Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pouto krve

18. 06. 2003
8
0
2231
Autor
Mair

„Chleimerský les?“ Vesničan na něj hleděl jak na blázna, nicméně ukázal rukou k severu. Spěšně mu poděkoval a protože muž nevypadal, že by chtěl něco dodat, otočil se a odcházel. Ještě dlouho cítil jeho pohled v zádech a byl si jistý, že kdyby se kdykoli ohlédl, uviděl by tam vesničana stát s vidlemi v rukou a otevřenými ústy. Mezek nevychovaný.

 

Majestátní koruny staletých buků zachytily většinu slunečních paprsků. Jen málo se jich dostalo dál než k nejvyšším listům a celý les se tak utápěl v zelenavém šerosvitu. Ptáci si pro svoje hnízda volili přívětivější místa a jediným zvukem, který rušil lesní ticho bylo tlumené šumění vánku kdesi nahoře, pak občasné zavrzání větrem týraného kmene a šelest loňských listů pod jeho nohama. Nelíbilo se mu tady ani za mák. Mít jen o trošičku méně pádný důvod, otočil by se a nezastavil, dokud by tohle proklaté místo neměl míli za zády.

Měl lesy rád, to ano, ale tenhle…bylo tu něco divného. Nedokázal by to pojmenovat ani vysvětlit, ale bylo to tu. Snad hrozba nebo varování? Jakmile před sebou zahlédl prozářenou mýtinu, přidal do kroku.

Že by?

 

Zaujala ho na první pohled. Jedna z dívek roznášejících pití. Kolik jí mohlo být? Šestnáct nebo sedmnáct? Byla mladá a hezká, nebránila se, když si ji přitáhl na klín a smála se jeho důvěrnostem. Když se pak mnohem později objímali ve stínu, hlavu zamlženou pivem, zašeptala mu, ať zítra přijde do Chleimerského lesa, tam, kde jsou trosky starého hradu. Řekla to s příslibem v očích, tiskla se horkým tělem na jeho a modré oči jí jiskřily.

Zdálo se mu o záplavě černých vlasů a zvonivém jméně: Ariani.

 

Vstoupit na mýtinu bylo jako přejít do jiného světa. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale docela se mu ulevilo. Dusivá a nepřátelská atmosféra zmizela, slunce prozářilo tmu a ptáci-…Ptáci tu nezpívali. Bylo tu stejné ticho jako v lese, trochu zarážející na tak příjemném místě, ale stejně se tu cítil lépe. Tak nějak…bezpečněji.

Zastínil si oči před ostrým světlem světlem a pohlédl před sebe. Mýtina byla mnohem větší, než se jevila zdálky a zvedala se v nevysoký kopec.

 

Věž na jeho vrcholu byla spíš široká než vysoká, dvoupatrová a s rovnou střechou, postavená z hladce otesaných kamenů. Střešní trámy, okenice i dveře byly ze světlého dřeva a dodávaly jí téměř útulného vzezření. Dva lidé, usměvavá plavovláska a vážný muž v červeném kabátci se procházeli zavěšení do sebe a živě diskutovali. Scéna plná klidu a míru.

 

Zamrkal, protože tahle vidina mu prolétla hlavou v jediné vteřině. Jako by už tu někdy byl. Znovu se podíval na kopec. Chatrné zdi trčely vzhůru jak zuby nějaké nestvůry a střecha držela na několika trámech jen na dobré slovo. Přesto by mohl přísahat, že věž z jeho vzpomínky a tato jsou totožné.

Trochu nejistý sám sebou stoupal do kopce. Z blízka se věž zdála docela obyčejná. Prostě věž. Natáhl ruku, aby odsunul desku dveří, visících na jediném pokřiveném pantu a-

 

Šok, hněv a zklamání. Ostrá bolest mu projela celým tělem, když ji tam uviděl, jeho paní a lásku jeho srdce. Svíjela se v náručí jiného muže, plavé vlasy se jí lepily na zpocené tělo a ona křičela, křičela rozkoší a jméno na jejích rtech nepatřilo jemu. Dával své tělo jinému a sténala jako nikdy, když byla s ním. Slova zakletí se mu sama formovala na rtech, gesta, která kdysi zapomněl byla zpátky a celý svět pokryla krvavá mlha.

 

Ucukl rukou a zíral na dveře, neschopen slova. Síla těch pocitů mu ozvěnou bušila v hlavě a nemohl popadnout dech. Znovu se opatrně dotkl dveří, ale nic se nestalo. Srdce mu bilo jako splašené, přesto se odhodlal a vstoupil dovnitř.

 Obklopil ho stejný klid jako dole na mýtině. Vládl tu příjemný chládek. Jen co si jeho oči zvykly na šero uvnitř, prohlédl si zvědavě místnost. Na zemi se válely kusy dřeva, které snad bývaly stolem a lavicí. Udusanou podlahou na několika místech prorazily trsy zelenkavých hub a bledé trávy. Jediné, co zůstalo aspoň trochu neporušené byly  kamenné schody na boku věže.

Nahoře zavrzaly trámy. Instinktivně vzhlédl, jako by mohl prohlédnout skrze strop. Zavrzání se ozvalo znovu. Nahoře někdo chodil.

„Ariani? Jsi tam?“ Jeho hlas zněl prázdně a on si uvědomil, že se chová jako hlupák. Kdo jiný by tam tak mohl být? Dodal si odvahy a vystoupal po schodech nahoru.

Stála tam, stejně krásná jako včera, s úsměvem a rozzářenýma očima se mu rozběhla vstříc. Zatočil se s ní v náručí, zabořil tvář do temných vlasů a vdechoval jemnou vůni fialek, vpletených mezi jednotlivé prameny.

„Ariani…“ Políbil ji na ústa, ale ona se mu vysmekla.

„Počkej.“ Hleděla na něj s dětsky vážným výrazem. „Chci abys něco viděl.“ Vzala ho za ruku a táhla na druhou stranu místnosti, kde dosud stála skoro neporušená dřevěná postel. Byla nádherně vyřezávaná, i přes zetlelé cáry povlečení a závěsů to byl stále nádherný kousek. To ale nebylo ono. Vedle postele stála socha. Představovala ženu v životní velikosti, vytesanou z bílého mramoru s neuvěřitelnou přesností. Detaily obličeje, něžný úsměv na rtech a ruka, natažená k pohlazení milence, kterého viděla jen ona - neznámý sochař musel tu ženu hluboce milovat. Natáhl se, aby prozkoumal tvář mramorové sochy.

„Ne!“ Arianin protest byl překvapivě důrazný, ale jeho ruka se už dotkla kamenné tváře. Byla na dotek skoro teplá, živá-

 

Tenký provazec modrého světla se dotkl muže na posteli, ovinul ho a obklopil světélkující září. Kouzlo bylo příliš silné a muž zemřel téměř okamžitě. Paulin vykřikla a obrátila se k němu, ale podobný paprsek vyrazil i k ní. Tentokrát už nebyl tak zbrklý, držel ji a splétal kouzlo s nejvyšší opatrností. Její tvář zrudla námahou se osvobodit, ale když si uvědomila co dělá, začala ječet a prosit o milost. Krev v jejích žilách se zpomalovala, tuhla a srdce přestávalo být. Křik ustával a měnil se v trhané vzlyky. Když skončil, hleděla na něj tak, jak si ji pamatoval. Něžně a s láskou. Ruka, kterou pozvedla v obranném gestu vypadala jako připravená k pohlazení. Tohle byla jeho Paulin. Jeho láska. Hněv byl pryč a on se zamilovaně usmál na bělostnou sochu ženy před ním.

Jsem doma, miláčku. Stýskalo se ti?

 

Socha pulsovala životem, nemohlo se mu to zdát! To teplo…

Arianin dotyk ho vytrhl  ze snu. Opatrně mu vzala ruku ze sochy a políbila ji. Pak ho políbila na tvář, ale to už ji objal a přitiskl k sobě. Roztála mu v náručí přesně tak, jak si to představoval, nebránila se jeho dotekům, naopak mu vycházelo vstříc. Cítil, jak mu jednou rukou klouže po zádech nahoru, druhou ho pevně objala v pase. „Miluj mě,“ zašeptala, nebo to řekl on? Nebylo nic než Ariani a on, on a  Ariani…

Na krku ho zastudilo cosi chladného. „Co-..?“

 

Díval se na ni celé noci, když nemohl usnout. Oči měla tak živé! Viděl její něžný pohled, a přesto neměl klid. Pořád mu připadalo, že není určen pro něho. Ta děvka! Myslí si, že ho převezla! Že si tam na druhé straně, v Shallininých síních, mezi podobnými jako je ona užívá se svým milencem? Ha! Dívá se na něho a mlčí. Proč nic neříká?

Tasil krátkou dýku, dýku zdobenou jeho milovanými rubíny. Dýku, kterou mu darovala při svatbě.

Bodl do ní, ale čepel po kameni sklouzla stranou. Bodal znovu a znovu, dokud si neuvědomil, že to k ničemu není. Pak obrátil dýku proti sobě. Umíral s vítězným úsměvem na rtech.

 

Ariani zachytila padající tělo. Rhondri byl mnohem těžší než ona, ale našla v sobě alespoň tolik síly, aby ho položila k nohám sochy. Pak teprve uchopila rubíny vykládaný jílec a vytáhla mu dýku krku. Ustoupila, aby jí krev nepotřísnila sukni a mlčky čekala. S poslední rudou kapkou, vsáknutou do bílého mramoru, Pauline zamrkala. Bílý kámen se zabarvil jemným odstínem skutečných barev. Růžová na kůži, plavá na vlasech a modrá v jiskřících očích. Socha se zasmála.

„Děkuji.“ Slova zněla jako vrácená ozvěnou. Ariani sklonila hlavu a potom upřela na Paulin dychtivý pohled. „Kolik ještě? Kolik jich mám přivést?“

Paulin se znovu zasmála. „Jak jsi dychtivá, mé dítě. Už ne moc. Šest, sedm. Pokud budou silní jako tenhle. Tak běž. Ať si můžu užít té chvíle pohybu.“

Poslední úklona a Ariani vyběhla z místnosti. Sedm mužů? Proč ne.To je za chvíli. A pak odsud konečně odejdou. Ona i Paulin. Vydrž, mami, pomyslela si a rozběhla se k vesnici.

 Nahoře ve věži se Paulin potřetí usmála. „Vydržím.“

 

 

 


Arien
28. 01. 2004
Dát tip
ano, zajímavé, to slovo to vystihuje docela dobře zajímavé ve smyslu zápletka... styl mi přijde takový ěnjaký tuctový, snad se spaním začínáš, netuším ale jinak se mi to líbí, určitě pokračuj:))))

Mair
20. 01. 2004
Dát tip
Otázka je čemu říkáš chladnokrevná vražda. Někdo jde prostě k cíli přes mrtvoly a může to být v soukromém životě milý chlapík - dívka... A kdyby vraždila jen proutníky, už by to byla vražda ze msty nebo prostě motivovaná, ne jen prostředek k dosažení cíle..:)

Blackadder
26. 10. 2003
Dát tip
Ta pointa mě moc nechytla. Nesedí mi tam, že by člověk byl schopen, tak chladnokrevně vraždit. Kdyby byl hrdina alespoň nějaká padouch. Třeba kdyby vraždila jenom nestydaté proutníky a sukničkáře. To by mi přišlo lepší a víc pointovatější :-) Ale jinak vážně píšeš dobře.

Mair
20. 10. 2003
Dát tip
děkuji, od tebe mě to zvlášť těší:-))

Seregil
15. 10. 2003
Dát tip
Velmi zajímavé.... a velmi dobré... *

Mair
14. 09. 2003
Dát tip
Nemůžu než pokrčit rameny. Co taky dodat víc?

StvN
13. 09. 2003
Dát tip
Je to dost nuda. Nedočetl jsem. Chce to oživit styl. Je ubíjející.

killer_bee
21. 07. 2003
Dát tip
zajimava povidka, i kdyz se priznam, pointa pro mne prekvapenim nebyla, i taxem to etl s potesenim. Jedine co bych snad mohl vytknout, je ten uvod, druhy odstavec, popis lesa se mi spatne cetl, nejak mi to neslo " do ust", mozna drobanko prekopat vetnou dkladbu, pouzit jine vyrazy, aby tohezky sedelo, zbytek je podle mne OK. Ten tip urcite zaslouzis :)

Lucousek
19. 07. 2003
Dát tip
ZAslouzis si pochvalu......a tip:o)))

Murdoc
17. 07. 2003
Dát tip
Není to zlý. Docela zajímavej, popisnej styl. Nijak rozvleklí. Fakt dobrý. Kdo by to do tebe řek?

Hynie
08. 07. 2003
Dát tip
Jo, kdo umí ten umí. To je bez debat. Fakt pěkné. Dávám tiT.

Mair
08. 07. 2003
Dát tip
:0)

RadeX
27. 06. 2003
Dát tip
Kouzelně napsané. Umíš! Dávám tip a díky za zážitek. :-)

no, čekala jsem, že to bude horší... ne, není to vůbec špatný, je to vlastně dobře napsaný, i ten příběh je zajímavej. I když není úplně průkopnickej, je originální a má to hlavu a patu, smysl a formu. máš jedna minus

Mair
20. 06. 2003
Dát tip
Storm, máš to u mě. Dík za povzbuzení do další tvorby:-)

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
No víš, když napíšu, že je to zajímavé, myslím tím, dobře zpracované, zajímavé téma, dobře udělaná věc. :-))

Mair
20. 06. 2003
Dát tip
Rowena: Já to pochopila- Každopádně povzbuzuj dál, dobře se to poslouchá:-) Dík

Rowenna
19. 06. 2003
Dát tip
Mhmm, zajímavé. ****

Mair
19. 06. 2003
Dát tip
Děkuji. Docela ráda jsem se dočkala alespoň nějakého ohlasu:)Ať už je jakýkoli.

aRmida
19. 06. 2003
Dát tip
zajímavý příběh. a dobře napsaný*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru