nekřič

smutné a ze srdce pravdivé, děkuju

nic moc mi to neříká, přijde mi to trošku patetické, ale jsem zvědavá na ostatní básně ve sbírce :o))

nic moc mi to neříká, přijde mi to trošku patetické, ale jsem zvědavá na ostatní básně ve sbírce :o))

ta básnička v kritikách byla lepší než ta publikovaná sinon... ujasni si jak se to má s přechodníky, trochu to motáš... no a ta z kritik byla opravdu lepší :)

moc se mi líbí jak píšeš..:)* a škoda té v kritikách že není publikovaná..ta se mi z těch co tu máš líbí nejvíc..

ja jsem ji už publikoval na totem.cz tak jsem se nechtěl opakovat, ale jinak moc díky všem

Moc moc se mi to líbí *

díky

z tyhle basnicky mam takovej strasne zvlastni pocit... takze tip jak vrata :o)

jsi-li němý, pak nech promluvit svou jistě osvalenou pravačku. hanebná rezignace.

já sice nejsem němý, ale tohle bych nikdy neřekl. rezignovat může i silný člověk.

Dal jsi jí pocit a její slzy mohly být pocitem jiného... ...podívala se na mě žádné jiné oči nedokážou být tak smutné žádné jiné oči nebyly tolik něčí jako když jejich pohled prošel mnou skrze mne komu patřil ten pocit když ne mně...

Pocitový:-)

já myslí, že pocity řídí všechno.

Ne všechno je dokáže probudit:-)

to je taky pravda, ale na druhou stranu mi popiš situaci u které nic necítíš. každý posit můžeš přeměnit v něco krásného nebo dokonale smutného. záleží jen na nás. Vzpomínka potkal jsem nepřízeň osudu. stála na zastávce autobusu. zeptal jsem se jestli jsem tu správně neodpověděla mi stál jsem tu s roztaženýma rukama a plácal se po zádech zahánějíce zimu. nepodívala se na mne chvíle tíživého ticha se potichu vetřela mezi nás a já skutečně nevěděl co říct. nemající žádné východisko, sedl jsem si na lavičku opodál. nevšimla si toho jestliže ústa jsou stvořena k hovoru s blízkými i cizími lidmi, v této chvíli jsem pociťoval zbytečnost tohoto nástroje. mlčela a najednou! vítr zvedl vločky z jejich netečné krásy v závěji tichého odpočinku. a vmetl jí je do obličeje. podívala se na mne najednou jsem se ocitl v jejích světle hnědých hlubokých očích a nemohl ven. volal jsem. kopal, bouchal. lehce se usmála ale já věděl, že to je jenom maska. žádné jiné oči nedokážou být tak smutné, jako oříškově hnědé. pousmál jsem se, ale to už jí veliká, křišťálová slza pomalu stékala po tváři. ta malá kapička moře, unikající ze svých břehů se mi na věky vryla do srdce. nikdy jsem ji neměl ztratit, ale nedokázal jsem tomu zabránit. nastoupila a odjela. ztratila se mi ve víru nepokojných vloček spěchajících za odjíždějícím autobusem. nikdy jsem jí to neměl dovolit. a teď žiji pouze ze vzpomínek. nikdy jsem se neměl zamilovat! nikdy!! jmenovala se Eva. co třeba tohle?