Muž do deště

„Vypadni Marie, kolikrát ti to mám ještě opakovat?!“

         „To snad ne, Johny! Nemůžeš mě vyhodit kvůli nějaké couře! To neuděláš!“

         „Pokud bys za to chtěla strčit ruku do ohně, tak to nedělej, protože se spálíš. A tahle rada je to poslední, co jsem pro tebe kdy udělal. Á, chyba. Ještě jedna věc tady přece je. Sbalil jsem ti kufry, lásko!“ John otevřel dveře svého domu a vyhodil kufry ven na déšť. „Nech toho fňukání a vypadni!“ John chytil Marii za ruku, vyhodil ji před dveře a zabouchl za ní. Nedbal na to, že brečí a prosí ho za odpuštění. Měl už prostě v baráku lepší holku a ta mu bude dobrá, než se jí nabaží, nebo až si najde lepší. Vlastně mu ta nová holka přišla vhod, protože ho Marie už vážně nudila. Prostě jen obyčejná holka. Nic zvláštního.

         Marie popadla kufry a vyběhla na ulici. Snad se snažila utéct z deště někam do sucha, ale spíše utíkala od Johnyho. Prostě jen daleko od něj.

         Snad to bylo štěstí, nebo jenom blbá náhoda, ale zrovna jel okolo taxík. Mávla na něj, on zastavil a ona si nastoupila.

         „Na nádraží, prosím.“                                            

Na nádraží si vystoupila a když se podívala do peněženky, zalitovala, že nešla raději pěšky. Sice by promokla na kost, ale aspoň by jí zůstaly nějaké ty peníze. V peněžence jí po zaplacení zůstal poslední dolar. Omluvila se taxikáři, že mu nenechá spropitné, ale aspoň jí nemusel nic vracet.

         Na nádraží si sedla na lavičku a přemýšlela o tom, co se stalo. Čas už prostě nebyl tím, co vnímala. Probrala se do reality až za tmy. Za poslední dolar akorát tak utišila největší hlad a předtím, než usnula, si ještě trochu postěžovala: „Ó Bože, to je hrůza. To jsem taková hloupá husa, nebo na tomhle světě pro mně neexistuje jeden pořádný chlap? Bože, aspoň jeden jediná milý a aspoň trochu pozorný chlap.“

         Potom usnula.

         Bydlela sice ve velkém městě, ale toto bylo malé nádraží na jeho okraji, takže ji nikdo nebudil.

         Když se ráno probudila, protřela si oči a trochu se ulekla. Stál vedle ní krásný mladý muž a díval se přímo na ni.

         „Co se děje? Co mi chcete?“

         „Nic se neděje. Prostě se na vás jen dívám.“

         „A proč se na mě prostě jen tak díváte?“

         „Líbíte se mi a rád bych vás pozval na snídani.“

         „Prosím? Myslím, že vás nechápu. Mohl byste to zopakovat?“

         „Ale jistě. Líbíte se mi a já nemám s kým bych posnídal, no a tak jsem se rozhodl vás pozvat na snídani. Nebo snad už máte v plánu něco jiného?“

         „Ale ne, ovšemže ne. Ráda vaše pozvání příjmu.“

         „Výborně, nedaleko odtud je jeden skvělý bar. Můžeme si tam něco dát. Mimochodem, jmenuji se Tom.“

         „Ahoj, Tome, já jsem Marie.“

         A tak Marie vstala z lavičky na nádraží a odešla s Tomem.

         V baru si sedli ke stolu a oba si objednali velký hamburgr s hranolkama a velkou kolu a když tak snídali, povídali si spolu. Po snídani si ještě objednali po hrnku horkého čaje a pokračovali v klidném rozhovoru. Ono to vlastně ani nebyl rozhovor, jako spíše Mariina životní zpověď.

         Vyprávěla mu o svém dětství, které bylo, jako ostatně i celý její život, úplně naruby. Dokonce i její neštěstí bylo úplně vzhůru nohama.

         Místo otce pila matka. Byla tvrdá alkoholička a ještě k tomu despoticky týrala celou rodinu. O domácnost se staral otec, ale vůbec mu to nešlo. Navíc byl velmi mírné povahy, takže ani neměl sílu se matce vůbec vzepřít.

         Jednou za čas se Marie pokusila utéct, ale vždycky to vzdala a vrátila se. No a místo vřelé náruče ji doma čekal nářez za celou tu dobu, co nebyla doma a ještě něco navrch.

         Až před půl rokem se jí to definitivně povedlo. Jeden mladý kluk ji sebou přivedl do party, kde si jí všiml Johny a vzal si ji k sobě domů. Myslela si, že ji miluje, ale teď věděla, že se mýlila.

         A když skončila svůj příběh, mluvila dál o sobě. Co se jí líbí, co ráda dělá, co ráda poslouchá a tak dále a tak dále. A Tom ji jen poslouchal a smál se jejím vtipům. Bylo jim oběma nádherně a ani si nevšimli, že pomalu minul čas oběda.

         Všimli se toho, až když už Marie neměla o čem by povídala.

         „Pro pána Boha, to už je tolik? Ani jsem si nevšimla, jak ten čas letí. Určitě tě zdržuji.“

         „Ale ne, vůbec mě nezdržuješ. Vlastně si ani neumím představit lépe strávený den, než s tebou, Marie. Asi jsem se do tebe zamiloval.“

         „Cože? Asi jsem ti zase nerozuměla. Můžeš to zopakovat ještě jednou?“

         „Ale ovšem. Miluji tě, Marie, a myslím si, že jsi ta nejkrásnější a nejpříjemnější dívka na celém světě a neznám žádnou lepší, než jsi ty.“

         Marie se opřela a zhluboka si oddychla, ale napětí z ní nespadlo. Ještě pořád vypadala velmi překvapeně. Bylo na ní vidět štěstí, radost i nadšení a bylo vidět, že si přála to slyšet, ale přesto nevěděla, co si má o tom myslet a co má na to říct.

         „Promiň mi to, ale překvapil jsi mě a já teď nevím, co mám na to vlastně říct. Potřebovala bych se projít, abych si to mohla srovnat v hlavě.“

         „To není problém.“ odvětil s klidem Tom. „Já to tady zaplatím a můžeme se jít provětrat spolu. Nedaleko odtud je pouť. Máš ráda poutě?“

         „Ale ovšem.“ odpověděla mu Marie. „Poutě přímo zbožňuji.“

         Tom tedy zaplatil útratu a opustili bar. Pouť nebyla až tak docela nedaleko, ale přesto šli pěšky.

         Když už šli po polní cestě a pouť byla na dohled, otočila se Marie k Tomovi a řekla: „Taky tě miluji.“ Hned nato se objali a políbili a na pouť došli ve vzájemném objetí.

         Dál už šlo všechno samo od sebe. Na kolotočích se spolu náramně zasmáli, na střelnici vystřelil Tom Marii tři krásné růže z papíru a u stánku se vším možným ní koupil sladké srdce z lásky. Byl to nádherně strávený čas, který spolu strávili na pouti a zůstali by tam ještě mnohem déle, kdyby už nebyla pomalu tma a pouť se nezavírala. Tom tedy ještě koupil cukrovou vatu a pak odešli.

         Obrátili se zpátky k polní cestě a vrátili se na nádraží. Mariiny kufry tam ještě pořád byly tak, jak je tam ráno zapomněla. Marie se jen pobaveně usmála a s pocitem úlevy si zase jednou sedla. Byla po tomhle podivném dni pořádně utahaná.

         Tom si sedl vedle ní. Políbili se a Marie mu položila hlavu na rameno. Spokojeně se usmála a její myšlenky se proměnily v sen.

         Její sen byl nádherný, ale nedosnila ho. Probudil ji totiž lehký Tomův pohyb.

         „Co se děje, Tome? Kam jdeš?“

         „Nikam, moje lásko. Jen spi klidně dál.“

         Marie tedy opět zavřela oči, ale neklid jí nenechal spát ani na několik okamžiků. Opět se probrala. Rozhlédla se kolem, ale Toma nikde neviděla. Vyšla tedy ven. Bylo už nad ránem, ale pořád ještě bylo šero. Měla ale štěstí. Ve světle lampy zahlédla jeho temnou siluetu. Chtěla na něho zavolat, ale v poslední chvilce se zadržela. Nemohla ho nechat odejít, ale chtěla vědět, proč jí lhal a kam má namířeno. Sledovala ho tedy.

         Šel směrem k pouti, ale těsně před ní zabočil k řece. Mezitím se rozjasnilo a roli tmy částečně přebral lehký mlžný opar.

         Když došel až k oné řece, zastavil se. Klesl na kolena a vzal si hlavu do dlaní. Snad mu bylo líto, že ji opouští, pomyslela si Marie a zase se vrátí.

         Nejspíše ne. Znovu se postavil a vykročil vpřed. Stihl však udělat jen jediný krok, než se zase zastavil. Tentokrát však ne kvůli sobě, ale kvůli výkřiku za sebou. Marie už to nevydržela.

         „Stůj! Zastav se, Tome!“ Marie udělala pár kroků vpřed, ale pak jí Tom taky zastavil.

         „Stůj, Marie! Blíž už nechoď!“

         „Ale proč? Proč ne? Vždyť před pár hodinami jsi mi tvrdil jak mě miluješ a hned nato mě chceš opustit? Lámeš mi tím srdce, Tome! Proč mě opouštíš?“

         „Neopouštím tě z vlastní vůle, Musím, Já prostě musím! Ale to bys nepochopila.“

         „Tak to zkus. Já prostě musím vědět, proč mě opouštíš. Co dělám špatně?“

         „Tak dobře. Nesměl jsem ti to říct, ale toto je výjimečná situace.“ A tak začal vyprávět příběh, který se jen sotva dal pochopit a uvěřit v něj bylo ještě těžší. A Marie mu nejspíš ani nevěřila. Alespoň z počátku.

         „Ten večer při dešti, když jsi prosila Boha o muže, vyslechl tvou prosbu a rozhodl se ti vyhovět. Vzal tedy pár kapek vody z tvých vlasů, do kterých byly vetkány tvé myšlenky a touhy, smísil je s dalším deštěm a vytvořil mne. Rozhodl se však také dát mi jen tolik života, abych tě dokázal na jeden den učinit šťastnou a ulehčil tak tvému trápení. Nevěděl však, co všechno se stane a hlavně nevěděl, že i já se do tebe doopravdy zamiluji a že rozloučit se s tebou bude pro mě tak nesnadný úkol.“

         Potom vytryskly oběma slzy. Tom si je však hned utřel a pokračoval. „Proto nechci, aby ses přibližovala. Bylo pro mě těžké odejít a teď to pro mě bude ještě těžší. Prosím, neztěžuj mi to ještě víc!“

         Tom už neztrácel další slova ani další čas. Skočil. Ve vzduchu se proměnil v proud vody a zmizel v řece.

         Marie vykřikla! Rozběhla se a skočila za ním. A Bůh se nad ní opět slitoval a také ji proměnil v proud vody.

         Pod hladinou se pak potkala s Tomem. Snad, nebo raději určitě zázrakem, se nic nezměnilo. I jako proud vody cítila Marie lásku, štěstí i všechny ostatní emoce. Opět jim spolu bylo nádherně. Měli všechno, co potřebovali. Měli jeden druhého. Navždy.