Zpovědní konfrontace

Seděl jsem ve své oblíbené hospůdce, která je sympatická krbovými kamny a prakticky nulovou návštěvností. Sobotní večer prozařoval oheň, na dubovém stole přede mnou stála láhev mého zamilovaného Rulandského modrého, vedle ní se krčily dvě rozpité sklenky.

            Dáma naproti byla půvabná studentka dějin umění, bylo jí dvacet a jeden rok a měla mocnou potřebu mi sdělit zážitky z galerie, jež jsme před půldruhou hodinou opustili.

Zdrcen proudem jejích ód nad moderním uměním jsem znechuceně otočil zrak na protější stěnu. Strnul jsem. Ta kompozice stínů, lascivní hra ohně, tam vytvořila neuvěřitelnou kompozici. Viděl jsem…Krista. Poslední večeře páně a Kristus, svírající v ruce grál. Tabule, kde byl jen On. A naproti němu Já. Hlavou mi kmitla myšlenka na můj stav. Při jedné nedopité číši bylo zbytečné si namlouvat, že jsem otrokem přeludu z ovínění. Nikoli.S výjimkou nikotinu jsem neužil toho dne žádnou drogu. V předchozích dnech také ne.

              Posadil jsem se do stejné polohy jako On. Uchopil pohár do levé ruky a napodobil každý detail Jeho polohy. Na tváři my vyšlehl sarkastický úsměšek.

            „ Tak teď jsem Ti podoben, bratře v beznaději, opuštěný svým otcem, v mihotavé naději bez poslední kapky vášně. S mým stříbrným pentagramem ukrytým před zvědavými tupci na mé hrudi pod černým vlněným svetrem. Tak jako Ty se svým učením o říších astrálu, které nesmyslně překroutili i Tví nejbližší učedníci. S mizivou šancí na život věčný a pochopení…“

            Ta slova blasfémie vycházela z mé nejniternější podstaty. Z mé psyché, duše, entity i svědomí. Z mého krátkého jasnozřivého vidění, ze situace marasmu, ve kterém jsem se nacházel, z potřeby vykřičet, jak mi svět připadá směšný ve své hlouposti a hloupý ve své směšnosti. Jak vidím mátohy na duchu, kterak kážou prázdné fráze, farizeje humanity, šašky a blázny v čele států. A dámu naproti, jak mě probodává modrýma očima s otázkou na rtech…

„ Takže půjdeme k Tobě…?,“ zazvonil její hlas.

Probral jsem se.

„ Ale jistě, má paní,“ zašeptal jsem temně a políbil její dychtivé rty. Myšlenky se rozlétly do všech koutů zšeřelé místnosti. Oblékl jsem si svůj plášť a dámě pomohl do paleta. V okamžiku, kdy jsem vytáhl portmonku, jsem pohlédl na zeď. Kristus zmizel. Zachechtal jsem se a nereagoval na tázavý pohled mé dnešní odalisky. Dnes v noci si i Bůh bude muset zakrýt tvář…