Podivní jednorožci městem se ubírají

  Dívám se mu do očí.Vidím je poprvé v životě a přesto mi jsou tak známé.Vypadají chladně...nedotknutelně, ale já vím, že to tak není.Za tím ledovým klidem, tak ledovým, že to vypadá,jako by se ho nic netýkalo, jako by mu bylo jedno, co se tu děje, poznávám strach.Strach, nerozhodnost a...a smutek.Dívám se mu do očí a v duši se mi rozhostí zvláštní klid.

  Pozvedne ruku nad hlavu.Ostrá čepel nože se v paprscích slunce nebezpečně zaleskne.Dívám se mu do očí.Vypada zvláštně v tomhle odrazu světla s nožem nad hlavou.Jako jednorožec.Podivný jednorožec.Rozmáchne se a bodne.Nůž pomalu projede mou hrudí a já s tichým vzdechem padám k zemi.Dívám se mu do očí.Teď už je v nich vidět je strach.Lítost.Má víčka se naposledy zavřou.Dívá se na mě.Se skloněnou hlavou odchází.Pláče.A v místnosti zůstává jeho nevyřčené "Odpusť...."

Dívám se jí do očí.Pozoruje mě.Vidím ji poprvé v životě a přesto mám pocit, jako bych ji znal tisíc let.Tím je to těžší.Snažím se vypadat nepřístupně, nesmí poznat mou nerozhodnoust.Dívá se mi do očí.Vidím na ní, že mi nevěří, že přesně ví, co prožívám.Tohle nemůžu...Je tak klidná, jako bychom si vyměnili role.

Bez jasného úmyslu zvednu ruku nad hlavu.O ostří nože se zlomí jeden z dopadajících slunečních paprsků a vytvoří malý světelný terč přímo mezi jejíma očima.Proč se na mě tak dívá?Neudělám to...nemám na to.

Rozmáchnu se a bodnu.V jediném okamžiku, aniž bych to vážně chtěl...Padá k zemi.Pořád tomu ještě nevěřím.Na tváři se jí rozhostí překvapený výraz, pak se její oči naposledy zavřou.Jak jsem mohl?Odpusť,odpusť,odpusť..., mám chuť křičet, ale neudělám to.Snažim se zabránit slzám...marně...zbaběle prchám z místnosti.V uších mi stále zní její nevyřčené "Proč...?"