Pro Tebe

Drahý příteli,

     jsem tak sama s touhou povídat si a tys někde v dáli. Žádný kontakt, žádný dialog beze slov. A tak tu sedím a píši dopis, který Ti nikdy nedojde. Nemám s kým mluvit, nebo spíš nechci mluvit s kdekým...

     Včera jsem jasně cítila Tvou přítomnost za umělého světla lampy. Ležela jsem s knihou, která mi dělala moudrou společnost, a vnímala Tvou blízkost.

Zřetelně, každým kousíčkem duše, jsem cítila jak se naše slzy mísí v jeden slaný potok na úvodem mé knihy.

Když jsem se posadila s koleny pod bradou a zaklonila hlavu, Tvé prsty mi pročísly vlasy. Usmála jsem se a toužila vylétnout z těla.

Usmál ses také a možná jsi myslel na to, jak by bylo nádherné létat bok po boku všemi paralelními světy.

     Neměla jsem však odvahu opustit tělo. Věděla jsem, že to bude jiné než jindy, a tak jsem zůstala.

     Najednou jsi zmizel. Lehký závan tepla zašeptal: "Ahoj, snad zítra..."

Vzala jsem opět knihu do rukou a byla v ní naprosto sama.

     Tak zase jednou. Snad zítra, nebo ještě dnes.

                                Kouzelné dny a usmívej se na lidi....

              Ta, která tě, zcela nechtěně, okouzlila