Hezounek a Škaredka

V hnízdě mladého páru sýkorek se vylíhla dvě vejce. Obě ptáčátka byla malá, roztomilá. Rodiče je zahrnovali stejnou láskou a péčí, nosili jim stejné brouky, stejné žížaly. A když jim přinesli žížaly, panečku, to si pochutnali! Žížaly jim totiž chutnaly stejně, jako třeba nám čokoláda nebo bonbóny.

Když rostla a učila se létat, zjistila, že jedna sýkorka umí létat mnohem lépe než ta druhá. Druhé ptáčátko bylo chudáček; nebylo tolik silné, jako jeho bratříček a ani tak hezké. Mělo malá křidélka, která ho tolik neunesla. Všichni kromě jejich rodičů jim říkali Hezounek a Škaredka. Hezounek byl opravdu moc hezký ptáček. Pyšně ukazoval svůj krásný malý hrudníček, kdykoliv oba seděli na větvi a letěl kolem nich nějaký jiný ptáček. A ten se podivoval: „To je ale krásná sýkorka!“ Škaredka se jen choulil vedle něj a smutně koukal, jak na jeho bratříčka obdivně hledí.

A jak plynul čas, Hezounek i Škaredka opustili hnízdo svých rodičů, aby si našli taky svoji sýkorku a měli svá vlastní ptáčátka. Hezounek mezitím zpychl; moc si zvykl na to, jak se mu každý obdivuje a čekal, že to bude dělat každý. Škaredka nebyl pyšný, vůbec ne. Měl jemné, citlivé srdíčko a moc ho mrzelo, když se jeho bráška usmíval na nějakou sýkorku, která se do něj zamilovala, a potom jí řekl, že je ošklivá. Škaredka potom za ní přišel a utěšoval ji. Tak získal Škaredka hodně přátel. Ale žádnou sýkorku, která by si ho chtěla vzít, protože nebyl hezký.

Hezounek i Škaredka se rozhodli, že si své nevěsty najdou hodně daleko, někde, kde je neznají. I letěli dlouho, předlouho, až dorazili někam, kde nikdy nebyli. Hezounek se ihned spřátelil s mnoha mladými sýkorkami a všem nasliboval, že si je vezme za ženu.

Škaredka se jen smutně nazdařbůh potloukal po okolí, létal ze stromu na strom a na nic nemyslel.

Když se setmělo a on zjistil, že neví, kde je, uviděl malou, nenápadnou sýkorku, jak létá za ním.

„Proč jsi tak smutný?“ řekla mu.

„Protože zanedlouho se mám uhnízdit a já nevím s kým. Nikdo mě nechce, protože jsem ošklivý.“

„Ale na kráse nezáleží,“ odpověděla a kdyby se mohla usmát, jistě by to bývala udělala. „Nezáleží na tom, jak vypadáš, ale jaký jsi a jak se chováš. Tvůj bratr je sice hezký, ale ty jsi hezčí. Svým způsobem.“

A tak se Škaredka a ta malá, hezká sýkorka dali dohromady, zahnízdili se a vyvedli mnoho a mnoho ptáčátek. Ne všechna byla hezká, ale na tom nikomu nezáleželo. Důležitější bylo, co měli ve svém malém srdíčku.

A co se stalo s Hezounkem? Když mladé sýkorky zjistily, co je zač, odletěly od něj a nechtěly s ním nic mít. Hezounek si žádnou nenašel a zůstal sám.