Byla unavená, <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

unavená ze včerejší noci,

včerejších lidí a včerejšího života.

Ráno se vzbudila a koukla do zrcadla

„Jsem to ještě já nebo mě zítřek pohltil?“

Seděla tiše,

v hlavě černou díru od křivdy a smutku

„Pomozte mi...“ volala,

aniž by pootevřela ústa.

A jen ten, kdo cítí si všiml,

ale pomoci nedokázal.

Je vidět?

Díru v hlavě a díru v srdci,

obrovskou díru, která vhání slzy do očí.

Umírá pomalu a přitom tak rychle.

Za vraty hřbitova,

slečna zrzavá,

směje se, směje.

Proč nemá žádný důvod k pláči?

„A proč já jich mám tolik?“

jako tu díru v srdci

Je vidět?