Jedna snová povídka

Pokračování ano či ne?

Stál jsem před budovou General Electric. Bylo chladno. Stál jsem v dlouhém černém kabátu, šálou omotanou kolem krku a v levé ruce jsem třímal stříbrnou katanu. Pravou jsem si připaloval ubalenou cigaretu a čekal jsem. Věděl jsem, že jsou nablízku. Pomalu jsem potahoval z cigarety. Zabíjel jsem tím nervozitu způsobenou čekáním. Když jsem dokouřil a odhodil nedopalek, seskočil přímo přede mě. Byl v černém koženém kabátu. V levé ruce svíral stříbrnou katanu, stejnou, jakou jsem měl i já. Byl neuvěřitelně rychlý. Dvakrát švihnul katanou. Jenže nepočítal s mou rychlostí. Vykryl jsem obě rány a přemetem jsem ho přeskočil. Než se stačil otočit, vrazil jsem mu svou katanu do zad. Upír se bez hlesu svezl k zemi.
„Zatracení upíři,“ povzdychl jsem si a sebral katanu mrtvého upíra.
Tělo jsem si přehodil přes rameno a skočil jsem k lavičkám. V ten okamžik jsem prošel časoprostorovým vírem. Objevil jsem se na zasněžené pláni kousek od jakési vesnice. U paty blízkého stromu jsem odhrnul sníh. Vytáhl jsem sedlo a sedlové brašny. Z nich jsem vytáhl polní lopatku a vykopal hrob. Upírovo tělo jsem proklál dřevěným kůlem a zahrabal ho. Pak jsem hvízdnul a chvilku čekal. Uslyšel jsem dusot kopyt. Z nedalekého lesa přibíhal nádherný černý hřebec.
„Kesene,“ promluvil jsem a pohladil hřebce po nozdrách.
Hřebec zařehtal a hravě do mě strčil. Svalil jsem se s úsměvem na rtech. Pak jsem rychle Kesena osedlal, obě katany jsem si v pouzdrech přehodil přes ramena. Vyskočil jsem do sedla a pobídl Kesena směrem k vesnici. Byl to jen kousek. Nutně jsem potřeboval zajít za Mishou. Misha byla moje kamarádka původem z vesnice, ale už dávno ponořená do tajů druidského učení. Nenosila druidskou hůl, ale obouruční palici pobitou stříbrem. Misha věděla, že se děje něco, co ovlivňuje, jak království Wados, tak i moji realitu. Realitu světa zvaného Země.

---