Kdo na moje...?

Jsem člověk pán muž kámen po proud hnán se nikdy nezastaví už moucha v lahvi marně hledá hrdlo poezie jsou nárazy mých zlámaných křídel o sklo myšlenek náramných prokletý syn z očí mi nemá co téct srdce mi vzali hodili do řeky jsem zklamaný milenec bolí jako poprvé poprvé krve koš hrudní plný jsem jablko napůl uzrálé kdo ví červ nebo dokonalost snad boží dítě piják tmy rozžhavené jádro slunce na odhalenou kost života se kterým hra je zoufale snadná dost krví se zalykám nemoc nezvrátím paradox vědění snad se sám utratím půlnoční šílení jsem také já a pak pocit viny že není se mnou tamten někdo jiný jako list papíru plovoucí po vodě dno i nebe na dosah když chybí čas zatratím co koho proč nemít z toho radost je hloupé houpe se na vlnkách jako smrt na zrncích písku je můj život krásný a vůní listů nekonečna nos však věčně rýmou zdeptaný proto o sto šest smrkám i jaro je koncem i když novým něčeho potom můžu očekávat ránu ideí nebo kosou nebo čím se to probouzím do prožitků okolí lidí přírody měst nenechat se vést když bolí na prsou smích už není úlevou kdo jsem na hraně tikající občan prodaný na dluh zboží maso člověk existence vylučující sebe samu pro pár vzpomínek nemusím světa kraj jako můry o mou hořící hlavu roztopenou světlem co jsem já a sám se bojím hrdostí přeplněn lepící vírou k smíchu hyenám co samy jenom zbytky stráví moje srdce polykají vodní hyeny lesklé v kalu řeky zdraví nejmilovanější s alegoríí a poentou na konci jakou má každý vodní tok  kdo jsem kdo jsem abych byl tak krátce živ?