Ach, ta mládež

Ach, ta mládež Byl pátek odpoledne. Krásný jarní den, zahřívaný sluníčkem a opěvovaný pěnkavami a sýkorkami. Naladěna představou příjemného víkendu jsem přicházela k našemu sídlištnímu paneláku obtěžkána proviantem pro mou hladovou rodinu. Cestou jsem přemýšlela, jestli mám nejdřív nacpat prádlo do pračky, dát vařit brambory na večeři nebo začít uklízet. A ta okna! Teprve v takovém krásném dni jsem si uvědomila, kdy jsem je myla naposled. A což, kdybych radši využila chvilky, kdy zatím není nikdo doma. Uvařím si kávu a pustím si to nové cédéčko, které jsem dostala od mých kluků k svátku. Unešena tím skvělým nápadem jsem došla až k travnatému plácku před naším domem. Na něm se tři malí kluci honili za míčem a asi prožívali svůj životní fotbalový zápas. Na chvilku jsem se zastavila a postavila těžkou tašku na zem. Pozorovala jsem kluky a bylo mi dobře. Vtom se ve dveřích našeho domu objevila jedna z jeho obyvatelek. Postarší zasloužilá soudružka, bojovnice za jakási „lidská“ práva, jejichž podstatu jsem doposud nepochopila. V naší rodině jí nikdo neřekne jinak, než „Světová revoluce“. Chvíli si prohlížela prospekt s nabídkou zlevněných potravin, kterými velké supermarkety lákají své zákazníky. Kluci byli v takovém zápalu hry, že si nás ani nevšimli. Najednou jeden z nich nakopl míč takovou silou, že vyletěl z jejich pomyslného hřiště. Přiletěl až ke mně. Neobratně jsem ho chytla a hodila zpátky. Jeden z kluků, drobný, asi osmiletý Jirka z vedlejšího vchodu, míč chytil a se širokým úsměvem, odhalujícím dvě řady bělostných zoubků, povídá: „Děkujeme, paní.“ Také s úsměvem jsem mu odpověděla a chystala se jít dále. Vtom se to ale stalo. Najednou se soudružka, která vše viděla, rozkřičela se na celé kolo: „To je dneska mládež. Oni musí lítat po tom trávníku, vždyť tady všechno zničí!“ Následoval výčet všech možných lumpáren, které je možné si vymyslet. V okamžiku, kdy se hodlala nadechnout, aby mohla pokračovat, jsem ji přerušila. „Dobrý den“, způsobně jsem pozdravila. Chvíli na mně zaraženě koukala a tak jsem pokračovala. „Vždyť nic tak hrozného neudělali. Kde si mají hrát? Jestlipak taky vynadáte pejskařům, kteří ani neuklidí po svých miláčcích?“ Hromy a blesky se sesypaly i na mou hlavu. Usoudila jsem, že nemá smysl se dále zdržovat, popadla jsem tašku a vešla do domovních dveří. Jen jsem si ještě něco pomyslela o chudáku ženské, která je asi proto taková zlá, protože žije sama. Doma jsem přistoupila k oknu a za záclonou pozorovala, jak vede ten svůj nenávistný monolog. Pak se asi tou nespravedlností unavila. Zmačkala prospekt, který stále držela v ruce a zahodila ho chodník. Vydala se kamsi, asi kritizovat další nepořádné spoluobčany. Už jsem chtěla nechat celou epizodu plavat, když jsem zahlédla Jirku. Přišel ke zmačkanému papíru, zvedl jej a odnesl do modrého kontejneru, označeného nápisem „STARÝ PAPÍR“. Ach, ta mládež.

---