Noční přelety

Dělám noční přelety a vzduch kolem mne sviští,
závratnou rychlostí mého letu v oblacích,
nade mnou stříbro hvězd a měsíce se blyští,
a dole v údolích leží bílý sníh.

Všude je ticho, jen od vzdálených hor,
které ční temně na východní straně,
jdou drsné chorály z vnitřku vlčích nor,
a stín dne se plíží nečekaně.

Pomalu klesám či letím vzhůru v nočních proudech,
chvíli se dole propast rozvírá,
a chvílemi zas stoupám pryč z prázdných hloubek
to svět pak vzdáleněji ubíhá.

Tak doletěl jsem jednou bez potíží
až na pobřežní čáru, k majáku,
a tam jsem spatřil moře, velikou šíři,
kde vlny vod stápěly se v dáli v noční tmu.

Až oči přecházely z té krásy,
když stříbrný měsíc plul na hladině
a hvězdy jeho doprovodem byly,
malé, osamělé, vábivé,
v pěně příboje se zrcadlily
jak perly bílé, nevinné,
utopené v šířkách vodní masy.

Zatoužil jsem po nich a vrhl se vpřed,
když nemoh jsem se kdy dotknout oblohy,
tak aspoň  na krátkou chvíli odlesky mi zbyly,
než roztříštil jsem zrcadlo svým pádem do vody.