Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tatínku, kdo je tam za tou zdí?

05. 12. 2002
9
0
2720
Autor
Pošetilec

Tahle povídka má dokonce několik verzí konce, možná je postupně zveřejním všechny, tento je úplně původní ... Omlouvám se všem, beztak už většinou bývalým přátelům a známým, kteří se zde poznají, ale .... vždyť to tak nějak stejně bylo, ne? Nebo si to pamatujete jinak?

 

Tatínku, kdo je tam za tou zdí?

 

Když jsme byl malý kluk, měl jsem z blázince hrůzu. Mnohokrát se mi zdál takový ten typicky „filmový sen“, jak mě obrovití zřízenci vedou tmavou chodbou a pak za mnou zamykají ocelovou mříž a já marně křičím, že jsem přeci normální, že nejsem blázen a oni se jen chechtají, že tohle tady říkají všichni a odcházejí pryč. Člověk má vůbec hodně iluzí o cvokárně, tak třeba existenci vypolštářovaného pokoje na samouklidňování zuřících pacientů bych si nikdy ve svých představách nedovolil zpochybnit a ... houby! Nic takového prý v celé léčebně není. Naopak jsou tu skutečnosti, které bych si tu ve snu nepředstavil ani v silné horečce, jako třeba to kadeřnictví v suterénu, kde úplně drobounká hezká kadeřnice stříhá a holí nejen chovance ústavu, ale taky půl města, protože je široko daleko nejlevnější. Jeden by se divil, jaký ženský si k ní chodí nechávat „dělat hlavu“. Často manželky právníků, primářů, úředníků z radnice i okresu, podnikatelů a ředitelů, prostě městská honorace.

            Vlastně právě od ní, od Katky, jsem se dozvěděl, že je tady volné místo, takže když moje hudební agentura zkrachovala a já marně hledal nějaké zaměstnání, poradila mi, ať jdu dělat do blázince, lapiducha. Toho velikého silného zřízence, kterého jsem se ve snu kdysi sám obával. To jsou ty paradoxy!

Katku jsem znal přes Jiřinku, které dělala dredy a Jiřinku zase přes Moniku, co jsem jí kdysi daroval panáka rumu, kterého mi v klubu poručil Zak a já na ně neměl chuť, na oba, protože rum nepiju a Zaka nemám rád. Naštěstí Monika měla chuť na panáka i na kus řeči a já po chvíli zjistil, že mám chuť na Moniku. Tak už to chodí, na téhle lodi...

V blázinci by se mi mohlo líbit. Vím z jeho knížky, že se tu kdysi léčil Petr Fiala z Mňágy a vím, že nebyl ani první a ani poslední muzikant, takže budu mezi svýma. A nemyslím tím  jen muzikanty. Člověk, který se pokouší pět let uživit na malém městě muzikou s tím, že nechce dělat komerci, ale to, co se mu líbí a neuráží jeho vlastní vkus, vlastně ani nikam jinam nepatří a může mluvit o štěstí, že to pochopil včas a že tady bude na té straně barikády, co nechodí celý den v pyžamu a po večerce ještě může na pivo. Blázni jsou vlastně taky underground. Under the ground! Mrtví za živa, schovaní, uklizení, vymazaní a zapomenutí. Alespoň tak jsem si to představoval, když jsem šel parkem ke schodům do hlavní budovy...

 

*****

 

            „Tady máte převlékárnu, tady oblečení. Na oddělení se nekouří, budete chodit ven. Žádný chlast, žádné pozdní příchody, žádné návštěvy, ani na noční. Žádné soukromé telefonáty, pokud to není nutné. Máte něco? Ne, takže za půl hodiny u primáře, půjdete s námi na vizitu, abyste se tu trochu podíval.“

            Když skončila vrchní sestra svůj monolog, napadlo mě, že vlastně ani není velký rozdíl mezi chovancema a mnou. Ústavní hadry, bez dovolení ani uprdnout... Zlatá ženská, ani se nezeptala jestli kouřím a radši mi to rovnou zarazila. S tou vizitou mě docela překvapila, nevěděl jsem, že zřízenci taky chodí na vizity. Myslel jsem si, jestli nechtějí ssebou ochranku, ale asi vážně jen chtěli, abych si prošel oddělení a „seznámil se“ s pacienty. Tihle hoši zkrátka potřebují zvláštní péči a člověk musí vědět, co a jak s kterým z nich a taky asi bude dobré si pamatovat jejich jména, jenže jsem je stejně hned zapoměl. Ten s tím tikem se jmenuje Daněk, nebo Vaněk, nebo Václavek? Nebo hovno, vole!

            Taky jsem využil situace a představil se primáři. Působil sice odměřeně, ale docela sympaticky. Měl jsem dokonce pocit, že v jeho očích vidím lehký pozitivní údiv, když jsem se mu představil snad docela inteligentně a počkal jsem uctivě, až podá ruku on mě, asi na to od lidí v mém postavení nebyl zvyklý. Ale jinak mi moc času nevěnoval, proč taky, že?!

            Vizita celkem rychle skončila. Usoudil jsem, že když po mě budou něco chtít, tak si mě najdou a šel jsem si sednout do převlékárny, v aktovce jsem měl kromě termosky s kávou - nevím, proč jsem si ji bral, protože mi bylo jasné, že ve „špitále“ se určitě káva normálně vaří, ale asi jsem měl pocit, že tak nějak „do práce mladý dělník kráčí“ , s termoskou v aktovce - to je z toho, že jsem vlastně nikdy nikde normálně nedělal , chleba se salámem, noviny a Rock a Pop. Sáhl jsem po salámu a pak po časopise, mastnými prsty jsem otáčel stránky a hledal v krátkých zprávičkách něco o některé „mojí“ kapele.

Svého času se o nich dost psalo. Ne, že by byli tak populární nebo dobré! Vytrvale jsem faxoval všechny možné i nemožné informace do všech redakcí hudebních plátků, v každé redakci znal hned několik redaktorů a občas někomu z nich koupil panáka nebo pivo na koncertě či festivalu. Většinou to stačilo, hudební branže je chudá, jak muzikanti, tak žurnalisti, v ekonomických či politických rubrikách se asi dávají jiné úplatky. Taky jsem někdy rovnou napsal celý článek nebo rozhovor a kupodivu ho skoro vždy otiskli. Dost možná jim taky je líto takových blbců jako jsem já a mě podobní - a že nás furt je! - co pořád do někoho strkáme peníze, včetně těch, které ještě ani nemáme, telefonujeme, faxujeme, vymýšlíme jak urvaní, abychom nakonec zjistili, že páni umělci na to stejně kašlou a ještě mají pocit,že na nich „rýžujeme těžký prachy“. Do toho sociálky, zdravotní pojišťovny, nájmy, splátky toho a onoho, pak musí člověk z něčeho žít...  Občas jsem ani nechápal, jak to dělám. Pak mi došlo, že jsem to či ono zapoměl zaplatit a tak jsem běžel na Telecom nebo do elektrárny na poslední chvíli. Upřímně řečeno, docela často. Už mě tam i znali jménem a byli ke mě vcelku shovívaví, choval jsem se klidně, mluvil slušně - úřednice byly za celý den už většinou dost znechucené ze všech těch cikánů nebo „rádobypodnikatelů“  jako já, ovšem drzejších. Vesměs jsem uměl být nad věcí a věděl jsem, že být na ty ženské sprostý je pitomost, protože jediný, kdo mi může pomoci, oddálit platbu, nebo dohodnout nějaké splátky a tak, jsou právě ony, takže hádat se s nimi není v mém zájmu. Někdy to chtělo ne trpělivost, ale hroší kůži, to je pravda, protože občas to byly pěkné semetriky a čarodějnice, ale na to, že se dovedu ovládat jsem docela pyšný, není toho zase tak moc, co dovedu, kromě žvanění.

Rázně se otevřely dveře, málem mi zaskočilo a kvapem jsem uklízel salám i časopis. Došlo mi, že se chovám jako žáček přistižený při kouření na záchodě, trapně, ale bylo to tím, že jsem nikdy nebyl zaměstnaný a podvědomě jsem se bál, že by mě mohli hned vyrazit nebo co. Ve dveřích se objevil drobný, prošedivělý chlapík s všetečným obličejem. „Klídek, mladej. Já jsem Voženílek, můžeš mi říkat Fando. Pojď, mám pro tebe práci, budeš koupat pacienta.“

Voženílek byl v pohodě, docela sympatický člověk, až na to, že tedy ani trochu nevypadal  jako zřízenec z blázince, vážil sotva šedesát kilo a neměřil víc než tak metr pětašedesát, ale byl ten typ, kterým se říká „sporý“. Měl zkrátka páru, o čemž jsem se později několikrát přesvědčil a s ničím se moc nepáral, snad by se dalo říci, že měl fortel a hlavně zkušenosti, což je důležité v každém řemesle, dokonce i u zřízenců v pakárně.

Na chodbě stál obrovský chlap v pyžamu, špatně oholený jako většina ústavních chovanců. Ke Katce je vodili pravidelně, teprve až už byli hodně škaredí. Všiml jsem si ho už prve při vizitě, ale ležící v posteli mi nepřipadal zase tak mohutný jako teď , když stál, i když se hrbil a spíš se šoural než šel, bylo vidět, že je to chlap. Mohl měřit určitě dost přes dva metry a pomyšlení, že bych se s tímhle chlápkem měl pasovat, pokud by zuřil, mi nedělalo dobře v břišní krajině. Voženílek to poznal, inu zkušenost.

„To je pan Kaláb, neboj se. Chlap to sice je, ale je hodnej. Takovej moula blbej, viď. Pracoval v pojišťovně, celé dny chodil po lidech a oni ho moc do baráku nepouštěli, dílem proto, že pojišťováky nikdo nemá rád a dílem proto, že se ho báli, když je tak mohutnej, že Kalábe. V telefonu ho taky odmítali a šéfové mu na školeních pořád říkali, že je málo průbojnej a tak se snažil, jenomže každý odmítnutí pro něho byla rána. Když ho někdo odmít, nebo mu dokonce vynadal, tak on upad do deprese, ležel tři dny na břiše a čtyři na zádech, pak se zvedl, protože musel do pojišťovny na poradu, tam se rozdávaly ty zlatý hodinky a faxy a karty na benzín a na telefon a zlatý pera a vizitkáře a snad i auťáky a hlavně hezky počesku diplómy a on zase nic, tak mu říkali, je to s váma špatný, jenomže ho nevyhodili, protože neměli odkud, dělal na živnosťák. Doma mu pak vynadala žena, protože prej nebude takovýho chlapa velikýho živit z mizernýho platu, prostě peklo. Tak se to snažil překonat a začal se víc snažit a začalo mu to jít, chodil po klientech a sem-tam i něco udělal, jenomže z těch provizí se moc žít nedá, dostanete to za měsíc a je to pár stovek, než vyděláte hodně peněz, tak to byste to musel dělat tak deset let, ale byl už snad na dobré cestě. A pak jednou přišel domů a v kuchyni se ženou seděl cizí chlap. Kaláb pozdravil a optal se, co si pán přeje a ten ho odbyl, prej - já tu mám něco s vaší paní. A do Kalába najednou jako by vjel život, dostal pekelnej vztek, popadl chlapa a břink a ještě jednu a přerazil mu čelist, zlomil dvě žebra a ještě když kokrhejl letěl vzduchem, tak si při přistání o hranu kredence rozbil hlavu. Teda, ne že by byl Kaláb tak žárlivej, jenže šlo o to, že ten chlápek byl taky z pojišťovny, od konkurence, Kaláb si všim, že má na stole podepsaný dvě smlouvy a že mu manželka uvařila kafe a že vedle těch smluv leželo na stole patnáct set korun, na který ten cizí pojišťovák právě vyplňoval doklad a že to bylo víc, než co Kaláb vybral za celej tejden, tak to hold nezvlád. No a od tý doby je tady, něco mu v hlavě prostě zadrhlo nebo co, ale je klidnej. S ním nejsou žádný problémy.“

Při tom monologu jsme došli až do koupelny. S napětím jsem očekával, jak bude vypadat a tentokrát jsem nebyl zklamán, jak mříže, tak kouty a hadice byly na svém místě. Fanda svlékl Kalábovi pyžamo a mě teprve teď došlo, že je pokaděný až za ušima. Špínu hodil na podlahu, Kalába postavil do sprchovacího koutu, ale mříž nezavřel a do hadice pustil teplou vodu a strčil mi ji do ruky, ať si to zkusím. Tak jsem stříkal vodu na Kalába a Kaláb stál a začal se blbě culit, jako že mu to dělá dobře. Měl jsem být asi opět zklamaný, ale nijak mi to nevadilo. Pořád jsem myslel na to, jak bychom se s Kalábem pasovali a ta Fandova historka mi na klidu moc nepřidala, podvědomě jsem si omakával sanici.

„No jestli čekáš nějaký blázny jako z kina, tak na to zapomeň, to jsou vesměs nešťastný a docela klidný lidi, některý se občas takhle poserou, nebo udělaj nějakej jinej brajgl, ale nějaký násilníky tu nemáme, to si užiješ leda s opilcema na záchytce, až tam budeš mít službu, to jo, ale tady na oddělení je většinou klid. Jo, jednou tu byl teda jeden jak z televize a nebyl to simulant, to právě většinou bejvaj simulanti, takoví ti, co vyváděj, nebo maj kecy, ale tenhle to myslel buď smrtelně vážně, nebo simuloval moc dokonale, každopádně tady byl asi půl roku, než si ho rodina vyžádala a primář ho pustil. Ten chlápek se choval velice odměřeně, jako nějakej hrabě, hned při první vizitě stál vedle postele, kterou si vzorně ustlal a když napochodovali doktoři na pokoj, uklonil se, narovnal se jak rakouskej oficír a optal se, kdo že je primář. Když se mu starej představil , tak se zas uklonil, řekl svý jméno a povídá: „Velice rád vás poznávám pane primáři. Věřím, že zde o mne bude vzorně postaráno a ne jako posledně, když jsem byl na Marsu, kde na mne byli sprostí už v recepci a dali mi pokoj s oknem do dvora!“ Fakt, člověče! No primář to zvládl s glancem, vrchní málem omdlela a mladí doktoři se div neudávili smíchy. Tak to je jediná taková historka za čtrnáct let, co tady makám.“

Kecal, historky sypal z rukávu, až mě napadlo, že bych mu měl spíš než Fanda říkat Francin, nebo vlastně Pepin, byl užvaněný stejně  jako legendární strýc spisovatele Hrabala, ale dělalo se s ním dobře. Byl Pražák, jezdíval na Rusavu na dovolenou a pak tady jednou kousek od Kroměříže koupili se ženou malý dům, byt v Praze nechali dětem a odstěhovali se na Moravu, prý už měli velkoměsta dost. No, těch čtrnáct let na Fandově mluvě poznat nebylo, pořád mluvil dokonalou „spisovnou“ pepíkovskou pražštinou.

 

*****

 

            Pomalu jsem upíjel druhé pivo, protože jsem věděl, že na třetí už nemám a to i přesto, že sedím v nejlevnější hospodě na okrese - U Lenina. Oficiálně se to tu tedy jmenovalo Pod silem, ale nikdo tomu jinak neřekl, majitel - pan Lacina /někteří lidový název nesprávně odvozovali právě od jeho jména, byť se podle jména nedaly odvozovat ani ty nízké ceny/ totiž celý život ,  i za totáče, pořád nadával ostře na komunisty. Jenomže vypadal jako Lenin, tak jak ho známe z obrázků od školních let, alespoň my, co je nám od pětadvaceti výše, ti mladší už si to snad tolik nepamatují a ti ještě mladší nemůžou, naštěstí. Já mám dodnes v živé paměti, jak nám učitelka už ve školce povídala o Leninovi, museli jsme si sednout okolo ní na zem, ona si sedla na židli, ze zdi sundala před tím obraz Lenina, vzala ho do náruče, něžně jak novorozeně a povídala nám, jaký to byl zlatý člověk a učila nás básničku v podobném duchu, pamatuji si z ní dodnes jeden rým - „budete pracovat v továrnách, budete řídit traktory, za dobrou práci, za odměnu, pak pojedete na hory!“  Socialistický ráj naštěstí vzal čert a myslím, že i tuhle babu. Nějak se nemůžu smířit s tím, že by se zrovna tahle bába měla se mnou dělit o výchovu mých dětí. Žádné teda nemám, alespoň pokud je mi známo, ale přeci.

            Nevím, proč pan Lenin Lacina neoholil bradku, potom by už tak moc leninsky ani nevypadal, ale považte, on si dokonce ještě pořídil takovou tu „dělnickou“ čepici s šiltem, co ten Lenin na těch obrázcích nosil, možná z reklamních důvodů, kdo ví. Takže to měl s definitívou, prostě U Lenina!

            „No, sláva! Samsóne, všude tě hledám, vole. Potřebuju poradit!“ vytrhl mě z úvah o Leninovi Polda Valášek, kytarista The Boilers and Other Electric Monsters, v podstatě dost trapné kapely, které kopírovala všechny tzv. „protistátní“ party, samozřejmě až po listopadu, protože před tím nikde nehráli, jenom ve zkušebně, kde po pravdě zkoušeli odrhovačky, se kterými chtěli vyrazit na taneční parkety po okolí, z nichž za „protistátní“ šlo považovat snad jenom „Jahody mražený“, protože ty zpíval „nedoporučený“ Schellinger, jinak tradiční Olympic, Katapult, Turbo a podobné shity, jenže pak přišel listopad a Polda začal kopírovat Visací zámek, Tři sestry, Jasnou páku, Půlnoc a kapelu z původního Transformátor přetransformoval na výše zmíněné The Boilers...  Zůstal stylově u elektrikařiny, protože sám byl elektrikář a dneska měl docela zavedenou firmu.

Mám-li být upřímný, nikdy jsem si tohoto člověka nevážil a neměl ho ani trochu rád, ale on si mě velice oblíbil. Myslel si, že ze mě vyrazí nějaké koncertní příležitosti /nevím kde?!/, nebo články, zkrátka, že se díky mě stane slavným, za těch obligátních pár panáků. Ne, že bych byl na rozdíl od kolegů hudebních žurnalistů nějak zásadový člověk, ale měl jsem ho na háku, nelíbila se mi jeho muzika - v tom jsem zásadový byl! Ačkoliv jsem mu to, co si o něm myslím dával léta nepokrytě najevo, Valášek byl splachovací, dokonale.

Začal mi líčit, že mu nějaká ženská dluží peníze, že jí udělal elektriku v celém baráku, že když poslední den měl dostat zaplaceno, tak byla doma jenom stará hluchá babička a tak nakonec odjel a od té doby, že nemůže z baby dostat ani floka, že se mu v práci nechává na telefonu zapírat, na mobilu nebere než asi známá čísla a že už je z toho zoufalý.  Kašlal bych na něj, ale brzy mě napadlo kam směřuje a já jsem prachy opravdu hodně potřeboval. Nakonec mě nemusel dlouho přemlouvat, kývl jsem a jeli jsme.  V autě už čekal Pytlík, jeho spoluhráč z kapely, ve svém, ne ve Valáškově fordu, ale ve staré škodovce. Valášek vysvětloval, že nechce být nápadný, že baba jeho auto zná a že proto bere nás, že chce, aby viděla cizí lidí, že to snad bude stačit, aby se lekla a tak a že on je stejně měkej, že by ho ještě nakonec ukecala, že neumí být dost zlej a tak a podobně pindal. Věděl jsem, že nemluví pravdu, byl totiž v podmínce za vydírání. Pár podobných akcí už absolvoval a při té poslední dokonce chlapa polil benzínem a vyhrožoval mu, že ho zapálí. K jeho smůle to viděl soused, který sice toho politého souseda neměl rád, ale nabídl se, že za pár tisícovek zapomene na odvěké nepřátelství obou rodin a co viděl dosvědčí na policii i u soudu a taky to udělal. Protože ten politý toho Valáškovi dlužil víc a neměl dost na zaplacení celého dluhu, tak radši dal pár tisíc sousedovi, než aby doplácel Valáškovi zbytek, protože věděl, že ten bude už ze hry a po udání ho rozhodně dál vydírat nebude. Taky mu to vyšlo.  Tehdy nešlo o peníze za práci, ostatně pro Valáška byla firma spíš zástěrka, vedl ji jeho mladší bratr a on se věnoval všemu, jenom ne poctivému podnikání.

Blížili jsme se k Prostějovu, který byl naším cílem a tak jsem přerušil Valáškovy „chytré“ kecy a stručně jsem mu vysvětlil, že mě moc nezajímá o jaké peníze jde, ale že buď pojedeme podle mého scénáře, nebo nevystoupím z auta. Překvapilo mě, že okamžitě souhlasil, asi mě vážně uznával jako autoritu, jak se vždycky tvářil i když vlastně nevím proč. Na rozdíl ode mě Valášek měl všechno, co „chlapi mívaj“. Dům, ženu, děti, dvě auta. Já jsem měl byt v podnájmu, staré kolo a o něco mladší počítač s často poruchovou tiskárnou a stařičký ojetý fax, z bazaru a evidentně kradený, protože na každou stránku psal Sběrné suroviny Olomouc, s.p. - ředitelství a nešlo to nijak vymazat, nebo jsem na to nepřišel jak, protože to komunikovalo v němčině a německy já znám leda „gutentág, vekslmark, cimrfraj a šajze“. Ale právě proto, že jsem švorcák sedím s Valáškem v Pytlíkově škodovce a jedu vymáhat jeho pohledávky. Proč si na to vybral mě? Od jisté doby jsem měl pověst ranaře, nezaslouženě, ale měl a moc rád na to nevzpomínám.

 

*****

 

 

Zasnil jsem se. Představoval jsem si sebe na jeho místě, jako úspěšného mladého muže, takového, jakého by ráda viděla moje matka a můj otec. Jenom jsem si nějak nemohl představit tu ženu. Z těch holek, co jsem kdy měl, se do role ženy a matky jaksi žádná nedala obsadit. Možná i to byl důvod, proč to nikdy moc dlouho nevydrželo, asi to zní i dost nepravděpodobně, ale byl jsem to já, kdo tyhle krátkodobé a bezkrevné vztahy-nevztahy ukončoval. Když už mě některá vyhodila, bylo to nejčastěji proto, že jsem ji k tomu přiměl, tím, že jsem kapku přeháněl svou poživačnost a panovačnost, tak aby to nezvládla. Ale pravda byla taky ta, že ty ženské o mě samy vlastně ani nestály. Věděly moc dobře, že nemám peníze a to, že se na koncertech chovám jako veliký boss je víceméně komedie, protože jsem rád, když v kase zůstane aspoň nějaký peníz. Některé si tedy na začátku myslely, že jsem za vodou, pořád bylo celkem dost lidí, kteří to tvrdili a já jsem to nevyvracel, protože mi to dělalo docela dobře, jenže když s někým pár dní žijete, docela rychle to všechno praskne a ušmudlaná realita vyplave na povrch.

Jediná ženská, která o mě stála byla Věruška. Spolužačka hned ze školky, milá a hodná osůbka, se kterou jsem pak chodil osum let do školy a čtyři roky jsme spolu denně jezdili do města autobusem, já na gympl a ona na učňák. Zažili jsme spolu spoustu srandy, v osmi letech jsme sehráli divadlo pro školku v sousední vesnici, kde učila její máma, kradli jsme spolu třešně , chodili do kina na nepřístupné filmy, na první tancovačky a koncerty... Myslím, že někdy v sedmnácti chtěla, abychom spolu začali chodit doopravdy, určitě si přála, abych ji miloval, jenomže kočkám na gymplu se ve své odřené džísce nemohla rovnat a hlavně, mě ani nenapadlo dívat se na ni jako na ženu, byla prostě můj parťák, kámoš. Tak se jednou na zábavě opila a ztratila se mi z dohledu a za stánkem s párkama jí to udělal Hanes. Debil, co poslouchal italské disco a měl nejlepší motorku, kterou mu všichni kluci záviděli, přestože byl debil. Povedlo se mu to, udělal jí dítě a vzali se. Opíjel se, bil ji i malou a nakonec se na té motorce rozsekal na sračky. Věruška na tom nebyla dobře, malou jí chtěli vzít Hanesovi rodiče, kteří ji neměli rádi, protože měli pocit, že ne on jí, ale ona jemu zkazila život, protože on byl přeci takovej hodnej kluk a mohl jít i na vysokou, kdyby neměl doma tuhle děvku a parchanta, který možná ani není jeho. Všiml jsem si oznámení v novinách o Hanesově smrti, kde stálo jen „Vzpomínají otec, matka, sestra Pavlína a dcera Věruška, o velké Věrušce ani slovo, jako by ani nebyla. Paradoxně ale malou měli rádi, i když o ní nehezky před Věrou mluvili. O Věře zase s gustem mluvili hnusně před dcerkou, naštěstí z toho neměla rozum a přitom dám krk za to, že Věra byla panna, když se to za tím stánkem stalo a dodnes si to trochu dávám za vinu, že jsem ji ten večer opět přehlížel a ani s ní netancoval.

Možná i já jsem k řečem Věřiny tchýně přispěl, protože docela brzo po Hanesově smrti jsem s Věruškama chvíli bydlel. Šlo o to, že Věra neměla kam s malou jít - ke svým rodičům nechtěla, protože její otec byl blázen - schizofrenik, který měl časté záchvaty, kdy se choval jako prase a mohl by jak Věře, tak hlavně malé Věrušce ublížit a to nehodlala riskovat a sama se v bytě necítila bezpečná, protože kromě ataků tchyně ji taky často navštěvovali různí Hanesovi „kamarádi“ a „společníci v podnikání“.  Samotná Věra skoro nikoho z nich neznala a vlastně ani moc nevěděla, v čem Hanes podnikal, prý se o tom nikdy nebavili, ale podle vizáže těch chlápků to mohlo být ledacos. Přicházeli s úmyslem mladou vdovu „potěšit a rozveselit“ v jejím smutku, eventuelně měli pocit, že jim Hanes něco dluží a tak chtěli od Věry peníze, různé věci, informace, někteří z údajných věřitelů byli i poměrně ochotni přijmout odškodnění „v naturáliích“. Tak chtěla mít vedle sebe chlapa, kterému věřila, i když si to nijak nezasloužil. Vodil jsem malou Věrušku do školky i domů, chodil s nima nakupovat, zvedal telefony, otvíral návštěvám. Bodyguard jako z filmu.

Tehdy jsem ji také podruhé a definitivně odmítl jako ženu. Jednou v noci, poté co jsem dost zostra vyhodil dva pitomce, kteří tvrdili, že si v bytě schovali nějaké papíry a že by si chtěli prohlídnout Hanesovy písemnosti, přišla za mnou do koupelny. Koupal jsem se ve vaně a „lízal si rány“, protože strkání se s těma dvěma na chodbě se neobešlo bez toho, že jsem jich taky pár koupil, než se mi podařilo jednoho shodit ze schodů a druhého zastrašit natolik, že oba utekli z domu. Ne, že bych se uměl prát, vůbec ne, naopak jsem to nikdy moc neuměl a spolíhal na to, že jsem byl celkem velkej a tlustej, takže mě kluci nechávali ve škole na pokoji. Tehdy dost frčely filmy s Budem Spencerem a hoši si asi mysleli, že mám sílu jako Bud, který spolehlivě zneškodnil vždycky tak dvacet - třicet darebáků, že pomalu ani nezbylo na jeho kámoše Terence Hilla. Ti dva neřádi si to určitě nemysleli, ale asi je spíš překvapila brutalita a náhlost mého útoku, přiznávám, že mě taky. Asi jsem se přeci jen chtěl před Věruškou trochu blýsknout.

Věra se na mě usmívala. V lehké a kratinké noční košilce, s těmi odmalička dlouhými vlnitými vlasy, malými ale pěkně tvarovanými ňadry, byla opravdu moc krásná.  Přisedla si  na okraj vany, nabírala vodu do kalíšku od mýdla, polévala mě a druhou rukou mě začala hladit po ramenou, hrudníku, břiše... Bylo poměrně dost průhledné, kam směřuje a já jí dost nevybíravě řekl, že to nechci a volil jsem schválně hodně tvrdá slova. Naštvala se, vzala do ruky hrst kuliček, které se rozpouští ve vaně, aby byla pěna a všechny je vztekle po mě hodila. Byl jsem potom oslizlý ještě asi tři dni, než se mi to podařilo úplně smýt. Šel jsem pak spát bezeslova na gauč do obýváku, kde jsem normálně spával, Věra už měla zhasnuto a i když jsem se jí chtěl omluvit, nešel jsem za ní. V noci jsem ji pak slyšel plakat.

Ne, neměl jsem žádné ušlechtilé důvody k tomu, abych ji odmítl. Jenom strach. Strach z toho, že kdybych se s ní miloval a měl s ní děti, protože tady to bylo příliš navážno, už kvůli minulosti, která nás tolik spojovala nemohlo jít jenom o flirt, mohlo by se stát, že by některé z dětí zdědilo nemoc jejího otce. Nevím, na kolik je to pravděpodobné, ale já se ničeho na světě nebojím tolik, jako toho, mít nemocné dítě, takové, kterému bych zkrátka nemohl ze sebe předat tu trochu dobrého, co snad ve mě je, protože by to nebylo schopné přijmout. Nevím, jak bych se s něčím takovým vyrovnal, jestli bych dítě taky někam odložil, k nám do pakárny nebo do podobného zařízení, nebo jestli bych s ním dokázal žít?! Asi jsem zbabělec, asi jsem sobec, a ne asi, ale určitě jsem Věře ublížil.

Když jsem se ráno vzbudil, byla pryč i s malou, na stole v kuchyni, vedle vzorně nachystané snídaně jsem našel vzkaz, že se dohodla s kámoškou Veronikou a odstěhovala se k ní a že jestli chci, můžu v bytě zůstat. Teď se zas chtělo brečet mě, ale ovládl jsem se, tu snídani jsem ale nechal být, sebral si těch pár svých věcí, dokonce včetně špinavého prádla a vypadl. Bylo by mi tam líp, než v mojí sklepní garsonce, ale prostě jsem tam nemohl zůstat. Sedl jsem do auta, měl jsem tehdy půjčenou Vectru od kámoše Hlavy a zajel jsem k Veronice, cestou jsem přemýšlel, co Věře řeknu, jak se jí omluvím, aniž bych jí řekl pravý důvod, ale na nic jsem nepřišel a tak jsem jen došel ke schránce a hodil do ní klíče od bytu a vrátil se k autu. Jsem zbabělec, je to tak!

 

*****

 

            „Jsme na místě, pánové!“ zašeptal Valášek. „Támhle bydlí paní učitelka Vránová, jdeme na to!“

Nenáviděl jsem v tu chvíli sám sebe, protože jsem si vzpoměl na tu historii s Věrou a nenáviděl jsem učitelky, protože Věřina tchýně byla přímo muzejní kousek protivné staré učitelky, byl jsem rozhodnut chovat se velmi nekompromisně.

Byla už tma. Podle dohody zvonil Pytlík. Jak jsme očekávali, otevřít přišel Vrána. Přitloustlý padesátník s vysokým čelem, v tričku Rádia Haná, strakatých domácích kalhotech z tržnice a nazouvácích, na očích měl tlusté brýle a vypadal uboze, tak na jednu větší facku. Pytlík ho slušně pozdravil a ptal se, jestli je doma paní učitelka, že by s ní moc potřeboval mluvit. Vrána si myslel, že je to tatínek nějakého žáčka ze školy a že přišel orodovat, aby mu Vránová nedávala kuli z matiky, nebo co vlastně učila, blížil se kvapem konec školního roku a tak ochotně šel ženu zavolat a nevzal Pytlíka dál, s tím jsme počítali. Vše podle plánu, konečně byl to dobrý plán, taky ho nevymyslel žádný blbec.

Vránová měla taky brýle, na sobě květovaný župan, snad modrý a vypadala docela elegantně, pěstěná čtyřicátnice s hezkým držením těla. Hned postřehla, že Pytlíka nezná, ale protože na třídní schůzky chodily většinou matky, nijak moc ji to nerozhodilo a čekala s čím vyleze. Pytlík pindal, že přišel kvůli synovi, stoupl si dál ode dveří, až na schody do vilky a učitelka podvědomě vyšla docela daleko ze vstupních dveří, až na verandu. V tu chvíli jsem ze tmy bleskově vystartoval já, lapnul ji za ruku a vytáhl násilím až na chodník.

„Dóbry vjéčer, miňja zavút Gróznyj. Ivan Gróznyj, vy miňja něznájetě, no vy znájetě zděs gaspadína Valáška, právilno, učítělnica?!“ spustil jsem na ni rusky a snažil se mluvit hodně hluboko a dát do toho co nejdrsnější výraz. Cítil jsem, jak se baba klepe. Třetí přišel Valášek a suše jí sdělil, že si jde pro peníze. Bába krákala, že nemá, chtěla přidat něco o tom, že má k práci výhrady, ale nenechal jsem ji krákat dlouho. Vysvětlil jsem jí, teď už mnohem horší ruštinou, ale zdálo se, že to ani nepostřehla, patrně ruštinu neučila, že jsem koupil podíl ve Valáškově firmě a tak, že teď vlastně dluží mě a že nejsem na její kecy zvědavý. Nakonec se slzami v očích  slíbila, že dá peníze druhý den a odešla do bytu pro zálohu. Trvalo jí to dlouho, takže jsem do chodby zařval ještě pár jadrných vesměs internaticonálních výrazů a pak přihopkal ten její manžílek. Chtěl k tomu cosi dodat, ale nebavil jsem se s ním, vytrhl mu z ruky bankovky, dohromady osum tisíc a naznačil mu, že o rozhovor s ním nemám zájem. Valášek s Pytlíkem pobaveně přihlíželi. Strčil jsem do Vrány až zapadl dovnitř a zvenku s bouchnutím přirazil dveře. Ještě jsem zařval, že čekáme do zítřka do večera a otočil jsem se s lehkým úšklebkem na své společníky. Podal jsem prachy Valáškovi, nasedli jsme a jeli k motorestu, kam nás Valášek pozval na pozdní večeři.

„To byla bomba, vole! To - dóbrý vjéčer  - to sem sral magi, vole“, chlámal se od volantu Pytlík jako debil, což ostatně byl. Valášek mlčel, ale byl evidentně spokojen, jinak by nás nezval na tu večeři.

Pojedli jsme obstojné drůbeží minutky, Pytlík si navrch dal kafe, já pivo a Valášek wizoura, kterého poručil i pro mě, po pravdě řečeno nemám whisky rád, k pivu už vůbec ne, ale měl jsem sám v duchu radost, jak to dobře vyšlo a tak jsem neprotestoval, taky ať to Valáška něco stojí. Dal nám oběma po pětikile, další prachy slíbil až baba zítra zaplatí, měla doplatit ještě dvacet tisíc a já měl slíbeno dva tácy, Pytlík maximálně tak druhou pětibábu, ale o to jsem se nemínil starat.

            „Poslyš Samsóne, co ty vlastně celý dni děláš, nebral bys občas další prácičku? Víš, podobnejch akcí mívám sám dost a nejsem sám, to víš, živnostníků s problémama je dneska spousta“, začal mě manažovat Valášek a místo obdivu se na mě sám začal dívat šéfovsky.

            „Neříkám, že ne, ale asi na to nebudu mít čas Poldo, normálně makám,“ řekl jsem a pomalu se napil whiskey z pěkné broušené sklenice. Led příjemně chladil do rtu.

            „Kde?!“ vyhrkli skoro narát oba moji „společníci“, evidentně překvapení mojí odpovědí.

            „V pakárně, člověče!“ odpověděl jsem. Pytlík se zase začal blbě chlámat a Valášek se na mě podíval tak, že mi bylo jasné, že určitě budu mít brzo podobnej kšeft, protože víc než tuto večeři už mi nezaplatí.

 

*****

 

Na novém pracovišti už jsem se docela rozkoukal. Cizí cvoci mi nijak zvlášť nevadili, dokonce jsem si některé i oblíbil. S personálem jsem se moc nesžil, výjimkou byl Fanda a sestra Jarmilka, mladá holka, překypující životem, pořád v poklusu, rozesmátá a oblečená dost nalehko, nebylo mi jasné, jestli tím provokuje doktory, paka nebo třeba mě, nebo je zkrátka jenom horkokrevná, ale neměl jsem moc chuť po tom pátrat. Bral jsem to jako docela příjemný fakt.

Doma ve schránce jsem našel dopis z Litvy. Od Donatase, zpěváka kapely Ruins, kterou jsem před dvěma lety dostal do Třince na docela významný festival. Psal mi, že od Ruins odešel a že má novou kapelu Psychonauts. Samozřejmě by si s ní prý rád zase zahrál v České republice, na kterou moc rád vzpomíná a podobné kecy. Pustil jsem si to demo a seznal, že Psychonauts jsou pěkná sračka, zatímco Ruins byli opravdu výborná kapela. Překvapilo mě to, ale věšet jsem se kvůli tomu nehodlal. Navíc jsem si říkal, že název kapely se docela hodí k mému novému zaměstnání - nomen omen, haha.  Věděl jsem taky, že nebude chtít moc peněz a že bych dokázal mu dva koncerty v rámci letních festivalů domluvit, takže jsem sedl k počítači, napsal Donatasovi fax, že s tím něco podniknu, protože se mi kapela moc líbí a těším se, že ho opět uvidím a podobné kecy. Pořád mě to k muzice táhlo, přestože jsem si stokrát řekl, že na to kašlu, nikdy jsem to opravdu nedokázal.

Podobné výlety nebyly v rámci undergroundu nic moc rentabilního, kapela dostávala sotva na náklady na benzín, dostala maximálně dvě teplá jídla denně, často jenom párky nebo guláše a byla ráda, když byl alespoň nocleh slušný. Většinou pak taky bylo třeba oplatit výlet zajištěním nějakých koncertů pro „družební“ kapelu ve vlastní zemi, sám jsem podobných taškařic pár absolvoval.

            S kapelou Brigáda jsem byl v Rakousku, poté co jsem tady zařídil docela přepychové turné pro rakouskou partu Fear Psychosis a párkrát jsem byl venku s kapelou Psychopath, ve Vídni, v Polsku a ve Slovinsku, tyhle kšefty byly přes dva kámoše z Polska, jeden byl Polák a druhý Fin, přiženěný do Polska. Na oplátku jsem sem-tam zařídil něco pro polské a finské kapely tady. Historek z těch cest i zážitků s cizinci u nás by bylo na pár knížek. Možná to jednou sepíšu.

            V Rakousku jsme s Brigádou byli až úplně dole u švýcarských hranic, jeli jsme přes Mikulov do Vídně, po silnici, která byla tak na úrovni našich okresek. V plánu pak byla cesta přes Salzburg do Německa, abychom nejeli tunelem přes Alpy a nemuseli platit drahé mýtné, přes Mnichov zpět do Rakouska.

Když jsem před lety jel do Vídně úplně poprvé, hned jak se otevřely hranice, byl jsem fascinován čistotou, pořádkem a opravenými fasádami a hlavně maličkými políčky soukromníků. Na každém rostlo něco úplně jiného a tak byla krajina nezvykle barevná, oproti širým lánům kolektivizovaného českého zemědělství. Tentokrát už jsem jel jako hrdý občan Českého státu, přesvědčený o tom, že jsme Rakousko již předstihli. Měl jsem se brzy přesvědčit o tom, že to není pravda, už proto ne, že kvalita života se neměří existencí nebo neexistencí soukromých rozhlasových stanic nebo rockových časopisů. Měl jsem tehdy stejně jako poprvé dost zkreslený pohled na realitu, což mi ostatně asi zůstalo dodnes.

            Měli jsme fax s přesným popisem cesty v češtině, protože Simon, kytarista rakouské metalové kapely MAD, kámoš se kterým jsem si už pár let psal, bydlel skoro ve stejném městě jako hoši z Fear Psychosis na jejichž pozvání jsme do Rakouska jeli, takže cesta probíhala vcelku vklidu. Jeli jsme dvěma Renaulty. Bílou devatenáctkou, kterou na tento výlet koupil Grizzly, zpěvák Brigády, jel on, já, bubeník Armando a staré jádro kapely - basista Borovec a kytarista Hlušička. Ve druhém Renaultu - modrém pickupu Valáškovy elektrikářské firmy se vezli boss Valášek, který si půjčením auta vynutil spoluúčast na výletu a roli druhého zpěváka, což se docela hodilo, protože pár dní před tím řady Brigády opustil Pančo, kluk, který na rozdíl od celé party opravdu uměl hrát na několik nástrojů a zpívat a jeho odchod mě dost mrzel, naopak z Valáškovy účasti jsem vůbec neměl radost a s ním jeho odvěký parťák Pytlík, kterého Brigáda před časem vzala jako druhého kytaristu. Nákladní prostor pick-upu byl plný naší bagáže a hlavně aparatury.

            Klid našeho cestování přerušila pouze nedobrovolná zastávka na dálnici za Mnichovem. Předjíždělo nás fialové Mondeo a na jeho zadním okně se rozsvěcovaly střídavě nápisy STOP a POLIZEI. Jeli jsme jako druzí za pick-upem, protože krátce před tím nás Pytlík, okouzlený dálnicí a hlavně první kosmickou rychlostí, kterou používali pro své přemisťování Němci v bavorácích okolo nás - přiznám se, že jsme až do průjezdu Mnichovem netušil, kolik typů BMW na světě existuje. Pytlík i my jsme sjeli do odstavného pruhu a vylezli ven, bylo už na čase se protáhnout. Z Mondea vystoupil borec, který vypadal jako agentu Mulder ze seriálu Akta X a měl ssebou i kolegyni Scullyovou, ta zůstala sedět v autě, jenom otevřela dveře a chystala si nějaký počítač nebo co. Fox Mulder, když seznal naší početní převahu nám nenápadně odhalil svou pistoli pod bundou, čímž okamžitě zajistil převahu sobě a spustil německy na Pytlíka. Šlo o to, že Valášek jel s nohama na palubní desce a oba s Pytlíkem za jízdy kouřili a vydatně se občerstvovali. Bohudík kouřili tabák a pili limonádu. Valáškova firma několikrát pracovala pro německé zákazníky, u nás i v Německu, takže se Valášek s Foxem domluvil, dokonce omluvil své chování a věc se vyřídila drobnou pokutou. Agenti zřejmě seznali, že sice vypadáme divně, ale přeci jenom budeme z tohoto světa, byť z jeho divočejší , východněji položené části a tak jsme mohli pokračovat v cestě.

O méněčenosti „Eastblockers“ jsme se ten den přesvědčili ještě jednou, když jsme projeli Německo a dostali se opět na hranice Rakouska. Přijeli jsme na celnici a z neupřímného úsměvu rakouského celníka jsme vyčetli, že nás nic dobrého nečeká. Zeptal se, za jakým účelem jedeme do Rakouska. Odpověděli jsme sborem, že jsme „muzikanten“, načež se jeho rohlík zvětšil od ucha k uchu a opáčil tradiční otázkou pro příslušníky našeho cechu - „Marihuana, haschisch, crack?!?“. Moje „nein“ ho vůbec nezajímalo, museli jsme postavit obě auta na odstavné parkoviště hned za jednou z řady celních budek a vyrojili se další celníci, kteří začali podrobně prohledávat obě naše auta. Kolem vesele projížděli občané Evropské unie - nejvíce pobavení tmaví Italové, spíše lhostejní Němci, zakomplexovaní Rakušané a další a většina z nich se nám smála nebo se alespoň ušklíbla při pohledu na „špinavce z Východu“. Když jsem říkal, že se dovedu dobře ovládat, neznamená to, že by mi podobné situace byly příjemné.

            „Vezeme  vám kulturu, čuráci!“ procedil mezi zuby Borovec a jako by mu celníci rozuměli, brali nás oba hned na další atrakci a tou byly osobní prohlídky. My dva jsme museli jen vysypat obsah kapes, ale Armando s Grizzlym museli ve vedlejší budce udělat striptýz. Později jsem si z nich v autě utahoval, jestli došlo taky na rukavici a prohlížení análního otvoru, ale shodně tvrdili, že ne. Rozhodli jsme se jim nevěřit a byli terčem našich vtípků ještě pár hodin.

            Pokračovali jsme v cestě podle návodu, projeli jsme malý alpský tunel, kde se naštěstí mýtné neplatí a ocitli se na rozcestí Itálie, Švýcarska a Rakouska, v srdci Alp. Příroda byla krásná, s gustem jsme zapoměli na nepříjemnosti na hranicích.

            Po chvilce jsme dorazili do podhorského městečka Bludenz, kde se měl koncert konat. Opravdu spíš městečko než město, většina domů v centru bylo historických - renesance, baroko - s čímž dost kontrastovalo obrovské moderní nádraží, které jsme viděli z mostu nad ním. Inu, zjevně významná železniční křižovatka.

            Díky „faxovému bedekru“ jsme snadno našli i „klub“, kde se akce měla konat - třípatrový rozlehlý barák pomalovaný několika barvami - Duhový dům, jak jsme si jej pojmenovali. Jako kapitán výpravy jsem se první pustil dovnitř, obhlídnout co a jak. Vešel jsem do místnosti, která vypadala trochu jako hospoda a trochu jako tradiční venkovská kuchyně křížená s jídelnou a obývákem. Asi patnáct dětí s paní učitelkou, malující si na papírové čtvrtky jsem tady ale přeci jen nečekal. V první chvíli jsem si myslel, že jsme se asi přeci jen zmýlili, ale existence dvou Duhových domů v jednom městečku mi připadla nepravděpodobná. Paní učitelka mi jen o málo lepší angličtinou než byla ta moje vysvětlila, že tady mají kreslení a že hoši z klubu nás už čekají, ale najdeme je v kanceláři o patro výš.

            V kanceláři už bylo vše „v pořádku“ - plakáty punkových a hardcoreových kapel, postarší počítač a obvyklé kancelářské vybavení, nábytek polepený samolepkami s názvy kapel a antirasistickými a levicovými a anarchistickými symboly. Mezi tím vším seděl šéf klubu - nakrátko ostříhaný blonďák v mikině a kapsáčích a jeho pravá ruka - sekretářka v podobném „unisex“ oblečení a s několikabarevným účesem na hlavě. Vysvětlili nám, že Duhový dům je „víceúčelové zařízení“, kde dostávají prostor všemožné občanské aktivity. Vedle kanceláře měl své prostory fotokroužek a naproti sportovní vodácko-horolezecký klub. Paradoxně v nejvyšším třetím patře byl na půlce klub důchodců - nevím jestli to měli důchodci za trest, že museli dvě patra - a na půlce budovali mládežníci z klubu ubytovnu pro „umělce“. Dolejší bar užívali hlavně oni, ale taky třeba jakási obdoba jisker či školní družiny, jak jsme měli možnost poznat i ostatní spolky. Druhá půlka přízemí byl vlastní klub. Místnost s podiem, aparaturou, několika herními automaty... Duhový dům patřil městu a to také hradilo jeho provoz, pokud spolky vydělávaly nějaké peníze vlastními aktivitami, měly to pro sebe na přilepšenou. Samozřejmě to mělo zase svá úskalí - na baru se nesměl podávat tvrdý alkohol - rakouská mládež mohla ve svém klubu konzumovat jenom pivo, víno a nealko. No, proč ne?!

            Natahali jsme dovnitř aparaturu, zkusili zvuk - nic moc a byli pozváni k večeři. Jako by ji cítili, objevili se v tu chvíli i kluci z Fear Psychosis. „Brigádníci“ je neznali, ale já jsem se s nimi srdečně přivítal. Dva roky před tím jsem jim zařídil turné na Moravě, ve velkých sálech s velikým aparátem a slušnou propagací, protože se turné jelo pod hlavičkou československé mutace světově proslulého časopisu Metal Hammer. Jeli ve společnosti mikulovské HC kapely SADDAM a tradičních metalových hvězd BLACK WIDOW a D:B:S-TROLL. Vzpomínali jsme na to, jak považovali neškodný vodojem za pozůstatek ruské atomové základny, jak nevěděli v restauraci, co jsou to knedlíky, jak jsem je do jednoho hotelu doslova pašoval a nesměli na recepci promluvit, protože bychom narazili na efekt dvojích cen a ubytování by je vyšlo na dvojnásobek, jak jsme docela slušně zabloudili na cestě z jedné štace na druhou a vůbec na celé turné jako takové, které se neslo ve znamení obtížné komunikace - jejich perektní versus moje mizerná angličtina, občasných poruch auta - přijeli ve stařičkém Volkswagenu, který kdysi sloužil - podle nápisů, znaků a barev - rakouské národní hokejové reprezentaci /nikdy jsem netušil, že existuje - na tomto poli jsme Rakousko překonali zcela jistě už hodně dávno!/ a vůbec komplikované mobility - neustále řídil věčně nevyspalý basista Hans, protože kytarista a zpěvák Lukas absolvoval celé tour se zlomenou nohou a bubeník Udo pojal turné jako dovolenou - z opojení trávy a lihu nevyšel po celý týden. Když už jsem si myslel, že zdvořilostem a nekonečnému objímání bude konec, objevil se náš společný přítel Simon z MAD a vše začalo nanovo. Když jsem do sebe konečně dostal talíř dobrých těstovin - první jídlo po asi 36 hodinách a pivo, začal koncert. V sále se „tísnilo“ asi 12 platících, takže bylo hned jasné, že já, Simon a Fear Psychosis uděláme „kotel“ Brigádě, aby pro změnu já, Simon a Brigáda oplatila totéž Fear Psychosis. Potvrdilo se rčení, že doma není nikdo prorokem - z těch pár návštěvníků, kterých nakonec mohlo být i patnáct nebo šestnáct, zajímali Fear Psychosis někoho pouze tehdy, když nasadila převzaté hity - Anarchy In the UK od „Šestí pistolí“ a Breaking the Law od „Kněze Jidáše“, jinak se lidi věnovali hře na automatech, nejlepší byla jakási stolní obdoba metané, kterou jsme posléze také zkusili, nebo svým sklenicím s pivem.

            Kluci z Brigády byli rozmrzelí nad kontaktem s realitou, očekávali asi od svého prvního „západoevropského turné“ větší úspěch, zklamaní byli i Fear Psychosis a posilovali nás vytrvale iluzí, že bude zítra v Bizau lépe. Hoši z klubu byli naopak v pohodě, vytrvale nás hostili pivem, na něž jsme dostali kupónky - pět piv na osobu. Jako žízniví Češi jsme věděli, že nám dlouho nevystačí a tak jsme jako vynalézaví Češi zkusili metodu úplatku na místního barmana a přinesli z auta láhev slivovice. Jak už jsem zmínil, tvrdý alkohol byl v tomto baru tvrdě zapovězen, ale barman se mu nijak nebránil. Zůstal s námi v klubu jediný, zbytek lidí šel dílem domů, dílem se někteří odebrali do nejvyššího patra do rozdělané ubytovny, prý aby nám připravili nocleh. Osamělý barman zkusil kombinaci slivovice s jiným přírodním produktem - s trávou. Výsledkem byla poměrně rychlá „zhulenopilost“, po první hodině přestal za pivo, víno či džusy kasírovat, po druhé hodině jsme si již nalévali sami, za tři hodiny nebylo kromě minerálky a vody na oplachování nádobí na baru nic! Někteří z nás přesto neměli dost - Grizzly a Hlušička trvali na tom, že pojedou přes čáru do Švýcarska pařit do pořádného rockáče, takže jsem jim raději sebral klíče od vozu a odebral se „na třetí štok“ nocovat.

            Na třetím ovšem pokračoval mejdan! Hulila se tráva, kazeťák řval „This Is Not a Love Song“ a nikdo nespal. Nějaký punkáč dokonce led-lampou opaloval vytrvale barvu na rámu starých dveří. Příšerný smrad s viditelným potěšením inhaloval. Usoudil jsem, že jsem kapelu v pořádku odvedl na místo koncertu, zajistil její nakrmení, napojení a vybral od pořadatele bez problémů honorář, takže si zasloužím spravedlivý spánek a nemám dále žádné povinnosti starat se o partu „trottelen“, když všichni mají vlastní pasy. Se spacákem na rameně jsem se vrátil ke dveřím kanceláře klubu a zkusmo vzal za kliku. Svítila tam jen stolní lampa a šéf klubu něco velmi intenzivně a důvěrně sděloval své asistentce, nebo si možná jen vzájemně prohlíželi tetování.  Chtěl jsem se omluvit, ale naopak se omlouvali oni, bleskově se oblékli a s dohodnutím, jestli můžu přespat v kanceláři nebyl naprosto žádný problém.

            Ráno jsem se probudil zimou asi o půl sedmé, bar byl zamčený a ozívalo se z něj hlasité chrápání barmana, jehož tělo stále ještě bojovalo s nenadálou nadílkou jedů. Rozhodl jsem se tedy zahřát se prohlídkou města a přitom se nasnídat. Pultovou prodejnu potravin jsem našel nedaleko od Duhového domu, ale nabídka se mi zdála poměrně neuspokojivá a navíc jsem se s ohledem na neznalost němčiny rozhodl vyčkat na objevení samoobsluhy.

            V předvánoční čas město opravdu kvetlo obchodem, nabídka stánků se zbytečnostmi pro turisty mi sice přišla na německy mluvící zem až překvapivě hodně vkusná, ale ani tak jsem nenašel nic, co bych si rád odvezl, nebo čím bych někoho doma potěšil. Koneckoncův jsem toho času ani neměl koho. Bylo to v době, kdy moje takzvané podnikání nabralo rapidní obrat směrem ke dnu, ale ještě jsem to ani sám nebyl ochoten přiznat, vlastně jsem si toho ani sám ještě nevšiml. Příležitostí ke krátkodobým vztahům ubývá přímou úměrností s úbytkem peněz a stejně jsem o ně vlastně nikdy nestál, stál jsem o dlouhodobý vztah, o lásku na celý život a když jsem ji mohl mít, tak jsem před ní utekl. Byl jsem blbec. Byl?

            Přicházel hlad a samoobsluha nikde. Vstoupil jsem tudíž do maličkého a příjemně vypadajícího pekařství a pokusil se nakoupit mizernou angličtinou. Ještě že na koláče se dá ukázat a „coffee“ je tvar prakticky mezinárodní! Naproti pultu byly schůdky na galerii, kde se dalo posedět, tak jsem toho využil, venku zrovna začínala docela veliká chumelenice. Koláče byly na můj vkus trochu příliš sladké, ale křehké a voňavé. Káva výborná a navíc k ní náleželo automaticky mlíčko, čokoláda a oplatka. V úrovni služeb jsme pořád daleko za Rakouskem, napadlo mě, když paní majitelka k tomu všemu přidala ještě velmi milý úsměv. Abych jí odměnil a taky proto, že chumelenice ne a ne ustat, dal jsem si ještě vinný střik - „winneschpritz“  na okrasném menu vypadalo jednoznačně, takže omyl byl vyloučen - a nechal jí spropitné.

            Vydal jsem se do chumelenice, sem-tam jsem se před ní schoval ještě do různých obchodů - do music shopu snad bez jediného rockového cédéčka, do naopak velmi zajímavého obchodu se zbraněmi a loveckými potřebami, kde celou jednu stěnu tvořily majitelovy poháry a plakety ze střeleckých soutěží, ale byl jsem už docela zvědav, zda Brigáda je vzhůru. Přeci jen jsem se nedokázal zcela oprostit od pocitu zodpovědnosti, alespoň za osádku našeho auta přinejmenším.

            Zrovna vstávali, i barman vstal a připravil nám dokonce snídani. Dal jsem si už jen čaj a zatímco Brigáda vyrazila rovněž na obhlídku města, postavil jsem si gauč k televizoru a sledoval americké animované seriály v televizi, jejich děj se dal pochopit i v němčině, ale řeknu Vám, že kvalita hlasů rodinky Simpsonovic je v českém dabingu daleko lepší než v německém, nebo jsem možná na Lábuse a Dejdara už zvyklý, nevím. Nejvíc mě bavila pohádka, ve které se Santa Claus snažil komínem spustit do domu a naložit jeho obyvatelům dárky, jenomže příšerky, co dům obývaly jej považovaly za nežádoucího vetřelce a kladly mu do cesty nejrůznější brutální pasti. Nechápu, proč se na to nevykašlal, ale došlo mi, že jsem vlastně úplně stejný zhůvěřilec.

 

*****

 

            Jediné, co na mojí nové práci opravdu nemám rád jsou noční, speciálně ty na záchytce. Za prvé nemám rád opilce a to přesto, že občas i některého od vidění znám z hospod, za druhé nemám rád Maňáka, lapiducha ze dvojky, se kterým většinou sloužím, protože můj parťák Voženílek pro změnu s jeho kolegou Stoupalem hrají celé noci karty - ferbla, sedmu, snad i žolíky. Občas o desetníky, občas o sirky a často i jen tak, pro zahnání nudy. Aspoň tak to říkají a já se tomu dost divím, protože na záchytce se člověk moc nenudí, svážejí k nám lumpy ze čtyř okresů - alkoholiky, feťáky - často hodně nechutně vypadající trosky, nezřídka agresivní - alespoň v noci. Ráno už bývají jako beránci. Nejkrutější je, když přivezou nějakého kluka, který se opil poprvé v životě nebo náhodou  - třeba novopečeného otce, čerstvého civila nebo normálního tatíka od rodiny, který prostě jenom někoho potkal, nebo přehnal oslavu podnikového večírku. Často právě tihle lidé bývají večer velmi divocí, vyhrožují nám vyvražděním celé rodiny až do sedmého kolena, perou se, snaží se rozbíjet věci okolo sebe, občas se člověk neudrží a nějakou tu facku jim vytne, neskrývám. Ráno pak bývají naopak velmi milí, strašně se stydí, omlouvají se, je jim trapně. Oblečou na sebe šaty, často hodně podělané - ty se nechávají schválně viset v nevětrané místnosti - žebrají o pár drobných na telefon, na autobus, na vlak - pokud je přivezou třeba z Hranicka, z Holešova nebo naopak z Kyjova, Koryčan, Bučovic, Němčic nebo Tovačova, mají to domů docela daleko a často i dost krkolomné spojení, protože nejčastěji cestují o sobotách a nedělích, kdy spojů moc nejezdí a ideálně zrovna nenavazují.

            Stálá klientela zpravidla není agresivní, ale o nic menší humusáci to nejsou. Bezdomovci, socky, tradiční postavičky by mi ani tolik nevadili, ale feťáky opravdu nemám rád. Často jsou to lidi naprosto nepředvídatelní, nikdy nevíte, co vám provedou v příštím okamžiku, jsou schopní velmi brutálních útoků i sebeničení. Jednou mi dovezli chlápka, který zarytě mlčel, mechanicky vykonával úkony jako rozvázání bot a podobně. Měl skelný pohled a zdálo se, že už je v limbu a nebude s ním žádná práce. Najednou se zprudka postavil a s řevem se rozběhl hlavou proti zdi - omdlel, spousta krve - doktor nakonec zavolal záchranku a odvezli ho naproti do nemocnice. Tam z něj museli mít radost! No, aspoň ušetřili za anestezi...

            Doktor, se kterým jsem na záchytce nejčastěji sloužil byl Rozkošný, alespoň podle jména, jinak to byl starý vyschlý žlučovitý dědek, sám lehký alkoholik, hodně inteligentní a vzdělaný chlap, ale zahořklý a uzavřený, často až nepřátelský a vůči mě i Maňákovi dost povýšený, komunikoval s námi velmi stroze a ryze služebně. Na druhé straně po nás taky nic nechtěl.

            Z úvah mě vytrhl zvonek. Zase někoho vezou, uvědomuji si a jenom napůl ucha vnímám Maňákovo nadávání. Dole stojí 4 chlapi v uniformách, dva městští strážnici a dva státní policajti. Jeden městský se drží za bezvládnou paži, nadává a i v blbém světle vidím, jak je zesinalý. Zbývající tři se přetahují s dost agresivním velikým vousatým chlapem. Až nahoře si ho víc všímám a je mi povědomý. Sakra, to je přece ... starosta!!! Ty vole, no to je úlovek! Policajti se baví s doktorem a Maňák je poslouchá s vyplazeným jazykem, místo aby mi pomohl uklidit Dobiášovy, tak se starosta města jmenuje, věci do komory. Dalo nám docela práci jej upoutat na lůžko a byli jsme trochu v rozpacích, ale policajti pomohli, je už rozpaky evidentně přešly.

            Teprve po jejich odchodu se od Maňáka dozvídám, co se vlastně stalo. Starosta Dobiáš, dost ostrý podnikatel a slušně veliký egomaniak, majitel několika hospod, včetně jednoho bordelu, dvou samoobsluh, autobazaru, poloviny benzinové pumpy, kempu a čert ví čeho ještě, se toho času rozvádí. Rozšoupnul se, údajně ve svém bordelu, a uprostřed noci  se vydal vysvětlit svojí ženě, jaká je kráva. Protože se to neobešlo bez kraválu v domě, syn, který byl na straně matky se rozhodl zavařit otci ostudu a zavolal městskou policii. Ta dorazila rychle, ale netušila, proti komu má zasáhnout. Pohled na značně podroušeného a rozpáleného velitele hochy poněkud zrozpačitěl a jejich chování bylo tudíž nezvykle milé. Ne tak ovšem starostovo! Ten využil rozpaků obou strážníků a v potyčce jednomu zlomil ruku a druhého shodil ze schodů. Kluci si povolali státní posily a protože manželka, toho času sice ještě né „ex-„,ale málem ano, jej odmítala vpustit do bytu v tomto stavu a jinou adresu, kam by bylo možné jej zavést policajti neznali a starosta nebyl sdostatek komunikativní, rozhodli se ho šoupnout k nám. Byl jsem docela zvědav, jak se bude chovat ráno.

            Ale to ještě nebyla zdaleka všechna překvapení, která nám dnešní noc připravila. Spal jsem a chvíli mi trvalo než jsem se probral, když jsem uslyšel zvonek. Maňák byl rychlejší a se sakrováním šel už dolů otevírat. Šel jsem pomalu za ním, ale ani jsem nedošel ke vchodu. To nebyl další přírůstek. Velmi energicky se proti mne hrnul chlápek v saku, za ním dva uniformovaní policajti, kteří před chvíli přivezli opilého starostu. Za nimi hopkal evidentně překvapený Maňák. Nepochyboval jsem, ačkoliv jsem jej nikdy před tím neviděl, že chlápek v civilu je přinejmenším policejní ředitel.

            „Doktor Rozkošný?“ zeptal se rázně.

            „Ne, to nejsem...“ vykoktal jsem.

            „Tak mě k němu zaveďte“, zavelel.

            Tušil jsem, že doktor bude v limbu. Většinou vstal z postele jenom když jsme ho zavolali, běžnou rutinu nechával na nás a někdy ani nešel prohlédnout přírůstky, pokud by to bylo nutné, stejně bychom jej upozornili.

            Gestem jsem policajta zastavil a zaklepal na doktora. Vklouzl jsem dovnitř a v krátkosti mu vysvětlil o co jde. Nikdy mu nedělalo problém rychle se probrat, ale tentokrát moc nespěchal.

            „Já jsem doktor Rozkošný, co si račte přát, pánové.“

            „Plukovník Malý, přijeli jsme si pro jednoho Vašeho ... pacienta.“

            „Z jakého důvodu? Tomu nerozumím.“

            „Byl k Vám přivezen omylem.“

            „Vyloučeno, všechny pacienty jsem prohlédl a ubezpečuji Vás, že všichni jsou zde v nejlepších rukou.“

            „Až na jednoho. Pana Dobiáše. Odvezeme ho“, řekl policejní ředitel a otočil se ke svým lidem, kteří stáli za ním se sklopenými hlavami. Došlo mi, že asi dostali pořádný kartáč.

            „Opakuji Vám, že je to vyloučeno. Stejně jako Vaše další setrvání zde, pánové.“

            „Doktore, rozmyslete si, co...“

            „Nemám co bych si rozmýšlel, jsem povinen dělat to, co vyžaduje stav mých pacientů,“ nedal se Rozkošný a já jsem byl překvapen, kde se v tom starém muži bere taková rozhodnost a síla.

            Policajti opravdu odešli. „Uvařte mi kávu, silnou.“ štěkl směrem ke mě doktor.

Zalil jsem kávu ve velkém hrnku a zaklepal na pokoj, kde se opět zavřel. Neležel, seděl v křesle a přemýšlel.

            Položil jsem šálek na stůl před něj, nečekal na poděkování, protože to nebylo jeho zvykem a směřoval zpět ke dveřím, ale když jsem vzal za kliku, nedalo mi to a otočil jsem se k němu.

            „Proč jste je nenechal, aby ho odvezli, pane doktore?“

            Podíval se na mě překvapeně, potáhl si z cigarety a řekl: „Protože nemám rád policajty.“

            Oba jsme věděli, že to není všechno, že taková odpověď ani mě, ale ani jemu nestačí.

            „Protože jsem za komunismu bojoval proti tomu, aby někteří lidi měli výsady a výhody, které jim nepatří, aby si jedni byli rovni a druzí rovnější. Je mi líto, že Dobiáš, který pro tohle město hodně udělal, takhle zpitoměl a zničil vlastní rodinu a je na nejlepší cestě zničit sám sebe, ale je to jeho rozhodnutí a právo. Jsem lékař, dokonce psycholog a jsem si jist, že ten chlápek potřebuje, aby se zítra ráno probudil tady, protože jedině to mu může pomoct, když si uvědomí, že už je na dně. Pak se možná odrazí, pokud už na tom dně není moc vysoká vrstva bahna.“

            „Rozumím Vám a ... děkuju za lekci, doktore.“ řekl jsem a bylo to upřímné. Byl jsem najednou hrdý, že můžu tomuhle chlapovi vařit kafe.

           

*****

 

            Když jsem na pohodlném gauči rakouského rock baru, blízko příjemně sálajících kamen pomalu usínal, přijel Lukas z Fear Psychosis, aby nás odvezl domů k Udovi, kde jsme se mohli osprchovat a kde nás dle jeho slov čekaly vynikající klobásy a pivo. Hoši se vrátili brzy, samozřejmě aparaturu nechali včera roztaženou, takže jsme ještě asi hodinu nakládali a loučili se s barmanem, který si nás bude určitě pamatovat hodně dlouho.

            Cesta k Udovi trvala asi hodinu. Bydlel v malinké vesničce, postavené ovšem ze samých hodně luxusních vil, bylo evidentní, že jeho tchán, kterému dům patřil náleží ke zdejší honoraci. Vše co nám Lukas slíbil, byla pravda pravdoucí. Rakušané rozhodně nejsou pohostinní o nic méně než Moravané, alespoň Ti „naši“ ne. Bavili jsme se o muzice, o komunistech, o ženských. Totiž, pokoušeli jsme se - já a Valášek jsme vcelku byli schopni rozumět i odpovědět, zbytek osádky se blbě culil a srkal pivo. Myslím že jazykový analfabetismus více než jedné generace obyvatel Československa lze přičíst mezi zločiny komunismu, na druhé straně je jenom moje chyba, že jsem se dodnes anglicky nenaučil pořádně.

            Jediné, co mi přišlo divné bylo to, že doma v celém domě byl jenom Udo a kromě nás ještě jeho spoluhráči a tchán, který se ale věnoval práci na zahrádce za domem. Bylo to trochu jako ve filmu Sedm statečných, možná před námi Udo ženskou polovinu obyvatel domu ukryl v horách, možná byla děvčata dojit fialové kravky, co Alpy obývají, kdo ví?!

 

*****

 

            Litevci přijeli. Obvolal jsem pár známých a podařilo se mi je dostat na dva letní festivaly, na jeden do Jablunkova a na druhý do nějaké vesnice za Brnem. Byly to mizerné akce, ale Donatasova kapela ostatně taky. Jejich jablunkovské vystoupení zcela jistě nepatřilo k vrcholům jinak docela povedené akce v krásném prostředí městského lesa, kterému kralují každoroční oslavy „gorolskych dni“, folklórní slavnosti vlastně neznámého národa, který žije tady mezi Třincem a Kúty, aniž by se o něm moc vědělo. Gorole nejsou Poláci ani Češi a ani Slováci, čert ví odkud sem přišli, ale žijí tady. Všichni umějí česky a polsky a navíc i gorolsky, což je naprosto nepochopitelná hatmatilka, trochu podobná ukrajinštině, trochu maďarštině nebo čemu. Gorole jsou příjemní přátelští muži, krásné milé ženy a hodně pijí a hodně se radují. Bylo mi mezi nimi skvěle.

            I Litevci byli fajn. Donatas ssebou vzal i svou dívku Ljusju. Bylo jí dvacet a byla překrásná. Měla kratší vlasy slámové barvy, milé oči a nádherný úsměv. Ráno v penzionu jsme spolu snídali, probudila se brzy a já taky, srazili jsme se nahoře ve dveřích od koupelny. Ona z nich vycházela a já do nich šel. Koupelna na patře byla společná, ostatně celý penzion měl jen tři pokoje, takže v něm mohlo bydlet nejvýše 8 lidí. Jeden pokoj byl obsazen nějakým starším německým párem, největší obývali Donatas, Fékla a jejich holky a poslední já. Zase sám. Zbytek kapely spal v chatičce v sousedícím kempu.

            Sjel jsem Ljusju, tak jak byla jen v kalhotkách a košilce, s ručníkem přes ruku, pohledem od hlavy k patě a nazpátek. Rozpačitě se usmála a zmizela v pokoji.

            Když jsem se sprchoval, vzpoměl jsem si, jak ke mě včera večer přiběhla, když kluci hráli a dala mi před pusu imaginární mikrofon a dělala se mnou jako rozhovor pro televizi, o kapele, jak se mi líbí a tak. Včera mě to rozesmálo, ale teď jsem byl spíše smutný.

            Utřel jsem se do osušky, na pokoji na sebe hodil džíny a šel dolů uvařit si kafe. To už ale vonělo na stole, Ljusja je právě zalévala. Usmála se na mě a pokynula mi, abych se posadil. Přisedla si a oběma rukama vzala hrnek do dlaní, jako by jí byla zima. Dívala se na desku stolu a potom zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Mluvení nám moc nešlo, já jsem neuměl litevsky, ona neuměla česky a říct si to rusky nebo anglicky zkrátka nejde. Tak jsme si to říkali očima. Že je nám oběma spolu fajn, že se jeden druhému zamlouváme, ale že ona pozítří odjede tisíc kilometrů daleko a že každou chvíli se probudí její kluk, který ji má rád a ona ho nechce zklamat. Nevěděl jsem, co všechno lze říct očima. Opět je sklopila a já se podíval na římsu okna. Stál na ní kazeťák, tak jsem ho zapnul. Ozvala se cimbálovka, jihomoravské lidovky.

            Ljusja se rozesmála a řekla, že miluje náš folklór, nahlas, ne očima. Jejich litevské národní písně jsou všechny prý pomalé, smutné, temné a zádumčivé, řekla mi rusky. Podivil jsem se proč.

„My takoj narod!“ usmála se. Muzika probrala její přátele, hrnuli se ze schodů. Instinktivně jsme oba rychle sáhli každý po jednom loupáku na míse uprostřed stolu a naše pohledy se opět krátce setkaly. Rozřehtali jsme se jako blázni.

            Když o tom přemýšlím, ten telepatický rozhovor s Ljusjou byl možná nejerotičtější a nejkrásnější zážitek, co vůbec mám. Nikdy na ni nezapomenu i když se z pohledu nezúčastněného může zdát, že se vlastně nic mezi námi nestalo...

            Víkend s Litevci byl jako krátká exkurze do starých časů. Věděl jsem ale, že v pondělí zase musím do práce a upřímě, docela jsem se tam těšil.

 

*****

 

            Městečko Bizau bylo jako úkaz z pohádky. Vesnička v kruhovém údolíčku lemovaném ze všech stran nádhernými mocnými štíty Alp. Na čistém nebi zářily hvězdy a mě se zdálo, jako by každá z nich svítila co nejusilovněji, aby si jí všiml vládce noční oblohy měsíc a miloval se právě s ní.

            Stáli jsme u horské chatky s Grizzlym, dívali se na tu nádheru a v duchu oba probírali každý svá traumata a bolístky. Spolu a každý sám, vedle sebe a každý úplně někde jinde. Uvědomil jsem si, že Grizzly je přítel, který pro mne hodně znamená, jenom nevím, proč jsem na to přišel právě teď. Kolik má vlastně člověk v životě opravdových přátel - jednoho, dva, tři, čtyři, pět, šest? Začnete pochybovat u šestého jména nebo hned u druhého? A lásky? Ne, raději nemyslet.

            Idylickou krásu a kouzlo najednou zpřetrhal kdosi, kdo hlučně a velmi nakvap vyběhl po schůdkách ze sklepního klubu ven, doběhl až k nedaleké břízce a namísto aby se jako my kochal krásami noční krajiny začal zcela neidylicky brutálně zvracet a nakonec ssebou praštil o zem.

            Beze slova jsme se oba rozběhli k němu a Grizzly ho zvednul ze závěje, byl  to Borovec, náš baskytarista a byl úplně namol. Grizzly mu vrazil pár facek a podpíraje ho každý s jedné strany, vlekli jsme ho zpět do tepla klubu.

            Takový je život, tvrdá realita! V tomhle světě, kde o lásce umí zpívat snad jenom homosexuál Elton John a kde se sex stal jenom zbožím a součástí všeobjímajícího konzumu, tady není místo pro krásu, pro poezii, ani pro blázny, kteří by to snad chtěli změnit. Blázni patří za mříže, za zeď. Než nás tam odvedou, můžeme jenom hnusem, bezmocí a vzteky ze všeho zvracet. Underground nepotřebuje komunistu, aby měl nepřítele.

 

*****

 

            Noční na oddělení byla klidná záležitost. Většinou. Učitě to nebyl takový humus jako záchytka. Přesto jsem byl vždycky nervózní a měl jsem strach. Iracionální strach, snad. Ale není to jen tak, když víte, že jste sám na oddělení, kde je s Váma pětadvacet bláznů a vy nemůžete tušit, co je napadne. Kdyby k něčemu došlo, stačí sice zazvonit a uslyší Vás kluci zespoda ze záchytky, ale nemusí dorazit včas. Stokrát si namlouvejte, že je to v pohodě, stejně nebudete mít klidné sny.

            Zdálo se mi, že Kroměříž bombardují letadla. Baráky padaly, hořely a kroutily se, jako když jsme ve čtvrté třídě se spolužákem Rosťou po čtrnácti dnech práce dokončili papírovou maketu Karlštejna a pak ji zapálili. Možná jsem ve skrytu duše pyroman, nebo možná Rosťa? Nevím, jestli se mi to líbilo, ale dodnes si to pamatuju.

            Zdálo se mi, že se na mě valí oblak nějaké smradlavé páry, nějakého otravného plynu a já kašlu a dusím se a padám na zem a ...

            Probudil jsem se leknutím a okamžitě následovalo další ještě horší. Nademnou se nakláněl pan Kaláb a strašně mu smrdělo z úst. Dýchal mi do obličeje a mě nenapadlo nic jiného, než že mě přišel zabít. Asi budu blázen, protože pud sebezáchovy u mě v tu chvíli nefungoval. Tupě jsem zíral do jeho očí a čekal až mi rozlouskne lebku.

            Naklonil se ještě blíž a tiše zašeptal: „Pane doktore, já jsem se pokakal...“

 

*****

 

            Borovec nezvracel nad hnusem světa, byť o něm dovedl napsat velmi dobré a tvrdé texty, svého času texty Brigády dokonce otiskovali anarchisté ve svém šíleném plátku A-kontra. Zvracel jednoduše proto, že přebral. Z radosti, ne ze smutku. Koncert v Bizau se totiž opravdu povedl!

            První, co mě na maličkém klubu zaujalo byla nesnesitelně lepivá podlaha. Barman nám vysvětlil, že den před naším koncertem zde probíhala poněkud divočejší Red Bull Dance Party a že rozradostnění technaři svým oblíbeným mokem zlili nejen sebe, ale také vše okolo sebe.

            V Bizau se na nějakém lyžařském kursu či nějaké podobné taškařici nacházelo asi sto mladých lidí okolo patnácti let, kterým přišla možnost pořádně zapařit daleko od přísného pohledu rodičů, v rockovém klubu při produkci odvázané hardcoreové kapely docela vhod. Muzika Brigády nebyla zase tak vzdálená produkci Biohazard, Suicidal Tendencies, Agnostic Front a podobných part, které znali ti starší a vlastně i ti mladší, co doma na zeď věšeli plakáty Offspring a Green Day jí mohli sežrat. A taky sežrali!

            Říká se, že nejstudenější publikum na světě jsou Češi, protože každý český hudební fanoušek je zakuklený kritik a něco na tom asi bude! Mladí Rakušané se totiž evidentně přišli do klubu bavit a dávali to najevo. Už si nepamatuju, jestli jich bylo padesát nebo opravdu sto, ale živě si vybavuju ten „bordel“ co v klubu rozpoutali - divoké tance, řev a nejmíň pět nebo šest vynucených přídavků. Kluci z Brigády zářili štěstím a hráli jak o život! Big Boss Valášek, který celé dopoledne dával okatě najevo, že po včerejším nepříliš vydařeném koncertu vlastně ani neví, proč s námi jel a ztrácí tady svůj drahocenný čas a mrhá svým vytříbeným talentem, byl jako vyměněný. Myslím, že Brigádě se toho večera v Bizau splnil jeden muzikantský sen - úspěch před naprosto neznámým publikem a ještě k tomu v cizí zemi. Moc jsem jim to přál a byl jsem šťastný, že jsem to tak trochu způsobil.

            Fear Psychosis zářili rovněž. Moc dobře věděli, že to sice na jednu stranu budou mít těžké, nastoupit po nás, ale zároveň bylo evidentní, že publikum se chce a taky bude bavit dál, takže se dalo čekat, že se večer i nadále ponese v odvazovém duchu. A taky jo!

            Dokonce i mě se zdála muzika Fear Psychosis mnohem lepší než včera a při legendární Anarchy In the U.K. jsem se neudržel, popadl mikrofon a zazpíval si s nimi. Neumím zpívat a z celého textu znám první dva verše, ale myslím, že to bylo všem jedno, tady nikdo neměl ambice hudebního kritika, šlo o pocit - feeling.  Muzikanti i publikum bylo prostě na jedné vlně, možná to bylo tím, že v klubu vlastně žádné podium nebylo, ale tady se prostě rozdíl mezi oběma stranami naprosto smazal. Hudba ničí bariéry, chtělo se mi křičet!  Byl to opravdový zážitek! Netušili jsme, že stačí pár pitomců, aby velice rychle vyprchal!

           

*****

 

            Fandovi zemřela žena. Bylo jí přitom jen čtyřiapadesát a byla zdravá, nebo alespoň nikdo, včetně jeho, jejího manžela, nevěděl, že by si kdy na něco stěžovala. Zalévala konví zeleninu na zahrádce, sedla si unavená na lavičku a usnula. Fanda se nahoře vrtal ve ždímačce. Když ji konečně opravil, šel dolů za paní Martou, aby jí tu radostnou novinu zvěstoval. Chtěl ji probudit polibkem, ale když ji vzal za rameno, bezvládně se svezla dolů. Byla už chvíli mrtvá a Fanda přiznal, že jenom zázrakem se hned nepoložil vedle ní. Byl zvyklý na ledacos, pacienti, hlavně staří alkoholici na druhém oddělení, kde před tím pracoval, umírali velmi ošklivě a často, ale tohle byl, musel být, větší šok než jakákoliv smrt cizího člověka, která se vás nikdy nemůže tolik dotknout.

            Fanda se změnil. Jeho pověstný humor a grácie byly pryč. Pramen jeho životního optimismu naráz vyschnul. Děti měl až v Praze a říkal, že k nim nepůjde, že je mu tady lépe, měly už svoje životy a on by se u nich necítil dobře.

            Brával často noční i za Maňáka a někdy na noční přišel i mimo svou službu. Začal hrát karty a šachy také s doktorem Rozkošným, takže jsme bývali na záchytce čtyři. Bylo to někdy i docela fajn, s Maňákem jsem se nedokázal sblížit, měl jsem o něm nevalné mínění a ukázalo se, že právem a s Rozkošným jsme se sice respektovali, já si ho velmi vážil, ale nebyli jsme přátelé a na tom, že se se mnou moc nebavil se nic nezměnilo. Jednou se Fandova přítomnost na oddělení velmi vyplatila, alespoň Maňákovi, vlastně možná víc mně.

            Jako obvykle zazvonil zvonek, šli jsme oba dolů a převzali si pacienta, vlastně pacientku. Možná to nebyl o moc menší šok, než jaký zažil před nedávnem Fanda, ne že by mě tak sebralo, že nám přivezly ženskou, bylo to sice výjimečné, ale ne zcela, jenomže tahle špinavá alkoholička byla beze vší pochybnosti Věra. Moje Věra!

            Byl jsem jako zkamenělý, jako omámený, doufal jsem, že se mi to všechno jenom zdá, že je to zase jenom hnusný sen, ale věděl jsem, že je to pravda. Bolestivá pravda. Možná naivně, možná zbytečně a neoprávněně, ale cítil jsem, že na tom mám také trochu viny. Snad kdybych...

            Věra byla úplně tuhá. Maňák ji táhnul do sprch a já se raději vrátil na cimru. Zhroutil jsem se do křesla a přemýšlel o tom, jestli už jsem se zbláznil, nebo jestli to teprve vzápětí přijde.

            Napadlo mě, že je Maňák s Věrou ve sprchách už docela dlouho. Odpovědnost byla silnější než já, vstal jsem a šel mu pomoci, neměl jsem sílu o to jít poprosit Františka, který byl nejspíš právě na tahu v šachové bitvě s Rozkošným.

            Vstoupil jsem do sprch. Věra ležela úplně nahá na lehátku s gumovým přehozem. Maňák seděl na jeho okraji a ochytával ji. Sprcha ji probrala, ale ležela bezvlády, třásla se zimou a strachem a vzlykala. Styděla se a bála.

            Byl jsem tak otupělý, že už jsem to ani nevnímal jako šok nebo překvapení. Nebo jsem neměl čas si to uvědomit. Vjel do mě vztek. Šílený vztek. Snad ani ne na Maňáka, že se chová jako prase, snad na mě, že jsem idiot. Popadl jsem ho za límec a smýknul s ním na zem. Vstával celkem rychle, ale kopnul jsem ho do brady tak silně, že opět upadl. Následoval kopanec do žaludku. Nechal jsem ho ležet a sténat a hodil na stále tupě ležící nahou Věru alespoň ručník. Maňák se vzpamatoval. Vyskočil a celou vahou do mě s rozběhem strčil. V pádu jsem rozrazil dveře a vyletěl až na chodbu. Vrhnul se ke mě, aby mi oplatil ty kopance, ale byl jsem, samotného mě to udivilo, rychlejší. Vstávaje, chytil jsem ho za nohu a zprudka ji zvedl. Zaletěl zpět do koupelny a narazil celou šířkou těla do skříně na ručníky a prádlo. Byla stará a měla jednu nohu jenom podepřenou, takže v zápětí s rachotem spadla, poté, co se o ni Maňák opřel, vstal a znovu se na mě vrhl.

            Nenadálý hluk přivolal Fandu i doktora. Klečel jsem Maňákovi na prsou a ranami zasypával jeho obličej. Můj vztek spíše rostl, spolu s bolestí, protože jsem jich taky pár zchytal. Fanda mě ze zadu popadl, podařilo se mu nasadit mi nelsona a odtrhnout mě od Maňáka. Doktor jej spíše ohledával než pacifikoval. Zjistil, že naštěstí je v pořádku. Otočil se na mě a zařval: „Vypadni! Okamžitě se převleč a vypadni! Ven!“

            Fanda mě táhl na cimru. Vysmekl jsem se mu a šel jsem sám. Chytil mě za ramenu. Otočil jsem se, zprudka, ale jeho pevný pohled mě sklidnil. „Dám na ni pozor!“ řekl.

            Pochopil o koho jde i co se stalo. Jednou jsem mu o Věře na noční vyprávěl, potřeboval jsem to někomu všechno říct a jemu jsem mohl věřit.

 

*****

 

Majitel klubu měl z všeobjímající radosti, kterou se jeho podnik naplnil až po střechu také radost, alespoň se tak tvářil. Měli jsme k dispozici piva, kolik jsme jenom byli schopni vypít a slíbil nám, že po půlnoci podnik zavře a my se v klidu vyspíme na cestu přímo v klubu na dřevěných lavicích po obvodu jeho stěn. No, lepší než nic, říkal jsem si a když mi vyplatil honorář, rozloučili jsme se. Předal mě „do péče“ barmana.

            I ten se zpočátku choval docela normálně, ale jenom do okamžiku, než odjeli kluci z Fear Psychosis. Skoro současně přišla parta jeho přátel - klub se mezi tím téměř vyprázdnil a jali se společně cosi na baru oslavovat, pustili si k tomu nahlas muziku a bavili se. Byli jsme sice už docela unavení, navíc brzy odešli poslední návštěvníci koncertu, poté co se jim kluci všem podepsali na co kdo chtěl, včetně ňadra jedné sotva patnáctileté dívenky,  prodalo se pár cédéček a kazet a my doufali, že taky barová oslava skončí a budeme se moci vyspat. Čekalo nás ostatně ráno nějakých tisíc kilometrů.

            Partička na baru vesele vyjídala náplň z hamburgerů a mě teprve po chvilce došlo, že to měla být naše večeře, ale byli jsme už natolik opilí, já a Grizzly snad o něco míň než ostatní, že nám tohle příliš nevadilo, ale měli jsme jedinou myšlenku - spát. Barman mi navrhl, jestli nechceme raději jet hned domů, ale o tom jsem s ním ani nediskutoval. Vysvětlil jsem mu, že mi majitel dovolil v klubu přespat a že nám slíbil, že po půlnoci se klub pro lidi zavře. O tom zase nediskutoval on a po chvíli handrkování řekl, že můžeme spát v jiné místnosti. Požádal jsem ho tedy, aby mě tam zavedl. Vyšli jsme ze sálu do chodby ve které byly dvoje dveře. Věděl jsem, že za jedněmi je sklad potravin, co skrývají druhé jsem netušil a čekal jsem, že je barman odemkne. On ale zůstal nehnutě stát. Zeptal jsem se, kde je tedy ta místnost, kde můžeme přespat a on ukázal pod schody. Myslel chodbu na níž jsme právě stáli a kde byla stejná zima jako venku, asi tak minus patnáct, protože tady nebylo vůbec žádné topení - inu chodba. Začínal jsem mít jeho chování akorát a vychrlil jsem ze sebe rekordní rychlostí směs všech německých, anglických i českých nadávek, které znám  a možná jsem  si jich i pár vymyslil. To zabralo, ale trochu jinak, než bych si přál. Kluk se otočil na obrtlíku a vběhl zpátky do baru, když jsem jej dohonil, začal křičet, že nerozumí mojí angličtině a ukazoval na jednoho ze svých kámošů, oděného od hlavy až k patě v maskáčové uniformě. Asi místní Rambo, pomyslel jsem si. A taky jo! Borec se nahrbil a přemýšlel z které strany mi ji ubalí. Nahodil jsem ten nejvíc tvrďácký pohled, jaký umím a ke své úlevě jsem zaregistroval, že po mém boku stojí Grizzly. Rambo si spočítal, že by možná vyhrál, ale nebylo by to bez úhony a tak raději zacouval zpět k baru.

            Grizzly navrhoval, že jim dáme do zubů všem, ale vysvětlil jsem mu, že se bojím, aby nezavolali policajty, protože výsledkem by byly jedině problémy a když nic horšího tak razítko „Nežádoucí“ do pasu a to jsme nechtěli, občas jsme spolu vyráželi na kratší výpravy do ciziny, takže taky Grizzly své rváčské spády raději típnul.

            Barman nasadil novou taktiku. Vyslal k nám svoji holku - na krátko ostříhanou, nepříliš sympatickou Gertrúdu, aby nás zpracovala. Tvářila se, že chce hrát šipky a tancovat, ale nebyl jsem si jist, o co přesně jde. Protože parta na baru už asi hodinu srkala každý jedno zvětralé pivo, pochopil jsem, že barmanovi nejde o výdělek a proto nemá chuť zavřít, ale že nás zkrátka chce naštvat, zahojit si na nás své germánské ego či co, zkrátka že rozumně s ním nemá cenu komunikovat.

            Začal jsem tedy s Gertrudou tančit a vždycky, když jsme se přitočili k aparátu, vytrhl jsem nenápadně z mixu jeden káblík. Asi na šestý pokus muzika utichla. Barman pochopil, co se stalo, ale konečně kapituloval. Sebral se a i s přáteli odešel. Gertrudu nechal, aby pozamykala klub, jestli tím sledoval ještě něco jiného už jsem nestačil zjistit. Gertruda zamkla co mohla a na závěr řekla, že zamče taky venkovní dveře. Zeptal jsem se jí, kdy nám přijde otevřít. S úsměvem odvětila že v poledne. Snažil jsem se jí vysvětlit, že v poledne už chci být v Německu, ale pořád mlela svoje a houpala klíčkem na špagátku. Vytrhl jsem jí ho. Začala šíleně ječet a dožadovat se vehementně jeho vrácení. Laskavý čtenář snad uvěří, že jinak jsem k ženám galantní, uctivý, milý nebo minimálně slušný, ale byly čtyři v noci, měl jsem vztek a v sobě pěkných pár piv, takže jsem demonstrativně s klíčkem odešel na záchod, následován samozřejmě ječící Gertrudou a před jejími zraky jsem klíček hodil do mísy a spláchnul. Gertruda zamrkala, sklapla a odkráčela pryč z klubu. Konečně jsem mohl jít spát.

            Kluci už mezitím obsadili všechny lavice, Valášek přirozeně jediný gauč a mě a Grizzlymu hrozila lepivá špinavá podlaha. Naštěstí jsem si všiml kulečníkového stolu. Podívali jsme se s Grizzlym na sebe. Nebylo, o čem bychom tu noc ještě přemýšleli.

 

*****

 

            Ze spánku mě vytrhlo zabušení na dveře bytu. Když jsem pomalu otevřel, stál tam Fanda. Pozdravil jsem ho a rozespalý, špinavý, pomačkaný a celý bolavý, protože s Maňákem jsem včera bojoval pod vlivem vzteku, bez rozumu a tudíž špatně a i když jsem ho málem zabil, taky mě pěkných pár nandal - tělo jsem měl samou podlitinu, naražená žebra, bolavé koleno i hlavu. Jenomže jsem ho nemohl nechat ochmatávat bezmocnou opilou holku, kterou kdesi na dně svého srdce stejně miluju, ale bojím se to přiznat i sám sobě, protože vím, že si ji nikdy nevezmu a že bych se tím trápil, takže jsem raději trápil ji. Protože ona miluje mě a nejspíš teď kvůli tomu i pije.

            Tohle jsem si vážně myslel, netušíc, že je všechno ve skutečnosti jinak, že Věra vystřídala po rozchodu se mnou, kterému zdaleka nepřikládala takovou důležitost jako já, spoustu chlapů a že ji už všichni smrtelně nudili, stejně jako všechny televizní seriály, její vlastní dítě a celý svět, že se dala na pití proto, že jí možná pod parou připadal svět snesitelnější. Vůbec jsem ji nezajímal, nikdy. Taková byla pravda, kterou jsem se od ní samé a taky od její dcery, od malé Věrušky, dozvěděl za pár let. Vím, že jsem Vám teď milí čtenáři zkazil výhled na happy end a narušil již beztak pokroucenou linii příběhu v okamžiku, kdy jste si už mysleli, že tušíte, kam se povine, ale nemůžu jinak, protože už se mi ta míra sentimentu v něm sama zajídá, promiňte, musel jsem Vám to říct. Všechno. Ale navažme znova ztracenou nit...

            Práci mi, jak mi sdělil Fanda, zachránil doktor Rozkošný, který věc vylíčil vcelku věrně primářovi a přesvědčil ho, že jsem selhal proto, že takový psychický tlak je přeci jen přílišný a že já se na svou práci hodím, zatímco Maňák nikoliv, takže jsem nedostal za napadení kolegy padáka a dokonce i Maňák byl ubezpečen, že jakákoliv snaha mě žalovat apod. by měla za následek zveřejnění této i jiných známých skutečností o něm, takže sice vztekle, ale sklapnul a odešel. Sebrali mi pouze stejně mizerné prémie a upozornili mě, že jsem v „podmínce“. Zaplaťbůh, doktore!

 

*****

 

            Seděli jsme s Grizzlym v hospodě a probírali zážitky z rakouské cesty před dvěma lety a vůbec z dob, kdy on zpíval s Brigádou a já se kolem nich motal jako propagátor, hudební žurnalista, pořadatel a později jejich manažer. Byly to hezké časy, ale byly už pryč. Teď jsem zřízenec v pakárně a jsem tam proto, abych si sám ujasnil svůj život a vyléčil svoji duši a svoje srdce. Když mi nedokáží z něj ty granátové střepiny vytáhnout, snad je alespoň budu moci nechat vyhnít.

            Vylíčil jsem Grizzlymu celou historii s Věrou. Neměl jsem před ním tajemství, protože jsem si byl jist, že je to dobrý přítel a o temných stránkách jeho života, jeho démonech a strašidlech, jsem sám věděl hodně. Konečně - spali jsme spolu, byť jen doslova, zato na kulečníku v rakouském baru.

            Taky Grizzly měl podobné trauma. Jeho střepina se jmenovala Kateřina. Chodili spolu na střední školu, do stejného ročníku, ale jiné třídy. Znali se více než ze školy z vlaku, jezdili spolu sice jenom dva dny v týdnu, protože jenom ty dva dny měli stejně dlouhé vyučování, ale i to stačilo, aby se jejich v podstatě náhodná známost stala po několika týdnech kamarádstvím a posléze začali budovat vztah ještě důvěrnější.

            Katka žila ve vesnici s matkou, malým nevlastním bratrem a nevlastním otcem. Matka byla sestra v nemocnici, otčím vlakvedoucí, mašinfíra. Oba samé noční, takže byla často sama doma s bratříčkem a Grizzly tak za ní začal jezdit a trávili spolu dlouhé večery, někdy až do rána. Nic se však mezi nimi nikdy nestalo. Líčil mi, jak vlastně pořád jenom hráli domino, člověče nezlob se, dívali se na televizi, povídali si o škole, o svých plánech na budoucnost, o kamarádech, o knížkách a filmech, o životě. Grizzly po ní občas i vyjel, ale ona ho vždy odstrčila a elegantně převedla řeč jinam. Přesto prý měl mnohokrát pocit, že ho tím spíše provokuje. Řekla mu, že ho má ráda, že stejně jako on se na milování těší, ale ať nespěchá. Respektoval to.

            Chodil za ní samozřejmě i ve dne, nosil jí kytky a drobné dárky, pomáhal jí i rodičům na zahradě, s opravami domu, byl zván na sváteční obědy. Zprvu měl pocit, že její máma ho moc ráda nevítá, ale po čase jako by se ledy prolomily, začala mu všestranně „podstrojovat“. Žertem říkával, že jestli bude dcera po matce a jestli láska skutečně prochází žaludkem, čeká ho jedna z těch lásek, o kterých již Goethe psal.

            Netušil, že Katčina máma s ním má určitý úmysl. Možná sama nevěděla přesně jaký, ale rozhodla se ho využít jako řešení vlastního problému.

            Jednou mu zavolala domů a prosila ho, aby hned přijel, že potřebuje s něčím nutně pomoci. Bylo už docela pozdě, ale Grizzly ochotně nastartoval pionýra a vyrazil, ostatně trávil večery a noci u Kateřiny poměrně často.

            Když přijel k domu, zarazilo ho, že jsou všechna okna tmavá a zdá se, jako by ani nikdo nebyl doma. Grizzly si říkal, že snad nejel až tak pomalu a dlouho, aby na něj zapoměli, když ho pozvali. Věděl, že zvonek nezvoní, budoucí tchyně mu minulou neděli říkala, jestli by jej neopravil, ale nějak na to zapoměl, protože celé odpoledne lítali s Katkou po lese a sbírali maliny, zkoušel tedy házet do oken kamínky, klepal, ale reakce veškerá žádná. Nakonec se rozhodl jít dál, ostatně byl tady už tak trochu jako doma.

            Rozsvítil v chodbě, volal, otevřel dveře od obýváku a už už chtěl znovu zavolat, když uslyšel sténání z ložnice. Udělal krok zpět, ale zvědavost byla silnější, dveře do ložnice pootevřené a v ložnici svítila malá lampička. Potichu došel k ložnicovým dveřím, opatrně je více pootevřel a stuhnul. V manželské posteli viděl svou milovanou Kateřinu, která „potřebovala ještě čas“ a jejího otčíma v plném nasazení.

            Co si od jeho pozvání slibovala „tchyně“, to se Grizzly mohl jen domýšlet, zřejmě ale více než to, že začal jezdit autobusem místo vlakem a že se Kateřině vyhýbal na školních chodbách až do maturity. Myslím, že jeho střepina krvácela dlouho, a ještě dneska trochu hnisá. Grizzly je velký chlap, silnější než já, ale moc dobře jsem si všiml, že se mu třepe ruka, když vypráví pointu své historky, přestože půllitr, který v ní drží, je skoro prázdný.

 

*****

 

            Docela rád dneska končím. Noční služba není nic příjemného. Sice už jsem se naučil usnout, ale jednak mám trochu obavu, aby mě někdo nenachytal, že spím a taky bych si opravdu nepřál zaspat nějaký průser. Docela se tomu divím, ale fakt jsem tady spokojený, i když si samozřejmě občas zanadávám, je to ve skutečnosti strašně pohodlné, být zaměstnanec a „angažovat se toliko do výše platu“.

            „Jarmilko, dobré ráno! Vyspala jste se do růžova?“ - vítám sestřičku. Jo, holka, do růžova by bylo, kdyby to bylo se mnou, myslím si pro sebe a mimoděk olizuji rty jako mlsný kocour.

            „Hlavně v klidu a pohodlně, Jáchyme. Dobré ráno,“ vytušila zřejmě moje myšlenkové pochody. „Počítám, že Vy jste rád, že jdete domů, co?! Něco nového?“

            „Ani ne, jenom pan Drbohlávek si zase stěžoval, že jej  pan Kaláb v noci škrtí a dává mu do pití jedy,“ konstatoval jsem nevzrušeně, protože to opravdu nebylo nic nového. Pan Drbohlávek byl bývalý bezpečnostní technik z PALu, schizofrenik trpící stihomamem, každou chvíli někoho obviňoval, že mu usiluje o život a nyní specielně obrovitého Kalába, asi se ho bál.

            „Chtěla bych mít jeho starosti.“ hubuje na oko Jarmilka a směje se tím nádherným sluníčkovým úsměvem, který mě vždycky nakazí. Zprudka dosedne na pohovku a stěžuje si: „Mám hlad! Ani jsem nestihla posnídat. Letím na autobus a vůbec nic nestíhám!“

            „Pro něco vám skočím, na co máte chuť?“

            „Copak já vím?! Už jsem všech těch paštik, jogurtů a salátů úplně sytá. Dala bych si něco teplého, dobrého, takhle palačinky od maminky, to je to, na co bych měla chuť, pěkně s láskou usmažené... Mňam! Nechte to tak, za chvilku přijde Alena a já ji pro něco pošlu.“

            Možná to tak nemyslela, ale tohle jsem při svém duševním postižení, to jest při rodícím se totálním a dosud v životě asi prvním opravdovém a kdo ví, jestli také ne jediném a posledním zamilování se, musel brát jako jednoznačnou výzvu. Kvapem jsem se s úsměvem rozloučil a bylo mi jasné, že spát se nepůjde. Kulinařit je mi teď třeba!

            Sotva jsem došel domů, ještě jsem se ani nezul, ani nesvlékl bundu, už jsem vyťukával na klávesnici telefonu číslo k rodičům, domů, nebo alespoň tam, kde jsem se dodnes opravdu doma cítil, moje sklepní garsonka mi nikdy nebyla opravdovým domovem, ani nemohla. Co je to za domov, kde vás nikdo nečeká, nikdo nevítá, nikdo vám nepopřeje dobré ráno ani dobrou noc?!

            „Berková, prosím“ uslyšel jsem mámin hlas a bylo mi docela smutno.

            „To jsem já mami, ahoj! Jak se Ti vede?“ je to docela smutné, že ani když člověk volá po čtvrt roce vlastní mámě, nenapadnou ho lepší otázky než takovéto trapné fráze. Ale jsou to opravdu fráze?

            „Ale nazdar, to je dost, že se taky ozveš!“ kárá mě máma, ale cítím v tom trochu zlost a zároveň hodně radosti. Myslím, že vlastně vůbec nemá důvod k radosti, když mě slyší, dobrého jsem jí v životě přinesl zatraceně málo, průserů, ostudy a problémů plné hrsti, jenomže je to máma a máma má asi vždycky ráda. Myslím, že i matky daleko větších lumpů než jsem já je milují a brání je před celým světem, přestože jsou to lumpové. A ono je to zatraceně důležité, mít v životě jistotu alespoň v jednom člověku! „Máš tady nějakou poštu, kdy se ukážeš?“

            Nějakou poštu znamenalo fůru složenek, upomínek a výhružných dopisů, adresu živnosti mám dodnes domů a tak většina průserů chodí právě tam a máma všechny ty rekomanda a doručenky podepisuje a strachuje se, co se to zase na mě valí, do jaké černé díry se to zase o závod řítím... Udělal jsem kus práce na vyřešení svých dluhů, ale pořád nejsem „čistej“ a v pakárně zase nevydělám tolik, než abych se z toho dostal, když to půjde dobře a nevyrazí mě pro nějakou pitomost, tak za dva roky. Nelákává představa, ale dobře mi tak!

            „Nechceš přijít v neděli na oběd? Táta by měl taky radost a Majka má po neděli svátek...“

            Věděl jsem jak to skončí, zase se pohádám s otcem, máma bude mlčet, nebo se přidá na jeho stranu, ségra Majka si ještě přisadí... Já vím, že si to vlastně zasloužím, ale nemám rád, když mi někdo promlouvá do duše, ale to asi nikdo. Můj životní styl je otci cizí, nechápe mě, nebo možná nechce,  já jeho sice ano, ale vlastně  to taky  nechci přiznat. Není z toho cesty ven. Dost možná mi to jednou oplatí až můj vlastní syn. Asi to tak má být.

            „Mamko, jak se dělají palačinky?“ snažím se nedělní pozvánku zamluvit.

            „Ale palačinky ne, upeču kuře, po provensálsku, jak ho máš rád.“

            „To bude fajn, ale potřeboval bych poradit s těma palačinkama.“

            „Na co to potřebuješ vědět? To máš na ně takovou chuť, tak se zastav dneska, mohla bych je udělat.“

            Pár vteřin nad tím uvažuji, máminy palačinky by Jarmilce určitě chutnaly líp než moje vlastní, ale byl by to podvod a stejně by to určitě prasklo. Všechno praskne, vždycky!

            „Chtěl bych je zkusit sám, musím se naučit vařit, ne?!“ zamlouvám to a už si zapisuju recept i postup.

            Kvapem se loučím a nakonec kapituluji i ohledně nedělního pozvání a slibuji přijít. Zrovna tak spěšně odhazuju bundu a téměř letím ke sporáku a pouštím se do práce na palačinkách.

            Výsledek nic moc, ucházející jsou asi tři kousky. Běžím na roh do krámu pro džem. Doma je pak mažu a motám do ruličky a celý talířek balím do alobalu, aby nevychladly, (stejně už je asi pozdě), ale nemyslím na to a  pospíchám co nejrychleji zpátky do práce.

            Jarmilku jsem evidentně vyvedl z míry. Nečekala, že bych mohl něco takového provést, ale jednou jsem jí říkal, že jsem vlastně „neobjevený romantik“, tak čemu se teď diví?!

            „Jáchyme, vy jste ... ty jsi cvok!“, směje se a oči se jí lesknou, „moc děkuju!“ Líbá mě, krátce a trochu nešikovně a utíká pryč i s talířkem.

            Teď jsem zase překvapený já a rozpačitě se za ní dívám, než ve dvou třetinách chodby zmizí v sesterně. Panebože, děkuju Ti!

 

*****

 

            Když se pije na smutek, pije se zpravidla více než, když je to na radost. Vyprávěl jsem Grizzlymu o tom, jak jsem dělal vymahače dluhů pro Valáška a že mi už přes půl roku dluží peníze, doplatek, který mi slíbil na druhý den.

Tak trochu schválně, protože jsem tušil, že má na něj stejný vztek, jako já. Ne-li větší. Valášek po návratu z Rakouska nejprve zařídil, že Brigáda vyhodila Grizzlyho z postu zpěváka, chvíli vystupovali s Valáškem a nakonec to skončilo tím, že Valášek Pytlíka a navíc i Armanda přetáhl k The Boilers... a Brigáda se rozpadla.

            Když nás po značném úsilí servírka vyhodila z baru, kde jsme už půldruhé hodiny seděli sami a nepodařilo se nám ji přesvědčit, aby nás vzala domů, o což se hlavně Grizzly vehementně pokoušel, bloumali jsme ulicemi. Došli jsme, snad vedení podvědomím k Valáškově vile. Nikde se nesvítilo, ale vzhledem ke třetí hodině ranní to bylo přirozené. Zazvonili jsme. Chvilku se nic nedělo, ale poté zámek ve dveřích, nebýt tak opilí, asi by nás to i překvapilo, zarachotil a otevřely se. Ruka sevřená v pěst mi povolila. Za dveřmi stála Pavlína, Valáškova žena. Ve volnějším tričku s nějakým dětským obrázkem, kalhotkách a tlustých vlněných ponožkách. Opět bych se střízlivý asi divil více, ale pozvala nás dál. Valášek byl s The Boilers hrát. Jeli až někam na Slovensko a hráli oba dny, měl přijet až v neděli k ránu, příští noc. Usadili jsme se v kuchyni, Pavlína postavila na kafe a odběhla se „obléct“.  Když se vrátila, měla na sobě navíc jenom kraťasy, ve kterých jezdila na kole a cvičila aerobik.

            Pavlína byla přesně ten typ ženy, jaký Valášek mohl potřebovat. Nádherná blondýna, přesně ten typ jako jsou modelky z prvních stran barevných magazínů, ostatně i v obličeji byla trochu podobná Tereze Maxové. Měla  sportem dokonale vytrénované a pružné tělo, nádherně tvarované dlouhé nohy a perfektní zadeček. Prsa tak akorát, opět velmi pěkně tvarovaná, hezký obličej, kratší vlasy na kluka - byla velmi přitažlivá, velmi krásná. Nebyla vyloženě blbá, ale byla naivní, v mnoha ohledech dětská a trošičku „pomalejší“. Byla obecně dost líná, s výjimkou sportu a ložnice. Myslím, že i postel pro ni bylo tak trochu sportoviště. Hodila se dokonale do přepychu jeho domu, byla prostě plně funkční a navíc s pěkným designem, „značkové zboží“, slovy básníka Hraběte - „kus nábytku jménem žena“. Kupodivu byla dost nenáročná, stačilo jí kolo, občas kůň, kterého nemusela rovnou vlastnit, občas dobrá večeře v drahé restauraci, nějaký ten hadřík. Na šperky si nepotrpěla a mobil jí stačil i starší, Valáškem odložený.

            Mě a Grizzlyho znala docela dlouho a měla nás asi dodnes za Valáškovy kamarády. Jestli on někdy byl můj kamarád, je to hodně dávno. Já jsem pro něj kamarád nebyl asi nikdy, ale dost dlouho jsem to nevěděl.

            Ke kávě Pavlína podala i nějaké křupky a otevřeli jsme láhev bílého z lednice, potom ještě jednu a když víno došlo, Grizzly se nabídl, že skočí ke známému do nedalekého baru něco koupit.

            Pavlína usrkávala zbytek vína a já jsem s posledním hltem odhodil poslední zábrany. Věděl jsem, že už mám Valáškových podrazů a sviňáren dost a rozhodl jsem se k pomstě. Nezatěžoval jsem se tím, že dělám stejné, ne-li horší svinstvo než on. Ve skleněné dóze na stole byly Valáškovy prsteny, které někdy nosil při vystoupení - lebky, hadi, čarodějnické oči... Jeden po druhém jsem vytahoval a nasazoval je Pavlíně, na ruce a potom na nohy. Uchopil jsem její levou nožku, laskal jsem se ústy s jejími prsty na nohou, hladil jí chodidlo, nárt, stehno... Prozkoumával jsem dotykem celé její tělo, líbali jsme se a bylo by to asi krásné, kdyby to bylo z lásky, ale bylo to z nenávisti a ke všemu ještě k někomu jinému.

            Když mi to došlo, začal jsem se v duchu modlit, aby byl už Grizzly zpátky, třebaže jsem si před chvíli přál pravý opak. Byl tady, s lahví finské vodky a dvěma krabicemi džusu. Odtáhl jsem se od Pavlíny a ta odběhla s omluvou na toaletu. Podívali jsme se s Grizzlym na sebe. Zvedl jsem se a on pochopil, že má pomsta je v jeho „rukou“. Věděl jsem, že šanci využije beze zbytku.

            Vyšel jsem na ulici, přešel na protější chodník až k fortně, uličce mezi dvěma domy, vedoucí do parku, na rohu jsem se vyzvracel. Bylo mi zle, ze všeho co jsem vypil i ze mě samého. Došel jsem až na stanoviště taxíků a nechal se odvézt domů. Potřeboval jsem spát.

 

*****

 

Když jsem se probudil, bylo ještě docela brzo. Po silné opici jsem nikdy nespal dlouho. O to více mě pak bolelo pozvolné střízlivění - hlava, břicho, celý „člověk“. Promítal jsem si události předchozí noci s Grizzlym a Valáškovou ženskou. Byl jsem rád, že jsem to neudělal. Stopka se rozsvítila později než obvykle, podobných šancí jsem si prožil moc, v šatnách a hotelích po koncertech, v nočních barech, dokonce i v kancelářích ředitelek a programových vedoucích kulturáků. Byl jsem rád, že tu stopku mám, protože jsem nikdy nechtěl holku na jednu noc. Připadal bych si sám jako děvka, jako zboží, prodané pod cenou, aušus a nula. Chtěl jsem vždycky holku pro život, bylo mi jedno, jak dlouho ji budu hledat. Chtěl jsem a chci tu, které otevřu třetí komoru srdce, protože mi to za to stálo i navzdory častému výsměchu některých těch slečen nebo „úspěšnějších“ kolegů. Ve sprše mě napadlo, že zavolám sestře Jarmilce.

Vytočil jsem číslo jejího mobilu. Náhodně jsem si je kdysi opsal na sesterně, tuším z  nějakého lístku na nástěnce.

 „Jarmila“, ozval se vesele milý hlas na druhém konci vlny.

„Jáchym“, odpověděl jsem.

„Chacha, buď zdráv, Jáchyme, už ses vyspal?“ smála se.

„Jasně, jsem ranní ptáče, akorát mám dneska trochu unavená křidýlka.“

„Slyšela jsem , Ivana tě včera viděla v Mornabaru,“ bavila se Jarmila lehce na můj účet.

„Byla to nuda,“ zamlouval jsem to,“raději bych vyrazil někam jinam. Co byste, slečno, řekla návštěvě kina a případné večeři ve dvou?“

Chvilku se odmlčela. „Co hrajou?“ ozvala se trochu nesměle.

„Abych byl upřímný, vlastně ani nevím, ale s Tebou půjdu rád na cokoliv.“

Teď se odmlčela trochu déle. „Tak jo, v sedm u mě?!“

 „Platí,“ potvrdil jsem, „budu se moc těšit.“

Zavěsila. Já taky. Lehl jsem na záda a byl po dlouhé době opravdu šťastný, tím více, že jsem včera nevzal, co se nabízelo. Věděl jsem, že musím obvolat známé a půjčit si od někoho z nich auto, protože Jarmila bydlela až v Jabloňové, docela vzdálené místní části a když jsem zvážil cenu lístků a večeře, uvědomil jsem si, že mám-li přežít do výplaty, na taxíka už po včerejší rošádě nemám. Co jsem přestal být  „rockerem z povolání“, nějak víc počítám, nebo co?!

 

*****

 

            Řach! Šílená rána, celé bolavé tělo poskočilo dopředu, nebyl jsem připoutaný a tak jsem se pořádně praštil do hlavy o přední sklo. Prasklo, hlava bohudík nikoliv. Smýklo to se mnou nazpět a doslova mě to vmáčklo do sedačky. Moc jsem to nevímal. Byl jsem opilý jako prase. Nezvládl jsem tu radost, že jsem byl s holkou, kterou miluju a která miluje mě, takže když jsem ji odvezl domů, zajel jsem k Leninovi na pár panáků a teprve až mě vyhodili vydal se k domovu, v Hlavově Opelu, jak jinak. Přitom jsem to měl od Lenina domů ani ne kilometr. Opilý pitomec uvažuje ještě méně než střízlivý pitomec. Bolavá žebra a hrudník mě strašně bolela, rána o volant byla silná, volant vydržel, žebra asi ne. Pomalu jsem začal přicházet k sobě. Alkoholické opojení vyprchávalo, zůstala trapnost, hrůza a strach z reality, z další blbosti, kterou jsem právě způsobil.

            Nenapadlo mě nic lepšího než utéct! Co taky chcete od opilého pitomce?! Utíkal jsem domů, do hnízda, do pelechu, do doupěte, tam, kde jsem se bláhově domníval, že mi nic nehrozí, tam kde jsem si myslel, že mám své útočiště, ačkoliv jsem tu díru nikdy nedokázal brát jako opravdový domov.

            Probudilo mě bušení na dveře, chvíli jsem si myslel, že se mi zdá, chvíli, jsem o tom sám sebe snaživě přesvědčoval, ale nakonec jsem přeci jen otevřel.

            Stáli tam! Policajti, jeden z těch, co k nám tehdy v noci přivezli Dobiáše a jeden jiný, s nima Hlava, kámoš, v tu chvíli už asi bývalý, měl ve tváři daleko více nenávistný výraz než oni. Oni se tvářili spíš pobaveně a vítězně, měli evidentní radost, že si mě můžou vychutnat, asi nám dodnes neodpustili, že jsme napřed přijali a pak nevydali jejich „kořist“.

            „To není hezká vizitka, pane Berko, že vy, ošetřovatel na záchytné protialkoholní léčebné stanici se nám po nocích opíjíte, ničíte soukromý majetek a utíkáte před odpovědností.“

            Nejhorší bylo, že ten hajzl měl pravdu.

            Naložili mě do auta a celou cestu až na fízlárnu zarytě mlčeli, Hlava, majitel rozbitého auta se ke mě dokonce ani neotočil, neměl je pojištěné a bylo mu jasné, že švorcák jako já mu škodu těžko zaplatí. Teprve na stanici jsem se dozvěděl všechny nuance svého případu. Způsobil jsem si vážný problém, protože jednou ranou jsem kromě rozbití Hlavova auta způsobil škodu třem ne zrovna nevýznamným firmám - společnosti A.S.A., společnosti Český Telecom a společnosti Česká pošta. Narazil jsem do poplenice společnosti A.S.A:, tato vymrštěna nárazem prolétla sklem telefonní budky společnosti Český Telecom a tím ji poškodila, aby dopadla na poštovní schránku společnosti Česká pošta a tuto rovněž poškodila, neboť je z plastu. Byl jsem v problému, byl jsem v prdeli!

 

*****

 

            Potřeboval jsem dvě věci - sprchu a Jarmilu! Sprchu jsem si dal doma. Stál jsem pod ní tak dlouho, až vytekla všechna teplá voda a až po chvíli jsem si uvědomil, že už teče doslova ledová a já pod ní pořád stojím. Nervy.

            Jarmila dnes zaskakovala na dvojce, u alkáčů. Věděl jsem to, včera večer mi to říkala. Nepamatoval jsem si z předchozí noci mnoho, ale toto ano, protože služby na dvojce byly velice nevítaná věc, alespoň pro většinu ústavního personálu, takže jsem ji dlouze litoval.

            Neobtěžoval jsem se zavírat dveře sesterny, padl jsem jí kolem krku, líbal ji a pak ji pevně sevřel. Potřeboval jsem ji cítit, ujistit se, že existuje, že ji opravdu mám, že je moje. Špitla, ať neblázním, vytrhla se mi, vzala mě za ruku a posadili jsme se na lehátko.

            „Co šílíš, Jáchyme, stalo se něco?“

            Vylíčil jsem jí podrobně události, které se seběhly v noci poté, co jsem ji odvezl domů a taky ranní probuzení policajty. Bylo mi jasné, že teď v „podmínce“ už asi v zaměstnání nesetrvám, nevěděl jsem, jak budu řešit vzniklé škody, bál jsem se soudu, ostudy, toho, že se zase nebudu moct svému tátovi podívat do očí, protože neunesu jeho pohled. Tohle všechno jsem jí řekl.

            Podívala se na mě těma poměnkovýma očima a řekla: „Taky mám dneska den blbec. Představ si, jeden alkáč tady dostal včera při návštěvách bílou fidorku, víš, tu co mám tak strašně ráda. Mám na ni ohromnou chuť a ráda bych si ji vzala, ale stydím se, dokud žije. Čekám, že nejpozději zítra bude po něm, ale to už budu mít po službě...“

            Pacienti na tomto oddělení opravdu umírali skoro denně, ale ... Chvíli jsem nic nechápal, můj mozek nebyl schopen tu větu přeložit do srozumitelného jazyka, nebo ji zkrátka moje srdce odmítalo přijmout jako významově jasnou. Pomalu jsem si opakoval její slova, potom jsem vstal a beze slova odešel na chodbu. Opět jsem přesvědčoval sám sebe, že se mi to všechno zdá, že je to nesmysl, pitomost, noční můra. Jenomže mě tak bolelo koleno a celé tělo, že omyl byl vyloučený. Miloval jsem svini, zrůdu, upíra.

            Pomalu jsem kráčel chodbou a nahlas se smál. Už mi bylo jedno, že mě vyhodí z práce a že mě čekají samé problémy. Podvědomě jsem tušil, že tyhle stěny nějaký čas, nevím ještě jak dlouhý, stejně neopustím. Bude mi tady, v ústavu, lépe. Jenom si budu muset dávat pozor na sestru Jarmilku, nebo na to, abych při návštěvě nedostal něco na zub.

            Z rádia vyřvával Petr Janda něco o tom, že ho „bigbít vždy drží nad vodou - před každou nehodou“. Je to už hodně dávno, co jsem tomuto člověku věřil jeho písničky a vlastně i hodně dávno, co jsem něčemu podobnému věřil taky...


Áda116
09. 10. 2003
Dát tip
Mno tak tohle jsem četla na víc částí,a le stálo to za to. O tom svědčí už to, že jsme to dočetla. tipuji.

ifca
21. 01. 2003
Dát tip
No fakt, stojí to za to si to přečíst. Jen ten konec, nevím, nějak mi tam ta fidorka nesedí. Jaké jsou ty další konce?

Pošetilec
10. 12. 2002
Dát tip
DÍKY VŠEM

ale da se to...a nelituju !! *!!!

Barbar
07. 12. 2002
Dát tip
No jo, no - ne vždy se zadaří, teda ale napsaný to máš nádherně člověk by skoro věřil, že si někdy nějaký auto řídil. Teda ale doma už mne postrádají a já tady čtu.......... ....asi kvůli tobě přestanu ty svoje bláboly zveřejňovat.... *Tip ať je Ti líp, příteli pošetilý.........

Barbar
07. 12. 2002
Dát tip
No jo, no - ne vždy se zadaří, teda ale napsaný to máš nádherně člověk by skoro věřil, že si někdy nějaký auto řídil. Teda ale doma už mne postrádají a já tady čtu.......... ....asi kvůli tobě přestanu ty svoje bláboly zveřejňovat.... *Tip ať je Ti líp, příteli pošetilý.........

teda...hmmmmmm...kdyby byla knížka...okamžitě si ji koupím... **************************************************************************!

pedro
06. 12. 2002
Dát tip
moc dlouhý, kámo

pedro
06. 12. 2002
Dát tip
Tak sem to přečetl až do konce. Jako literární text to neni nijak stylisticky experimentální. Je to tak nějak civilně, srozumitelně řečený, bez příkras, upřímně. Upřímě tipuju a doporučuju všem, přečtěte to, nenechte se odradit délkou, stojí to za to. Tohle neni písmácká kvalita, tohle je mnohem vejš. Výpověď nespokojenýho člověka, který si uvědomuje problémy tohodle světa, nejsou mu lhostejný a chce svět změnit k lepšímu. Pod maskou drsňáka romantik. Nutno říct, že vzdálený kýči na sto honů daleko. Pokračuj Pošetilče! PS: Něco tak dobrýho v tomhle stylu sem už dlouho nečet, naposledy snad Placákův MEDOREK.

Pavson
06. 12. 2002
Dát tip
Je to vážně dobrý a málem jsem se nechal odradit délkou. S trochou nadsázky lze říci, že by měla být otevřena kategorie román. Podobně jako Pedro vřele doporučuji přečíst. *

Kandelabr
06. 12. 2002
Dát tip
Uf! přečetl sem celé. Je to síla. Opravdu. Psané prostě, ale upřimně a pravdivě. není co dodat...TIP

j_i_r_i_k
06. 12. 2002
Dát tip
Mohl jsem si přečíst stovku lyrických básní o ničem, kterými je Písmák zaplaven a jež zde autoři umisťují z důvodů rozličných ne vždy "ušlechtilých"... A nebo si přečíst Tvé dílko... Zvolil jsem druhou možnost a moc dobře jsem udělal, tohle je fakt hodně moc moc dobrýýý... LIDI, TOHLE SI PŘEČTĚTE
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení

© Dobrý spolek

Nahoru