Divoký Rmut

Černá dvanáctsettrojka se odpoutala od budovy krematoria a velmi pomalu jela po hlavní hřbitovní cestě, kde zabočila do vedlejší uličky s číslem 15, vedoucí mezi řadami náhrobků až do místa, které bylo dále neprůjezdné.

Byl třeskutý mráz, havrani krákali a čerstvý sníh křupal pod nohama přítomných. Šest mužů, různě vysokých, v černých oblecích přistoupilo důležitě k autu, vyndali rakev a nesli ji opatrně, ale slavnostně, k vykopanému hrobu. Zde si na okamžik odpočinuli a spustili na popruzích rakev do jámy. Čekalo se na kněze Holgerta, který se s hranou vznešeností blížil z budovy krematoria. Několik mužů využilo příležitosti a netrpělivě si zapálili cigaretu, aby se zahřáli. Kněz po chvíli dorazil a muži naházeli nedokouřené vajgly do sněhu ke svým nohám. „Ehm, ehm, můžeme začít?,“ zeptal se Holgert polohlasně, aniž by čekal na odpověď a z dechu mu bylo cítit pivo. Pohřební řeč trvala okolo deseti minut a byla velmi obecná, nemastná, neslaná, ale jedna stará babka, která vždy ráda přišla na cizí pohřeb (byl to jistý způsob jak využít volného času a připravit se na pohřeb vlastní), uronila jednu krokodýlí slzu a úspěšně předstírala do kapesníčku dusivý pláč, za což sklidila obdivné a zároveň závistivé pohledy od přítomných dam. Bylo načase navždy se rozloučit s milovaným nebožtíkem.

K jámě přišli postupně všichni pozůstalí a za pomoci malé vojenské lopatky hodili na rakev trochu hlíny, někdy i kytici květů zakoupených v nedalekém pohřebním květinářství. Celou tu dobu poskakovaly kolem hrobu dvě malá děvčátka, oblečená bez ohledu na paní zimu do bílých krajkových šatiček s roztomilými, bílými čepečky na hlavách, na kterých  jim povlávaly růžové stuhy. Tyto dvě malé víly vhazovaly z malých proutěných košíčků do hrobu růžové okvětní lístky a neustále se chichotaly, čímž si vysloužily několik káravých pohledů, zejména od starších přítomných, ale přesto jim nikdo nic neřekl. Všichni pomalu odešli a farář u hrobu osaměl – nechtěl odpovídat na vtíravé, všetečné dotazy. Holgert zhluboka nasál do svých nozder mrazivý vzduch, což mu nutně připomnělo vychlazenou vodku, křišťálově čistou a neposkvrněnou. Pohřeb s vůní čerstvě vykopané hlíny k sobě patří již od nepaměti, stejně tak krákání vran a chladný lesk mramorových náhrobků. Z těchto úvah vytrhl Holgerta šramot ozývající se přímo z hrobu. Přistoupil k okraji jámy zrovna ve chvíli, kdy se rakev propadala do hlubin. Když to viděl, strnul úžasem. Tam kde byla rakev, zela bezedná hlubina, ze které vyskočil růžolící jinoch a vytrhl faráři z ruky stříbrnou kropenku se slovy: „Uvidíme se v pekle!“ Z farářovy nohavice vytekla teplá, žlutá tekutina. Když se probral, ležel farář v jeskyni, či v pekle jak se zprvu zaslouženě domníval. Na stěnách vysely důtky a v rohu stál opřený Petrův kříž se zaschlými, hnědými kapkami krve. Vstal a v úrovni svých očích spatřil ocelové boty, které stály na třetím obrovském stupni vytesaném ve skále a zakončeném kamennými volutami. Pohlédl výše a spatřil celého permoníka, jak drží malý krumpáč a u pasu má zavěšeny tři dynamitové patrony na trhání skal. Strop malé štoly, ve které permoník stál, se téměř dotýkal jeho ochranné přilby s plápolající karbidovou lampičkou. Vyblité, jakoby tekuté, modré oči permoníka zíraly nevěřícně na kněze skrze houštinu hustých řas. Díval se roztěkaným nepřítomným pohledem jako leklý pstruh. Náhle seskočil do farářovy jeskyně, až to zadunělo. „Máš na nose Dijonskou hořčici,“ řekl Permoník. „Já vím,“ odvětil farář a otřel si z nosu neexistující hořčici. Permoník se pyšně rozhlédl po svém obydlí a pravil hlasem, který mu jakoby vycházel rovnou z břicha: „Nevím co si zač a kterej čert tě sem přines, ale dyž už seš tu, tak budeš můj host.“ A na potvrzení svých slov šel do rohu jeskyně, kde vzal opletený demižon a nalil faráři domácí pálenicu do sklenky od hořčice. „To si nechám líbit vašnosti!,“ řekl farář, který neměl ke sklence nikdy daleko a vypil sklenici od hořčice až do dna. Pár kapek pálenice se mu skutálelo po tvářích a dopadlo na černou podlahu. Pálenica mu vypálila hrdlo a příjemné teplo se mu rozlilo až do konečků prstů. Mlsně se olízl a pohlédl na permoníka. „Esli chceš tak si dolej,“ slyšel farář odpověď na svou ještě nevyřčenou otázku. „Já jsem Rmut, člen hornického sdružení a jak se  jmenuješ ty ?,“ zeptal se zvědavě permoník. „Martin Prouza, katolický farář,“ změnil Holgert pohotově své jméno. „Pánbíčkář,“ vyklouzlo Rmutovi z úst. „Myslel jsem, teda ten kříž,“ řekl Holgert třeplavým sonorním hlasem a ukázal zmateně do rohu na Petrův kříž se zaschlými kapkami krve. „A co tu teda pohledáváš!?“ „Byl jsem na pohřbu a .....“ „Jó výmluvy jsou jako díry do prdele, má je každej,“ řekl rozzuřeně, ale s nadhledem Rmut. Vyslékl se a hodil na hromadu svoje propocené buzně, pak přišel ke stěně a zatlačil svůj palec hluboko do vzdorovité skály, odkud s tichým zabzučením vyjela CD mechanika a Rmut do ní vložil vypálené cédéčko. Mechanika zajela zpět do stěny, chvíli se nic nedělo, ale najednou zazněla jeskyní tklivá melodie Bély Bartóka. Rmut spokojeně mlasknul a natáhl se do police pro kus špeku. Položil ho před sebe na stůl a ukrajoval z něj tenké plátky, které zapíjel pálenicí. „Dolce vita, dolce vita!,“ vykřikoval rozjařeně Rmut a napájel se dál pálenicí. „Ba, ba,“ přitakával bledý farář. Po nabělené stěně páně Rmutova příbytku lezl velký brouk a slyšitelně dupal. Brouk se přiblížil nebezpečně blízko ke Rmutovi a ten jej řozřízl velkým, ostrým nožem vejpůl přímo na stěně. Tento pohyb nebyl ani rychlý ani pomalý, ale na brouka to stačilo. Rmut se podíval na zbytek brouka a se stoickým klidem si uříznul další, tentokrát pořádný kus špeku, nabodl jej špičkou nože a nevzrušeně strčil do úst. Farář to všechno viděl a zaječel: „zabil jsi cherubína.“ „Hovno cherubín, brouk to byl,“ řekl Rmut nepřestávaje žvýkat špek.

Farář vstal a bezmyšlenkovitě si nabral z malé nádobky do rukou kaštanové máslo. Natřel si s ním obličej a hlasitě zakašlal. Odněkud z dáli, možná až z nitra hory dolehl k faráři zvuk utichajících bubnů. Pocítil stupňující se tlak na temeni hlavy, zavřel oči a na chvíli se zapotácel. Byl to jen zvuk uvnitř jeho hlavy a farář to věděl.

Po poslední sklence pálenice, dostal permoník epileptický záchvat, válel se na zádech a z úst mu tekla krvavá pěna. Zuřivě kolem sebe kopal železnými botami až odletovaly kousky skal v jeho okolí. Nebylo mu pomoci. Farář se mu pokoušel rozevřít ústa a vyndat mu jazyk, ale permoník mu v záchvatu ukousl palec na pravé ruce.

Po nekonečných minutách záchvat konečně skončil a permoník se posadil dezorientovaně se rozhlédl a zeptal se: „Kde to jsem“? „V jeskyni“, odpověděl nasraně farář a dodal: „Ukousl jsi mi palec“! „No to je toho“, řekl Rmut s jistou dávkou ironie, namáhavě vstal, vyplivl krvavou slinu a sedl si na dubovou sesli zpět ke stolu. Uprostřed stolu byly na velké porcelánové míse se zlatými uchy: lahodné malinové perníčky, nugátová šarlota, mandlová kolečka, pomerančovo-mandlové placičky, ořechové hubičky, skořicové hvězdy s ledovou polevou, čokoládové pusinky, lískové hrudky a jiné sladké mlsání. Kněz neodolal a k míse se přiblížil. Vzal do úst sladké mandlové kolečko, rozžvýkal, polknul a slastně pravil: „ó pane bože, díky za ty dary!“ Rmut se prudce otočil, jakoby ho někdo píchnul šídlem a v jeho vodnatých očích zaplály sotva viditelné plamínky zlosti „Cos to říkal ty hajzle!?, to jsem pekl já, jááá,“ řekl permoník a jedním švihem vyskočil od stolu a vší silou kopl faráře ocelovou botou do žeber, až to zapraštělo. Kněz se svalil na zem a chytil se za žebra. Rmut kopal faráře dlouho a vydatně, jako když hospodář kope vzteklého psa. Jedním z kopů mu vykopl všechny přední zuby a nakonec jej poslal dlouhým kopancem do bezvědomí. „Tfuj,“ plivl na zakrvácenou hromadu permoník, kterému se tak viditelně ulevilo. Hodil si bezvládné tělo rachitického kněze na rameno, donesl ho ke kříži a připoutal ho na něj silnými koženými řemeny, které dotáhnul opravdu silně. (Rmut miloval silně dotažené řemeny.) Jenom karbidka na jeho helmě vykouzlila na protější stěně žertovný stín. Rmut vytáhl jednu dynamitovou patronu a přivázal ji faráři za pomocí vazacího drátu na propadlou hruď. K patroně připevnil dvoumetrovou zápalnou šňůru a jen co ji zapálil, zatřásla se jeskyně jedním mohutným otřesem. Byla to sama skála, která poslala Rmutovi seismické znamení. Nerozhlížeje se napravo ani nalevo vyrazil permoník do štoly, jakoby hnán neviditelným kompasem jehož magnetická střelka ukazuje k severu. V tomto případě někam do středu hory. Vchod do ní byl rafinovaně ukryt za gobelínem znázorňujícím rajskou zahradu a černou smrt. Sotva co zmizel, zasáhla kněze do levého oka střela vypálená z kyberprostoru a vylétla o mnoho větším otvorem v jeho zátylku. Střelu pomsty vypálil samotný Ježíš ze své služební kulovničky ráže 375 Magnum Holland & Holland a potrestal tím nehodného sluhu božího za jeho zpupnost. „Ták, ták,“ přikyvovaly výčnělky skály, v němém souhlasu až do exploze dynamitu, která zbarvila stěny jeskyně do ruda a z kříže nadělala třísky.

Permoník doběhl k velkému ozubenému kolu, které bylo vyrobené z nikdy nerezavějícího černého kovu. Rozběhl se a začal kutálet kolo před sebou. Štola vedla strmě a spirálovitě vzhůru a měla neuvěřitelně hladké tmavomodré stěny.  Kolo bylo příšerně těžké, ale dopředný pohyb umožňoval zubům, aby se zakusovaly do skály. Permoník běžel několik mil a jeho kovové boty při běhu klapaly a vytvářely pravidelnou ozvěnu – podzemní hudbu skal. Světlo za permoníkem prozrazovalo, že je pronásledován ohnivou koulí, a proto urychlil svůj výstup a hnal ozubené kolo do vrchu mnohem rychleji. Natolik se obával ohně. Nadměrně vyvinuté svalstvo jeho nohou mu umožňovalo kutálet Budhovo ozubené kolo života stále rychleji. Už chápal, ač pozdě, proč jsou stěny tak hladké – tvořila je roztavená hornina – byl v příbytku věčného ohně. Rmut došel poznání, že běhá v osudové osmičce a jeho vzdor ho nezachrání, a proto zpomalil a nechal se ohněm cele pohltit. Zapálená postava zakrátko splynula se skálou v jeden nedělitelný celek – roztavenou horninu. Jak žil tak zemřel. Vpil se do skály a věčné kolo života se hnalo jako nějaké Perpetum Mobile dál a dál nekonečnou štolou, rachotilo a vytvářelo tak podzemní hudbu skal, která tak nerozlučně patří k hornickému životu.