Špatná povídka

Špatná povídka

Řekl bych, že jestli to má Jana v hlavě alespoň trochu v pořádku, musí ode mně v dohledné době zdrhnout. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Pravda je, že v sedm ráno nikdo nevypadá tak, aby na to mohl být hrdej. Já ale nejsem nic moc i když se vážně snažím. Jednak nemám vůbec žádnou barvu vlasů. Tedy  to nebyl zrovna ideální způsob vyjádření. Chtěl jsem jenom naznačit, že moje barva vlasů není ani světlá, ale ani hnědá. Nedá se vůbec nikam zařadit. Kvlaitou vlasy připomínají hřebíky. Délka delší než krátká, ale ještě ne dlouhá. V obličeji nejsem škaredý, nikoliv ale nějak extra krásný. Zkrátka ani ryba, ani rak. Zato postoje mám vyhraněné. Jana říká, že jsem mladej radikál a snaží se mě přesvědčit, že mám charakter. Blbost!

Zátáhnul jsem za gumu od trenýrek a potom ji pustil. Udělalo to plesk a na břiše se mi zavlnil špek. Zatímco Janin hlavní zájem je sport, mě nadzvihne z křesla snad jenom George Bush junior. A i on už má co dělat. Někdy začínám mít pocit, že tenhle chlap mě nemůže ničím překvapit. Ale kdo vlastně jo? Měl bych se sebou něco spáchat. Alespoň se oholit, nebo ostříhat nehty na nohou. Nebo si vyčistit zuby – koneckonců, je neděle. Neochotně jsem vymačkal poslední zbytky pasty na kartáček a jal jsem se provozovat hygienu. Když to není nutný, vždycky se tomu nějak vyhnu, ale měli byste mě vidět, když se zrovna snažím udělat dojem na holky. Holky – to je přesně ten důvod, proč svět není plnej šťastných chlapů s břichem. Jsou magické. Nerozumím jim. Nevím, co chtějí a i kdybych to snad byl tušil, nemám zájem jim to dát. Nemám zájem dát něco komukoliv. Jsem prý sobec. Tak prosím! Vždyť je to ta nejvýhodnější strategie. Atlruista chcípá. Sobec přežívá. Evoluce funguje přesně na tomhle principu. A nebo si to můžu alespoň myslet, abych ospravedlnil, proč jsem sobec a cynik a ignorant.

Jana má nekonečnou schopnost vciťovat se do svých bližních. Nechápu, že se jí neudělá zle, když se vciťuje do mně. Já sám bych to nejraději nedělal. Vůbec se nedokážu vcítit do Jany. Jsme jeden rozdílnější, než druhý. Ona,naivní, důveřivá, čistá duše, se mne rozhodla zachránit, k čemuž se vlastně rozhodly všechny ženy světa. Jako by hledaly chlapa jenom proto, aby ho mohly zachránit. Jestli chcete něco vědět, tak nejlíp funguje, když se stylizujete do chudáčka. Znáte přece ty psí oči a kecy o tom, že žádná jiná vám nerozuměla tak dokonale, jako ta, co ji zrovna chcete dostat do postele. No tak vidíte!

Dokončil jsem očistu svých zažloutlých zubů. Nikotin udělal svoje. Možná bych časem měl přestat kouřit. Že prý se to nemá. Ale co, myslet – to se taky nemá a já se přesně o to snažím. Každou minutu myslet. Myslet svojí vlastní hlavou a dělat si svoje vlastní závěry. Hlavně nepříjímat to předžvýkaný dobro a zlo z TV Nova! Nenechat si vymýt mozek! Jinak je všechno jedno. A nejvíc ze všeho barva zubů. Kdo řekl, že je mám mít jako ten manták z reklamy na Orbit bez cukru? Ví to někdo? Nenapadlo vás, že se dnes a denně snažíte čistit si zuby, abyste je měli fakt bílý a netušíte, proč vám o to tak ohromně jde?

Vyčistil jsem si zuby, zapálil cigáro a sednul k netu. Na mých oblíbených stránkách psali o věcech, co vám jen tak někde jinde neprozradí. A Bush mě opět nadzvednul z křesla. Tentokrát si usmyslel, že zruší potraty. Zatím provedeme jenom několik dílčích zákazečků, pak vám je zakážeme úplně a bude po žížalkách. Jestlipak by George byl s to vysvětlit, proč dal své NE potratům? Že o tom vůbec pochybuju! George má jistě velice sofistikovaný a argumenty podložený důvod – potraty jsou zlé.

Měl bych se přidat k nějakým mladým radikálům a vytáhnout s nimi do pro-interrupčního boje. Nejhorší ale je, že v téhle době už přestala používat mozek i většina z nich.

Tak jsem si zapálil ještě jedno a pustil něco ve španělštině, čemu sice absolutně nerozumím krom slov „puta“  a „mierda“, ale hřeje mne vědomí, že ta dvě slova se určitě nemilosrdně strefují do naší skvělé, až k smrti prosperující společnosti.

Někde daleko od mého křesla umíraly děti hladem, zlí vědci mučili zvířata, bomby padaly na Bagdád, nebo kam je to zrovna teď IN a mně to bylo docela jedno. Čert ví, že jsem nechtěl. Moje vlastní apatie mě rozčilovala. Nedokázal jsem ale vyhrabat ani trochu soucitu. Měl jsem jenom neskutečněj vztek, že sedím doma ve vytahaných trenkách, v ruce žmoulám Startku, nedovedu se donutit ani k tomu, abych si ostříhal nehty, tak si je koušu a chtěl bych změnit svět.

Vedle v pokoji spala Jana. Byla daleko od toho všeho. Daleko ode mě. Ještě dál, než Bagdád.

Jana zbožňuje nákupy. Je schopná strávit v obchodech nekonečné množství času a utratit libovolný finanční obnos. Za šaty samozřejmě. Nebo za kosmetiku a sportovní vybavení. Zkrátka za všechno to, co považuju za nesmysl. Trh ale vytvořil tisíc a jednu báječnou potřebu a kdo už dnes řekne, že většinu z těch věcí by se hodilo nanejvýš hodit po psovi? Marley – můj kamarád ekolog, by tohle neunesl. Ačkoliv má Janu rád a z toho důvodu se snaží udělat všechno pro to, aby se se mnou rozešla, tuhle její lásku ke konzumu nemůže vystát.

Teď jí okolnosti nahrávají. Do Vánoc zbývá týden a nákupní horečka tak nabyla svého „logického“ odůvodnění. Šel jsem několik kroků za ní a občas vzal něco do ruky, protože já strašně rád beru věci do ruky, dívám se na ně zblízka, prohlížím si je ze všech stran a nakonec upustím na zem, kde jim upadne všechno to, co už tam nejde nijak přidělat. Zajímá mne, proč ty věci někdo vyrobil a k čemu jsou. Neomezuju se jenom na to, že to je krásné a nebo ošklivé. Když to na mě příjde, jsem až k uzoufání praktický. Ale neberte to jako pravidlo.

Nakonec, Jana taky dokáže stát oběma nohama pevně na zemi...někdy...

Teď se zrovna vznášela na obláčku vůní vánočních svíček. Chtěl bych mít rád Vánoce. To by ale musely mít úplně jiný důvod. Rozhlížel jsem se kolem a postavičky Santa Clausů na mne vztahovaly ty svoje odporný ručičky. Santu prý vymysleli hoši od Coca Coly jako reklamu na tu svoji přeslazenou chemicou břečku. Jak typické! Marley říká, že úplně stejně jako Santa Clause, jsem kdysi asimilovali i Dědu Mráze. Je v tom ale jeden háček – Santu jsme milovali určitě. A dobrovolně. 

„ Na jak dlouho to tady ještě vidíš?“ zeptal jsem se Jany.

„ Nevím. Dokud nevyberu všechny dárky. Do Vánoc je týden a já ještě skoro pro nikoho nic nemám!“

„Dárky. Proč je kupuješ? Protože chceš, aby ti ty ostatní taky něco dali?“

„ Ne. Dělá mi to radost, když můžu někomu něco dát.“

„ Tak v tom případě nic nenamítám...“

Jana je altruistka. Já jsem mladý radikál. Co tady děláme? My dva spolu v tomhle megastóru?

Co tady chceme pod červenou a zlatou vánoční výzdobou? Ze všech stran se na nás linou koledy, nápisy na výlohách nám přejou krásné svátky a nezapomenou dodat, že aby opravdu krásné byly, měli bychom využít jejich speciálních slev. Jana si zálibně prohlížela kostkovanou sukýnku, kterou přece musí mít všechny rebelky. Abych jí nekřivdil, nedělala to proto, že by chtěla být taky taková rebelka, když je to teď COOL. Ten hadřík se jí prostě líbil.

Proč ne? A proč ale jo? Jsou schopní nám prodat i svobodu, lásku, klid a mír! Přesně to, co nám sebrali. A my to za vlastní peníze nadšeně kupujem! Oni jsou....Kdo jsou oni? Kdo je ten náš nepřítel, proti kterému se musíme postavit? Na koho má dopadnout moje dlažka, pokud ji hodím? Stát? Kapitalismus? Jak chcete hodit dlažku po pojmu? Pojmy a dlažky – umíme jimi bezhlavě házet. A to je jediné, co umíme....

Pravda je, že já taky kupuju dárky. Dělám to ovšem čistě kvůli svým sobeckým zájmům. Kupuju kytky holkám. Svíčky a bonboniéry, podle toho, co která ráda. Vždycky mám v záloze pár takzvaně universálních dárků. Jejich výhoda je, že se pravděpodobně budou líbit kterékoliv. A v neposlední řadě moc nestojí. V tomhle stylu jsem nakoupil svůj obvyklý vánoční repertoár. Kdybych byl opravdu mladý radikál, vůbec bych tohle neřešil. Řekl bych třeba, že Vánoce jsou buržoazní svinstvo. Tím, že něco takhle označíte, si obstaráte dostatečný a většinou respektovaný důvod, proč jste se na to vybodli. Tedy tohle platí alespoň v kruhu madých radikálů. Na holky to nefunguje. A nemyslete si – ani na ty rebelky a radikálky. Každá v skrytu duše doufá, že jí něco přinesete a ona vám bude moct říct, že vánoce jsou buržoazní svinstvo a že jste si neměli dělat škodu. Ale ty světýlka v očích mluví za všechno. Například Jana dovede zářit jako předškoláček.

Markétka zářila. Možná nosí jenom černý vytahaný svetry a kolem očí si uměle kreslí kruhy, když se náhodou stane, že je tam nemá sama od sebe. Možná je vážně v pohodě a možná je o trochu starší, než já, ale pořád je to jenom holka a já jí právě dal sbírku básní. Václav Hrabě. Nepředpokládám, že čte zrovna tohle, ale chtěl bych, aby začala. Někdy bych chtěl vést zase já ji. Chtěl bych jí něco ukázat a vysvětlit, jak to funguje. Jenže to není tak docela možný, protože Markéta už viděla skoro všechno. A taky všechno ochutnala a o všem už něco slyšela. Měla by být paní učitelka. Má to v krvi. Včera oběvila novej podnik a dneska už mě tam vítězoslavně zatáhla.

„ Tak co tady tomu říkáš?“ Zeptala se mně. Sebejistotu už zase našla. Zase mě pozorovala tím svým obvyklým pohledem, co mi dává jasně na srozuměnou, že se budu muset ještě hodně učit, než dosáhnu jejho rozhledu. A pak? Co bude pak, až už mě Markétka nebude moct poučovat o světě? Budu ji ještě bavit? Kdo ví...Každopádně myslím, že tahle situace nikdy nenastane.

„ Paráda. Takovýhle podiky mám rád.“

„ Já vím.“

Tohle už nemusela říkat. Je jedna z těch,  co to prostě ví. TO -  jako cokoliv.

Těch holek, co jsem s nima měl tenhle pocit, moc nebylo.

Marley mi nedávno mluvil do duše přesně na tohle téma. Chtěl mi opět detailně vysvětlit, že jsem ten největší lidský hnůj, s jakým kdy měl tu čest. Chudáci holky, že prý.

   Někde jsem si teď všimnul titulku: - V co na Vánoce doufáte? – Chtěl jsem se na to zeptat Markéty, ale nedala mi prostor. O něčem mluvila a já se bohužel nedokázal pustit té svojí titulkové věty, takže nevím, o čem přesně to bylo.

Zas budou Vánoce....těžko jít proti větru.

Já na Vánoce doufám, že tentokrát to bude jinak. To – jako cokoliv. Neopakuju se?

Poslední měsíc roku mě pravidelně donutí bilancovat a já pak dostanu chuť změnit celý svůj život. Najednou myslím, že Marley má vlastně pravdu a že bych dřív, než svět měl změnit sebe.

„ Když chceš něco dostat, musíš taky dávat, chápeš?!“ to je jeho věta. Já si většinu času ale zakládám na tom, že umím dostávat, aniž bych cokoliv dal. Funguju na principu kapitalismu. To je opět citát z Marleyho.

„ Na principu přesně toho zkurvenýho kapitalismu, proti kterýmu chodíš pochodovat! Ty se chováš jako celej ten zatracenej systém. Vysaješ lidi na kost. Využiješ, co je na nich dobrýho. Zaženeš je do kouta, zlikviduješ a po použití vyhodíš.“

I když o Marleym vím, jak strašně rád přehání a používá silný slova, přecejen mne kolem Vánoc přistihne nepřipraveného a  mučí mne pocitem morálního bahna, kterak se mi lepí na paty.

21.12. jsem seděl naproti Janě v její oblíbené kavárně a tvářil jsem se strašně vážně, ačkoliv bych tomu sám byl něvěřil. Ona mi totiž suše oznámila, že je mezi námi konec. Samozřejmě! Něco se dozvěděla. Bylo toho spoustu, co mohla vědět.

„ Já myslím, že už není co řešit.“ Oznámila mi, jako to standartně říkaly všechny. Kde jen k téhle větě přišly?

Tak...a to měl být konec. Já měl odějít s rukama v kapsách někam na panáka a na druhý den ráno už jsem neměl o ničem vědět. Alespoň takhle jsem si to představoval. Realita mi ale opět uštědřila lekci. Roztřásly se mi totiž ruce a ten zmatek v sobě jsem ani trochu nechápal. Chtěl jsem se z toho zase nějak vykecat, jako to ostatně umím. Nějak mě ale zradila moje obvyklá slovní zásoba.

„ Jani....je nějaká věc, kterou bych mohl udělat, aby sis to ještě rozmyslela?“ dostal jsem ze sebe nakonec.

„ Asi ne. A já už asi jdu.“

Šla určitě. A u dvěří zrychlila. Myslím, že brečela. Já bych byl taky brečel. Jenže to neumím, což celou věc dělalo ještě horší.

Zaplatil jsem. Tedy pravděpodobně jsem zaplatil. Nevím. A taky jsem asi našel zastávku tramvaje. Nevím. Probral jsem se až na sedadle u okna a prohlížel si za ním ubíhající rozsvícené město. Vánoční výzdoba a pokoj lidem dobré vůle naplno kontrastovaly s tím, co se ve mně dělo. Nedovedl jsem si představit, že Jana jednoho dne může jen tak zmizet!

Vystoupil jsem. Hnusně foukalo a hnusně sněžilo. Hnusnej vánoční stromek byl obsypanej nevkusnýma ozdobama a pod ním prodávali hnusnej svařák, kterým jsem byl odhodlán se odrovnat.  Měl jsem ruce v kapsách a lhostejný výraz. To jediné mi tu noc ze mně zbylo.

V pokoji se setmělo a já, zalezlý v křesle, jsem neměl nejmenší zájem rozsvěcovat. Až ve chvíli, kdy se tma začala samovolně formovat do siluety Janiny postavy. Vymrštil jsem se rychlostí, kterou bych u sebe byl rozhodně nečekal a stisknul postupně všechny vypínače, které mohly udělat nějaké světlo. Jana zmizela. Zkoušel jsem číst, ale písmena neměla skoro žádný význam. Dostal jsem se přesně tam, kam jsem si myslel, že chci. Byl jsem sám se svýma novinama a povýšeným xichtem. Nikdo mi neříkal, co bych měl dělat a nesnažil se mi vysvětlit, že nejsem takovej cynik, jak se dělám. Já už to stejně pochopil. Já asi opravdu chtěl, aby mě měl někdo rád. Ale komu to teď mám říct?

„ Ty vole, ty debile! Tak něco dělej, ne?!?“ vyskočil Marley, i když až do té chvíle razil myšlenku, že Jana udělá nejlíp, když mi řekne sbohem. Neměl jsem ponětí, co by to jeho něco mělo být.

„ Marley, chápeš, že Jana absolutně nesdílí můj názor na koncepci vztahu?!!“

„ Ááále! Jak roztomilý eufemismy si člověk vymyslí, když jde o jeho vlastní  průser! Ale to ty jsi přece chtěl – zašukat si a zas jít. Jakýpak city? Takže to máme tu tajemnou  ženu v černém..“

„ Vole, nepokračuj! Já vím, s kým jsem kdy co měl! Jseš snad moje svědomí, nebo co?“

„ Jě to hnusná práce, ale někdo to dělat musí.“

Marley byl opět ve velice vtipné náladě. 

„ Kamaráde, já jsem ten poslední, kdo by ti chtěl dávat rady do života, ale měl by ses teď sebrat a udělat to nešílenější a největší gesto, jakýho jseš schopnej, jenom aby to ještě vzala zpátky. Protože Jana za to kurva stojí. Stojí! Rozumíš mi? Vyser se na to, že jseš citově neprůstřelnej cynik! Vyser se na to,  na co si hraješ a bež za ní!“

„ Nebuď romantik.“

„ Nebuď debil!“

U zvonku pod panelákem jsem si připadal jako hrdina nějaké nepodařené povídky. Šel jsem za ženou, která mi kolikrát tak děsně lezla na nervy  a kterou jsem vlastně sbalil jenom tak, abych neřek, že to byl večer bez pointy. Upřeně jsem zíral do jejích oken, celou svou bytostí doufal, že mi otevře a celou svou druhou bytostí jsem si přál, abych zjistil, že nikdy neexistovala, že v těch oknech bydlí někdo úplně jiný. Jenže to bylo právě to, co jsem najednou nějak nedokázal zvládnout – donutit Janu, aby přestala existovat. Nikdo nebyl reálnější, než právě ona. Markétka, nádherný přízrak, byla právě jen to černé nic, co se vám zjevuje za úplňku a stále je jednou nohou na odchodu. A ty další? Většinou to byla taková levná forma bordelu. Cítil jsem se jako podvodník, když jsem od nich odcházel bez placení. Nebo to snad vážně dělaly za těch pár piv a vodek? A jedna z nich...ta ze všech nejpodvedenější. Podvedená dobrovolně každým. Navíc u toho zřejmě měla pocit, že podvádí a využívá ona nás! Musely být chvíle, kdy si přiznala, že ve skutečnosti je to jinak. Nebo ne? Kdoví, třeba neměla hlubší myšlenky.

A Jana...Jana. Možná už to okno nikdy neotevře. Nemám v záloze žádné gesto. Jenom tu stojím a to je všechno, co pro ni můžu udělat. Víc neumím. Co se to s náma stalo, že už nejsme schopní ani říct pár základních vět o tom, jak moc nám ten druhý není lhostejný?

Jenže jednou se ráno probudíte a zjistíte, že už je na to možná pozdě.

Nad  hlavou mi vrznulo okno. Vypadala moc hezky, jako ostatně pokaždé. Podívala se na mě s utrápeným výrazem.

„ No...tak asi ahoj...“

„ Ahoj.“ Odpověděl jsem jí.

Za moment byla dole.

„ Zapomněl sis u mě něco?“ snažila se tvářit naprosto nezůčastněně. Jako by se mnou  jenom vyřídila nějakou podružnost, zavřela dveře a zase se věnovala něčemu, co je narozdíl ode mne důležité.

„ Jo...asi jo.“

„ Aha. A co?“

„ Úplně všechno. Já...přišel jsem ti říct, že vůbec nevím, co ti chci říct, jenom že...“

„ Myslím, že už to fakt nemá cenu.“

„ Ne! Jednou to musí mít cenu. Já jsem přesně jenom ten cynickej hajz, kterej si myslíš, že nejsem. Chovám se strašně a udělal jsem hnusný věci, nefér k tobě i těm ostatním. Byl jsem ignorant ke všemu hezkýmu, ale tys mě jako jediná donutila něco z toho změnit, víš? Jsem sice jenom ten hajzl, ale ten hajzl tě má strašně rád a hrozně moc mu chybíš. Ty první jsi ve mně viděla někoho lepšího...a kvůli tobě bych i lepší být chtěl.“

Jana stála opřená o dveře před hrdinou ze špatné povídky. Chvíli se všemožně snažila, ale pak přecejenom dala průchod slzičkám. Brečela a brečela a lidi se na nás divně koukali. Bylo mi to jedno.

„ Promiň...já nechci brečet. Já už nebudu. Promiň.“ Chrlila ze sebe.

Ještě by mělo začít pršet a iluze amerického filmu bude dokonalá. Už mi zase lezla na nervy a já za to byl hrozně moc rád. Vážně!

Systematicky likvidovala talíř s cukrovím. Plná pusa ji nemohla odradit od toho, aby mi sdělovala, jaké nové hadříky dostala pod stromeček. Kdyby nebyla tma, viděl bych, že má na sobě skvělé džíny, úúžasné modré tričko se stříbrným nápisem a perfektní svetřík značky Kenvelo. Ve vlasech měla sponku s imitací kytky. Samozřejmě, že vypadala skvěle. Vlastně jsem tu permanentní módní přehlídku měl rád.

Sčítal jsem mrtvé, které pro TV Nova vyrobyla poslední nejžhavější živelná katastrofa. Naši záchranáři spěchají do Iránu a reportér se nezastaví před ničím. Hysterická matka drží za ruku své mrtvé dítě, které opravdu mohla poznat jen ona. Muž v roztrhané košili padá na kolena a bije pěstmi do země, pod kterou má možná všechno, co ještě včera byl jeho život. Ženy v černých hábitech kopou masové hroby pro své muže zabalené do koberce tak nedbale, že šikovný kameraman najde místo, kterým je na ně vidět. Oko diváka nesmí být ochuzeno vůbec o nic. Dejte jim krev, hoši. Pak dohodnem honorář.

A jedeme dál! Největší počet mrtvých na silnici! Nejtragičtější dopravní nehody! Uvidíte, co jste ještě neviděli. Zima je podivná. Skoro bez sněhu. Rozkvetly sedmikrásky. Letos se nakupovalo víc, než loni. Vzal jsem Janu za ruku, abych na to nemusel myslet. Ležel jsem vedle ní a poslouchal její bezstarostný hlásek. Ona neřeší, že lidstvo je na cílové rovince. To lidstvo, co se žene vpřed jen vpřed a vpředu jedna velikánská zeď, o kterou si rozbije svoji nenažranou držku. Nebo je tam možná propast. Pozoroval jsem strop nad postelí. Byl poslední den Svátků. V protějších oknech něco blikalo a ten na balkoně zapaloval poslední prskavku. Potom cigáro. Všude bylo docela ticho. Klid rušil jenom smích z televize. Dávali estrádu. Pak zas chvíli klid. A byl to takový napjatý druh klidu, o kterém víte, že po něm nemůže přijít nic dobrého. Klid před bouří. Najednou jsem si byl naprosto jistý, že se něco stane. Bomby a nebo zemětřesení – co je horší? Ostatně, poslední historickou povinností lidstva je vymřít. Jedině tak můžeme ještě něco zachránit. A jedno vám povím – stane se TO, lhostejno v čím jménu.

Zavřel jsem oči, abych neviděl vůbec nic. Chtěl jsem jenom cítit teplo jejího těla a vůni cukroví, jehličí, svíček, františků a těch dalších hovadin. Bylo šestadvacátého. Markéta odjela do Amstru. Vždyť jsem to věděl. Za okny vybuchnul první cvičný ohňostroj. Do pokoje dopadla chvilka nazelenalého světla. Skoro jako by sem už nahlížel další rok a nenesl nic, na co bych se chtěl těšit.

Jana žadonila, abych jí něco povídal. Nenapadalo mne vůbec nic, co by se jí mohlo líbit. Přemýšlel jsem, jestli začnu blít vánoční fráze a nebo ji poprosím, jestli bychom oba dva nemohli prostě chvíli mlčet. Nedala mi šanci a spustila o něčem, co úzce souviselo s lyžováním.

Špatná povídka s datem 2003 končila a já, její hrdina, jsem docela nezábavně usnul.....