Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ropucha

Výběr: Lord_of_the_Rings
05. 12. 2003
5
0
2158
Autor
Igor_Indruch

Motivováno skutečným případem sériové vražedkyně Zwangzigerové...

„Servus Eckharte, na popravu, na popravu?“

„Zdravím, Schradere, kam jinam? Kdo by si něco takového nechal ujít?“

„Moje řeč, Eckharte, moje řeč. Konečně té bestii zatnou tipec. Jen si to představte – tři mrtví, z toho jedno dítě!“

„Tak, tak, a víte proč? Protože si prý namlouvala, že by si některý z těch dvou soudců, kterým sloužila, mohl natolik cenit jejích služeb, až by jí nakonec požádal o ruku.“

„Jo. Až na to, že byli oba dva ženatí, takže jí nezbylo, než manželky prostě otrávit. A to nevím jestli víte, že jeden z těch sudích měl sám také na kahánku.“

„Promiňte, pánové, že se vměšuji do vašeho rozhovoru, ale bezděky jsem zaslechl, o čem je řeč. Tak jestli dovolíte – věc se má poněkud jinak, než jak ji líčí místní tisk.“

„Ale, ale, nejste vy náhodou ten známý pan Chytrej? Copak víte, co my dva nevíme?“

„Inu, můj bratr dělá čirou náhodou u policie, ehm, no, takže já mám, takříkajíc, informace přímo od pramene, že?“

„No, tak to na nás vybalte, člověče, a nenapínejte nás. Co tedy v těch novinách nebylo?“

„Tedy s tou vdavekchtivostí, to je patrně pravda, to nikdo nepopírá. Je docela dobře možné, že poprvé to zkusila opravdu pouze proto, aby se zbavila své potenciální sokyně, ale pak tomu nejspíš přišla na chuť. Bratr vyprávěl, že když ji zatýkali, tak ji samozřejmě prohledali, že. No a našli u ní pytlík s arzénem. A to prý jste měli vidět, jak začala vyvádět, když ji ho chtěli vzít – co byste řekli?“

„No já nevím. Nejspíš se dušovala, že to není její, co já vím…“

„Ale, ale, Eckharte, to by přece bylo, jako by se přiznala! Kdyby to nebylo její, jak by mohla vědět, že je v tom jed! Kdepak. Takhle hloupá být nemůže. Podle mě tvrdila, že to je jen na krysy. Že se jako hospodyně musí starat také o tyhle věci – nemám pravdu, pane?“

„Vedle jak ta jedle. Oba dva. Vůbec nic nezapírala. Vyvádět začala až v okamžiku, kdy jí chtěli pytlík odebrat. Vytrhla ho strážníkovi a přitiskla si ho na prsa s tak láskyplným výrazem, jako by to byl její milenec nebo její dítě. Zkrátka a dobře něco neuvěřitelného.“

„Neříkejte!“

„No vážně. A to není všechno. Když se jí pak vyšetřovatel ptal, jak mohla usilovat o život lidem, kteří ji přijali pod svou střechu, kteří se k ní chovali, jako ke členu rodiny, kteří zaměstnávali a byli k ní laskaví, víte, pánové, co mu na to řekla? Že prý ty jejich ksichty byly tak kypící zdravím a vyzařovala z nich takový iritující spokojenost, že kdykoliv je viděla, netoužila po ničem jiném než zkřivit je zármutkem a bolestí. To je panečku nátura, co? A víte, jak přijala svůj ortel? Nehnula prý ani brvou a jen se usmála a řekla, že to je pro nás ostatní náramná klika, že ona jde na smrt – jinak by prý trávila vesele dál. V životě prý nepoznala větší rozkoš.“

„Tak se to se tedy opravdu rád podívám, až ji ta její ohavná hlava odletí.“

„Máte recht. Já už se nemůžu dočkat.“

„Hele – mladej Schmidt – taky chvátá, aby tu podívanou nezmeškal. Hola! Příteli! Počkejte na nás, kam ten spěch?“

„Spěchám, pánové, abych byl co nejdál odtud. Když musím v tomto městě bydlet, chci být pryč alespoň v době, kdy se zde bude odehrávat to nekřesťanské divadlo.“

„O čem to mluvíte, Schmidte? Snad ne o dnešní exekuci?“

„Samozřejmě, že právě o ní. Uf – je mi na zvracení, jen na to pomyslím. Opravdu nechápu, jak můžeme na jedné straně velebit Mozarta, Beethovena, Haydna, Goethea, a na straně druhé udržovat při životě tyto barbarské rituály.“

„Ale, ale, mládenče, snad byste nechtěl, aby tato zrůdná vražedkyně unikla zaslouženému trestu?“

„To nevím. To je složitější. V této otázce, musím se přiznat, zatím sám nemám jasno. Ale jedno vím určitě – když se společnost někoho rozhodne zbavit života, není žádný důvod činit tak veřejně a dělat tak z toho krvavou podívanou.“

„Promiňte, mládenče, ale v tomto vám musím co nejrozhodněji oponovat! Vy byste opravdu chtěl bohabojné občany připravit o satisfakci i ponaučení, které jim vzejdou, budou-li svědky uplatnění práva a spravedlnosti na vražedkyni, jejíž hrůzné činy nás děsí snad i ve snech? Já se, na rozdíl od vás, táži – jaký smysl by mělo připravit někoho o život tajně- za zdmi vězení, například? Právě poprava, která není veřejnou manifestací naplnění zákona, by byla podle mého názoru neospravedlnitelným zločinem. Byl-li zločinec jednou dopaden a usvědčen, k čemu ho ještě mordovat někdo ve sklepě? Strčme ho prostě do díry a nechejme ho tam shnít zaživa! Jen tehdy, je-li poprava nejen veřejná, ale také dostatečně zveřejněná a konaná v takovou dobu, aby se jí mohlo zúčastnit co nejvíce lidí, z ní vzejde společnosti maximální užitek, jen tehdy je taková poprava opravdu věcí veřejného zájmu.“

„Tak, tak.“

„Mluvíte nám z duše, pane.“

„Dost na tom, že dnes už se pouze jednoduše stíná nebo věší.“

„Samozřejmě – ještě před takovým půlstoletím – to byly onačejší popravy!“

„Takové lámání kolem nebo čtvrcení zaživa!“

„Nebo upalování! Tuhle jsem čet, jak v roce 1765 – tedy přepřed necelými padesáti lety, upalovali v Ivelchesteru v Anglii jistou Mary Norwoodovou, který otrávila svého manžela. Přivedli ji na popraviště hezky ve tři hodiny odpoledne, tedy v době, kdy si každý rád udělal čas. Přišla bosá, oděná pouze v dlouhou halenu, nasycenou dehtem. Také na hlavě měla dehtem napajcovaný šátek. Přestože byl teprve květen, bylo takové horko, že se dehet tavil a stékal jí po tváři, což prý vypadalo docela přízračně. Nechali ji, ať se pomodlí, načež ji kat vysadil na sud z dehtem necelý metr vysoký a utáhl ji kolem krku smyčku. Ona si ji rukama ještě pošoupla, aby jí netlačila – jako by na tom ještě záleželo. Provaz pak byl utažen hezky fest okolo sloupu. Holka možná vypustila duši už při této příležitosti – a možná, že taky ne. Pak ji ke sloupu připevnily ještě třemi kovovými obručemi, aby se tělo nesesulo, až provaz přehoří. Pak byl, bez dalších cavyků, zapálen oheň, a byl to pěknej bušák protože, jak už jsem řek, bylo neobyčejně teplé jaro a dříví bylo jaksepatří vysušené. Navíc ten dehet…. Zkrátka a dobře, blaflo to pěkně a spálilo jí to hadry natotata, takže bylo vidět celé tělo, jak se škvíří a nadouvá žárem. První prasklo břicho a všechny vnitřnosti se vyvalily ven, a byly rychle stráveny živlem. Pak už to bylo rychlé – netrvalo ani půl hodiny a plameny šlehaly skrz žebra, oční důlky, ústa a tak dál. Prostě podívaná jaksepatří. Každej na to ovšem nemá žaludek, to je pravda.“

„A co říkáte, pane kolego, na takové pohřbení zaživa – na pohled není tak drastické, žádná krev, a přitom, alespoň dle mého soudu, odrazující účinek minimálně stejný – ne-li vyšší. Rozumíte, to upalování – dokud předtím odsouzence neškrtili, tak to bych to ještě bral. Zvlášť, když se to dělalo na pomalém ohni – nebo třeba na pekáči, to bylo teprve něco! Ale co z toho zbylo pak – jen veřejná kremace. Kdežto takové pohřbení zaživa – jen si představte, jak na vás hážou hlínu, a vy se pomalu ale jistě noříte do věčně tmy – ono totiž rakev, k tomuto účelu používaná, neměla víko, ale byla pouze zamřížovaná, aby nikdo z přihlížejících nemohl tvrdit, že odsouzenec není tam, kde má bejt nebo že už to má dávno za sebou. Kdepak. Byl tam hezky vystavenej, ksichtem vzhůru, takže se čučel rovnou do nebe. A pak na něj prostě naházeli hlínu – jen tak, na tělo. Hlína v očích, v ústech – brrr! A vzdoušek dochází, že. Tomu říkám exemplární trest!“

„No, velice mě těšilo, pánové, hezky si tu morbidní podívanou užijte. Já u toho opravdu být nemusím. Poroučím se.“

„Hm. Je pryč. Co o něm soudíte? Nezdá se vám nějakej divnej?“

„Ani ne tak divnej jako podezřelej. Povídal Muller, že prej má plnej kvartýr knížek. To bych rád věděl, co to může bejt za literatůru.“

„Určitě samý francouzský volnomyšlenkářský svinstvo, na to dám krk! Voltaire, Rousseau a podobní.“

„No jo. Musíme si na něj dát pozor. A hele – támhle už ji vezou - Zwanzigerku.“

„Fuj tajksl! To je ale šereda. Hotová ropucha! Jak tu si mohl někdo pustit do baráku, to mi teda řekněte.“

„A nechat si od ní vařit, stlát postele… brrrr!“

„Takový tlustý krk, to se kat zapotí…“

„I nezapotí. Je to samý sádlo. Ocel tím projede jako nic. Lup! A hlavička bude dole.“

“Tak rychle, rychle, nechme těch řečí, a pospěšme – podívejte, kolik se tam žene lidí!“

„No jo. Abychom tak ještě přišli zkrátka…“


To je skvělý! Má to vše, co by to mělo mít... A tento styl se mi velmi líbí..no neni co dodat..snad jen t+v...

johanne
26. 03. 2004
Dát tip
velmi, velmi dobré, tak mě napadá, že jsem ještě nikdy nikde nečetla, jak takový upálení na hranici probíhá :o tip

pozorovatel
04. 01. 2004
Dát tip
Velice dobře napsáno. Mám dojem, že ti tenhle druh literatury sedí a to moc. Četl jsem o jedné Španělce, kterou mocnáři obvinili z čarodejnictví. Aby zjistili pravdu, hodili jí spoutanou do vody s tím, že když se nepotopí a neutone, bude omilostněna. Nemusím snad psát, že se nikomu nepodařilo spoutaný udržet na hladině alespoň pár vteřin. Samotná tíha okovů je táhla na dno. Tato Španělka vše měla stížené ještě o fakt, že neuměla plavat. No, když jí tam teda podle zákona hodili a s davovým zájmem sledovali, tak nemohli uvěřit vlastním očí. Spoutaná dívenka plula po hladině, jakoby nic nevážila. Nechali jí tam snad celý den a doufali, že se konečně potopí. Bez výsledku. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než dívku vytáhnout a omilostnit. To nasere.

Abyss
04. 01. 2004
Dát tip
:)) to je fakt dobry

pozorovatel
04. 01. 2004
Dát tip
A pravdivý. Měl jsem totiž takovou knížečku plnou podobných příběhů. Někdy jí využívám jako inspiraci.

Abyss
04. 01. 2004
Dát tip
tak az budes nekde neco informovat posli avi pls (je to zaujimave)

pozorovatel
04. 01. 2004
Dát tip
to já rád

Abyss
03. 01. 2004
Dát tip
WOW!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! SKVELY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru