Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kouzlo pondělního rána
datum / id14.12.2003 / 102690Vytisknout |
autorSanjuro
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1035x
počet tipů2
v oblíbených1x
Prolog
Věnováno Báře z tanečního kurzu. Abych se cítil lépe a aby mi Královna večera odpustila. Více snad říkat netřeba.
Kouzlo pondělního rána

Chtělo se mi spát, ale namísto toho jsem poslouchal, jak tužka škrábe po papíře. Tenká nitka písma, kterou zanechával její tanec mi mizela za okrajem stránky. Oči mě pálily. Zbyla jen nějaká podvědomá touha zavřít je a nechat tělo v bezesném spánku rozpouštět alkohol. Už nemyslet na to, jak se spletené řetězce molekul v explozích mění na syntetickou a prázdnou euforii a přeslazenou otupělost. Nechat to svinstvo kolovat krví a mělce vdechovat tmu. Víc nic.

Tužka mi proklouzla prsty a svět, který mi už s každým dalším nadechnutím připadal rovnější se rozpadl, ztratil hrany, ztratil stěny, ztratil tíhu. Spánek se mi vpíjel pod kůži. Dlouho a důkladně. Ale z nějaké zvláštní škodolibosti mi pozapomněl přes oči přehodit šátek zapomnění reality. Dál jsem se díval z okna, jak se oranžové světlo pouličních lamp splétá v ohnivé hady, kteří mizí v hloubi sídliště. Na to abych snil jsem příliš přemýšlel, na to abych bděl jsem se příliš propadal přikrývkami a polštáři do jiných světů.

Ona byla ta naděje. Ona a to světlo, které se rozlije do prostoru pokaždé, když ji spatřím. Každou vteřinu, kterou jsem jí držel za ruku a ona svou dlaní neucukla, nepovolila stisk prstů, i když mohla, jsem násobil dvěmi dokud jsem se neztratil v matematickém nekonečnu milionů a desetinných čárek. A mé vzpomínky ohraničené jejím prvním nesmělým úsměvem a mým posledním neuvědomělým zachvěním dlaně splétal pavouk nad postelí do celých vět, dokud se jeho vlákno nezpřetrhlo. Ona je nepopsatelná krása a její představa mě rozmazávala jako měkkou tuhu tužky po papíře. Roztékal jsem se jako inkoust nevpitý do dopisního papíru všech našich přání, nehledě na slova, kterým jsem vdechl život. Poezie mě zlehka políbila na dobrou noc. Nemáme se příliš rádi, ale líbání nám nečiní problémy. Stejně je to strašná coura a nenechává si platit ničím jiným než slzami. Ptal jsem se jí, jestli spím nebo jsem ještě vzhůru. Jenom se usmála. Had z oranžového světla mě uštknul, jedem mi otrávil krev a zamlžil mysl. Den ve mně umřel.

Pondělní rána bývají kouzelná. Poslední kapky studené vody mi stékaly po obličeji, zachycovaly se na řasách a padaly do hlubin umyvadla. Společně s nimi mizela má ospalost, zaschlý pot, vybledlé vzpomínky a včerejší smutky. Co stalo se nelze odestát. Ručník pak do sebe nasákl zbytky pavučin snů a všechen ten ostatní balast. Sedl jsem si k oknu, soukal do sebe nějaké sousto. Z vlasů se mi odlupovaly šupinky tužícího gelu a ze rtů po plátcích odumřelá kůže se zbytky čísi rtěnky. Díval jsem se, vykloněn z okna do chladného rána, jak venku jemně mrholí a cítil jsem se prostě šťastný. Neznal jsem původ toho krásného pocitu, byl jsem prázdný a ta prázdnota mě nadnášela. Vzhůru, někam vysoko. Déšť nám dával ranní pohlazení a jeho láska nám pršela do tváře, dokud se nad obzor nevyhouplo slunce.

Vyšel jsem ze dveří, přehodil si ledabyle tašku přes rameno a vykročil. Vzduch měl takovou podivnou sladkou chuť. Procitly ve mně zbytky pocitu onoho podivného mlhavého štěstí a včerejšího poblouznění, ve vnitř mě to trhalo na kusy a já se tomu jen smál. Podíval jsem se na nebe, jako by jej někdo maloval vodovými barvami a po chvíli jen tak nechal svůj obraz rozpíjet deštěm. Bylo to krásné. Kaluže ranního mrholení se změnily ve střepy zrcadla, kousky oblohy snesené k nohám, ohraničené tenkou linkou země a spadaného listí. Do zvlhlých chodníků pak slunce položilo zlatou cestu. Stál jsem tam sám, proti nebi se rýsovali ostré obrysy paneláků a jejich stíny polykaly všechno okolo. Mlčky jsem pozoroval jak po zlaté stezce odcházejí naše sny. Stoupaly vzhůru, aby se roztříštily do světla hvězd a záře nov vybuchujících v extázi, pod nimiž budeme dnes spát. Málem bych i plakal, jak jsem jen strnule pozoroval zlatou cestu a tiše si šeptal, že bych po ní nejraději odešel taky.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.01.2004 00:00:00dát kritice tip
No stojí to za hovno, protože to nkdo z nás nepochopil...seš prostě kretén...
Majer...
20.12.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
začátek byl docela fajn, pak se to trochu rozmělnilo a navíc jsou tam chyby... ale má to něco do sebe :)
16.12.2003 00:00:00dát kritice tipYossarian
*
16.12.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Ač já tedy pondělní rána nemám, v tvém podání bych si je i zamilovala, jako očistu. :-)
16.12.2003 00:00:00dát kritice tipSanjuro
Děkuji všem co si dali tu námahu a přečetli si moje dílko, o to víc těm co mi zanechali nějakou myšlenku (mám - li být upřímný Rowenna mě potěšila nejvíc:-). Díky.
15.12.2003 00:00:00dát kritice tipShArKeY
Umět tohle je do budoucna výhoda. Nezůstávej ale u toho. Není to nic jiného, než prachsprostá masturbace se slovy. Možná bude stát za to si od tebe něco přečíst za pár let nebo tak. Záleží ale na tom co budeš číst a od jakého autora se učit. Nemyslím si, že ač je Rowlingová zábavná - že by ti něco dala. Spíš bys začal degenerovat.
14.12.2003 00:00:00dát kritice tipWiruZ
no kazdej mame nejakou tu svoji divci nadeji.....
misty mi to prijde drobne preslazene....hlavne konec....jinak vcelku dobre.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor