Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dejte si načas

24. 02. 2003
5
0
1475
Autor
trigate

Den blbec je fráze. Ovšem někdy...

Ráno. Vstávám, oči vytřeštěné, beru do ruky budík. Krucinál! Zase jsem zaspal. Příjdu pozdě do práce. Snažím se uklidnit. Jen

žádnou paniku... Vybíhám z pokoje, otevírám skříň a hážu na sebe oblečení. Na snídani není čas, tak si rychle v koupelně

opláchnu obličej, vyčistím zuby a vyrážím se psem před dům. Venku mrzne. Poskakuji na chodníku a pozoruji psa, jak běhá

od stromu ke stromu, každou chvíli něco očuchává a hryže klacek. Dneska si dává načas, zmetek jeden. Jako bych

nepospíchal do práce. Konečně vypouští bobek a já mohu vyrazit do práce. V předsíni mi padne zrak na štůsek složenek,

zasunutých za zrcadlem. Pokřikují na mne svým osobitým způsobem a dožadují se návštěvy na poště. Pokrčím rameny.

Výplata si také dává na čas. Musíte počkat. Rázně opouštím byt a s třesknutím dveří za sebou nechávám křik složenek i

kňučení psa, kterému se zdá, že jsem ho dnes s venčením nějak odflákl. S kručením v žaludku a bolavýma očima vyrážím na

autobus. Mrzne snad ještě více, než když jsem byl venčit psa. Měl jsem si vzít šálu a čepici. Nemůžu si dovolit být nemocný.

Volám Heleně do nemocnice. ..."Haló... ahoj lásko, jak ti je dneska? To víš, že se odpoledne stavím. Snad už tě brzy pustí

domů. Tak pa, už se na tebe moc těším." Zavěsím. Je jí stále hůře a čím dál tím častěji zvrací. Nastupuje těžká deprese. Na

autobusové zastávce se již tísní dav asi dvaceti lidí. Řadím se mezi ně a občasným poskočením a poplácáním dlaněmi o sebe

se zahřívám. Autobus má zpoždění, jak jinak. Dává si na čas. Nakonec přijíždí dva najednou. Dveře se dýchavičně otevřou a

zevnitř na mne zavane zatuchlé skoroteplo a zápach mnoha lidských těl. Vůz je téměř narvaný k prasknutí, nedá se dýchat.

Řidič se trhaně rozjíždí a můj prázdný žaludek cvičí aerobik. Řidič musel být v minulosti závodník, anebo alespoň saniťák.

Tolik prudkých rozjezdů a neskutečně děsného brzdění jsem snad ještě v životě nezažil. Každou chvíli padám na někoho

jiného a když se konečně otevřou dveře u stanice metra, tak spíše ze dveří vytékám, než že bych normálně vyšel. Děkuji pane

řidiči, za skvělou jízdu. Děkuji Bože, že jsem naživu. Prchám dlouhým tunelem, sbíhám jezdící schody a již je tu vestibul. Stihl

jsem to. Málem. Koncová světla vlaku mizí ve tmě a já si zadýchaně sedám vedle zapáchajícího bezdomovce. Prázdný

žaludek protestuje proti smradu, ale já ho uklidňuji. Ten bezdomovec za to přeci nemůže. Další vlak si dává na čas. BLIK. Na

hodinách blikla sedmá minuta od odjezdu předchozího, když přijíždí do stanice. Deru se skrze lidská těla a ze zápachu tisíce

a jednoho odéru se mi spolu se žaludkem již motá i hlava.
Čtvrtá stanice je zřejmě pro všechny ty lidi něčím přitažlivá. Visím na madlech a vlaji v přívalové vlně, v uragánu lidí, kteří se vší

silou derou ven. Rád bych vystoupil, abych je pustil, ale nejde to. Z druhé strany sráží přívalovou vlnu vlna jiná, protisměrná.

Padlo pár ostrých nadávek a možná i nějaká facka, než se bouře uklidnila a vlny opadly. Přistál jsem na zemi z výšky tisíce

metrů. Z nosu mi kape krev. Bože, ještě dvě zastávky. Na Hlavním nádraží vystupuji, zahazuji zkrvavený kapesník do koše na

odpadky a utíkám ke schodům. Vybíhám je a cítím se jako vítěz. Ještě jedna stanice tramvají a jsem v práci. Euforie mne

zasahuje po celém těle a já nedbám na bolest, ani psychickou vyčerpanost a jako na křídlech mířím k východu.
"Revize jízdenek!" Bachratý člověk v peřové bundě mi zahrazuje cestu ke svobodě. Bezmyšlenkovitě vytahuji legitimaci a

ukazuji mu svůj kupón. "To je na minulý měsíc, už je únor." Druhý pád z nebe je ještě tvrdší. Propadám se do reality a slyším

se říkat, "Co..to..jak?" Konečně mi cvaklo. Koukám na hodinky. Je čtvrtého v měsíci. O jeden den jsem přetáhl. Snažím se z

toho vykecat, zapřísahám toho člověka, že jsem měl teď spoustu starostí a zapomněl jsem na datum. Jako bych mluvil do

skály. Dva policisté, doposud opření o klandr, se zvedají a míří ke nám. Něco se ve mně zlomilo. Tahám z kapsy občanku a

netečně sleduji, jak revizorova propiska klouže po papíru. Je to jako balet. Nahoru a dolů. Do strany a klička. Fascinovaně

sleduji tu nádheru, dokud balet neskončí. Papír se trhá, a spolu s občankou a legitkou se ocitá v mé ruce. Poslouchám

poslední instrukce a pak zase vyrážím, jako na startovní čáře. Napínám síly, protahuji krok a s milimetrovou přesností míjím

lidi. KUUUUPTE SIIIII.... Bezdomovec, prodávající své časopisy. KLAP KLAP Boty s vysokými podpadky a jejich majitelka,

také pospíchající na tramvaj. KAM ČUMÍŠ.... Muž, středního věku, v očích vepsaný uštvaný výraz, jaký musím mít i já.

DADADADA Těžká sbíječka v rukou statného muže v overalu. VRRRRRUUUNNN Náklaďáček městské správy, řízený

unaveným, zarostlým mužem. Probíhám Sherwoodem a snažím se nekoukat nalevo ani napravo. Tramvaj! Zvyšuji úsilí na krajní

mez, až mi lezou oči z důlků. Tramvaj s ironickým plesknutím zavírá dveře, když mi zbývá jeden metr. Potěšena svým vtípkem

si vesele zacinká a rozjede se. Nemohu popadnout dech. Hlava se mi točí, mám co dělat, abych neomdlel. Opírám se dlaněmi

o stehna a dýchám s frekvencí milion nádechů a výdechů za vteřinu. Na plicích mne pálí ledový vzduch a v hlavě mi teď už tepe

s příšernou razancí. BUCH BUCH BUCH BUCH Srdce dělá co může, aby vyrovnalo kyslíkový deficit. Pomalu se uklidňuji.

Narovnávám se a začínám se zase zajímat o své okolí. Další tramvaj si dává na čas. Počítám časový deficit, který úctyhodně

narostl při čekání na různé dopravní prostředky a dělá se mi mdlo. Žaludek, doteď skrčený v koutku strachy, začíná opět

vyvádět. Opět ho násilím uklidňuji. Konečně přijíždí tramvaj. Přijímám své důvěrně známé místo dvacet krát dvacet čísel a

zatímco se mi tyč zadírá do boku, snažím se myslet na něco příjemného. Na své zastávce vystupuji, ale nic na světě by mne

nedokázalo přinutit vyběhnout strmý kopec, který mne čeká. Pomalu a rozvážně si vykračuji, s vědomím, že jdu pozdě a už to

stejně nedohoním.
Kopeček je za mnou a ani jsem se moc nezadýchal. Přesto je mi nějak divně. V krku mne pálí, jako bych spolkl oheň a nohy

se mi slabostí podlamují. Vcházím do svého kutlochu a zapínám počítač. Volá má nadřízená, že se ten pozdní příchod ještě

bude řešit. Volá kolega, že něco potřebuje. Neposlouchám ho. Počítač nenaběhl. Místo toho na mne cení zuby modrá

obrazovka s nějakými slovy. Volám administrátora. Nemá čas. Volá šéf. Kdy budu mít hotový ten projekt. Dál již nemůžu. Před

očima mi defiluje nápis - Zastavte svět, chci vystoupit. Kde jsem to jenom viděl? Všechno se mi míhá před očima, hlava mne

třeští čím dál více. Chci vystoupit. Zastavte prosím.... Svět se však točí dál. Vystoupit se dá pouze za jízdy. A v tu chvíli vidím

před očima svého otce, s tím jeho světáckým úsměvem, jak mi dává k vánocům nové kolo. A vzápětí ho vidím již bez úsměvu,

jak polyká celé platíčko prášků na spaní a sedá si v jedenáctém patře na parapet. Jak se ho zmocňuje spánek a jak bojuje s

jeho vůlí žít. Vidím otce, jak prohrává. Ruce povolují a vládu nad celým tělem přebírá Newtonův gravitační zákon. Vidím hasiče,

jak stříkají vodu na zkrvavené betonové dlaždice před domem. A pak vidím Helenu. Svou milou a laskavou Helenu, která leží v

nemocnici, a která mne právě teď potřebuje. Pokládám sluchátko, pohodlně se opírám a zavírám oči. Bzučení počítače je tak

uspávající.


trigate
07. 08. 2003
Dát tip
Realistický je. Přestože jsem to trochu nadsadil(nic není tak tragické, jak to vypadá), tak většina věcí v zásadě souhlasí se skutečností. Moje standardní cesta do práce, můj otec... A tu povídku jsem psal, když byla moje přítelkyně v nemocnici. Jen to americké klišé... vždyť to nemá happy end... :-)

Anicka
27. 02. 2003
Dát tip
Super - je pravda, že tohle zažívá spoustu lidí. Tím pádem se dokáže ztělesnit s touto povídkou. Já z malého města to mám jednodušší - když ujede dopravní prostředek, zatímco já vyspávám - mám další dvě hodinky čas - než pojede další..... Líbí se mi......

Pitrisa
26. 02. 2003
Dát tip
...je to v pohode napsany..muj pripad kdyz zaspim a mam se narychlo dopravit do prace, ja jeste navic vzdycky slapnu do nejakyho toho hov...co se vali vsude na chodniku...tedy byvavalo....*

trigate
25. 02. 2003
Dát tip
ursi: Rada je v samotném názvu povídky. Jinak pro všechny: děkuji za kritiku a za tipy. Rozhodně mne to příjemně potěšilo.

Seregil
24. 02. 2003
Dát tip
Silně depresivní závěr... ale stylově dobrý... dokážeš udržet napětí... fakt se mi to líbilo... ***

fungus2
24. 02. 2003
Dát tip
Hm. POvedlo se ti to!!

marim
24. 02. 2003
Dát tip
necitam poviedky, ale toto som docitala do konca...poznam take dni, aj ked ten koniec... o uspavajucich ucinkoch blikajucej obrazovky a huciaceho PC mi nehovor...aj tak nepocujem....uz spim:-)

ursi
24. 02. 2003
Dát tip
Je to síla,máš nějakou radu,jak se udržet při zdravém rozumu?

Kandelabr
24. 02. 2003
Dát tip
ze začátku mě to příliš nebavilo, ale pak to dostalo velmi slušné tempo a docela mě to vtáhlo. A konec je moc dobrý. I když by to chtělo ještě úpravy, tady máš tip (do začátku :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru