vlk. Běží proti mě. Bez sebenšího zaváhání či zpomalení skáče po větvi, kterou jsem stačil v posledním okamžiku zvednout akorát  před obličej. Alespoň na mě nedopadl celou vahou. Stačil jsem včas uskočit. Hrudníkem mi opět projela nesnesitelně píchavá bolest. Snad mě zevnitř porcují neviditelné žiletky. Zvíře se zakouslo do větve tak silně, že jsem ji skoro upustil na zem. Snažím se pomoct si druhou, zraněnou rukou. Zvedám ten kus dřeva do výšky. Je najednou nesmírně těžký. Vlk je do něj zakousnutý a nehodlá jej pustit dříve než já. Roztočím se dokola, jak jen za daných okolností umím. Zvíře je, jako na řetízkovém kolotoči, tlačeno odstředivou silou od mého těla. V nejprudších otáčkách se přibližuji k nějakému stromu. Čekám, že se vlk po nárazu sesune k zemi a bude chvíli omráčen. Rána. Větev se při prudkém nárazu zlomila, bílé tesáky povolily sevření, ale jejich majitel překvapivě neleží na zemi. Zůstal viset na stromě doslova jako přibitý. Až teď si všímám, že kus jiné větve, která trčí ze stromu, prorazilo šedé vlčí tělo a obarvuje kmen stromu stružkou červeně. Už nemám sílu. Opět upadám na zem a celý svět se mnou točí.


Vůbec netuším, jak dlouho jsem byl bez sebe tentokrát, ale věřím, že kdybych se podíval na hodinky, bylo by stejně pořád 10:19. Levá ruka mě příšerně pálí. Zakláním unaveně hlavu. Potůček krve se stáčí a z čela mi natéká přes rozbité brýle zvolna do očí. V šumění větví slyším tiché bublání. Určitě je to bublání. Rozhlédnu se kolem, ale nic nevidím. Zkusím se postavit. Asi dvacet metrů přede mnou se v nenápadaném jehličí klikatí úzký zářez lesní stružky. Potůček není úplně vyschlý. Alespoň se trochu napiju a vyčistím si rány.


Šrámy na těle mě s každou kapkou vody více a více pálí. Teprve až ponořím celou ruku do ledově studené vody, dostavuje se mírná úleva a znecitlivění. Hned je mi o malinko líp. Pomalu se zvedám ze země k další cestě. Snažím se postupovat krok za krokem proti proudu vody. Snad dojdu konečně někam, kde jsou nějací lidé, kteří by mi pomohli. Hlavou se mi honí tisíce zmatených myšlenek. Musel jsem takhle ujít dobrou hodinu. Tu se mezi tmavými větvemi rozzářila ta nejkrásnější zeleň, kterou jsem kdy v životě viděl. Došel jsem až přímo doprostřed té nádhery a uviděl, co ještě nikdy předtím a nejspíš už ani nikdy potom. Louka byla celá zarostlá jitrocelem. Všude, kam jsem se jenom podíval, sám jitrocel. Trhám jeho hojivé lístky a přikládám si je na rány. Zeleň jitrocele ze mě rázem odnímá všechnu mou bolest.


Najednou mám znovu hroznou chuť na čaj. Jitrocel se mi akorát hodí... Trhám všechno okolo. Vůbec se nedokážu ovládnout, stále jen trhám a trhám. Na louce se pomalu kupí pěkná hromádka jitrocelového listí. Vůbec nemyslím na to, že ani kdybych se sebevíc snažil a pořád jenom pil, tolik čaje určitě nikdy nevypiju. Ale to mi vůbec nevadí. Hlavně, že se cítím líp. Skončil jsem až k večeru. Celá louka byla otrhaná do jediného lístečku. Jen tak ze zvyku se dívám na hodinky. Je 10 hodin 19 minut a na to, že by měl být podle všeho večer, slunce září skutečně ještě hodně vysoko na obloze. Ale mi je  to už ostatně stejně jedno. Na zemi leží čtyři ohromné pytle. Na podivnosti jsem si během dneška dávno zvykl, takže se nesnažím zjistit, odkud se tu vzaly. Jen jsem je tedy zvednul a naplnil listím. Ač se to zprvu nezdálo, byly pěkně těžké. Jenže já jsem šťastný, takže mi nějaká váha nevadí. Vlastně ani nevím proč jsem šťastný, je to zkrátka takový nevysvětlitelný pocit. To bude pane věc, až si někde v klidu uvařím čaj.


S tímto nákladem pokračuji v cestě proti proudu lesního potoka. S obrovskými vaky na zádech se jde lesem dost obtížně, přesto se pokouším dokonce o běh. Své rány už skoro vůbec nevnímám. Z ničeho nic les najednou končí jako uťatý v půlce. Jdu blíž, až k místu, kde nerostou žádné stromy. Stojím skoro na samém okraji hluboké strže. Chvíli váhám. Musím se určitě dostat někam dolů. Mezi kameny se rýsuje neznatelná pěšina. Přece se ale nebudu dolů tahat s těmi pytli. Odhazuji je co možná nejdál aby se náhodou nezachytily o nějaký kámen nebo kořen. Dole si je pohodlně vyzvednu jako v úschovně zavazadel na nádraží. Přistály bezpečně poblíž pěšiny. Vydávám se po chodníčku, který je v trávě takřka nepostřehnutelný. Každou chvíli někam uhýbá, ztrácí se a vynořuje, připomíná mi nějakou podzemní řeku. Běžím. Dolů to jde ostatně skoro samo. Ani jsem si nevšimnul, že kopec zvolna obcházím z druhé strany. Zastavuju se až téměř úplně dole. Ale jen co jsem zastavil, odkudsi sem přiletěl vyplašený roj včel. Okamžitě mě začaly bodat po celém těle. Každá nová rána bolí více než ta předchozí. Dávám se znovu do běhu, jenže teď už skutečně nemám vůbec žádnou sílu pokračovat. Těžce se mi podlamují kolena. Naposledy padám tváří k zemi. Zavírám oči. Zkouším si alespoň obličej krýt před nebezpečnými žihadly.


Když po chvíli oči otevírám, všechno okolo najednou zmizelo. Ta tam je pěšina, ten tam je kopec, strašně se mi točí hlava, nevím kde je nahoře a kde dole. Ležím na zemi pod širokým schodištěm budovy, kde pracuji. Najednou slyším jakoby nepřítomý hlas uvnitř, ve své hlavě. Co to jenom říká ? Snažím se poslouchat pozorně, ale nedaří se mi už ani se soustředit. Vybavuji ji si jenom něco jako: „Už ho nebudeme potřebovat, vypínám mozkový implantát.“ Na ruce, kterou si kryju tvář si všimnu hodinek. Blikající dvojtečka doplňuje údaj 10:20. Konečně si s ohromnou úlevou vydechuji...


---

DOSLOV:


V bytě je nějaké zvláštní prázdno, jen na malém stolku stojí již téměř studený šálek s čajem. Mladá žena sedí před televizorem. Na prsteníčku se jí leskne kovový kroužek. Její skoro skleněný pohled se však neupírá k obrazovce, dívá se někam snad až na druhý konec vesmíru. Po tváři jí stékají slzy. Příliš velké a příliš hořké slzy na to, aby něco viděla. Vlastně ani nevnímá, co vzrušený hlas komentátora říká: „Právě před malým okamžikem se podařilo bankovního úředníka, který chladnokrevně zavraždil dva členy ochranky a vyloupil banku, ve které pracoval, při pokusu o útěk se zbraní v ruce, zastřelit. Uloupené peníze nebyly do této chvíle nalezeny... Je deset hodin dvacet minut, právě sledujete živé vysílání druhého kanálu. Přejeme vám krásný den.“


790511
14. 05. 2004
Dát tip
Zajímavé, doufám že jsem to pochopil správně. Nejdřív jsem trochu nevěděl kam to všechno směřuje, ale pointa byla docela trefná a je podle mě jen dobře že se v příběhu princip manipulace nijak nerozepisuje, jak by to možná leckoho svádělo.

Toxman
10. 05. 2004
Dát tip
hajdam: Rozhodně nevadí..., na zdejší poměry je to skutečně "obrovské" :)

hajdam
07. 05. 2004
Dát tip
Pokud nevadí, tak klub velkých děl...

guy
18. 06. 2003
Dát tip
Čtu s odstupem znovu, pro srovnání s Misí Noia od Elyanne, opravdu se vám podařilo obdivuhodně shodnout ohledně témat point, ale je cítit, že Mise Noia nezapře ženskou něhu, vloženou především do závěru, kdežto tvé dílo je mnohem chladnokrevnější ***

Toxman
18. 06. 2003
Dát tip
guy: Díky za čtení i srovnání... Máš pravdu, chtěl jsem v závěru trošku zamrazit :)

Kami
10. 03. 2003
Dát tip
To je (*)!

Toxman
10. 03. 2003
Dát tip
Kami: Jůva... někdo se mi probírá smajlíkama... Tak když už ses dostala až tam, můžeš se někdy stavit na www.ceskehory.cz na virtuální chatu. Budeš vítaná :o)

Kami
10. 03. 2003
Dát tip

Toxman
10. 03. 2003
Dát tip
Vidím, že Ti to celkem jde... Ale mlčet nemusíš, ba právě naopak. Smajlíci sice šetří písmenka, oživují a obohacují text, ale zcela nahradit jej nemají... <>img src="http://www.sweb.cz/toxman/mrk00.gif">

Toxman
10. 03. 2003
Dát tip
No teď jsem se teda ukázal :o))

Toxman
11. 11. 2002
Dát tip
Zilla: Nechtěla, nechtěla a vidíš, už jsi to zažila a ani to moc nebolelo. Chceš na to náplast nebo stačí jenom pofoukat ? :o))

Zilla
10. 11. 2002
Dát tip
Tý bláááhooo! Tohle bych teda nechtěla zažít...!;o))) *

Mrkvička
04. 10. 2002
Dát tip
Jéžišmarjájosefe!!! :o) t***

Toxman
04. 10. 2002
Dát tip
:))

Toxman
20. 09. 2002
Dát tip
No Ty jsi ale ! :o) Slečně recepční bys měl raději pořádně naklepat (samozřejmě maso na řízky :)

tloudev
19. 09. 2002
Dát tip
Jemine, to jsem asi v noci rozbil ctyri auta a rozporcoval slecnu recepcni! :-O trip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru