Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Veď mě, bledé slunce
datum / id30.11.2003 / 101372Vytisknout |
autorAleya
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno3404x
počet tipů8
v oblíbených0x
Prolog
Asi nejosobnější věc, kterou jsem kdy napsala.
Zaměřila jsem se na podobnou tématiku jako u Písně chladu, která mi ostatně při psaní pořád zněla v hlavě...pokud někdo máte rádi u čtení hudbu, tak je to na http://aleya.mysteria.cz/chlad.mp3 :-)
Veď mě, bledé slunce

Motto: Můžeš mě milovat i nenávidět, ale nikdy mě nesmíš ignorovat..<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

 

Stojím sama uprostřed ledové pláně. Kolem mne není nic než sníh. Teď nesněží, ale před chvílí sněžit ještě muselo, protože mám ve vlasech ledové krystalky. Jak jdu, zůstávají za mou v jemném prachovém sněhu stopy. Do té chvíle jsem kolem sebe žádné neviděla. Buď je zavál sníh, zatímco jsem nehybně stála, anebo…tam nikdy nebyly. Nikdy jsem na toto místo nepřišla.

                Takže odtud taky nikdy nemůžeš odejít, zašeptal neznámý hlas v mé hlavě. Ale proč bych si měla přát odejít, vždyť sem jsem se přece chtěla dostat, právě sem jsem chtěla jít, když…když co?

Je to, jako bych měla v sobě stejnou bílou prázdnotu, jaká se rozprostírala kolem mě. Nevím kdo jsem, jak jsem se sem dostala ani co tady dělám.

                Cítím jen, že někam musím jít. V dálce nad obzorem září bledé slunce a vábí mě k sobě, a tak jdu za ním, ale nepřibližuji se k němu ani o kousek. Kolem mne je stále neměnná bílá pustina.

                Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla jsem dolů na svá chodidla. Na sobě jsem měla jen lehké sandály. Nohy už by mi měly dávno umrznout, nebo aspoň zarudnout mrazem, jenže jsou v pořádku, jako bych nešla po sněhu, ale po louce.

                Nepřekvapuje mě to. Vím, že už mě nikdy nic nepřekvapí. Ani to, že mám na sobě jen lehké stříbrné šaty z mušelínu, takové, které tělo svého nositele spíš chladí, než aby ho hřály.

Tyhle jsi vždycky chtěla. Ale nikdy sis je ani nezkusila, bála ses, že by ti neslušely, ozval se opět ten hlas. Uvědomím si, že měl pravdu. Na ty šaty si opravdu vzpomínám…alespoň něco. I když, ani nevím, jestli si vůbec chci na něco vzpomenout. Vždyť tady přece hledám…co, co vlastně hledám?!  křičím v duchu a čekám, co mi odpoví Hlas.

Ten však mlčí. Tak i já v nitru mlčím, až se náhle v nicotě objeví jediné slovo.

Zapomnění. 

 

Bože, to bolí, tak strašně to bolí, až se z toho třesu, ale to vlastně není z té hrozné bolesti, ale ze zimy. Zima, je mi zima, proč jen zrovna dnes netekla teplá voda, jen vlažná, a ta už vychládá, tak jako já…

Bolest!!! Možná jsem si měla vzít raději ty pilulky… tolik to bolí! Bože, ať už to skončí…zima…je mi taková zima…

 

Jdu dál sněžnou plání. Bledé slunce je stále tak vzdálené a já… jsem sama, tak sama…tak jako vždycky, když jsi to potřebovala. Nikdy u tebe nebyl nikdo, kdy by tě držel za ruku, řekl pár milých slov, nebo se na tebe třeba jen usmál.

                Lžeš!  Obořila jsem se na Hlas, ale pak jsem si zase uvědomila, že má pravdu. Ne, ty nelžeš, já to dobře vím a proto jsem tady. Ne, ty nemůžeš lhát, protože jsem už pro tebe našla jméno. Jsi Hlas rozumu uprostřed mého šílenství…

                Zase na chvíli zastavuji a pohlédnu přímo do slunce. Má barvu špatně smyté zaschlé krve…neoslepuje mě, jen mne tiše vábí k sobě jako velmi vzdálený oheň.     

                Náhle už nejsem sama, přede mnou se začínají objevovat přízraky. Zpočátku jsou to jen stíny, ale pak nabývají lidských rysů a jak je poznávám, vracejí se mi vzpomínky.

                Otec a matka. Nezřetelné postavy, dokonale upravené, s koženými aktovkami s dokumenty a telefonem u ucha. Je to zvláštní, jak splývají.

                Potom Martina, Jitka, Katka, Klárasnad…kamarádky? Možná kdysi…

                Pak, aby to šlo pěkně po pořádku, Pavel, Milan, Lukáš a Michal…všechny mé lásky. Samozřejmě neopětované, nezapomněl dodat Hlas. Nestavím se mu na odpor, teď už nemám důvod si lhát, už není nikdo, na koho bych mohla udělat dojem…

                Všechny přízraky se objevily jen na okamžik a pak zmizely. Snad bych nad tím měla cítit smutek, ale necítím, tohle už dávno přebolelo.                

                Nakonec přišel on, přesně jak jsem očekávala. Bylo to nevyhnutelné. Na ty ostatní jsem se dívala s ledovou lhostejností, ale teď jsem to nedokázala. Dívala jsem se něho, a v očích jsem měla výčitky, vinila jsem ho ne z toho co řekl a udělal, ale z toho co neudělal a neřekl.

 

Nevěděl jsem...

 

Lžeš. Věděl jsi to moc dobře, tak  mi řekni proč, proč jsi mi nikdy nic neřekl, ani jediné slůvko…

 

Ticho. Pak pootevřel ústa a chystal se promluvit, ale já jsem ho zarazila.

 

Ne, neříkej to. Už jsem zažila tolik bolesti, tolik smutku, že už raději nechci slyšet vůbec nic.

 

                Dlouze se na mne dívá; a já na něj. Vidím jeho pravidelné rysy, modré oči a dlouhé světlé vlasy, které jako vždy volně spadají na hubená ramena. Vypadá tak chladně, jako by sem patřil, do toho ledového světa…do světa, který jsem si zvolila, který možná už navždy bude mým domovem…náhle mě poprvé od chvíle, co jsem se tady ocitla, zamrazí.

               

                No tak už zmiz, klidně odejdi, jako už tolikrát předtím se ke mně otoč zády.

A můžeš jako vždycky říct jen: Tak ahoj, a myslet si že to bude v pořádku.

                On však stále zůstává a mlčí, ulpívá na mě pohledem. Teď to přijde. Teď se rozplyne a zmizí, tak jako ostatní. Mlč, Hlase, mlč! Prosím…aspoň jednou….jednou a naposled.

                A pak udělal krok směrem ke mně. Jeden jediný malý váhavý krok. Jediný krok, důležitější než všechny kroky, které kdy kdo udělal. Aspoň pro mě.

                Jeden krůček ke mně, který nikdy nikdo neudělal, i když jsem chtěla jen tak málo a byla jsem ochotná zaplatit vše.

                A teď taky platíš. Podívej se na své ruce, uslyšela jsem Hlas. Poslechla jsem ho. A vykřikla jsem.

 

Rudá, všude jen rudá, sundejte mi z očí tu červenou šálu, prosím, nic přes ni nevidím a sama si ji sundat nemohu, tak mě bolí ruce, jako bych je ani neměla. A pořád ještě je mi zima…

 

,,Jano, jsi doma? Donesl jsem ti ty kazety co jsi chtěla a taky jsem si s tebou chtěl promluvit o pár věcech…Jano? Jano??? PROBOHA JANO!!!!!“

 

Ty jsi tady? Proč máš teď tak rudé vlasy, když se nade mnou skláníš a snažíš se mě zvednout? Je to má vina, ušpinila jsem tě.

 

Takže jsi opravdu přišel… nemůžu tomu uvěřit. Ale to je jedno, stejně je pozdě. Nakloň se ještě kousek, chci ti něco pošeptat.

,,Cítíš…ten… sníh?“

 

Už mi není zima. Hřejí mě paprsky bledého slunce.

 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.05.2004 00:00:00dát kritice tipAleya
to já taky:).
a dodatečně i všem, u kterých jsem na to pozapomněla...
03.05.2004 00:00:00dát kritice tipNicollette
Surrealistické, atmosferické, osobní....
Je to výborné.... klub + nejoblíbenější... děkuju!!!!
14.01.2004 00:00:00dát kritice tipfinarfin
... *
12.01.2004 00:00:00dát kritice tipLaMouette
.. a pri tom nam pak tolik chybi.. *
07.12.2003 00:00:00dát kritice tipKosák
Nooo - bylo to krasně popsany, ta snova (nebo mrtvolna?) krajina, ale ja si myslim, že důvody k vražednému činu byly nedostačující. Jenže tys to přece ve skutečnosti nevyvedla, takže to zřejmě viš taky! :)
07.12.2003 00:00:00dát kritice tipAleya
jo, vím to, jinak bych tu už nebyla..%-)
Popravdě, nevím CO by se muselo doopravdy stát abych udělala něco takového, ale vím že někerým lidem stačí jako důvod často i větší kravina...viděl jsi Ostře sledovné vlaky?
03.12.2003 00:00:00dát kritice tiprainman
líbilo se mi to :-)*
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipmiasis
Upřímě dalo mi welkou práci todle dočíst až do konce.......oprawdu mě při čtení zamrazilo......welice procítěná práce jen škda že je tak smutná......ale wěřím že máš swé důwody.......ještě jednou musím oprawdu pochwálit........a ted se jdu rozmrazit :o)=
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipfungus2
Dobré. TIP
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipDash_707
Ufff...kláda, ale dočetl jsem to a...líbí :o) *t*
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipAleya
? jaktože se mi zobrazuje z těch dvou tipů jenom jeden ? mno, nebudu to řešit.
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipFluctuatio
*asi vám slečno přidám ještě třetí:o)
Je to nádhera ...mrazivě krásná věc,ale na mě působila teplem,myslím,že je to opravdu moc procítěné a plné tebe:o)(i kdyz te vůbec neznám, takze nemohu soudit,ale...)
po mém velmi divokém dopoledni mě to opět uklidnilo a vrátilo z reality ke snům........díky.:o)****
přeji krásný den.....:o)*
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipAleya
Děkuji :-).
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipKytiii
redaktor prózy
taky bych potřebovala alespoň jediný krok ke mně... ale on ho neudělá... ani pozdě :o( tip
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
tou abstrakcí mě to pořád nějak odrazuje, nemůžu se na to soustředit... takže nic hlubšího nevymyslím... pardon :)
30.11.2003 00:00:00dát kritice tipAndulka
..to mi pripomnelo, ze za chvili uz budem chodit na lyze....boze, ten cas leti jako blazen.....
...z povidky me byla zima a bolelo u srdce...ale je fakt, ze by byla ctivejsi, kdyby tam toho absraktu bylo z poloviny mene. Jinak dobre napsany..:-)*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor