Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Životy

22. 12. 2003
0
0
1294
Autor
LucyH

Naše životy se můžou změnit ve vteřinách, okamžicích a zdánlivě bezcenných a neuvážených záchvatech neovladatelnosti.

       Seděla úplně sama, uprostřed toho ticha, které, jakoby na ni křičelo ze všech stran. Co mohla dělat? Jen přemítat o tom, co měla udělat a neudělala. Její slzy se draly ven, snad aby dokázaly, že jsou mocnější než její rozum. Mohla být na jednu stranu ráda, že utakla ze všeho toho zmatku, ale co z toho? Jen slzy, zmatek a špatná nálada.

       "Jsem ráda, že jsem odešla ..." prolomila ticho svého pokoje, jakoby snad věřila, že je to pravda. Hluboko v srdci si byla zcela jistá, že měla zůstat, i když zakouřená hospoda, spousta skleniček s alkoholem, hukot ostatních lidí kolem a řeči její naštvané kamarádky zrovna nebyly její parketou. "Ale na druhou stranu ... mohla jsem jí vpálit do očí taky pár věcí, které si o ní myslím ... a ne utýct jako zbabělec ..." Začala už s kritikou, na řadě byla už jen sebelítost, s kterou se však naštěstí dnes pyšnit nechtěla. Natáhla se sklesle přes okraj postele a podala láhev Kofoly, nazlobená sama na sebe se napila, potom odhodila prázdnou láhev a odhodila ji s pláčem do rohu pokoje. "Dotáhla jsi to daleko ..." Zvýšila ostrost sebekritiky "Utekla jsi z hospody kvůli svojí kamarádce a proč? Kvůli blbosti ... co přijde příště? Až tě někdo bude chtít pozdravit, zahrabeš se pod stůl a zůstaneš tam? Jsi přece novinářka ... tak tam jdi ... a postav se k pravdě tváří v tvář ..." To ji samotnou rozzuřil hlas jejího odporného svědomí, které neustále oponovalo jejímu jednání, proto prudce vstala, vzala kabelku ležící na pohovce u postele a vyletěla z bytu, v tom shonu však narazila do člověka, který se právě chystal zazvonit. 

       Ani ve snu by ji nenapadlo, že ten do koho vrazila je právě David "Ou ..." řekla tiše, začervenala se, protože jí bylo zcela jasné, že po půl hodině strávené usedavým pláčem ve svém pokoji musí vypadat nejspíš jako Godzila bez úpravy hollywoodských maskérů. Honza se na ni mile usmál a podíval se jí přímo do jejích jantarových očí, které moc dobře znal a které mu vždy poskytly odpovědi na otázky, které jim položil "Byl jsem před chvíli v hospodě ... Martina mi dost nejasně oznámila, že jsi zmizela ... ale proč mi neřekla ... Byli jsme přece domluvení ... Víš jak nesnáším, když chodíš domů přes tyhle zaneřáděný ulice v noci sama ..." Nejistě se mu koukla do očí a kousavě odpověděla "Kdyby se na mě ti "lupiči" koukli pod světlem, radši by zase utekli ..." To mu akorát pohlo žlučí a zamračil se, pohladil ji po tváři a pozedl její obličej prstem opatrně tak, aby jí viděl do očí "Proč tohle říkáš? Víš, že to není pravda ..." "Ale ..." "Žádný ale ..." zastavil její myšlenku, musel její spekulace o tom jak vypadá vyvrátit právě včas, jinak by se nevyhrabal z těch nesmyslných stížností na její zevnějšek. Usmál se a pohladil ji po tváři, potom ji opatrně políbil, tak jako nikdy, všechna Petřiny obavy a starosti o to, jak teď zrovna vypadá se vypařily ... Chodili spolu sice i dřív, ale to už bylo dávno. Sama vlastně nechápala, proč to nezastaví ... omyl, věděla to zcela přesně ... to protože k němu stále cítila víc než přátelství. Byl pro ni mnohem víc. Původně ji chtěl jen umlčet, potěšit, ale teď mu bylo zcela jasné, že tohle chtěl udělat od první chvíle, co ji zpatřil ... I když měla pod očima černý potůček od slz smíchaných s řasenkou a občas byla pořádně zmatená, přesně jako teď ... miloval ji a dokázal se úplně ztratit v jejích polibcích a ty okouzlující oči mu nedaly spát. Odtáhl se od ní a opatrně otevřel oči, jakoby se snad probouzel ze sna, na nic neřekal a pošeptal tiše "Vezmeš si mě ...?" zeptal se nejistě, neplánovaně, opravdově. Na nic nečekala a odpověděla mu se stejnou spontánností jako se jí on zeptal na tuhle otázku "Ano ... vezmu."

       O měsíc později se konala svatba, když tam tak seděli oba utahaní vším tím shonem u svatební večeře, povídali si jen tak tiše s úsměvy "Naše životy se tak mění ..." "Jo ... a tak rychle ..." odvětil jí s úsměvem "Pamatuješ na naše první rande?" "Jak by ne ...?" řekla mu, jakoby jí nebylo jasně, jestli to snad myslel vážně "Vzpomínám si, jak jsi byla děsně nervózní ... ale bylo to pěkný, přišel tam čsíšník, zapálil svíčku ... bylo to takový ... milý ..." "Milý?" zeptala se honevěřícně se smíchem "Byla jsem tak desně nervózní, že jsem myslela, že umřu ..." "Ale jdi ty ..." napomenul ji a pevně objal "Miluju tě ... a už nikdy tě nepustím ... ať už půjdeš kamkoliv ..."

 

 

 

 

                                                  The end

 

 

                                        


houmles
23. 12. 2003
Dát tip
smarja pomoc! ruzovna knihovna utoci! laser laskyplne energie, ted uz asi prileti jen astar na bilym letajicim taliri a rozmeta nas na cucfleky!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru