Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Blouznění

08. 12. 2003
0
0
1976
Autor
Igor_Indruch

4.kapitola \"Dětí mrtvol\"

Třetí ročník gymnázia roku 1984. Študáci a kantoři – ne sice tak, jak je známe z Žákových veselých knih či filmů podle nich natočených, nicméně prostředí, vztahy, recese, průšvihy, klasifikační porady – vše tu bylo. Předměty – čeština, ruština, matika, chemie, fyzika, dějepis, zeměpis, občanská nauka, angličtina, branná výchova, biologie, tělocvik, odborné předměty. Šest až osm hodin likvidace páteře v nepohodlných lavicích. Někdy zajímavý, většinou však nudný a uspávající profesorův výklad. Otevřené sešity plnící se poznámkami – spojení nepříjemného se škodlivým – křeče v rukou a mizející české lesy. Učebnice z pravidla na nic.

Romantik je duchem raději nepřítomen. Malá, přitloustlá stará panna pečlivě vykresluje karikatury spisovatelů. Nemilosrdně kuchá Máchovy verše a Romantikovi se zdá, že se omylem ocitl na prosektuře. Veškerá krása i hloubka básníkových slov je ta tam. Romantik už před sebou nevidí nešťastného vězně ani českou krajinu ani nic z toho ostatního, čeho je Máj plný. Vidí šedou kamennou zeď, do které jsou vytesána zbíječkou slova, která mu nic neříkají – hyperbola, metafora, personifikace. Latinské zrůdy, které tolik milují obhájci českého spisovného jazyka. Slova, vymyšlená k tomu, aby lidé kterým poezie nich neříká, ji mohli alespoň změřit a zvážit a přilepit na ni cedulku s cenou. Ani stopa po lásce. Češtinářka zřejmě díky osobnímu mindráku toto slovo zavrhla, a nahradila je ve svém slovníku vykastrovaným termínem „citový vztah".

Přesto je hodina veselá. Prášek a On totiž profesorce oponují. ON vcelku vážně, jen s lehkým přídechem ironie, ale Prášek, Přestože si stojí za každým slovem a nic neplácá jen tak do větru, jako vždy okrašluje své výroky plejádou slovních hříček, narážek a dvojsmyslů, které pronáší svým typickým, žertovně vyzývavým tónem, doprovázeným patřičnými grimasami. Třída se baví, Romantikovi je na nic. Nesnáší hodiny češtiny, kde se v literatuře nejprve u autorů hodnotí, jaký měli vztah k dělnické třídě, a pak eventuálně (byl–li to vztah pozitivní) jakým způsobem ho dokázali vyjádřit. Nesnáší slohová cvičení, která nejsou ničím jiným, než bezduchým cvičením v pravopisu a dodržování jakéhosi schématu, zatímco obsah a myšlenky nikoho nezajímají. Nesnáší i dějepis, ve kterém se mu snaží vtlouci do hlavy historii plnou zbytečných letopočtů tak, jak si někdo vymyslel, a její skutečnou podobu před ním pečlivě tají. Nesnáší občanskou nauku, hodinu demagogie, ve které slyší znova a znova všechno, co slyší ze všech stran už od mateřské školy. Nesnáší brannou výchovu, která ho má připravit na takzvanou obrannou válku a smrt následkem radioaktivního záření, s igelitovými pytlíky na rukou a na nohou.

Konečně zvonek! ON jde s Ní k Ní. Prášek jde se Sodomou a několika dalšími spolužáky, spolužačkami, kamarády, kamarádkami, kluky, děvčaty – prostě s mládeží do hospody. Flegmatik jde domů. Sám. Romantik jde domů. Sám. Přesto je v tom rozdíl. Flegmatik jde. Romantik se vleče. Courá. Loudá. Táhne. Je dnes otrávenější než jindy. Kvůli češtině. Kvůli Ní. Kvůli všemu. Kvůli sobě. Čeká ho domov. Domov? Prázdný, uklizený, sice vkusně, ale bez fantazie zařízený 2+1 v betonové králíkárně. Ze svého okna vidí do okna. Ani neví komu. Přes zeď slyší někoho mluvit. Neví koho. Nad ním se někdo hádá. Neví kdo.

Uléhá na pohovku a sahá po knize. Kniha, kterou čte mu na optimismu nepřidá – Elías Cannetti – Zaslepení. Četba jej pohlcuje. Nevnímá okolí. Čte. Žije v knize. Už je deset hodin večer. Rodiče stále nejsou doma. U takzvaně společenský angažovaných lidí je to normální. Romantik se chystá ke spánku. V koutě u stropu už číhá noční můra. V okně naproti se také někdo ukládá ke spánku. V řadě vysokých betonových věží okno za oknem zhasíná....

Romantik nespí. Strhává ho vír neklidných myšlenek. Jedna přechází ve druhou. Deprese je tady. Těžkne víc a víc.

„Hnus! Všude buzerace. Hlavně psychologická. Gympl. Ta zasraná kurvárna. Dělejte! Makejte! Buďte aktivní! Učte se! Zapojte se do SSM! Odevšad jen: „Musíš!" „Nesmíš!" V nejlepším případě „Měl bys!". To všechno pochopitelně ve vlastním zájmu. Zřejmě své zájmy vůbec neznám. Jsem asi úplně blbý nesvéprávný idiot. O tom, co je pro mě dobré rozhoduje vždy někdo jiný. Proč? Nejspíš proto, že já nemám právo na nějaké „své" zájmy. tedy – mám, ale jen potud, pokud se tyto zájmy shodují s „vyššími" zájmy celé společnosti. K masám! To je heslo doby. Co jsou to masy? Co je to společnost? Já to nejspíš nejsem. Ani ostatní kluci a holky ze třídy. Ani moji rodiče. Jinak by si výrobci hesel museli všimnout, že nám to, co pro nás vymysleli, nesedí. Ne, na nějaké malicherné problémy a pocity nemá nikdo čas. Člověk – výkon! Vyšší výkon! Ještě vyšší výkon! Pokrok se žene kupředu. Technika, kterou vládneme (nebo která vládne nám?) se pomalu vymyká našemu chápání. A lidská morálka? Etika? Stagnuje. Nebo možná degeneruje. Obzor našeho vnímání se zužuje na prachy–úspěch –pohodlí. Už od dětství nás tomu učí. Abychom lépe zapadli do „kombajnu" – jak to nazval Ken Keysey. Kombajn, mašina, to je ono. Stroj, jehož soukolí je perfektně promazáno, kolečka zapadají jedno do druhého, a točí se stále jedním předem určeným směrem. Občas se stane, že kolečko, které pracuje obzvláště bezchybně a nehlučně je vymontováno, a našroubováno na jiné,"důležitější" místo. Běda však, jestliže se kolečko porouchá, a začne třeba jen trochu skřípat! Nebo má dokonce snahu točit se jinak, než má předepsáno! Buďto si dá říci, a začne zase sekat dobrotu, nebo jde do šrotu.

Už malička mi rvou do hlavy pojmy:"Tatíček Lenin. Zahnívající imperialismus. Dělnická třída. Proletáři všech zemí spojte se." Místo pohádek se učím rozeznávat dobro a zlo nikoliv na draku a Honzovi, ale na proletariátu a krvežíznivých kapitalistech. A hlavně kázeň! Ve škole, doma, v pionýru. Kázeň za každou cenu.

Nemysli a poslouchej! Moc se kolem sobe nerozhlížej, abys náhodou neviděl tu zpuchřelost všude kolem. Ten mrtvolný klid. Každý to vidí, ale tváří se jakoby nic. Maximálně si tu a tam někdo v opilosti uleví, ale když vystřízliví, dál se na té hnilobě svědomitě podílí, a vědomě šíří nákazu dál a dál – na své děti, na své žáky, na své podřízené – prostě, každý podle svých možností a podle svých potřeb. Nikomu to nevadí. Mnohým to vyhovuje. Kde je mé místo v tomto světě? nikde. Někde v mém vývoji se stala. Jsem neadaptabilní. Ano, to bude ono. Nepřizpůsobivý.

Kdybych teď odešel. Co by se dělo? Děcka ze třídy by mi šla kolektivně na pohřeb. Možná, že i celá škola. Organizovaně. Organizovaný smutek. Smrdník by přednesl nekrolog, ve kterém by mě vylíčil jako vzorného žáka, který bude dozajista všem velice chybět. O mrtvých jen dobře! Nechybělo by však důrazné varování a kritika. Kritika mého činu. Něco jako:"Sebevražda není východisko. Vždy existuje nějaké přijatelné řešení (přijatelné pro koho? Narvat mě opiáty, a zavřít do blázince?) Takto ze života odchází jen slaboch. (Zatímco vy jste všichni velmi, velmi silní...)" Poučení pro ostatní:"Neuzavírejte se svými problémy do sebe. Svěřte někomu, kdo má více životních zkušeností. Rodičům. Mně. (To víš že jo...) Všichni vás rádi a ochotně vyslechneme a poradíme vám. Vždyť od toho jsem tady. (No jo, jistě: S těmi vašimi názory, soudruhu, byste měl něco udělat..) Na závěr ještě povzdech – „Co mu vlastně chybělo? Co mu v té naší krásné společnosti tak nelíbilo, že musel utéci?" Tak nějak by to beze sporu probíhalo. Pak by se rozešli, a šli by chlastat. U piva by pak diskutovali o problematice jevu zvaného sebevražda. V městečku by z toho byla senzace. Zase by bylo o čem kecat ve frontách na úzkoprofilové zboží. Pak by se zapomnělo. Na celé události by všechny přitahovalo jen to zvláštní kouzlo smrti mladého člověka. Že já už zde nejsem, by nikdo ani nezaznamenal. Seru na vás smrdníci."

Romantik vzal do ruky svůj zavírák. Zkusil prstem ostří a usmál se. Nůž byl ostrý jako břitva. Přetáhl čepelí naplocho po ruce. Pak z oceli odfoukl chomáč chlupů a s uspokojením si prohlížel hladce vyholené předloktí.

„Stačí se odhodlat. Udělat ten jediný krok. Smrti blíž. Pryč ode všech. Do naprostého klidu."

Pomalu přiložil nůž na zápěstí a táhnul. Čepel se lačně zakousla do kůže. Odložil nůž a zadíval se na tenkou růžovou linku. Z poškozených vlásečnic vytrysklo několik kapek krve.

„Přece jenom to nejde..."

Ve dveřích zarachotily klíče. Romantikovi rodiče se vrátili. Ozvalo se lehké zaklepání. Dveře jeho pokoje se otevřely, a dovnitř nahlédla vlídná, unavená tvář matky.

„Ahoj, ty ještě nespíš? Jak ses měl celý den?"

„Normálně.."

„Co ve škole?"

„Normálně.."

„No, jo," povzdechla si matka, „tak dobrou noc."

„Dobrou." Dveře se zavřely. Opět se rozhostilo ticho.

„Ne, nejde to. Kvůli ní. Jsem její jediná radost. Její život je jen práce a ztracené iluze. Vyčerpávající zaměstnání, nějaké ty aktivity mimo, ze kterých nic nemá, a které mi mají zajistit alespoň trochu ucházející kádrový posudek (když už jsou oba nestraníci) a nová dřina doma – uvařit, vyprat, uklidit. Manželství, které nestojí za nic a zůstává manželstvím jen ze setrvačnosti, kvůli maloměšťáckým předsudkům, protože rozvod by stál hodně peněz, a pochopitelně, kvůli mně – I když já ani vlastně nevím, že nějaké rodiče mám. To je přece tak absurdní paradox! Mám milující rodiče. O tom není pochyb. Udělali by pro mě všechno na světě. Ale co já z té lásky mám? Vždyť ta jejich láska je spíš oslepuje, než aby jim otevřela oči. V dobré vůli, že pro mě chtějí jen to nejlepší, mě nutí těmi nejhoršími prostředky – citovým vydíráním, které si sami neuvědomují – dělat všechno to, co je mi proti srsti. A já se nedokážu ani trochu vzepřít. Tak mě ta jejich láska, to jejich sebeobětování zotročuje. Místo toho, abych se zabil, nebo alespoň začal fetovat nebo jaksepatří chlastat, prostě nějakým způsobem z toho blázince utekl, budu se sice s odporem, ale pokorně a poctivě snažit naplnit všechny ty zhroucené ambice svých rodičů, které nyní přenesli na mě. Budu se dřít celý život, abych alespoň jednou pocítil teplo domova. V potu tváře si budu budovat svoji hrobku a svůj pomník. Snad se dožiju požehnaného věku, a o svých čtyřicátých narozeninách budu naslouchat tichému šelestu svého srdce, rozežraného četnými infarkty. Kolem mého lože bude hořet čtyřicet svíček, a já je bude jednu po druhé zhasínat (bude–li mi stačit dech). Než stačím sfouknout tu poslední, odejdu v pokoji a očima pohladím drahé kýče na zdech své umrlčí komory. Mou poslední myšlenkou bude spokojené prohlášení: "Tenhle velkolepý bordel jsem vybudoval já!"

Stejný osud čeká všechny spokojené otce rodin. Stejně jako já budou více či méně šťastni umírat v objetí svých samiček, které jim zatlačí oči, a dál budou spokojeně pobírat starobní důchod a po celý zbytek života budou tupě zírat z okna."


gabio
11. 12. 2003
Dát tip
promiň, nedočetla jsem. Pokud tu hlubší kritiku, šestnáctiletým, jako jsem já, tenhle text asi nic neřekne...neber to osobně, prostě mi to jen nesedlo.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru