Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlas, který zazněl v ráji
03. 10. 2003
8
0
2580
Autor
Mírotvůrce
Když skončilo bombardování, bloumal poslední muž na světě po troskách Clevelandu, Ohio. Nikdy to nebylo nijak zvlášť veselé město a ani estéti ho neměli zrovna v lásce. Ale dnes se smrsklo, stejně jako Detroit a Ragún a Jokohama a Minsk, na nepřehlednou hromadu trámů, cihel, zkroucené oceli a roztaveného skla.
Když si tak klestil cestu kolem rumiště, jež kdysi bývalo památníkem vojáků a námořníků, zahlédly jeho oči, zarudlé pláčem nad osudem lidstva cosi, co nespatřil v Bejrútu, Benátkách ani v Londýně. Zahlédl pohyb jiné lidské bytosti.
V hlavě mu zapěl nebeský chorál díků a ihned se dal do běhu přes výmoly a zbytky zdiva Great Avenue. Byla to žena!
Viděla jej a už z držení jejího těla mu bylo jasné, že i ona je naplněna tímtéž jásavým pocitem štěstí. Rozeběhla se k němu s rozpřaženýma rukama. Zdálo se mu, že si plují vstříc jako ve zpomaleném záběru z nějákého baletu. Jednou zavrávoral, ale rychle se opět vzchopil a pokračoval v cestě. Prodrali se množstvím pomačkaného plechu slisovaných krabic, jimž se kdysi říkalo auta, a setkali se před roztříštěným torzem stavby, která bývala před časem, nyní tak nekonečně vzdáleným, radnicí.
"Jsem poslední muž na světě!" vyhrkl. Nemohl v sobě tu větu zadržet - drala se ven ze všech sil. "Jsem poslední, docela poslední. Všichni jsou mrtví, všichni až na nás. Jsem poslední muž a ty jsi poslední žena, a musíme spolu zplodit nové pokolení a obnovit naši rasu. Tentokrát se nám to povede. Nebudou žádné války, nenávist, fanatizmus, nic než dobro a láska… dokážeme to, uvidíš, bude to nádhera, zářivý nový svět, který povstane z té smrti a hrůzy."
Její tvář, pokrytá prachem a zbrázděná strádáním, se rozzářila téměř nadpřirozenou krásou. "Ano, ano," přitakala vzrušeně. "Přesně tak to bude. Miluji tě, protože jsi celý svět, který teď mohu milovat. Budeme se milovat navzájem."
Dotkl se její ruky. "Miluji tě. Jak se jmenuješ?"
Slabě se zarděla. "Eva," odpověděla. "A ty?"
"Bernard," opáčil on.
Když si tak klestil cestu kolem rumiště, jež kdysi bývalo památníkem vojáků a námořníků, zahlédly jeho oči, zarudlé pláčem nad osudem lidstva cosi, co nespatřil v Bejrútu, Benátkách ani v Londýně. Zahlédl pohyb jiné lidské bytosti.
V hlavě mu zapěl nebeský chorál díků a ihned se dal do běhu přes výmoly a zbytky zdiva Great Avenue. Byla to žena!
Viděla jej a už z držení jejího těla mu bylo jasné, že i ona je naplněna tímtéž jásavým pocitem štěstí. Rozeběhla se k němu s rozpřaženýma rukama. Zdálo se mu, že si plují vstříc jako ve zpomaleném záběru z nějákého baletu. Jednou zavrávoral, ale rychle se opět vzchopil a pokračoval v cestě. Prodrali se množstvím pomačkaného plechu slisovaných krabic, jimž se kdysi říkalo auta, a setkali se před roztříštěným torzem stavby, která bývala před časem, nyní tak nekonečně vzdáleným, radnicí.
"Jsem poslední muž na světě!" vyhrkl. Nemohl v sobě tu větu zadržet - drala se ven ze všech sil. "Jsem poslední, docela poslední. Všichni jsou mrtví, všichni až na nás. Jsem poslední muž a ty jsi poslední žena, a musíme spolu zplodit nové pokolení a obnovit naši rasu. Tentokrát se nám to povede. Nebudou žádné války, nenávist, fanatizmus, nic než dobro a láska… dokážeme to, uvidíš, bude to nádhera, zářivý nový svět, který povstane z té smrti a hrůzy."
Její tvář, pokrytá prachem a zbrázděná strádáním, se rozzářila téměř nadpřirozenou krásou. "Ano, ano," přitakala vzrušeně. "Přesně tak to bude. Miluji tě, protože jsi celý svět, který teď mohu milovat. Budeme se milovat navzájem."
Dotkl se její ruky. "Miluji tě. Jak se jmenuješ?"
Slabě se zarděla. "Eva," odpověděla. "A ty?"
"Bernard," opáčil on.
Já myslím, že obraz, opakuji pro všechny realisty, OBRAZ, je to ne jen zajímavý, ale taky velmi osobitý a originální, mně nezbývá nic než říct, u této povídky jistě neoriginální, slovo : TIP
Bernard :-))) druhý po Adamovi? :-) ... pointu jsem už někde četl ... ale co ještě dnes nebylo někdy někde napsáno. Jo pěkná povídka
Mírotvůrce
13. 10. 2003
Mírotvůrče, dokážeš si představit sám sebe ve světě, který je rozbombardovaný tak, že jsi téměř jediný, kdo přežil? Myslíš, že v té pustině zkřížené s divočinou nebudeš v ohrožení života? Už jen najít pitnou vodu a postarat se o přečkání zimy, natož pak shánět si jídlo... :)
Katugiro - je to pochopitelná námitka, ale předpokládám, že způsob cestování není hlavním předmětem povídky. Ale dost obhajoby, je pravda, že tím ztrácí na vážnosti.
Mě to přijde vtipný, navíc docela dobře napsaný. O nesmyslnosti se dohadovat nebudem, je to přece sci-fi. A podstatou sci-fi neni pitvat, jestli tomu co ve Star Treku říkají warpový pohon není jen vkusná kulisa.
Mě to přijde vtipný, navíc docela dobře napsaný. O nesmyslnosti se dohadovat nebudem, je to přece sci-fi. A podstatou sci-fi neni pitvat, jestli tomu co ve Star Treku říkají warpový pohon není jen vkusná kulisa.
chápu, že cestuje dlouho, ale dostat se jen tak přes Atlantik a podnikat to navíc v ohrožení života jen z plezíru, to čtenář nelehce tráví u jakékoliv sci-fi...
Mírotvůrce
06. 10. 2003Mírotvůrce
05. 10. 2003
zajímalo by mě co si zamýšlel tím Bernardem
když zrovna skončilo bombardování, někdo musel bombardovat,né?
nemůžou bejt poslední na světě!
Cornel_Nemtanu
04. 10. 2003Cornel_Nemtanu
04. 10. 2003
bombardovani nemusi byt jen z letecke...
jak chces vyjadrit ze po sobe nekolik nejvetsich mocnosti sveta nahazelo xy raket? uznej ze: "právě skončilo raketování" je dost blbe. klidne mohlo skoncit bombardovani meteority. staci zapojit predstavivost. taky zalezi na schovivavosti ctenare.
byl to ale opravdový Muž, když dokázal ve vybombardovaném světě cestovat přes Bejrút, Benátky i Londýn až do Clevelandu...
mně ta povídka přijde hloupá :)