U holičky

Seděl jsem tuhle u holičky a (ne)trpělivě čekal, až na mě přijde řada. Bylo pátek dopoledne a holičství bylo plné starších pánů. Usazen do nepohodlné plastové židle, z kapsy jsem vytáhl mobila a začal hrát hada. Ze hry mě vyrušil až příchod staříka, který nejprve zdvořile pozdravil všechny přítomné a poté se dal do řeči s jedním z důchodců, který přišel hned po mně. Evidentně se dobře znali a měli i společné známé.

Ten který právě přišel, věděl toho víc, a ten, který tu už seděl, se vyptával.

„Tak si přestav, že s Pepíkem Lancovym je to moc špatný, včera ho vodvezli do špitálu!"

„A co to, co to?" chtěl hned vědět ten méně informovaný.

„Ale prasknul mu nějakej vřed, chodil s tim k doktorovi a ten mu řek, že by měl jít do nemocnice. Ale von furt nechtěl. A tady to má! Že prej mu bylo včera blbě, ale sanitku nechtěl, že ať ho zeťák vodveze, no ale zavolali ji a když ho vodnášeli, už nevěděl, co se děje. Von má doma králíky a psa!"

Div jsem nevyprsknul smíchem, to kvůli tý souvislosti, i když to zrovna moc velká sranda nebyla a navíc bylo nezdvořilé poslouchat cizí rozhovor.

„No jó, kácí se už v našem lese," poznamenal ten druhý.

„A co Benýšek, teda myslim Šandu?" optal se ještě.

„Já vim, no ten je po smrti, teď bych kamaráde kecal, jestli je to v úterý nebo dneska tejden, byl sem mu na pohřbu."

„A kde to měl?"

„No tady, tady. Byli jsme tam všichni autama, bylo nás hafl."

„A co jeho mladej, ten je tady?"

„Ale kdepak, kdepak, ten je.... maj tam pomeranče.., byl tady na Vánoce, no ten ani nepřijel, že nemá čas nebo co.."

Na řadu přišel asi pětasedmdesátiletý dědeček, poslední přede mnou. Začal jsem se na židli protahovat, protože jsem věděl, že ten na tom křesle dlouho nebude.

  „Jarní anglickej trávníček, a kotlety nechat," poručil si a já sledoval, jak mu holička strojkem kupíruje ten dvoucentimetrovej řádek vlasů rostoucích těsně nad místem, kde vzadu hlava přechází v krk.

S napětím jsem očekával další námět rozhovoru těch dvou vedle mě. Nezklamali, další jména a skutečnost, zda žije či nikoliv….

… Byl jsem na řadě.

„Do vánoc mám pokoj," zaradoval se mužík, zaplatil a spokojeně odcupital.

Pak jsem ztratil souvislost v rozhovoru těch dvou, tak moc jsem se totiž soustředil, aby mě holička nevošmikala přespříliš a já nezačal vypadat jako voják, což jsem za žádnou cenu nesměl připustit.

Skoro mi bylo líto, když jsem byl hotov a nebylo by vhodné (a ani obvyklé) setrvávat na místě, ledaže bych chtěl jít znova na křeslo.Tenhle příběh si musím doposlechnout někdy jindy a možná  někde jinde, ale určitě musím.

Nebo ne?